Slovinsko 2022

Slovinsko 2022

Aneb do země „krále“ Brezovara.

Léta tady sbírám inspiraci a asi je na čase, abych začal taky svůj dluh splácet. Předem se omlouvám, pokud to bude dlouhé. A to asi bude 😊

Je leden, zima, „Aby“ chrní v garáži a já sedím v pracovně a plánuju po delší době sólo cestu. Vybírám několik variant, pro případ nepřízně počasí a utvrzuji kamarády, že letos jedu opravdu sám.

Na konci května ještě předávám kamarádovi tipy na jeho první sólo cestu (ne neukecal mě :-D) a vzhledem k jeho jazykovému vybavení vybíráme Slovensko kde se domluví. Vyráží o pár dní dřív a tak mě denně v práci rozčiluje fotkami a zážitky ze své cesty.

Konečně přichází řada i na mě, večer naházím věci na motorku, mrknu na předpověď a…výborně, plánování v zimě bylo k ničemu. Rumunsko hlásí celý týden vydatné deště, Alpy jsou na tom vlastně stejně. A protože jsem musel o jeden víkend zkrátit dobu výletu, tak padá i návštěva Durmitoru.

Nechávám to na ráno, teď s tím stejně nic neudělám.

Ráno se vyhrabu z postele, vyprovodím dítko do školy, počkám na kluky, kteří si konečně udělali čas a přijeli mi dodělat zabezpečovačku, jako fakt volali v 7 ráno v den odjezdu, že přijedou, půl roku neměli čas. Vysvětlíme si co a jak a protože už nechci čekat, nechám je tam se slovy „pak zabouchněte jen dveře“

Mrknu na předpověď a je to jasný. Hledám v mobilu poznámky od Igora a vyrážím směr Slovinsko.

Vypínám v navigaci dálnice, kontroluju jen věci, které nejdou po cestě koupit a vyrážím. Co vám budu povídat, kontroloval jsem blbě a nevzal jsem si klíče od domu, což se ukáže jako mírný zádrhel při návratu :-D

První den mám jen přesun přes Rakousko, nadšeně fotím první „kopce“ a nijak mě netrápí, že mám v záběru i dráty.

Po pár kilometrech uprostřed kruhového objezdu se motá cosi, co už jsem někde viděl, trochu zpozorním a cedule s nápisem Red Bull Ring mi dává za pravdu. Odbočím k okruhu, kde se ale zrovna koná nějaká akce, zastavuji u slečny a ptám se, jestli se dá dostat na otočku dovnitř, že si chci jen vyfotit bejka. Zasměje se, ukáže rukou na hlavní budovu a se slovy „no problem, turn left“ mě posílá do centra dění. Jedu kam mi ukázala a dostávám se až do padocku, každýmu jsem ukradenej, udělám fotku, popojedu kousek vedle, kde na malým polygonu kluci pilují dovednosti na motorkách, pak po obslužné dojedu nad okruh a chvíli si tam sednu a jen se kochám. Po půl hodince vyrážím dál na cestu, zamáváme si se slečnou, a jedu k ubytku. Přijíždím k hotelu Friesacherhof v Preblu, kde bojuju s parkovištěm, které je trochu z kopce, ale nakonec se daří, využívám posezení na zahrádce s úžasným výhledem do údolí, výborné jídlo zapíjím nějakým tím pivkem a jdu si lehnout.

Ráno vymeteno, po skvělé snídani sedám na „Aby“ a razíme si cestu ke Slovinsku. Kolem zříceniny hradu Griffen, přes Jezerski vrh se dostávám k Planšarskému Jezeru, je to sice takový rybník ale s úžasným okolím, téměř bez lidí a má svou atmosféru, vyvalím se na molo a kochám se, užívám si klidu.

Vracím se na chvíli ještě do Rakouska a Pavlič Passem mířím do známé Logarské doliny, kde mě u vjezdu zkasíruje klučina a vydávám se na tohle krásné místo, jen škoda, že letos bylo v celém Slovinsku tak málo vody, jak Savinja, tak Soča jako by nebyly.

