Slovinská rychlovka

Od mé poslední cesty po Rumunsku už uplynul nějaký ten pátek, s ohledem na rozrůstající se rodinku na to prostě a jednoduše nebylo moc času. Byly jiné priority, takže jízdy byly hlevně kolem komína. Nicméně letos už byto šlo, říkal jsem si, a rodinka nebyla proti. No jo, ale kam? Neměl jsem v plánu cestu dalekou ani dlouhou, prostě něco na rozježdění abych se do toho zas dostal. Jen nějaký pěkný výlet na 4- 5 dnů. Takže žádný hardcore adventure offroad nebyl nasnadě. Bosna, Albánie nebo opět po letech Rumunsko byly červíkem v hlavě, na to jsou ale 4 dny málo. Co Rakousko? Jo, to by bylo fajn, je to za humny a jsou tam hory, což je pro mně nezbytné, hory já rád. Ještě je tu opomíjené Slovinsko. Mraky lidí jej navštíví pouze tranzitně, cestou k moři, včetně mě. A to je chyba. Pročetl jsem pár cestopisů, shlédnul fotky, videa, a uznal, že toho nabízí podstatně víc. Pro můj čtyřdenní výlet, řekl bych ideál. Začal jsem tedy skládat mozaiku itineráře. Termín byl flexibilní, závisel od předpovědí rosniček. Tudíž jsem se samozřejmě rozhodl jet zase sólo. Někdo k sobě potřebuje parťáka, někdo má ze sólo jízdy obavy, mně to naopak hrozně vyhovuje. Každý podle gusta. Stromek dostal před cestou trochu péče, takže jsem mu nadělil nové rozvody, spojku, olej i chladičku, prošel všechny kontakty, brzdy atd. Ať je na něj spoleh. No a začal balit. Stan, spacák, karimatka, vařič a nějaké svršky. Nebylo třeba mnoho na těch pár dnů.

Den první

Den odjezdu jsem určil na pondělí, ale člověk míní …….. Nakonec jsem vyrazil už v neděli. V sobotu dodělat nedodělané a v neděli v 5 ráno hurá odjezd. Chtěl jsem dojet první den co nejdál, proto takové ranní ptáče. Zprvu jsem měl velké oči a vidinu, že dojedu až pod Mangart, no to jsem s ohledem na čím dál větší výheň přehodnotil a nechal to otevřené, dojedu kam dojedu, pak se uvidí. Jel jsem na Bratislavu, na hranicích koupil známku a pokračoval na Graz, Klagenfurt, a už jsem u Taliánů. Před Tarvisio jedu na jih po SS54 a cesta podél řeky Slizza je vskutku malebná. Jede se příjemně a jízda nabrala opět drive. Únava byla tatam, a po nudném dálničním tranzitu to zase dostalo patřičnou šťávu. Projížděl jsem Cave del Predil, kde je nespočet připomínek Velké Války, hřbitovy, muzea a památníky.

No muzeum jsem oželel, po celodenní jízdě jsem působil a voněl trochu nevábně a nechtěl jsem tím nikoho obtěžovat :). Zastavil jsem na chvíli nad Lago del Predil u bývalé vojenské pevnosti, trochu si orazit a pak šup nahoru ke hranicím se Slovinskem. Nahoře se ještě nachází Batteria Sella Predil a přez Predil Pass jsem ve Slovinsku.

Krátká zastávka u Fort Predil a už to mastím dolů pěkným zatáčkovým úsekem, míjím odbočku na Mangart( ten je v plánu zítra) a hledám, kde složit hlavu. Místo nacházím až v Bovci, kemp Polovník. Vypadá pěkně, je tu klid (och jak jsem se zmýlil). Parkuju moto, stavím stan a vařím večeři. Takže jsem splnil původní plán dojet pod Mangart. Pak sprcha a na kutě. Myšlenka byla jít spát brzo ale chyba lávky. Navečer dorazila rozverná rodinka z Polska a zakufrovali hned vedle mně. To mi nevadilo. Ani to, že byl jejich asi 6-ti letý klučina zvědavé dítko. Synek se vyptával, táta odpovídal – proti tomu samo nic, jen kdyby nebyla už pokročilá hodina. V půl jedenácté zahájit lekci dějepisu je ujeté, došlo na světové diktátory. Prý jestli je ten či onen idiot, nebo jsou idioti jejich generálové a posluhovači. Co vám budu povídat, tak mě zblbli, že i já místo spaní v paměti šmátral, Pol-pot, Mao, Kim …………..ty vole já jsem fakt pako, nezaberu a nezaberu :). Příště špunty do uší :). Dnes najeto 742 km, většina po dálnici.

Den druhý

Ráno vstávám v 6 trochu nevrlý po včerejším nočním výletě do historie ale natěšený na motorku. Vařím potichu kafe a po snídani vyrážím ………...do obchodu ovšem. Včera mi totiž došly baterky ve foťáku. Ano jsem konzerva a asi trochu divnej a nefotím mobilem. Fotil bych, jenže s poškrábanou čočkou na mobilu to jde horko, těžko. Můžu dělat jenom selfie. Takže když fotím krajinu, musím mít mobil obráceně a fotím naslepo. To, že je to nepraktické je jedna věc, to že u toho vypadám jak kretén je věc druhá :). Proto jsem vzal na milost můj starý foťák na AA baterky. V obchodu kupuju 12 baterek a hurá do hor. Vracím se kousek po včerejší krásné klikatici k odbočce na Mangart. U závory mě kasírujou o 10 euro s přáním pěkné cesty. Cesta je úzká tak na jedno auto, tak je třeba pomalu. Naštěstí jedu brzo tak se nemusím nikomu vyhýbat, dolů to bude dobrodružnější :). Jako jízdně nic moc, cesta pomalá, pár tunelů které jedeš prakticky naslepo, poněvač než si oči zvyknou na tmu, vidíš kulový. Ale za ty výhledy nahoře to stojí, to zas jo. Kdysi se myslím dalo dojet trochu výš k vrcholu ale už je tam pár let zákaz a asi to tak už zůstane, škoda :(. Mám čas, tak si nahoře užívám překrásné panoramata Julských Alp, pecka.

Tohle mám fakt rád a někdy se tam určitě vrátím I s rodinkou na nějaký pěší trek. Sjíždím dolů a na programu dne je Vršič. Cesta č. 206 kolem řeky Soče je moc pěkná. Pomalu stoupá, stromy kolem cesty postupně řídnou víc a víc jak měním namořskou výšku. Nahoru to bylo boží, krásné zatáčky a šlo i trochu topit v rámci možností 650 kubatury. Nebyly to takové krkolomné vracáky jako vzápětí dolů. V samém sedle trochu cirkus, lidí mraky ale zaparkovat se dalo. Takže lavička, kávička a kochací přestávka, nemělo to chybu. Ještě koupit nálepku na kufr, to musí být. Ať vypadám jak Igor Brezovar (aspoň trošku), vždyť to tak děláme skoro všichni :)

Cesta dolů už není tak easy, zatáčky z dlažebních kostek může vymyslet jen lama, zlámat pazoury. Jet to v dešti, nevím, nevím. V plánu je zastávka u památníku legionářů z I. Světové, kteří při stavbě této vojenské cesty položili život. Je to kaple, kterou nachali na jejich počest postavit přeživší spoluvězni. Pěkné leč smutné.Pokračujíc dolů, míjím kelímkáře. Jeden si čistí gatě, zbylí dva se snaží připevnit na motorku zpět to, co z ní evidentně upadlo, když se v zatáčce sklouznul. Nepříjemné, ale hlavně, že byl celý. Jinak za mně Vršič super, ale z jihu na sever, opačně by to dle mého byla menší zábava. Pokračuju na Kranjskou Goru stále po 206, pak to točím na východ po 201, a podél říčky Sávy to mastím na Mojstranu. Z ní jsem měl původně v plánu tzv. Triglavskou cestu po 908, což měla být pěkná, slepá šotolina. Nevím jak dřív, ale teď je tam zákaz tak prd. Tak pokračuju po 907 podél říčky Radovna. Chladný vzduch od potoka a kýžený stín stromů, lemujících cestu byl balzámem na duši. Sem tak cyklista, auto velmi zřídka. Míjím ruiny vypálené vesnice a pietní místo s pomníkem obětem fažizmu.

Silnice opět stoupá, aby vzápětí klesala k největšímu jezeru ve Slovinsku, Bohinskému. Jezero je to moc pěkné a lidí podstatně míň, než jsem očekával. Trochu mi vyhládlo, tak jsem se usadil na zahrádce restaurace na nějaký dlabanec. Servírka se strašně omlouvá, prý momentálně nevaří, asi si šel kuchař v tom hicu zaplavat. No co už, prosil jsem si tedy aspoň kafe a nealko. Pak jsem se jal objíždět jezero kolem dokola s vidinou svlažení se v průzračné vodě, ale ne a ne najít vhodné místo. Nakonec se zadařilo a v ústraní malá oblázková pláž, a už jsem si lebedil v chladné vodě, paráda.

Ani jsem se nesušil, nasoukal se do motorkářského a tradá na Bled. Tam teda upřímně dost zklamání. Hotely, mraky aut, turistů, modelek v plavkách typu “míň látky, víc adidas” – občas bylo na co koukat :) . Ale jinak to za moc nestálo. Tak jsem cvaknul pár povinných fotek a mažu pryč. Je něco po páté a narazím na značku camping. Dumám zda není brzo, ale omrknu to a uvidí se. Kemp je obrovský a nacpaný k prasknutí. Nad recepcí pět hvězd, znejistím, a při pohledu na ceník mně berou mdloby, ty vole Hilton pod širým nebem. Trochu hogo fogo, asi pro jinej gang. Jedu hledat něco jiného. V mapě jsem našel něco u vody směr Jesenica, a hurá, zadařilo se. Příjemný, malý kempík Perun v Blejské Dobravě. Cena 18E, to se dá. Vybalím propriety, uvařím kafe, večeři a dumám nad mapou, kudy přejet nazítří hranice. Jdu spát ale po půlnoci přišla taková bouře, že jsem si málem nadělal do spacáku :). V obklopení hor jsem uznal, že to spíš lízne do okolních kopců, ale klidné spaní bylo tatam. Když blesky a vítr trochu ustaly, nandal jsem zpátky plachtu na moto, kterou vítr shodil, a zalezl do mokrého spacáku, ze stropu mi totiž začala kapat voda. Natáhl jsem do vrchní sítky ručník a zalehl.

Najeto cca 230 km.

Ráno začíná sčítáním škod po noční apokalypse. Není to tak hrozné, jak jsem čekal. Důležité je, že motorka není kolama vzhůru. Sice mokrá ale stojí. Dávám sušit stan, jako všichni kolem, a pomalu balím. Co jsem měl v plánu projet ve Slovinsku, jsem projel, a rychleji než jsem předpokládal. A to jsem se dost loudal. Co dál? K moři se mi nechce, dálniční tranzit mi taky není po chuti. Potáhnout to domů by se dalo, o tom žádná. Ale není důvod to hrotit. Když už mám čas, a počasí přeje, užiju si ještě kousek Rakouska. Kolega z práce mi kdysi doporučil Mariazell, tak proč ne? Včera u večeře jsem naplánoval trasu, tak šup do sedla. Vracím se cestou směrem k Bledu a od obce Lesce v podstatě kopíruju dálnici, pak to točím na sever na Tržíč a po 101 pokračuju na Podljubelj a přejíždím hranice tunelem na Loiblpass. Na rakouské straně si mě vyžádal pohraničník na kontrolu totožnosti, asi nabyl dojmu, že jsem uprchlík :). Vše o.k, tak sjíždím do údolí po 91 směr Klagenfurt. Tahle cesta přez hranice se ukázala býti skvělou volbou. Silnice super, podél potoka, se zřejmě vápencovým podložím, ve spojení s malebnou, rakouskou vesnickou architekturou a až kýčovitě působící květinovou výzdobou, se jelo velmi příjemně. V Klagenfurtu přecejen na chvíli najíždím na dálnici směr Graz a Bruck an der Mur. A tady se projevila jedna z mnoha strastí cestování podle mapy a obligátní slogan “je to sice dál ………………” nabral skutečný význam. Místo na S53 jsem jel poA9, což jako nebylo úplně blbě, jen to byla ta horší možnost, prostě highway to hell. To peklo nese název Gleinalmtunnel a má víc jak 8 km. Ve spojení s motorkou, hlukem a provozem kolem mi běhal mráz po zádech při myšlence, že by se tam něco semlelo. Bylo to vážně nepříjemné a klaustrofóbní, nikomu to nedoporučuju. Do Brucku jsem dojel a konečně se napojil na cestu směr Mariazell. Ze startu pár utažených zatáček a pak už spíš táhlejší, otevřené. Cesta je obklopena spíše zalesněnými kopci, sem tam vyčuhují skaliska a na pozadí majestátné hory. Je to pěkné a cesta dovoluje rychlejší tempo. Stavím na chvíli u jezírka Grunner see plného pstruhů a na lavičce vychutnávám ten božský klid, sem tam doplněný zvuky vytočených motorů místních střelců.

