reline_unor



Slovinsko 2017

Kapitoly článku

Den třetí - Původní plán cesty "přes Chorvatsko" zamítnut

​Ráno nás probudilo krásné sluníčko. Vylezli jsme a provedli potřebnou údržbu motocyklových řetězů a našich obličejů. Snídaně v trávě a začínáme balit. Od Balatonu je to do Chorvatska kousek. Vyrážíme tedy směrem hranice. Terka najednou začne řvát do interkomu: "Zastav!! něco mě bodlo do ruky!". Terka skáče z motorky a zahazuje bundu. Vosa se napůl mrtvá vyvalila z rukávu bundy a snesl se na ní Terky hněv. Na poslední benzínce potkáváme milý slovinský motocyklový pár, který nás od cesty do Chorvatska zrazuje: "Nic tam neuvidíte a nic vás tam nečeká. Jeďte rovnou do Slovinska." Pijeme kafe a hodný slovinský pán nám píše itinerář plný zajímavých míst. "Cože? Půlroční známka na motorku stojí jen 4éčka? Aha, 40éček. Stejně jsme na tu autostrádu nechtěli."

Zapraší se za zadním kolem a jsme opět na cestě. Po vjezdu do Slovinska jsme potkali motorkáře na supersportu, který měl na sedadle gumicukem přikurtovanou karimatku, spacák a stan. Opravdu chytré. Každopádně mu vše popadalo, aniž by si toho všiml. Všimli si toho brzdy aut jedoucích za ním, ale i ty naše. Petr se otočil a upaloval za motorkářem. Mezitím přijeli dva jezdci na GS. Místo toho, aby jeden z nich slezl a věci sebral (jelikož je měli kousek od sebe), ani se nehli. Nechápu. Místo toho moje žena přebíhala pruhy a sbírala věci. Narvali jsme je těm dvěma čumilům a počkali na Petr. "Snad nikde neměřili, jelikož ten dobytek jel 90 přes vesnice!" říkal.

Projíždíme začátkem Slovinska a nudíme se. Tento kraj hodně připomínal Itálii od Gardy po Toskánsko. Samá vesnice, město a omezená rychlost. Nuda naštěstí brzy přešla a my se začali dostávat ke kopečkům. Blíží se bouřka a my se jí skoro vyhýbáme. Vlastně kecám. Oblékáme nepromoky a za zvuku hromů v horách a brutálního deště odjíždíme. Ztrácíme se a přečkáváme zbytek deště na autobusové zastávce. "Sakra, kde jsou ty Loče?!?"

Po dešti jsme se zorientovali a vyrážíme do údolí řeky Sava. Za zatáčkou nás překvapuje obrovská stavba. Petr zastavuje kus od ní a křičí: "Tohle je nejvyšší komín v Evropě! O něm jsem nedávno četl!" Byl opravdu monstrózní. Slunko v tuto dobu již bylo za kopečky a my sjeli z hlavní na malou silnici hledat spaní. V osamocené vesnici jsme oslovili pána u stavení: "Do you speak English?" "No." Sprechen Sie Deutsch? "No." Tak přichází na řadu mezinárodní jazyk. "My, 4 lidi, 2 motorky, 2 stany. Spát někde tady." Tak jednoduché to nakonec nebylo, ale domluvili jsme se. Po debatě, kde nás uloží, nám nabídl asi 100m vzdálenou louku i s pramínkem pitné vody. Nejhezčí spaní v přírodě. Postavili jsme stany, povečeřeli, popili a.....Chrrrrrr

Den čtvrtý - Makadam!!!

​Ráno jako malované. Krásné počasí nás vyhnalo ze spacáků (spolu se smradem z propocených moto věcí). Balíme stany a vracíme se na naší cestu. Všude kolem nádherná příroda. Nádherná silnice a řeky. Přejíždíme na silnici třetí třídy, která se mění ve štěrk. "Určitě jsme zabloudili." říkám Petrovi.

Nakonec se rozhodujeme jet dál. Silniční pneumatiky se obalují prachem a my jedeme ze vsi Krka směr Luče po štěrku. Krásná příroda všude kolem a my po chvíli dorážíme zpět na asfalt. Přijíždíme do vsi Ig a pokračujeme na Horní Ig. Ptáme se pána stojícího u plotu, kudy že se máme dát. Dolu a doleva "Makadam". Koukáme s Petrem na sebe a oba zopakujem: "Makadam." Opět nádherná štěrková cesta. Toto se opakovalo ještě mezi Zelše a Postojna. Dva cesťáky se silničníma gumama si projely asi 30km slovinských šotolin. Ale stálo to za to!

Vjíždíme do údolí řeky Soči. Nádherná řeka, kterou podle barvy pozná i člověk bez barvocitu. Probíráme strategii na další dny a shodnem se na plánu. Dnes dorazit do Tolminu, přespat a zítra si užít Slovinska. Ženeme to po silnici směr Nová Gorica a dále Tolmin. "Nyní jsme v Tolminu, jdeme nakoupit." Kupujeme jídlo a samozřejmě pití. Hledáme kemp, kde dnes přenocujeme. Sprchu už vážně potřebujeme. Vytahuju mobil a říkám: "Kousek odsud je kemp Villi. Má dobré hodnocení. Jedeme tam." Balíme se a zanedlouho uhýbáme přes úzký mostek ke kempu. Zastavujeme a jdeme s Petrem dohodnout ubytování.

Předem se omlouvám, že se o tomto kempu rozepíšu. Máme totiž tento zážitek hluboko vryt v našich srdcích (možná je to nějaké trauma). Došli jsme s Petrem na recepci a čekáme na někoho, kdo nás obslouží. Kolem nás běhá fousatý chlápek s turbanem na hlavě a vše šůruje mopem. Zanedlouho zjišťujeme, že to není jen uklízečka, ale mohl by nás i ubytovat. Mluvil Anglicky, takže vedeme dialog: "We are four people and we want to be there for one night." Turban odvrací: "OK." Čekám na nějaké placení nebo občanky. Nic se neděje. Nakonec se ptá, jestli nechceme pivo, že ho má plnou lednici. Odpovídám, že se možná vrátíme.

Odcházíme rozložit stany, což není moc lehký úkol. Kemp je solidně přeplněný. Nakonec si uzmem vlastní plácek. Stavíme a potíme se jako blázni. Holky odchází prozkoumat místní sociální zázemí. Přichází trochu zkoprnělé: "Na záchodech hoří vonné svíčky, hraje Bob Marley a sprchy jsou společné!". Mávneme rukou a odcházíme se konečně vykoupat do Soči. Omočil jsem svůj velectěný kotník a okamžitě pot ztuhl. Voda měla asi tak 5°C. "Sprcha bude lepší volba."

Střídáme se ve společných sprchách a poté pijeme zasloužené pivko u stanu. Petr dostává hlad a my se odebíráme zeptat na recepci, kde seženeme nějakou restaurant. Chlap v Turbanu dělá s vedoucím kempu ryby na grilu a další vege a vegan věci. Zastavujeme turbana: "Two fish." říká Péťa. Turban kývl a odešel. Vůbec nás nevnímal. Sedli jsme si a čekáme co se stane. Místo dvou ryb dostáváme jedno tofu. Ale bylo to dobrý. Zároveň si všímáme, jak funguje systém nakupování piva. Příjde člověk s jointem v puse a vezme si pivo. Na boku ledničky má lísteček, který si očividně každý přinesl sám a udělá si čárku. Tohle by teda v Čechách nefungovalo. Najíme se a odcházíme spát. Polovina obyvatel kempu je už stejně zhulenejch.

Den pátý - Vršič, Mangart

Ráno jdeme platit a předáváme turbanovi samolepku našeho města. Naoplátku od něj dostáváme samolepky kempu. Otáčíme klíčkem a vyjíždíme. Po chvíli jízdy přišla rána jako z děla. Zprvu jsem si myslel, že jsem něco přejel. Černý dým a vystrašený Péťa ale měli jiné vysvětlení. No prostě jsem potřeboval přepnout na rezervu, tak si motorka řekla.

Jelikož jsme měli dostatečný náskok v plánu, rozhodli jsme se hezky prošmejdit Slovinsko. Vyrážíme přes malé silničky od Tolminu na Jezero Bohinj a Bled.

Cestou trochu zdržení, jelikož asfaltovali silnici. Dali jsme pohár v místním koloniálu a užívali si nádhernou přírodu a silničky kolem. Sjeli jsme k Bohinjskému jezeru. Osvěžili jsme ruce, pokoukali, pofotili a vydali se dále na Bled. Obě tato jezera za to stojí. Kam se hrabe dovolená u moře! Cestou se stavujeme na oběd a už se těšíme na známý Vršič.

Nakonec jsem bohužel velmi zklamaný. Cesta plná aut. V každé zatáčce dlažební kostky. Moc požitek to není. Zezhora nás ale čekal nádherný výhled. Hory jsou prostě hory. Dostatečně se vynadíváme a Petr s Marťou lepí na ceduli samolepku Valdické brány. V půlce sjezdu dolu řadím jedničku a pomalu zastavuji. Terka se zmateně ptá, co že se to děje. "Uvařil jsem zadní brzdu. Vůbec nebrzdí." Chvilka odpočinku (hlavně brzdě). Ten zvuk praskajícího brzdového třmenu, když chladne, je k nezaplacení.

 

Sjíždíme do blízkého města, kde nakupujeme vodu a jídlo. Vydáváme se na italské hranice. Těsně před nimi je totiž odbočka na Mangart. Mangart je hora, která není moc známá, ale prý za to stojí. A stála! Nejhezčí výjezd v mé moto kariéře! Všem doporučuji. Krásná silnička v přírodě, krásné hory až do 2600m.n.m. Téměř bez provozu. Motorkář s autem měl občas problém se vyhnout. Přijíždíme asi do 3/4 kopce. Zákaz vjezdu! "Sakra" říkám, a jdu fotit přírodu. Během toho sjíždějí až z vrcholu motorkáři a křičí: "Road is OK. You can go." Holky mají ještě dojmy z cesty a my se tedy vydáváme nahoru sami. Nádhera. Uzavřená silnice jen kvůli spadanému kamení. Vyjíždíme s Péťou nahoru. Fouká jako blázen, ikdyž dole bylo bezvětří. Vidíme rakouská jezera a užíváme si hor.

 

Balíme a jedem směr Taliánsko. S našimi zkušenostmi z minulého výletu se snažíme cestu co nejvíce zkrátit. V Itálii jsme strávili asi jen hodinku. A jsme v Rakousku. Přijíždíme do vsi kousek za hranicema a ptáme se paní na nocleh. Očividně si nechce nechat zválet svůj anglický trávník od čehůnů. O kus dál ale máme štěstí. Paní nás nechává spát u cesty ve vsi. Naštěstí téměř bez provozu. Rozbalujeme stany a pozorujeme, jak zpomaluje blížící se automobil. Milý pán se se mnou dává do řeči. "Líbí se vám toto místo? Jestli ne, tak mám pro vás lepší." Poděkoval jsem mu a řekl, že ráno v 7 odjíždíme, a plně nám to stačí. Prostě už jsem nechtěl ty stany zase balit. To, že nás nechají v zahraničí přespat u sebe na zahradě, už jsem si zvykl. To, že se o nás ještě perou, nějak nemohu rozdýchat do teď.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (11x):
Motokatalog.cz


TOPlist