Slovinskem tam, Itálií zpět

Rok se s rokem sešel a já mám opět čas vyrazit na delší výlet. Ráda bych konečně na vlastní oči viděla moře a projela si nějaké zajímavé horské silnice. Samou chválu kolem sebe slyším na trochu opomíjené Slovinsko. A i proto, že jedu sama, vybírám si tuto bezpečnou zemi jako cíl své cesty.

Kapitoly článku

Den první: Je úterý 9.8. 7 hodin ráno. Nabaluji motorku a vydávám se k nebližšímu nájezdu na dálnici směr Praha. Dnes mám v plánu co nejrychleji přejet Rakousko a dojet až do kempu ležícím již za hranicí Slovinska. V Praze se stáčím směrem na jih a po nudném dálničním úseku konečně v Dolním Dvořišti překračuji česko-rakouské hranice. Zde již odmítám pokračovat po nekonečných dálnicích. Zakazuji tedy v navigaci zpoplatněné cesty a najednou se ocitám mezi pastvinami s krávami, občas potkám nějaké stavení. Zhruba po hodině jízdy úzkými silnicemi, kdy nepotkávám ani žádná auta, kontroluji navigaci. Omylem jsem si místo nejrychlejší trasy nastavila nejkratší. Vzhledem k tomu, že bych těmito cestami do Slovinska dorazila asi za 3 dny, upravuji nastavení a rázem se dostávám na hlavní tahy.

Za nedlouho se přede mnou začínají objevovat Alpy. Za pár hodin v sedle jsem ve městě Bad Eisenkappel, kdy mě čeká spousta zatáček a pár kilometrů na hranice. Kolem 18. hodiny večerní přejíždím Jezerski vrh a jsem oficiálně ve Slovinsku. Sjíždím ještě 4 km dolů a zařizuji si přespání na louce u penzionu Tourist Farm Šenkova Domačija. Stavím stan a před ulehnutím se jdu ještě projít k nedalekému kostelu, který je obklopen pouze pastvinami a v dáli se tyčícími Kamnicko-Savinjskými Alpami.

Den druhý: Ráno po probuzení není na co čekat. V dnešním dni bych ráda dojela až do města Bovec, které leží na západě země. Takže nějaká hygiena, rychlá snídaně, při které v mezičase balím věci, a už to valím směr Bledské jezero. Kolem desáté hodiny již kroužím podél jezera a hledám místo, kde by se dala zaparkovat motorka. Marně. Všude samé restaurace, zákazy anebo soukromá parkoviště. K tomu milion turistů a horko. Po tom co jsem tímto ruchem projela dvakrát, abych našla místo, kde na chvíli odložit motorku, stavím na autobusové zastávce. Beru foťák, abych měla důkaz o tom, že jsem tu byla a rychle mizím z tohoto turisticky „napadeného“ místa směrem k Bohinjskému jezeru. Ve skrytu duše doufám, že to tam takové nebude. A světe div se, nebylo. U Bohinjského jezera přejíždím přes starý kamenný most a zastavuji u kostelu sv. Jana Křtitele. Zde vybaluji svačinu a jen tak sedím na lavičce u kostelní zdi a kochám se výhledem na jezero. Dávám se do řeči s místním starším párem, který mi doporučuje projet také východní část Slovinska, která je turisty často opomíjena. Tak třeba příště. Po přestávce se navlékám opět do bundy, ale než opustím toto místo, zajedu se podívat ještě na druhý konec jezera. Cestu podél lemuje několik kempů, i přesto je zde znatelně méně lidí než u Bledského jezera.

Odtud pokračuji směrem na sever, kde v obci Jereka uhýbám z hlavní silnice. Rázem jedu po úzké cestě, která mě dovede až na vrcholky kopců, kde se nachází pastviny a místy nějaké salaše. Cesta planinou Pokljuka je samá zatáčka a já neustále zastavuji, abych si výhled zvěčnila fotkou. Následně dojedu do města Krnica, kde se vydávám cestou podél řeky Radovny, abych se vyhnula hlavnímu tahu.

Dojíždím do města Kranjska Gora a odtud celá natěšená na pořádné hory vjíždím do Triglavského národního parku. Provoz tu je celkem veliký, stejně jako stoupání. Snad v každé zatáčce se nachází cedule s nadmořskou výškou. Kochat se moc nedá, neboť silnice je z velké části lemována stromy. Cesta je místy dost rozbitá a navíc každá zatáčka je z jakéhosi mně nepochopitelného důvodu vydlážděná. No ještě, že není mokro. Za nedlouho jsem na obrovském parkovišti, které praská ve švech. Naštěstí s motorkou parkuji celkem bez problému mezi dvě auta. Stojím hned pod vrcholem hory Vršič. Je tu krásně a ty výhledy! Škoda jen těch lidí všude okolo. V nedalekém stánku kupuji magnetku a vracím se zpět k motorce. Cesta dolů je znatelně lepší než sem. Krásný nový asfalt a téměř žádné stromy. Tak si to pomalu kroužím dolů a dívám se kolem sebe na tu krásu.

Kousek před městem Bovec zatáčím směr Log pod Mangartom. Cestou míjím pevnost Kluže, kterou mám v plánu navštívit, až pojedu zpět. Mangart je se svými 2 679 m.n.m. třetí nejvyšší horou Slovinska a dá se těsně pod jeho vrchol dojet nejvýše položenou silnicí ve Slovinsku. Toto si nemůžu nechat ujít. Ze široké silnice vedoucí dále na hranice Itálie uhýbám. Za nedlouho mě uprostřed lesa zastavuje závora. Nic se neděje, jen je třeba za výjezd zaplatit. Slečně podávám 10 eur a vzápětí mohu pokračovat. Čeká mě 12 km zatáček s pěti tunely a převýšením 980 m. Cesta vede nejdříve lesy, ale se zvyšující se výškou stromy pomalu mizí. Silnice je zde široká asi jako jeden jízdní pruh. Takže když proti potkám auto je to celkem fuška se uhnout, neboť je z jedné strany skála a z druhé sráz dolů. Svodidla tu nepotkáte, místy jen pár naskládaných kamenů na hraně silnice, aby se neřeklo. Když projíždím tunely vytesanými do skály, jedu skoro poslepu. Umělé osvětlení zde není a já oslněná od sluníčka po vjezdu do tmy toho moc nevidím. Nevadí, najdu si světlo na konci tunelu a to následuji. Výjezd nahoru mi trvá 25 minut.

Zastavuji na kraji silnice kousek pod parkovištěm, to je totiž plné. Zde mám aspoň soukromí a čas pozorovat tu nádhernou krajinu všude kolem mě. Je zde klid, kolem uší mi sviští jen vítr. Vydržela bych tu být hodiny a jen se dívat do krajiny, ale za chvíli se bude stmívat a já bych nerada dolů jela za snížené viditelnosti. Ač nerada, nasedám na motorku a kroutím to zatáčkami zpět.

Než se vydám shánět kemp, zajedu si ještě na skok do Itálie. Kousek za hranicemi se má nacházet bývalá pevnost Forte del Lago Predil. Když dojedu na místo, jsem mírně řečeno zklamaná. Ruiny pevnosti slouží hlavně jako neoficiální veřejné záchodky. Před pevností stojí starý kanon v obležení moderních aut. Lidé sem jezdí hlavně z důvodu koupání v jezeře, které je přes silnici. Vracím se tedy zpět stejnou cestou do Slovinska. Těsně před hranicemi potkávám ještě jednu pevnost, Batteria Sella Predil. Tato je také opuštěná a ve špatném stavu. Není ale dotčená lidským řáděním, takže si ji procházím. Záhy se vracím na slovinské území a mířím rovnou k výše zmíněné pevnosti Kluže, kolem které jsem již projížděla. Pevnost je však uzavřena, přestože otevírací hodiny hovoří jinak. Takže si ji alespoň obcházím zvenku a dělám pár fotek. Teď už ale mířím do města Bovec, kde mám vyhlédnutý kemp. Přijíždím do kempu Polovnik, kde mi ale pán sděluje, že mají plno. Pěkně prosím, smutně koukám, vždyť mám jen malý stan a budu tu pouze jednu noc! Po chvilce přemlouvání pán ustoupí a nechá mě postavit stan mimo povolená místa, z části na příjezdové cestě. To mi nevadí, hlavně že bydlím.

Den třetí: Dalšího dne mě čeká přejezd 130 km na jih k Predjamskému hradu. Cesta klikatá, ale taková nijaká, přeci jen jedu po hlavním tahu. Jsem tu a k hradu to mám jen pár metrů. Pomocník na parkovišti mává, ať jedu dál, motorky tu parkovné neplatí. Hrad je to krásný, z části vytesaný do skály. Dovnitř ale nejdu, těším se na další bod mé cesty. Takže dělám pár fotek a mizím. Jelikož jsem koňomil, tak nemůžu ve Slovinsku vynechat hřebčín Lipica.

Po 40. minutách jízdy projíždím celá natěšená vstupní branou, silnice je lemovaná bílými ohradníky, kde se pasou stáda koní. Najednou přijíždím na obrovské parkoviště a stojím s otevřenou pusou dokořán. Vidím moderní budovu s nápisem Casino! Jako vážně? Tady? No nic, sundávám ze sebe co jde (je teplo) a jdu hledat vlez do hřebčína. Na nádvoří hřebčína čekám s ostatními návštěvníky na průvodce. Během tohoto pozorujeme výběh kobyl se hříbaty. Jedno z nich se pomalu plouží podél ohrady a nechává se od všech drbat. Největší radost z toho mají děti. Průvodkyně nás postupně provede celým hřebčínem, ukáže nám stáje, jízdárnu i mini muzeum. Koní je tu pomálu, všichni jsou totiž v tuto dobu na pastvě. Hřebčín je pěkný, upravený, ale bohužel mě zklamal. Ať už svým okolím (casino, golf), tak trochu svou neosobností, jelikož se z tohoto místa stala spíše turistická atrakce. Za mě „naše“ Kladruby nad Labem a Slatiňany jsou mnohem hezčí.

Dnes bych ráda dojela až k moři, sedám tedy na motorku a jedu dál směrem na jih. Chci dojet do města Piran, které leží na malém poloostrově na jihozápadě Slovinska, na hranicích s Chorvatskem. Cestou mám v plánu vidět tzv. Měsíční záliv. Tato pláž má být prý nejkrásnější ve Slovinsku. Čím jižněji jsem, tím vyšší je teplota. Teplota moje, motorky a telefonu. Ten se přehřívá a vypíná, takže tu trošku bloudím. Nakonec ale dojedu na velké narvané parkoviště, všude lidé v plavkách. Dál to na motorce nepůjde. Po tom co se mi telefon vzpamatoval, zjišťuji, že to k zálivu je asi kilometr pěšky. V moto hadrech určitě nepůjdu a převlékat se mi nechce, už jsem z toho tepla otrávená. Měsíční záliv nakonec vynechávám a pokračuji směr Piran. Vymotávám se ze zastavěného území a vyjíždím na menší kopec. Konečně vidím moře! Mám radost, je to pro mě premiéra. Ubytování nacházím v kempu Fiesa. Stavím stan, převlékám se do něčeho lehčího a jdu si projít město. Z kempu to mám do centra asi deset minut chůze.

Město Piran je starodávné obchodní a rybářské město. Tvoří ho typické domečky s červenými střechami, které od sebe oddělují úzké uličky dlážděné kameny. Na okraji města míjím staré městské hradby, od těchto pokračuji prázdnými uličkami ke Klášteru sv. Františka. Zde je zakázáno fotit, ale vůbec mi to nevadí. Z útrob kláštera se do ticha ozývají náboženské písně, které jen umocňují atmosféru tohoto místa. Od kláštera pokračuji na Tartiniho náměstí. To je vydlážděno mramorem a vévodí mu socha Guiseppa Tartiniho. Z náměstí se přesouvám na nábřeží. To je lemováno velikými kameny, na kterých se válí lidé. Ti se ostatně povalují i po celém nábřeží a tak musím dávat pozor, abych někomu nešlápla na hlavu. Na samém konci poloostrova stojí novogotický maják, na který od hrany moře vzhlíží socha mořské panny. Já už se chci ale také konečně vykoupat v moři, takže jdu dál po druhé straně poloostrova a hledám nějaké vhodné místo ke vstupu do vody.  To nacházím na konci kamenité pláže, hned pod kostelem Sv. Jiří. Po zjištění, že mořská voda je fakt slaná, se jdu na chvíli také vyvalit a usušit na kameny. Do kempu se vracím pěšinkou lemující moře.

Den čtvrtý: Následující ráno mi začíná poměrně brzy. Ve čtyři hodiny mě budí skřeky a vzlyky od vedlejšího stanu. Nejedná se však o náhlé vzplanutí vášní, ale o následek včerejšího večera, kdy to pán trošku přehnal s množstvím alkoholu a ten se nyní hrne ven. Trnu, aby část jeho útrob nestanula na mém stanu. Naštěstí se tak neděje a já po dvou hodinách jeho představení vstávám. Blíží se déšť a tak bych ráda odjela co nejdříve. Balím tedy věci a jedu k vjezdové bráně. Ta je zamčená. Na cedulce se dočítám, že otevírají až v 8 hodin. Nenadělám nic. Kolem sice chodí zaměstnanec kempu, ale ven mě nepouští. Nechávám motorku stát u brány a dávám se do řeči s jedním starším pánem, co sem přijel z Německa s karavanem na dovolenou. Dozvídám se od něj, že sem jezdí pravidelně. Vzápětí mává na toho zamračeného zaměstnance, chvíli na sebe mluví slovinsky a najednou se brána otevírá. Oběma děkuji a s prvními kapkami deště opouštím Piran.

Dnes chci dojet až do Rakouska. Jedu po hlavní silnici kolem italského přístavního města Trieste až do městečka Aquileia. Toto město je součástí seznamu světového dědictví UNESCO, a to proto, že na celém jeho území jsou roztroušeny pozůstatky římského města. Dominantou města je bazilika Santa Maria Assunta.

Po procházce kolem baziliky se vydávám směrem na sever. Na mobilu kontroluji počasí. Na jihu Rakouska řádí pěkné bouřky, a tak se rozhoduji tuto spoušť přečkat v Itálii. Vybírám si přístřešek v malém městečku Artegna ležícím těsně pod Alpami. Nakonec tu čekám tři hodiny. Cesta do rakouského kempu ve městě Seeboden mi trvá přes dvě hodiny. Jedu pomalu, přeci jen je po dešti a silnice klouže. V kempu jsem jediná ve stanu, připadám si tu jako chudá příbuzná, všude kolem mě stojí samé karavany.

Den pátý: Dnes bych ráda dojela až domů, ale chci si v Rakousku zajet ještě na jejich největší přehradu. Ta je od kempu vzdálená asi 30 km. Stejně jako na slovinský Mangart i za výjezd k přehradě se platí poplatek. Zde je to 14 eur. Silnice Malta Hochalmstraße je 18,3 km dlouhá. Začíná kousek za obcí Malta a končí u přehradní hráze Kölnbreinsperre. Na silnici je několik tunelů. Určité úseky na cestě jsou řízeny semafory, přestože je silnice dostatečně široká a obehnaná svodidly. Obrovský rozdíl oproti „divoké“ cestě na Mangart. U hráze lze bez problému a zadarmo zaparkovat. Přehrada je to opravdu obrovská, zasazená do nádherné přírody. Uprostřed hráze je prosklená vyhlídka. Ti větší odvážlivci si můžou navíc z přehrady skočit bungee. Já jsem se spokojila pouze s vyhlídkou. Při příchodu na parkoviště vidím, jak mi kolem motorky chodí čtyři motorkářky. Přijely na velkých GS. Prý jestli jedu kolem světa. Tak jim skromně říkám, že pouze kolem Slovinska. I tak jsou z toho mile překvapené a přejí mi šťastnou cestu.

V deset hodin odjíždím, mám před sebou asi 600 km cesty domů. Už mě bolí úplně všechno a tak dělám časté přestávky. Domů nakonec přijíždím až v půl osmé večer.

Závěrem: Mým cílem byly hlavně dvě věci. Vidět hory, které tu nemáme a vidět moře, které tu nemáme. Toto se mi povedlo. Celá cesta však byla tvořena spoustou dalších překrásných míst a milých lidí, které dohromady poskládaly kompletní zážitek. Celkem jsem ujela přes 2300 km za pět dní. Největším zážitkem pro mě byl rozhodně výjezd na Mangart. A pevně věřím, že jsem ve Slovinsku nebyla naposledy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (41x):
Motokatalog.cz


TOPlist