Pokračuju, samotný Mariazell není kdovíjak zvláštní, taková normální alpska vesnice, ale je známým poutním místem. Cvaknu pár fotek a mizím na St. Polten. Cestou světla, dva osobáky a dodávka čekají. Ačkoliv nemám ve zvyku se cpát dopředu, i když to jako nepsané pravidlo ve světě funguje většinou bez výhrad, páč motorka akceleruje zpravidla rychleji než auto, tady jsem tak učinil. Asi jsem tím řidičce vepředu šlápl na kuří oko, byť jsem ji ani náznakem neomezil. Po chvíli totiž vidím VW polo obsahu jednanulaprd, jak se mi lepí na paty. Rakouská to ženština se zřejmě cítila dotčena mou neomaleností, možná zarytá zastánkyně “ Me too” trendu to vygenerovala jako sexuální harašení, čert ví :). Já s ní neměl zájem polemizovat, přidal plyn a nechal jí v dáli za sebou. Nicméně ve vesnicích jsem nechtěl dráždit orgány a stáhl to na 60. A hle, přemotivovaná feministka mi opět dýchala na záda. Klopím tedy zákruty jak Vale v nejlepší formě, div kuframa nebrousím asfalt, a je klid. Jen do další vesnice. Takto se to opakuje asi 4X než to pochopí, a předem prohraný boj vzdává. Já dojíždím do St. Polten a dávám pauzu na kafe. Hodina už pokročila, tak zvažuju co dál. Chtělbych dojet do Znojma a někde tam přespat. Nabírám tedy smě Hollabrunn a svižnou jízdou po E59 přejíždím hranice. Ve Znojmě jsem v půl 9, našel kemp, brána zavřená ale po tel. domluvě mě paní bezevšeho ubytovala. Rychle vařím double polívku, vstřebavám u stavění stanu dnešní zážitky a na kutě.

Dnes krásných a zajímavých 577 km.

Poslední den vstávám zase brzo, už se těším na rodinku. Už zbývá pouze nudný tranzit Brno, Olomouc, Frýdek a v jednu odpoledne jsem doma v Bystřici. Přivítání, předání nějakých těch drobností a dárečků a odpoledne už vegetím na zahradě.

Jak tedy obstálo Slovinsko v mých očích? Je to trochu motorkáři opomíjený kus nádherné země. Střelcům co drandí italské passa horem dolem bych to asi nedoporučil, ostatním všemi deseti ano. Je to jiné, né tak profláknuté, ale má to svoje kouzlo. Okruh Triglavským Národním parkem byl úchvatný, kolem dokola vrcholky Julských Alp, podél cesty bouřlivá řeka Soča, a to poježdění je tam taky fajn. Vršič paráda, Mangart jízdně nic moc ale výhledy určitě stojí za to. Bohinské jezero fajn, Bled za mně sklamání. Ale poježdění mezi jednotlivými body je tam pro můj styl perfektní, čili mototuristiku bez sportovních ambicí zaměřenou primárně na krásy přírody. To samé platí I pro zmiňovaný Mariazell. Takže suma sumárum, I Slovinsko má pro určitý typ motorkářů rozhodně co nabídnout. Je to za humny a pro 3-4 denní výlet ideál :).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE