Na zkušenou za hranice v době Covidové

DEN III.

Těžká rána jsou rána opilcova, budíme se pozdě, ale leje jak z konve, a tak stejně zalízáme zpátky a čekáme...
"No, pršet má celej den a jde to tam, kam nepotřebujeme - na Rumunsko, aby toho nebylo málo, na internetu se začínají objevovat zprávy, že se tam možná zavřou hranice..." Tak co teď? Déšť neustává a prognózy Covidu taky ne, kolem poledne by měl déšt na 1-2 hodinky polevit a to je náš čas!
"ZMĚNA PLÁNU - cílová destinace bude Slovinsko, je tam pěkný počasí a dnes pro nás otvírají hranice!"
Takže se balíme a chystáme se k odletu...

 Musíme proklouznout napříč Slovenskem do Maďarska. Poprvé a naposled mě zklame navigace. Radí mi odbočit v Kežmaroku doprava a vede na nějakou vesnici pod horama. Začátek vesničky je fajn, se skvělým výhledem na Tatry, ale moment... "Co to ku*va! To je snad cigánskej slam!!" A taky že jo! Asfalt končí a začínají baráky bez střech a výplní oken a v těch se objevuje brutální převaha "domorodců". Navigace ukazuje "projeď skrz", ale tady není kudy!! Cesta je zastavěná bordelem a vozovým parkem obyvatel, takže.. "PRCHÁME, OTOČTE TO!" Dětičky skáčou z oken a jsou proklatě blízko, jako na sviňu to pod psychickým nátlakem jeden z naší party na místě pokládá, ale hned se zase drápe do sedla a ujíždíme, co nám koně stačí! V Popradu na benzince kontrolujeme škody (žádné nejsou) a hlásíme na WAZE fatální, život ohrožující chybu. Taky se loučíme se dvěma účastníky, kteří jsou prací povinní a uhání přímou cestou domů (opouští nás - ZX-7 a skůtr Honda).

My to z Popradu bereme napříč Slovenskem přes Bánskou Bystricu, na Nitru, Galantu a zatáčíme na maďarský Györ. Počasí se každým kilometrem na jih zlepšuje a až na pár kapek to zvládneme suchou nohou! Silnice přes hranice mezi Velkým Mederem a Györem je motokros, jsou to snad panely naskládaný vedle sebe, ale v rozdílných výškách. Dobrých 5 kilometrů je to fakt kostitřas!! Na MOLku v Maďarsku dojížídme s náhradními díly v rukou a po kapsách - jednomu upadlo zrcátko, druhýmu se utřepala navigace, třetímu nabíjecí kabel - no zkrátka, fakt blbá silnice, ale jsme tady! Shodujeme se, že je čas hledat ubytování, dát sprchu a pořádně se nadlábnout - dnes poprvé nemáme domluvené ubytování, a tak startuji booking a hledám hotely, penziony v okolí 10km... "Drahý, hnusný, podezřele levný a HELE! - Penzion s apartmá - 2 ložnice, sociálky, předsíň, parkoviště a obří terasa - včetně snídaně asi 450 kaček/osoba ...."  "Hned to ber! přece nebudem chrápat o stovku levněji pod stanem", shoduje se osazenstvo.
Přijíždíme k mega stavení a... na velkém parkovišti, stojí jen jedno auto, nikde ani noha. Cos to objednal, to je hotel duchů...  Zde se poprvé dostáváme do reality, jak dostal cestovní ruch na prd*l kvůli Covidovi. vcházím do recepce a ta zeje práznotou, úplně stejně jako restaurace i chodby. Když tu leze nějaká paní z pokoje! Ááá výborně. "Hello! blabla bla... " Paní kouká dost nevěřícně, ověřuje si objednávku, ptá se jestli nás je opravdu 5 a jestli vážně chceme přespat, večeřet i snídat, všechno odkyvujeme a dostáváme klíče od našeho VIP apartmá. Na parkoviště přijíždí další auto - kuchař! Po koupeli, telefonátech domů, ustájení motorek přicházíme do restaurace a máme hlad a žížěn! Paní se nám, podávajíc jídelní lístek omlouvá, že nemá to a to a to, že jsme jediní hosté za dlouhou dobu... Tak to řešíme jinak: "Udělejte nám něco, kde bude mix masa, příloh, a z čeho se 5 hladových chlapů nají", a ona nadšeně souhlasí, kuchař zatápí pod kotlem. Zatím sázíme píva a vlastní slivovicu (panák je tradice po každým uspěsným dni - "DOJELS?" )
A potom to přichází! Pan kuchař i paní provozní přináší narvané tácy. "Kdo to proboha objednal a jak se to jmenovalo?" Toho žrádla!! A my se do toho pouštíme. Po super večeři přichází účet - 26910ft. (1950,-kč včetně piv, a nebylo jich nejmíň), no to je senzace!
Dnešní etapa - 430km

DEN IV.

Ráno sedláme stroje a dnešní destinací je Slovinsko! Maďarskem se kocháme po vedlejších silnicích a užíváme si kukuřice, vinice a vesničky. Zejména čapí hnízda (nic politického) - na sloupech jsou doslova všude a radost mě přejde, až když si všimu na své motorce stínu - siluety čápa. "Ty vole! On letí nade mnou, jestli mě teď pos*re, tak mně zlomí vaz!" Dalším úkazem jsou zemědělské "domamonty", které se různě pohybují po silnicicíh, mezi vesnicemi - mnohdy to nemá světla, častokrát není přes náklad vidět samotné vozidlo a je proto potřeba dávat bacha! Ve Slovinsku najíždíme na dálnici - cílem č. 1 je pro nás TRIGLAV a jeho okolí - zbytek Slovinska se proto rozhodujeme projet zrychleným přesunem.
Po pár stech kilometrech už startujeme na benzince opět booking a štěstí nám přeje! Z dálnice sjíždíme do městečka BLED a hledáme dohodnuté ubytování. Za nedlouho přijíždí pan domácí, aby nám předal klíče od domu - jo fakt, celej dům se 2 ložnicema, 2 sprchama asi za 500,- Kč/ osobu. Na jídlo jdeme dolů do města a užíváme si vylidněného centra. Hospůdky, jezero se západem slunce, zimní stadion a vedle super pizzerie! A tady dnes utrácíme svá Eura a sázíme dvojboj - pizza/pivo :-)
Dnešní etapa - 452km

DEN V.

Snídani obsatarávají kluci v nedalekém SPARu a my dnes vyrážíme na hřeb naší motocesty - Triglav.
Nabíráme směr - Most na Soči, Bovec - a je to tady! Úzké klikaté cestičky, nahoru - dolů, výhled, lesy, tesané tunýlky ve skalách... No tady je to fakt ráj a přísahám, že sem jednou pojedu na celý týden! Po kochačkách odbočujeme na starou "ruskou" cestu, která vede národním parkem TRIGLAV přes vrchol "Vršič". Silnice je to pěkná, asi 50 vraceček - očíslovaných! Máme štěstí a v našem směru nepotkáváme tolik krámů - obytné auta, karavany a většinou postarší osádka - které se mermomocí touto cestou drápou nahoru, aby si na parkovišti rozbalili židličky, stoleček, uvařili kafe a potom to sbalili a zdržovali dál. Úplně nahoře jsou super panorámata a výhledy. Jako třešnička na dortu právě na parkoviště přistává policejní vrtulník, z čehož jsou nadšení všichni kromě babky, které patří(l) stánek se suvenýry a pohlednicemi, které helikoptéra rozmetává stovky metrů daleko... 

Cestou se ještě několikrát zastavíme na focení a "kochání", ale marná sláva, všechno jednou končí. Teda, málem to skončilo ještě o něco dřív... Na běžné, fotící zastávce přestává startovat jeden z Transalpů. Procházíme takové ty běžné blbosti - policajt na stojanu, neutrál, spojka, spínač spojky... a furt ani ťuk. Naštěstí nás před bláznivými nápady jako udělat komplet rozborku (a když už v tom budeme, tak rovnou udělat rozvody, výbrusy válců a srovnat hlavy) napadá pomačkat všechny čudle a vypínače, zahejbat s kabeláží a hle! Transalp už zase vrní! "Ani na to nehrab a jedeme!" Cesta nás vede dolů do údolí a následně už zase stoupáme k horskému přechodu "Korensko sedlo" SLO-AUT. Za celou cestu to byl určitě nejpřísněji střežený hraniční přechod - už od Občiny Gory si všímám cedulí, podobným zákazu vjezdu a nějaké dodatkové informace. Jedeme dál, stoupáme k přechodu - cedule jsou stále četnější, ještě čekám ty s upozorněním na miny, ale nepřichází. Na hranicích, zdá se, nikdo není. Jen uprostřed stojí regulérní zákaz vjezdu, který se nedá "ukecat/přehlédnout". Jdu nakouknout, jak moc je vážná situace, nahlížím do první budky - nikdo, nahlížím do druhé.. HLE, uklízečka!! Kouká na mě, já na ni - naznačuju, že bych rád vstoupil do republiky Östereich - bere si uniformu. HLE, uklízečka s frčkama!!  Ukazuje na zákaz, a tak mi zbývá poslední možnost - nasazuji výraz a oči kocoura ze Shreka - funguje to, otáčí se, že jako nic nevidí a my projíždíme. :-D 

A SAKRA!! korónu zde hlídá i tank! Teď nás zastřelí! Neee, tenhle střep už zažil několik sovětských ofenziv a je neškodnej... Naposledy zde asi hájil zájmy socialismu :-) 

Nad Villachem se zatahuje a tak zdrháme do hor - směr Spitall and der Drau, Tweng, až přímo do Ober Tauern. Dlouhé, široké silnice, průsmyky, nádherná příroda a na dlouhatánském stoupání je pozorovatelný vliv nadmořské výšky na výkon - de fakto celou dobu jedu na stromkovi na 6, ale teď musím nekompromisně o stupeň dolů.. Ohlížím se, jestli nepřibrďuju, jestli není něco špatně, ale fakt, je to nadmořskou výškou! (a taky mou váhou, resp. nadváhou - jasně). Na odpočívadle obhlíží motorky všichni a já tuším, o co jde.. :-) "Co je? nejedou Vám pekáče, co? Klííd! Já taky jedu o jeden stupeň menší převod". Evidentně ze všech padá vyděšení a obavy, že mají závadu na stroji, a tak hledáme ještě dnešní ubytování. O 50 kilometrů dál je kemp. "že bychom zase konečně vybalili stany a jako správní zálesáci se umyli (!) v řece?"  "No zklamu Vás kluci, tady je rodinné apartmá v hotelu 3*. Je to s parkováním a snídaní - cena? Asi 500,- na osobu." To bude nějaká blbost...!!  "Hele, já to bloknu, zajedeme tam, je to asi 10 kilometrů"  Při posledních kilometrech si nelze nevšimnout, že jeden souputník často přesedává, je neklidnej, stojí ve stupačkách.. ANO! Máme tu adepta na titul PAVIÁN motovýletu (to jsou ty opice s červenou prd*lí). Svou novou přezdívkou není nijak nadšen, ale co mu zbývá..

Přijíždíme k hotelu Laaxernhof a ... odemčený hotel a nikde nikdo. Chodím po recepci, po restauraci, po pokojích, po wellnesu... tady už chybí jenom starej Brůna se sekerou! Utíkám! Hoši, tam je to nachystaný na nějakej večerní horror, nebo natáčení dalšího dílu mlčení jehňátek! TAM NENÍ NIKDO ŽIVEJ!  Ze dveří opisuju číslo a volám, kupodivu to zvedá sympatický hlas a pomalou angličtinou mi oznamuje, že hotel je v rekonstrukci, že o nás ví, ale ubytovaní budeme o cca 200 m vedle, v hotelu Tauern Glöck. OK, přijíždíme, a už jde všechno jako na drátkách, bagáže, výtah do nejvyššího patra, odemykáme a.... "Tyvole! To je nějaký prezidentský apartmá ne? Tady jsou 3 ložnice, kuchyň větší, než máme doma, a 2 koupelny - vana/sprcha". Ověřuju si materiály, smlouvu cenu, a jo!! "Hoši, hurá na to, tohle je tu jenom pro nás!" Jako omluvu za komplikace s ubytováním nám zkrátka poskytli to nejlepší co jejich hotel nabízí... Pavián si leje do horké lázně heřmánkový šampón a vypadá spokojeně. Jde se večeřet! Bohužel, hotelová restaurace je určena pouze pro snídaně, a tak vyrážíme do víru velkoměsta! A hele - Tady píšou RESTAURANT, bikers willkommen, ti tady na nás čekají!! Omámeni doposud levnými cenami ubytování i stravy zasedáme k největšímu stolu a bez sebemenšího zaváhání zabodáváme prsty do jídelního lístku, objednáváme rundy Göserrů a užíváme hostiny! Dokonce nás přišel pozdravit samotný ředitel podniku, máme radost, objednáváme moučník, kafíčko, rundu panáků, poslední piva a.... "Pánové si přáli platit?" - Tak tady to máte na stříbném podnosu borci!  "A ku*va!, hmm hoši, pěkně! Doufám že Vám chutnalo, teď jsme v tom každej tak za 18 stovek :-D " Takže, co jsme za celou cestu ušetřili, dáváme strejdovi Dolfovi na tácek, děkujeme a bereme dráhu. Ale ten zážitek, ten za to stál! :-) 
Dnešní etapa - 281km

Ráno snídáme, ze začátku se po večerní zkušenosti ostýcháme, ale když nám dojde, že teď je to v ceně a můžeme, tak si dáváme nášup! Potom se pakujeme z pokoje, věšíme bágly na motorky a razíme! Dneškem pomalu končí náš eurotrip a večer se máme hlásit v Milkulčicích u kamaráda ve vinném sklepě. Tak tedy razíme! Ráno je docela zima, tak na 50% oxforda :-D Ale kolem poledne už to peče a je jasný, že dneska bude pařák. Proplétáme se se klikatou cestou údolím - podél řeky Enns, cesta je docela svižná, i ostatní auta nás "nutí" jet přes kilo, ale paráda, pastviny jako z reklamy na Milku. Přichází stoupání - hory, tunely a my se blížíme směrem do Mariazell, cestou míjíme několik horských jezer a divokých řek.

U města Melk, se připojujeme k cestě podél Dunaje, a slunko peče, smaží a... sakra! Opravujou tu silnici a je to tu co 10 km semafor. A tak stojíme, jedeme a tak pořád dokola. Cesta kolem Dunaje se vleče, ale u Kremže nabíráme severní směr a co nevidět nás vítá pravý nefalšovaný český tankodrom. U Chvalovic (CZ), na první benzince zjišťujeme situaci a počasí je na draka. Kolem 17. hodiny má začít bouřit a pršet celej víkend. Plán A - jedem do Mikulčic, rozbalíme stany a nějak to dopadne. Plán B - nabíráme kurz Bořitov, cestou se stavíme pro nějaký maso, pečivo, pití a večer grilujeme pod pergolou a slavíme návrat. Bé,bé,bé.bé.... bé.. OK. Kličkujeme Brnem, v Blansku bereme Lídl útokem, před tím následuje jediná vážná dopravní situace. Mladý kluk v ochcávce se věnuje spolujezdkyni víc, než cestě, a tak mi zapomíná dát přednost zprava, naštěstí ho včas zpozoruju a zašlapávám to, na parkovišti mi ještě nadává do magorů... Inu SLÁVA! jsme doma! Člověk ujede ticíse kilometrů, aby ho nějakej kretén zabil 10 kiláků od domu :-D Ach jo, ale nic, jídlo nakoupené, kolem 17. hodiny už stojíme na místě odjezdu, společná fotka a každý rozjezd domů! Jen co zaparkuju motorku, začíná bouřka a chčije a chčije. Večer hodnotíme cestu a zabodáváme prsty do mapy, kam že to příští rok musíme vyrazit. Tak se necháme překvapit, co nám osud nadělí...
Dnešní etapa - 456km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE