Tatry původně na 4 dny

Ráno se budíme současně s osazenstvem stanice kolem půl sedmé. Večer jsem se ptal, jestli je potřeba, abychom ráno před šestou vypadli, dojde nová směna, velitel apod. Prý vůbec není potřeba, velitel má dovolenou a problém by nebyl, ani kdyby tady byl. Opravdu pohodová mini stanička. Ale mini stanička pouze prostorem pro mužstvo. Ráno po snídani na terase jsme museli na obhlídku garáží a tady to zase začalo nanovo…nová technika, vybavení, skůtr, brady na zemi, slzy v očích… no raději to ukončím. Tady to prostě jde. Po snídani začínáme balit, nastupuje nová směna, takže vysvětlování kdo a co jsme zač začíná nanovo. S klukama se rozloučíme, mezi řečí nás ještě zvou na výcvik na vodě, co mají dneska po směně na Liptovské Maře. Že máme určitě dojet, mají molo jen pro sebe, bude zábava. Velitel nám vysvětlil zhruba cestu a teď jsem se konečně mohl i přeptat, jak to tam mají s dámskou obsluhou, protože když jsem se ptal včera, její odpověď byla: Já jsem tady na uklízení, vaření kávy, čaje a tak…občas vyjíždím i na výjezdy… /u nás by mne za to snad i zavřeli/. Byla to dcera velitele směny a trávila tam s nimi volný čas, dokonce tam i spává. Střídají se ze ségrou – parádní služba s obsluhou. Slíbíme, že pokud to najdeme, určitě se na Maře zastavíme, poděkujem za všechno a už balíme věci na motorky.
Ráno je krásné teplo, obloha vymetená, vypadá to, že dneska pláštěnky nebudeme určitě potřebovat /jako vždy/ a razíme dál směr Tatranská Lomnica, Nový Smokovec, Skalnaté a Štrbské Pleso. Takhle brzy ráno byl v městečkách klid. Ještě jsme se museli pochválit, že po osmé hodině vyrážet na cestu, se nám snad ještě nezadařilo. Projíždíme naplánovanou cestou a opatrně se kocháme panoramaty. Jen holé kopce v okolí ukazují, co způsobila vichřice před pár lety. Pohled na zbytky stromů je smutný. Po pravé ruce nám ční vrcholky nejvyšších hor v bývalém československu. Cesty tady mají pěkné, čisté. První zastávka Skalnaté Pleso, zastavuje nás hlídač na parkovišti. Platit určitě nemáme zájem, navíc, když se dozvídáme, že pleso je od parkoviště vzdálené pěšky….a to už je jedno jak daleko. Pustil nás dál, stejně po 200m nás staví značka zákazu snad všeho a díky všudy přítomné Lesné stráži si ani myšlenkou nedovolíme jet za značky. Hoši vypadají vždy velmi přísně. Uděláme pár fotek u peřejí říčky, přeskočíme železniční trať místní úzkorozchodné horské tramvaje a jedeme na Štrbské Pleso.

Za chvíli jsme tam, tady na parkovišti Mira opět obratně smlouvá parkovné a daří se mu. Tady je pleso, sice pěšky, ale přece jenom cca 500m vzdálené, což se dá zvládnout. I když je brzo ráno, teplota začíná pěkně narůstat a každá procházka v těchto hadrech je úmorná. Na pleso dorazíme a už zíráme na průzračnou hladinu jezera. Vzadu je vyhlídka, na které je vidět do širokého okolí. Dole pod námi se rozprostírá krásné údolí. Pořídíme pár fotek a pomalu se suneme zpět k motorkám.

Hotely, které jsou přímo u plesa vypadají opravdu velice draze – nic pro našinec. A navíc se tady stále buduje a buduje, čilý stavební ruch je vidě všude kolem. Motorky stojí na svých místech, nasoukáme se do bund, na hlavy přilby a vyrážíme dál, příští zastávka Liptovská Mara. Cesta dál směrem ven z Tater je široká a moc pěkná. Jedeme poklidným tempem, nic nás nehoní. Po levé straně silnice se klikatí nějaká říčka /později zjistíme, že jde o řeku Bělá/ a cestou zahlédnu sjezd dolů až k řece, kde by bylo možné řeku zase přebrodit. Točíme stroje a po krátkém sjezdu ze silnice stojíme na břehu řeky. Tráva je tady docela vlhká, takže chvilku to trvá, než najdeme pevný podklad pro stojany, ale podaří se, sundáme bundy a meditujeme nad sjízdností tohoto brodu. Sjet se dá samozřejmě všechno, ale tady není na druhé straně žádný výjezd, jen strmější břeh, takže brod raději vzdáváme. Navíc řeka je docela prudká a v ní docela velké kameny, na některý najet, tak se pěkně vykoupeme. Voda je, jak jinak, pěkně ledová. Po chvilce projede po silnici nějaký choper a točí se. Trochu mi zatrne, že to bude nějaký místní ochránce a budeme „karháni“, že jezdíme do chráněné oblasti, nebo něco podobného. Zaparkuje nahoře a chlapík bez přilby,či nějakého moto oblečení /jel jen v bermudách, triku a teniskách, žádná helma/ si to namíří přímo k nám. Ale po prvních slovech je jasné, že to žádný ochránce přírody nebude, hned se představí a je zvědavý jestli dáme brod. :-) Byl taky zvědavý odkud a kam jedeme, že pokud máme namířeno do hor, pojede s náma. Když zjistí, že v Tatrách už jsme byli, je trochu zklamaný, rád by se k někomu připojil. Takhle na lehko jede na výlet až z Nitry. Prý ho už stavěli i policajti, ale on jim  tvrdí, že na přilbu je moc horko a bla,bla,bla….prošlo mu to, takže hned reaguju, je to policajt – a je… :-)  Fakt pohodový chlap, ukecaný jak stará Blažková, ale borec. Hned hodil do placu pár zážitků a že jede na Rysy, jen tak si vylézt nahoru a že takhle cestuje celé léto. Škoda, pokud bychom s ním jeli, určitě bychom hodně viděli, má to tady všechno zmáknutý. Nakonec si popřejeme šťastnou cestu a každý pokračujeme každý svým směrem.

My pokračujeme směr Pribilina, Vavrišovo, Liptovský Hrádek /musíme se vyhnout dálnici/ Liptovský Mikuláš. Průjezd Liptovským Mikulášem v pohodě, jen cestou spatříme nějakou ženu postávajícího u škodovky s otevřenou kapotou. Možná bychom mohli pomoct, bleskne mi hlavou a světelné to navrhnu Mirovi, ale ten pohotově odpoví, to smrdí velkým průšvihem, protože měla v ruce manuál… :-). Tak pojedeme dál a jakože jsme nikoho neviděli – prý gentlemani. Za městem míjíme továrnu na peníze – Tatralandii. Jednou jsem tam byl a důrazně od toho každého dalšího odrazuju. Hrozný podnik. Po levé ruce se nám ukáže Liptovská Mara a směrovka na nějaký kemp. Zajedeme tam, třeba budou vědět, kde je molo hasičů. U brány stojí pár českých motorkářů, shánějí ubytování. Kemp vypadá opravdu dost dobře. Recepční samozřejmě o žádném molu nikdy nic neslyšela, tak pojedeme dál a budeme hledat jen tak podle popisu cesty od hasičů.  První odbočka na cestu k jezeru, co se nám pozdávala to nebyla. Jel jsem na průzkum hluboko po lesní cestě, ale ta byla pro příjezd hasičské techniky opravdu úzká, proto se vracím zpět a jedeme dál. Na horizontu nějakého kopce se nám ukázala další cesta. Jedeme tam a na konci u vody můžeme slavit vítězství, závora a na mole červená auta. Zaparkujeme ve stínu stromů /teplota už zase nehorázně nastoupala nad třicítku/, zkusím zajít pro klíče, ať můžeme motorky uklidit na bezpečnější místo, ale ona závora není zamčená – paráda, takže nasedneme a popojedeme pár metrů dál a už parkujeme přímo za hasičskýma autama. Nějaká Navara, Transporter, Kia – všechno nové, jak jinak taky.

Dole na vodě jsou zaparkované čluny /technika docela stejná jako u nás – Blesk a UZC/a v dálce je slyšet nějaká harmonika, zřejmě mě šálí sluch, má to být výcvik na vodě… :-)Sluch mám dobrý, hrála harmonika, plno chlapů s manželkama a dětma, aj pivinko bylo, veselá zábava v plném proudu, vařil se gulášek – paráda. O takovém výcviku si můžeme jenom nechat zdát. Už z dáli nás vítali naši ubytovatelé ze stanice Starý Smokovec, zběžně nás představili a už jsme seděli mezi nima. Jinak všude se najdou nějací morousi, tak mi asi dva kousci připadali, vyloženě jsme pro ně byli vetřelci, ale třeba se mýlím. No ale sereme na ně, nazdar…!
Liptovská Mara mě překvapuje, že není tak velká, jak jsem si myslel, ale naopak je tak čistá, jak jsem si nikdy nemyslel… Hned jsem vyštrachal plavky a hurá se zchladit do vody. Mira nešel, on už byl naladěný na vodu v Chorvatsku, kam odjížděl hned jak se vrátíme domů, a tahle byla chladnější. Za chvilku už nás zvali na maso, co se vytahovalo z guláše, rozkrájelo se na plátky, potřelo nějakou česnekovou marinádou, k tomu chleba a parádní předkrm byl na světě – teda spořádaný ze světa…:-) Abych měl alespoň nějaké zásluhy, pomohl jsem protlačovat česnek. Takhle se tady u nich organizuje každý výcvik na vodě, někteří tady tráví i 2 dny. Jinak  lodě projížděla maximálně děcka. Prostě perfektní zábava  a relax, mají to tady vychytaný. Na guláš už nečekáme, nechceme být takové vyžírky /i když vypadal mooc lákavě/ pomalu se rozloučíme, ještě jednou poděkujeme a pojedeme dál.
Dneska jsme se dohodli, že to dáme až domů, takže budeme mít i noční přejezd. Vyjedeme zpátky na hlavní cestu a mizíme v dáli směr Hliník, Potok, Bešeňová, Ružomberok, tady odbočujeme doleva směr Biely Potok, Liptovská Osada, Nižná Revůca, Liptovské Revůce, Višná Revůca. Ještě než jsme se ztratili v lese směr poslední tři jmenované vesničky, po cestě jsme si všimli po pravé straně polňačky, která projížděla někam dále, ale hlavně její trasa vedla přes říčku na druhou stranu, což je pravý důvod našeho zaujetí. Takový krásný brod musíme určitě zkusit. Přijedeme na hranu řeky a změříme pohledem parametry – jo, to půjde. Mira jede první, jako vždy, je to přece jenom dobrý a zkušený  testovací předjezdec. Projede bez problémů, hned po něm jedu já a kupodivu taky bez problémů.

Říčka je docela hluboká a Mira pěkně nabral do bot. Na druhé straně břehu je pěkná louka, ohniště a pod stromem milosrdný stín. Na chvilku si tady musíme udělat pauzu, je to tady tak lákavé, že chvilku meditujeme i nad otázkou rozdělat tu stan. Rozbalíme se a začneme dělat večeři. Mira vytáhne nějakou dobrou konzervu, později vypláchneme ešusy a uděláme ještě kafe. 

Jdu zkusit vodu, po balvanech se sunu doprostřed toku a jakmile se dostanu asi doprostřed, už se ohlížím zpátky, protože voda je tak studená, že přestávám po chvilce cítit nohy a jímá mne strach zdali zvládnu zpáteční cestu. Nakonec to vyšlo. Pomalu se budeme balit na další cestu, nocovat nebudeme. Kolem nás se po louce válí různé odpadky od „táborníků“, co tady byli někdy před námi a mám obavy, že pokud to tak necháme a někdo nás uvidí, bude to samozřejmě na nás. Nejsme žádné prasata a tak raději zapálím oheň a všechny odpadky i se zbytky dřeva v okolí spálíme. Po odhoření vše dohasíme a jedeme zpátky na silnici. Tentokrát jedu brod jako první já, Mira jede za mnou a je poznat, že motorka je o dost těžší.

Musel nohama do vody, uprostřed si motorka hrábla a tak chvilinku trvalo vyjet ven. Najíždíme na silnici a pouštíme se do kopců. Poslední tři jmenované vesničky opět a klasicky nekonečně dlouhé obydlené silnice. Je vidět, že kraj je to dost chudý. Navíc se v nich opravuje kanalizace, takže pro nás další zajímavé zpestření jízdy přes letmo zasypané výkopy. Prachu bylo taky dostatek. Na konci poslední vesnice vidíme u cesty obrovskou železnou věž – pozůstatek nějaké důlní činnosti. Bylo by zajímavé na ni vylézt, ale Mira správně podotýká, že nechat dole motorky je tady určitě nebezpečné, navíc spodek věže už byl obraný, docela se divím, že ji ještě neshodili a není ve sběru.
Frčíme dál a po najetí na nějakou širší silnici, kde už je potřeba vzhledem k provozu trochu trtat, se po pár minutách objevíme v horské středisku Donovaly. /později u mapy zjišťujeme, že nevíme, jak jsme se tady mohli ocitnout, nedává to smysl, nikde jsme nebloudili a tahle destinace je trochu mimo naší trasu/  Vyloženě lyžařské středisko, samý hotel, ale opravdu pěkné a hlavně asi i náležitě drahé.

Vidíme velké parkovisko a u něj zahrádku, musíme zastavit a trochu zchladit hrdla kofolou. Moc pěkná stylová roubenka, včetně stylového venkovního posezení. Popijeme, hodíme pár slov, rozebíráme poslední část ujeté trasy a pak už sedáme na motorky a jedeme vstříc dálkám, které nás ještě dneska čekají. Padlo rozhodnutí, že dneska už nikde přespávat nebudeme, pojedeme až domů. Znamená to noční přejezd, ale to není problém, alespoň nebude takové vedro.
Ale máme ještě jeden bod, který chceme vidět a to zámek Bojnice. Teď jedeme přes StaréHory, Harmanec, Dolný Harmanec a Turčianské Teplice. A tady se musím zastavit chtě, nechtě. Takovou silnici, jakou jsme zažili hned za Horným Harmancem jsem alespoň já, ještě nezažil. Mira už určitě něco podobného viděl, ale taky jí byl nadšený. Celá Baba, na kterou jakože každý jezdí kvůli zatáčkám, se může jít bodnout. Už podle mapy je vidět, že cesta je opravdu klikatá, ale skutečnost je ještě lepší. Krásný čistý asfalt, široká silnice, kde je do zatáček hodně vidět. Klasický přejezd horizontu – do kopce a pak dolů. Já osobně raději jezdím do kopce, ale tady se dalo užívat obou stran. Zatáčky se jely svižně a opravdu na doraz stupaček. Pneumatiky sjeté až do krajů, ale bez jediného náznaku podklouznutí a hlavně – nemělo to konce. Prostě ráj pro bezpečné vyblbnutí. Aut jsme potkali jen minimum, ani si nevybavuju, jestli vůbec nějaké. Na druhé straně kopce jsme si chvilku pohrávali s myšlenkou dát to ještě jednou, ale nakonec zvítězil časový pres. Škoda… :-) Podle tohoto kopce byla již další cesta nuda…:-) Ale okolí bylo stále kopcovité, jen silnice se vlekly údolím, takže vlastně roviny.

Před Turčianskýma Teplicema jsme to vzali na Nový Dvor, Sklenné, Remata, Ráztočno a dál směr Prievidza, kde za městem má být zámek Bojnice. A taky byl. Je vidět už z dálky, přece jenom se tyčí nad městem, takže ho nejde přehlédnout. Zaparkujeme co nejblíže na parkovišti před koupalištěm a jen mlsně pokukujeme po vodě. Dneska to zase pořádně peklo a my to schytali všechno naplno. Jdeme se mrknout blíž k zámku, u vchodu do zámku je taky zoologická, stánky už všichni balí a i zámek už je zavřený. Stejně bychom ho nemohli navštívit, není na to čas. Přemýšlíme, zdali by byl problém v přilehlém parku rozbalit naši kuchyň a něco si uvařit…ale je tu moc lidí a na jídlo má být klid. Tak se dohodneme, že se najde místo někde na trase. Dojdeme zpátky k motorkám, hodíme na sebe propocené bundy a vydáme se dál.
Teď už nás žádný záchytný bod zájmu nečeká, konečná bude až doma. Nejkratší cestou na Nováky, Hradiště, Trenčín. Při průjezdu Hradištěm vidíme vyčnívat z krajiny zajímavý kopec a na něm kostelíček, Mira okamžitě vyhodnocuje, že tam by se dalo povečeřet. Takže zajíždíme za kopec a už se šplháme po úzké cestě nahoru. Zákaz vjezdu zcela vyjímečně ignorujeme a dojedeme až k samotnému kostelíku, za kterým se rozprostírá hřbitov. Ideální místo na večeři. Kopec se podobá svým charakterem Stolové hoře nad Klentnicí. Je tady klid a jen doufáme, že ho nenaruší nějaká policejní hlídka, museli bychom je pozvat na večeři místo placení pokuty.  Opět rozbalujeme náš proviant a dneska už naposledy připravujeme stravu. Nějaké fazole a k tomu zbytek chleba a konzerva opět nezklamala - dobrá. Vypadá to, že se na nich dá opravdu přežívat. Pak si tradičně neodpustíme kafe a pár sušenek. Mimo nějakého dědy, který jel zřejmě na hrob babičce, nebo si udržoval své místečko, se naštěstí  nikdo neukázal. Máme dobrý výhled do okolí, ale začíná se stmívat, tak se musíme sbalit, vyhodíme do kontejneru za kostelíkem všechen odpad a vydáváme se na další cestu.

Naše cestovní rychlost se díky tmě ještě zpomaluje, není nutné přece zbytečně riskovat srážku třeba se srnkou. O tom ví Mira své.  Jakmile míjíme Trenčín, točíme vlevo směr NovéMěsto nad Váhom a odsud pak směr Myjava. Za Myjavou Mira brzdí a prudce točí doleva ze silnice, někam do tmy. Asi potřebuje pauzu, ale záhy ztišťuju pravý důvod, je tu dřevěná rozhledna, kterou určitě nesmíme vynechat. V absolutní tmě, za svitu mobilem vylezeme nahoru. Něco kolem 7 m. V okolí je klid a nad hlavama obloha plná hvězd. I když byl večer, pořád bylo krásně teplo. /ale bukvice opravdu nejsme :-)/
V Senici pak ještě musíme tankovat a hlavně umýt štíty přileb od mušek, kterých bylo po setmění vyrojily mraky. Kolem benzinky projede nějaký kaskadér v absolutní tmě po zadním kole –  fakt pacoš. V dáli nebylo slyšet ránu, asi to zvládnul. My pokračujeme naštěstí druhým směrem na Dojč, Čáry, Kůty a tady měníme trasu z původního přejezdu přes rakouské Hohenau na nejrychlejší trasu  Lanžhot, Břeclav a Valtice. Zbytek cesty je už v klidu, v Břeclavi se ještě na chvilku zastavujeme na Agipu, dáme kafe a pomalu se ladíme do standardního režimu. Ve Valticích se rozloučíme a s tvrzením "Tak příště to Norsko" a mizíme každý ke svému domovu.