Je čas vyrazit za dalším bodem v itineráři a tím je Velika a Mala Planina. Jde se tam dostat i lanovkou, ale já si to vyšlápl z parkoviště z druhé strany, i tady vás čeká malá platba, jestli si dobře pamatuju, tak 5€ za moto, taková běžná taxa všude. Půl hodinka svižné chůze stojí rozhodně za to, výhledy jsou nádherné, celé místo bylo opravdu okouzlující a vřele jeho návštěvu doporučuji. Věci jsem nechal u motorky, boty, bundu, helmu, vzal jsem si tenisky a po návratu nic nechybělo, neměl jsem ani pocit, že by mělo. U nás bych si to asi nedovolil, škoda.

No a když už jsem dostal rady na cesty od Igora, byla by skoro hanba nenavštívit jeho rodiště v Žužemberku. Bohužel jsem tudy z časových důvodů jen proletěl.

Ubytování Sanabor byl majstrštyk. Jeho majitel Darko, byl fakt úkaz. Sotva jsem slezl z motorky, už měl v ruce welcome drink, dost toho projezdil, není problém se s ním domluvit ve všemožných jazicích, ale nakonec jsme zvolili variantu, já po našem, on po jejich a když něco haprovalo, tak English. Jeho ujištění, že restaurace je 300 metrů daleko vzala za své, když se z oné restaurace vrátil pár z Francie, který u Darka taky bydlel, s tím, že mají zavřeno. Darko vzal telefon, někam chvilku volal a pak Frantíkům řekl kam mají jet. Mě vyslal do sprchy se slovy, už jsi měl drink, řídit budu já, co na tom, že ho měl taky :-D odvezl mě do vedlejší vesnice, cosi prohodil s obsluhou, popřál mi dobrou chuť a prý až mě to tam nebude bavit, tak ať řeknu obsluze, zavolají ho a on si pro mě přijede. Prostě úkaz.

Ráno mi jeho paní připravila snídani tipu „jestli tohle mám sníst, tak tady budu muset zůstat minimálně týden“. Po tomhle obřadu jsme se rozloučili a já vím, že jestli do těchto končin zase pojedu, budu spát zase u tohoto rozesmátého chlapíka.

Francouzi po snídani řešili, že někde potratily plány na Slovinsko, tak jim předávám svoje a zjišťujeme, že jsou hodně podobné tomu, co měli v plánu. Jedeme kousek za sebou směr Postojna. Ovšem půl hodinu před otevřením, byť je teprve červen, je parkoviště narvané k prasknutí, a tak zatím co Francouzi zajíždí na parkoviště, já jim jen mávám a mizím k Predjamskému hradu. Davy lidí opravdu nemusím a s obavami se blížím k hradu. Zbytečné obavy. U hradu jeden autobus. Kupuju lístek a jdu si před hlavní bránu pro audio průvodce. Tady si totiž každý chodí sám, jak se mu zachce, u dveří do místností je QR kód, který načtete na průvodce a ten pak pěkně spustí historii daného místa. Bezva věc. Navíc je k mání i v naší mateřštině. Prohlídka nezabere mnoho času, slabou hodinku. Nejedná se o největší a nejhezčí hrad, který jsem navštívil, ale pokud jedete kolem, stavte se tam.

Stál jsem u motorky, koukal do itineráře a přemýšlel, jestli zkusím aspoň Škocjanské jame, když už nevyšla ta Postojna. Za zkoušku člověk nic nedá, tak jsem se hecnul. Sice lidí na můj vkus hodně, ale po zjištění, že půlka z nich je školní výlet, který jde sólo a pak rozdělí ostatní návštěvníky na Slovinsky mluvící a na zbytek, co dostane English průvodkyni, jsem si šel na pokladnu pro lístek, trochu trabl byl, že jsem přijel těsně před prohlídkou a nevěděl, jestli vůbec půjdu, takže jsem se nijak zvlášť nepřevlíkal, na cestu k motorce a zpět nebyl čas, tak jsem si to celé prošel v motobotkách, aspoň, že jsem nebyl jedinej :-D V jeskyních se nesmí fotit, a možná je to tak dobře. Já si to užil náramně, skupinka „englishmenů“ nebyla početná, průvodkyně byla naprosto skvělá a takto rozsáhlá jeskyně je něco, co u nás opravdu neuvidíte. To se musí zažít, příště dám třeba i tu Postojnou 😊

Od jeskyní byla cesta jasná, na jih, k moři, konkrétně do města Piran, Slovinské benátky. Přijíždím na jih a zastavuji u prvního výhledu na moře. Je tady odpočívadlo, stromy, stín, paráda, chvilku si dám oddych, je sice začátek června, ale teploty u moře už atakují s přehledem přes 30°C. V tom si všímám zapomenuté dámské kabelky. Nikde nikdo, kouknu dovnitř, kde je telefon a nějaké drobnosti, nebyl zamčený a tak zkoumám poslední volaná čísla, určitě tady neleží dlouho, baterka je skoro nabitá, když v tom začne telefon zvonit. Vezmu to, na druhé straně je syn zapomětlivé majitelky, vysvětlím mu kde jsem a že počkám. Po 20ti minutách přijíždí auto s osazenstvem, chvíli pokecáme se synem, který jediný mluví anglicky. Je z toho fajn setkání, dostávám tip na výbornou restauraci, ještě jednou mi děkuje a pak se vydáváme každý svou cestou. Já mířím do Piranu, přes most Črni Kal, pořádný kus mostu, to musím uznat. V Piranu poprvé kufruju, motám se uličkami, bloudím, je vedro, lidi tu jezdí trochu po italsku, takže STOPka je jen informativní značka a byť mám letní oblečení, které dobře větrá, začínám toho mít plné zuby. Lidi jsou snad všude, motám se až k mýtné bráně před vjezdem a i když mám info, že motorky neplatí, objíždí závoru, snad i legálně, když vidím ty davy, vzdávám to, otáčím „Aby“ a jedu pryč, do části Portorož, takové malé Monako. A tady se mi ta mozaika poskládá, proč tady je tolik choperů, lidí narvaných v kožárnách, narváno kam se podíváš. Přijeli na největší sraz HD ve Slovinsku, správně, zrovna když sem jedu a doufám, že tady před sezónou nikdo nebude :-D

Popojíždím na ubytko, tohle byl teda trochu fail. Ankaran Sobe Mara, komunikace problém, jak kdyby byl z marsu, navíc se od moře přihnala tlaková níž, já měl den k dobru, tak jsem se rozhodl zůstat 2 noci, ještě před tím, než jsem ubytko vlastně viděl, jen tak si polenošit, zajel jsem do Piranu pro zásoby a jel na pokoj, no na přespání asi dobrý, ale raději se tomuhle vyhněte. Kdybych to býval byl tušil…dál to znáte.

Po dni lenošení, kdy kupodivu fakt celý den pršelo, sedám na moto a jedu přes Itálii do Medana, Slovinské Toskánsko, a to teda doslova. Vinice kam oko dohlédne a i tam kam vlastně nedohlédne. Zvlněná úrodná krajina, prostě paráda, teploty už tady nejsou jako v Piranu a všechno je veselejší, klikaté silničky s prvotřídním kobercem. Co chtít víc.

Řeka Soča, dává jasně znát, že se blížím opět tam kam patřím, do hor. Nevolím ale cestu kolem řeky, která je víceméně na suchu, ale jedu po hřebenu. Cesta ubíhá, udržuju svižné tempo na Bovec, v plánu nemám nic menšího než Mangart, ale ještě před výjezdem odbočuji do Itálie na Lago del Predil, průsmyk a pevnosti z dob minulých, kochám se cestou tam i zpět a už vyhlížím majestátný Mangart, který si se mnou trochu hraje na schovku v mracích.

U výběrčího stojí parta z Německa, když se ale dozvídají od kluka v budce, že poslední úsek je zavřený, otáčí se a jedou pryč. Moc tomu nerozumím, vrchol je zavřený už snad 5 let. Jinej kraj…dávám klukovi bankovky a vyrážím k vrcholu, silný vítr a teplota klesá k 10°C, ale nic naplat, jsem tu, tak jedu. A nelituju ani vteřinu, nikam nespěchám, užívám si výhledy, sice je zataženo, ale viditelnost dobrá. Dojíždím na poslední parkoviště, sedám na lavičku a jen si to užívám. Po chvilce přisedne pán z Německa, lámanou angličtinou se dozvídám, že má taky motorku, ale tak daleko by na ní asi nejel, tak chvíli pokecáme, než se naše cesty zase rozdělí. Asi po půl hodině, už mi začíná být kosa, oblékat se mi nechce a na změnu počasí to nevypadá. Tak sedám na „Aby“ a jedeme dál.

Přes Vršič a ruskou cestu se dostávám k jezeru Jasna, kde mám další nocleh, zde na večeři potkávám jedinou partu od nás, ale já už jsem na odchodu, tak jim jen vysvětluju, jak se tady dá objednat, na obsluhu zapomeňte, otevřete si aplikaci, kde si vyberete a odklikáte si to, znám spoustu lidí, co by se zde nenajedli 😊 obcházím jezírko, nasávám atmosféru, projdu se korytem řeky a jdu na kutě.

Ráno je jak malované a tak se rozhoduju po snídani ještě jednou s foťákem vyrazit k jezeru, udělám pár fotek a odjíždím směr Peričnik Falls a Triglavska Bistrica.

Odtud už mě cesta vede k jezeru Bled, žel jsem se sem dostal až v sobotu, fronta aut dávala tušit, jak to bude vypadat, po chvilce rozkoukávání se zavěšuju za místního motorkáře a proplétám se s ním přes kolony aut, pravda, jde mu to znatelně lépe, má evidentně nacvičeno a hlavně nemá kufry :-D a tak Bled jen míjím a jedu dál k Bohinjskému jezeru, je tady krásně a o poznání méně lidí než u Bledu. Líbí se mi tady, zůstal bych i déle, ale obsluha parkoviště, mě od výšlapu k vodopádu Savica zrazuje, že je málo vody a tak se vydávám k jednomu z posledních plánovaných bodů, Partizanská nemocnice Franja.

V cestě mám několik uzavírek a když mě to přestává bavit, vydávám se rovnou do jedné z nich, dlouho se nic neděje a když už mám pocit, že mám vyhráno a ty cedule s uzavírkou tam jen někdo zapomněl, vynoří se za zatáčkou bagr a za ním chybí most. 17 kilometrů ignoruji cedule a tady to fakt asi nepůjde. Stojím, koukám do mapy, do navigace, nic, prostě zpátky a jinudy. Zvažuji, že se na to vykašlu, v tom jde ale kolem chlapík, na stavaře celkem slušně oblečený s nějakýma papírama v ruce, mávám na něj a když ke mně dojde, zjišťuji, že jde o stavbyvedoucího, nebo inženýra, něco takového, po chvíli konzultace mé situace se podrbe na hlavě, okem znalce zkoukne „Aby“ a vysloví něco, z čeho jsem se málem svalil z motorky. „to půjde, jeď za mnou“. Startuju, dávám za 1 a jedu nechápavě za chlapíkem. Dojedu na okraj stavby, tam se chlap zazubí, ukáže na rozbitou kamenitou cestu, kterou evidentně jezdí stavební stroje, kývne se slovy, pokud si troufáš, tak jeď, je to tvoje. V danou chvíli jsem si ani neuvědomil, co to vlastně dělám, smál jsem se od ucha k uchu a naloženou motorku jsem pustil dolů z prudkého kopce. Jenže jsem se blbě podíval kam cesta pokračuje a už nebylo cesty zpět. Stejný krpál jako dolů, vedl samozřejmě i na druhé straně nahoru. Štěrk, díry, bordel, ale co, uvidíme, v dolíku dávám naložené „Aby“ trochu plynu, nechávám za 1 a pak plnej. Kluci z bawor ví jak tu motorku postavit, spousta z vás se teď může potrhat smíchy, já už dneska taky, ale jak offí panic, jsem měl pocit jak po vítězném tažení Dakarem. Chlap mi ještě na rozloučenou z druhé strany mával a směje se myslím ještě teď. Po dalším kilometru potkávám zbloudilý karavan, na otázku, jestli to projede, dostávám záchvat smíchu a usměrňuji toho klauna na asfaltku vedoucí do údolí. Teď už mi nic nebrání navštívit Franju. Po cestě se kochám výhledy, míjím jeden z nejvíc fotografovaných kostelíků ve Slovinsku - Cerkev sv. Primoža in sv. Felicijana a už jsem skoro na místě.

No na místě. Šoumen v oranžové vestě mě nekompromisně vyhání na odstavné parkoviště, kde není ale kde zaparkovat, říkám si kruci co to zase má znamenat, sem snad nikdo nejezdí. No nejezdí, teda většinou, jen párkrát do roka, no a teď je jedno z těch párkrát do roka, navíc to nejhorší možné, pro veřejnost uzavřeno. A co to plné parkoviště? No to je to proč se tam vlastně pro veřejnost nesmí, paráda. Ukazuji tedy dalšímu „vesťákovi“ mapu a ptám se kudy můžu jet pryč, abych minul staveniště, kterým jsem před chvílí projel. Teď dostává záchvat smíchu prozměnu klučina, krčí rameny a snaží se mě nasměrovat, ale pořád u toho kouká na hodinky. Sakra chlape, co to má znamenat? Pak dostane nápad, přiblíží mi mapu na mobilu, pokývá hlavou, píchne prstem na tak tenkou silnici, že jsem ji na té mapě ani neviděl a že tudy, ale rychle a pak po hlavní vlevo už to bude v pohodě. Na nic se neptám, nečekám, startuju a jedu, nevím proč, nevím kam, ale jedu. Pochopím to až doma, kdy se dívám na internet co se tam dělo. Cyklistický maraton v okolí Franje zablokoval skoro celé okolí, tenhle dar z nebe, v podobě ochotného „vesťáka“ mi ukázal cestu přes hřeben, kterou jsem se dostal před peloton a po pár kilometrech sjel z jejich plánované trasy. Taky zážitek, proč ne. Vnitrozemím se vracím dnes už do Rakouska, kde přespím v Korutanech a pak už mě čeká jen cesta domů.

Večer ještě domlouvám s manželkou menší zádrhel ze začátku motočundru, ano ony zapomenuté klíče od domu, protože v den návratu budou s juniorem pryč, nakonec volíme variantu klíčů u souseda a já po návratu instaluji na vrata od garáže krabičku pro ovládání telefonem, ať mi tam příště může klíče nechat, protože jako správný mazák, jsem doma nechal i ovladač od vrat.

A jaké tedy vlastně je, pro mnohé tranzitní Slovinsko? Různorodé, od majestátných hor, divokých řek (i když letos bylo žalostně málo vody), jezer, krásných jeskyní, přes úžasnou oblast Medana, kde se snad na vinicích pracuje nonstop, až po tak trochu Italský jih, nejen rázem krajiny, ale i chováním některých řidičů. Nejvíc mě zaujala Mala Planina, kterou jsem si přejmenoval na "velkou parádu". Místní kuchyni jsem bohužel neochutnal, nebyla příležitost. Co ovšem potkáte na každém rohu, jsou milí a ochotní obyvatelé, vždy přátelští a připravení pomoci. Jediné, v čem by se měli polepšit, je být hrdí na svou zemi, nejčastější otázka "kam máš namířeno, Chorvatsko nebo Itálie" dává znát, že i Slovinci se vnímají jako tranzitní destinace, což je ovšem obrovská škoda, mají co nabídnout. Nemají největší hory, nejdelší passa, nejhlubší jezera a nejdelší pláže na světě, ale mají od každého trochu a to vše na poměrně malé ploše.

Cestování o samotě mě hrozně baví, máte tak nějak blíž k místním lidem než ve skupině a už mi to vyčištění hlavy chybělo.

Pokud jste dočetli až sem, hluboce se před vámi klaním a děkuji, třeba zde někdo najde malou inspiraci pro své cesty.

Kdo by byl lačný po více fotografiích odkážu ho na https://flic.kr/s/aHBqjzU7Xc

Co se týká cen, benzín byl kolem 2€, pivo 4€, jídlo v restauraci +/- 10€ a ubytko kolem 50€ přes booking.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE