sLOVEnia RIDING 2011

I dnes zůstává Jirka na základně. Už je zřejmé, že si o této dovolené moc nezajezdí, ale odjet domů předčasně se mu nechce. Na druhou stranu, na zítra máme před nedělní cestou domů naplánovaný odpočinkový den, takže nám alespoň zajistí rezervaci na rafting.Jedeme údolím Soči, přes Vršič a Wurzen. Při výjezdu na Wurzen uděláme krátkou zastávku u propadlé silnice. Díra má v průměru víc než metr a není to příjemné pomyšlení, co všechno by se mohlo stát, kdyby... Alespoň, že je pořádně označená. Na severní straně Wurzenu je 18% klesání a několik značek doporučujících řidičům zařadit jedničku a udržovat maximální rychlost 30 km/h. Když na posledním dlouhém rovném úseku brzdím jen motorem na dvojku, rozjede se mi motorka až na 80 km/h.

Mýtnice na Villacher Alpenstrasse je, nevím proč, umístěná v pěkném krpálu, takže když po zaplacení odjíždím, sklouzne mi peněženka, kterou jsem si na chvilku, než popojedu pár metrů, abych namontoval kameru, položil na nádrž. Než se pro ní stačím vrátit, přejede ji náklaďák, který přijel hned po nás. Ještěže v ní nenosím platební karty.

Vyhlídka na Villacher Alpenstrasse je na takovém vršku, z něhož je rozhled skoro do všech stran. I když viditelnost není zrovna ideální, máme konečně možnost vidět Triglav.

Potom projíždíme průsmyk Sella Nevea, který mi připadal nemastný neslaný, ale když jsme potom doma stříhali video, zjistil jsem, že byl vlastně docela pěkný. Jak těch průsmyků projíždí člověk najednou hodně, nějak se rozmazávají rozdíly. I když možná je to únavou, protože i včera jsme měli docela náročný den. Do Slovinska se vracíme přes sedlo Predel, což je na západní straně vlastně jen pár zatáček.

Přímo v Kobaridu jsou tři restaurace uváděné v gastronomických průvodcích. První zkoušíme restauraci Kotlar, ale když vidíme ceny kolem 40 EUR za jeden chod, hned nás přejde chuť. Topli Val je hotelová restaurace a moc se nám nelíbí prostředí, takže skončíme v restauraci Gostilna Breza. Pěkné prostředí, vynikající jídlo, výborná obsluha a slušné ceny.

Ráno si trochu přispíme a na desátou jdeme do kanceláře agentury X Point přihlásit se na rafting. Nafasujeme neopreny a rozdělí nás do skupin. Jedna skupina odjíždí hned, ta naše po vyřízení nějakých organizačních věcí. Má to ovšem malý háček. Naše dodávka nejde vůbec nastartovat a musíme jí roztlačit. Doufám, že než dojedeme na místo, dobije se baterie (tedy pokud je to baterií). Na místě vyložíme rafty, převlékneme se a potom dopumpováváme rafty (jak zjistíme později, před přepravou je vždy trochu upouští). Mají na to extra velkou pumpičku a je to docela záhul. Potom následuje základní školení a hurá na vodu.Prvních několik set metrů je praktické školení a to včetně řízených nárazů do skal. Hned na prvních peřejích (přesněji řečeno spíše peřejkách, protože na pořádné peřeje by se s turisty našeho typu vydal jen hazardér), ztrácíme jednu osobu. Aby to nebylo jen o pádlování, jsou na cestě dvě zábavné zastávky. Při první vytáhnou naši průvodci raft na skálu a my se po něm kloužeme do vody jako tučňáci. Měl jsem trochu strach, že na mokré skále to bude klouzat jako sviňa, takže jsem byl mile překvapen, že neoprenové boty drží i na mokru jak přišité. Druhá zábavná akce byla určená jen pro dobrovolníky. Vylézt na skálu a skočit asi ze sedmi metrů do vody. Můžu vám říct, že ze zdola těch sedm metrů nevypadá moc vysoko, ale když se díváte dolů, není to žádná sranda. Skočili však bez vyjímky všichni, jeden z průvodců dokonce po hlavě.

Ke konci cesty vyzve průvodce, že kdo chce, může si trochu zaplavat, takže dobrovolně opouštím raft. Když sedíte v raftu, ani vám nepřijde, jak ta řeka rychle teče. Snažil jsem se trochu řídit směr plavby (plave se po nohou, abyste mohli tlumit nárazy), ale ať jsem se snažil sebevíc, hnalo mě to přímo na skály uprostřed řeky. Profrčel jsem mezi nimi, ani jsem nevěděl jak.

Odpoledne se jdeme podívat do kobaridského muzea první světové války. Vedla tudy bojová fronta a právě v této oblasti začala velká protiofenzíva Rakouska-Uherska proti Itálii. Během několika dnů těžkých bojů se posunula fronta až na Pijávu, kterou jsme navštívili předloni při dovolené v Dolomitech (viz výlet na Monte Grappa). Velmi působivé je vyprávění italského alpina, který píše dopis svému otci. A docela mě zaujmou i rakousko-uherské bankovky, na nichž je jejich nominální hodnota napsaná ve všech jazycích zemí spadajících pod mocnářství. Potom si ještě prohlédneme kostel a památník padlých italských vojáků nad Kobaridem a zbytek dne věnujeme nákupům, úklidu (aby domácí neranila mrtvice, až se zítra staví kvůli zaplacení) a balení.Najeto: 0 km.

Hned jak vstanu, přendám z lednice do mrazáku namrazit poslední Birell, abychom se mohli na cestě trochu občerstvit. Samozřejmě ho pak zapomenu. A zrovna je docela vedro. Vracíme se domů přes Vršič a Wurzen, kde točíme poslední video, Villach a St. Veit směr Liezen a u Friesachu odbočujeme na St. Salvator, kde se nachází soukromé automuzeum Seppenbauer. Je v něm docela slušná sbírka aut a ucelená sbírka skůtrů Vespa. Z českých aut je tu k vidění Praga typ Alfa z roku 1925.

V Linzu trochu zakufrujeme, protože nás to furt žene na dálnici, které se chceme vyhnout, a v podvečer překračujeme české hranice. Hned se mi začne stýskat po rakouských silnicích. Na večeři se stavujeme v McDonald's v Českých Budějovicích, kam zřejmě v neděli přijelo na slavnostní večeři celé město. A už z Kaplice až k Praze se v podstatě snažíme prodrat jednou dlouhou kolonou aut. Domů přijíždíme ve tři čtvrtě na deset.