Tatry původně na 4 dny

Ráno kupodivu Mira vstane až v 7.30 hod, což je výkon hodný pochvaly. Noc byla parádní, v okolí ticho, možná i únava po celodenní cestě v sedle zapříčinila, že jsme se opravdu kvalitně vyspali. Ráno už jsme se nemohli dočkat až se sbalíme a vyrazíme konečně do hor. V koupelně jsme ze sebe udělali lidi, snažíme se vybalené věci nacpat do kufrů a vaků, což se kupodivu s úspěchem podařilo. Většinou se mi stává, že již vybalené není možné poskládat zpět do stejného pidi prostoru. Jdeme dolů k motorkám a ve výčepu se již pohybuje sympatická blondýnka…:-) Moc jí slušely letní modré šaty. Svět byl po jejích úsměvu ještě veselejší. Slušně jsme poděkovali a rozloučili se. Motorky zůstaly přes noc na svých místech /stojany jsme měli podepřené vším možným, aby se nebořili do vlhké půdy/ nacpali jsme věci na držáky, hodíme na sebe bundy /dokonce přes noc i  stačily vyschnout/ a už se chystáme na odjezd, když tu mne napadla spásná myšlenka, dát si tady ještě ranní kafe. Nalákala mne samozřejmě blondýnka, která již kávičku měla nachystanou na terase hospůdky a vedle ní byla obřadně nachystaná cigaretka. Opravdu se nedalo odolat, Mira bez mrknutí oka souhlasil, ba co víc, ať v tom nejsem sám, přiznal, že ho to taky napadlo..   :-) Takže bundy šly zase dolů a vracíme se zpět. Objednali jsme kávu s podmínkou, že si ji vypijeme jedině s Ní u stolu. Neprotestovala, jen nás zase odměnila milým úsměvem. Tak jsme zasedli a začali ji zpovídat. Slovenština je opravdu velmi libozvučný jazyk, dala by se poslouchat hodiny. Tady to alespoň nebylo jako na jihu, kde nejazyk maďarština jasně vedla žebříček oblíbenosti. Bylo to velmi příjemné ráno, s blondýnky, které neznáme ani jméno, vyzařovala neuvěřitelná pohoda./dodnes mě mrzí, že jsme se s ní nevyfotili/ Ač bylo docela brzo ráno, bylo i tady, prakticky již na horách, velmi teplo - přes 20 stupňů. Po vyzpovídání blondýnky a dopití kávy jsme se, ač samozřejmě neradi, opravdu rozloučili a vyrazili na cestu. Dnešní prioritní cíl bylo město Detva, kde mi měl chlapík namontovat objednané boční hliníkové kufry. Mira se snad na ně těšil víc jak já, protože tvrdil, že moje motorka bude konečně vypadat, jako by jela na dalekou cestu a ne na výlet kolem komína :-)

Krátce po vyjetí, snad po 2 km si Mira všiml odstaveného letadla,  hned mě zastavuje a obracíme směr a to musíme vidět. Odstavíme motorky a musíme udělat nějakou tu fotku. Prastará stíhačka MiG-15 tady byl už hodně dlouho. Zub času a pár místních siláků se na tom tvrdě podepsali nezaměnitelným rukopisem. Motor pryč, zbytky kokpitu. Miru hned napadla skvělá myšlenka, jak přinést trochu rozruchu do místního městečka. Mít slušnou aparaturu s nahrávkou startujícího proudového letadla, nějaký hořák a ráno, ještě rozespalým lidem na autobusové zastávce předvést pokus o odstartování MiGu. Byla by to opravdu krásná akcička, viděl jsem to v naprosto jasných barvách. No ale nic z toho nemáme, navíc ani moc času není, Mira navíc vyřkl zajímavou a lákavou myšlenku, že jelikož jsme včera ujeli oproti plánu více kilometrů, bylo by super na této cestě ještě navštívit Duklu, tak jedeme dál, směr Bánská Štiavnica, pod Zvolenem přes Ostrou Lúku dál na Breziny, Dobrá Niva, Sása, Slatinské Lazy, Detva. Konečně se objevují horské úzké silničky /po této nechápu jak mohly dle zastávek jezdit linkové autobusy/ šplhající se do kopců. Zřejmě již konečně začínaly hory. Cestou zahlédnu vpravo do lesa polní cestu, která na druhý břeh pokračovala přes říčku….zajímavý nápad, cestu přebrodit s motorkama se nerodil v hlavě dlouho. Okamžitě točíme zpátky, nachystá se důležitá záznamová technika a jedeme. Nebylo tu moc vody, ale bylá průzračná a studená. Tak akorád na první trénink brodění. První přejedu já, pomalu a bez problémů. Zvládl jsem oba směry. Pak jede Mira, ten na pomalou jízdu háže bobek a vodu projíždí efektním svižnějším tempem.

Pěkná enduro vložka se vydařila, oba spokojeni jedeme dál, já doufám, že to není poslední brod, tady jich musí být plno. Přiblížili jsme se k místu, kde podle mapy vede dál jenom dálnice, ale náš předpoklad, že tam musí vést i obyčejná silnice /dálnicím se vyhneme tím nejširším obloukem/ byl správný. Podél vedla klikatá asi stará cesta.  Podjeli jsme Zvolen po pěkných "bílých" /myšleno bílé na mapách/ silnicích a kousek před dnešním prvním cílem najíždíme na hlavní cestu do Detvy. Po asi 6 km jsme tu. Zastavujeme na první benzínce, zaparkujeme ve stínu a drze sedáme do plastových stoliček, určitě pro návštěvníky čerpačky. Nikdo nás pryč nehoní, tak se naléváme vodou, já volám chlapíkovy, tel.vezme až napodruhé /trochu mne zamrazilo/, ale všechno funguje, vyzvedne si nás tady, ať to nemusíme hledat. Do půl hodinky je tady a jedeme k němu dom.

 Ještě, že nás vyzvedl, cesta byla dost komplikovaná. Přijedeme až nad Detvu do kopců, kde domy jsou jen tak různě rozházené po loukách. Jeho dům je u cesty, dál už jich ani moc nemohlo být, pustí nás na dvůr a jde se na to. Usadíme se s Mirou pod pergolu s vinnou révou, navíc s výhledem do údolí. Chlapík nám u manželky objedná kávu, pití a pouští se do práce. Je vidět, že je to detailista. Všechno musí sedět. Podle zpovědi je svářeč v nějaké blízké firmě a tohle dělá jako bokovku. Motorku vůbec nemá!!! Divíme se, že v zahradě jsou stromy meruňky, nad náma vinná réva –  v horách? Prý se tady všemu daří. Za hodinku máme hotovo, zaplatíme a pádíme dál.

Další zastávka musí být benzinka. Jsem na suchu. Doufám, že směrem, kterým jedeme nějaká určitě bude. Nebyla. No nic, Mira má benzínu ještě dost, tak kdyby přece jenom, nějak se to udělá. Po několika opatrných kilometrech dojíždíme do Hriňové a tady benzínka je. Ale je problém ji najít, cesta tím směrem je uzavřená, nakonec to Mira dá po chodníku k obchodu, já  najdu objízdnou trasu. S úlevou natankujeme oba, a podle pozdního odpoledního času, vypouštíme z plánu Duklu. To bychom určitě v čase, který na cestu máme, nedali. Tak vznikl plán na další výlet. Pro dnešek bude cílovým městem Poprad. Ale na trase nás čeká ještě mezi zastávka a to Čierny Balog, kde mají historickou horskou úzkorozchodnou železnici.
Po výjezdu z napájecího střediska se cesta zvedá do kopců a lesů. Je pozdě odpoledne, proto se rozhodneme při první příležitosti zastavit a udělat si oběd. Po pár kilometrech vidí Mira v lese hned vedle silnice palouček, schovaný za pár stromy, kde bychom mohli mít klid na oběd. Tak se tam zatočíme. Opravdu pohodové místečko. Zakotvíme motorky, rozděláme oheň /na plynovém mini vařiči/ a za chvilinku máme ohřátý nějaký konzervoguláš. Ale stěžovat si nikdo nemůže, je to poživatelné. Ještě pak povaříme vodu na kafe, ať je odpolední siesta kompletní, a po sbalení našeho vybavení se vydáme na cestu dál.

Silnička vede stále lesem a do kopců. Po dosažení horizontu se blížíme do Čierneho Balogu, kde název vesničky je velmi výstižný :-) Při vjezdu bylo hned u cesty vidět úzké kolejničky, které vedly v trávě, někdy jen 2 metry od místních domků. Musí to být zajímavé, když vám vláček jezdí těsně pod okny domku. Sledování kolejí nebyl problém a tak nás zavedly až do úzkorozchodného nádraží. Před samotným nádražím se najednou začalo rojit nějak moc lidí. Nebyli to ale turisti, nýbrž místní všudypřítomná elita – čierní. Samá děcka, přebíhala libovolně přes cestu a koupali se v místním potoce. Asi koupací den. Jel jsem raději krokem, Mira v závěsu za mnou. Jakmile jsme se propletli tímto mraveništěm, zastavujeme před nádražní budovou. Mira se po zastavení ihned přiznává, že jednoho toho malého spratka málem přejel – to by byl mega problém. Myslím, že bychom museli jet nonstop domů do bezpečí, dokonce i bez tankování, jinak by nás určitě místní ukamenovali. Naštěstí máme klid a můžeme si prohlédnout okolí.
Na kolejích ve stanici bylo plno různých vagonů a lokomotiv, jen všechno takové miniaturní. Dokonce si Mira všiml nějakého hasičského vagónu, či samochodu. Většina techniky byla v dezolátním stavu – snad to čekalo na rekonstrukci, i když se skladbou místního obyvatelstva o to silně pochybuju, spíše na odvoz do šrotu. Zastavovat se nebudem, jedeme dál, před sebou máme ještě kus cesty. Cestou směrem na Brezno potkáváme samotný vláček. Je to parní stroj táhnoucí několik vagónků plných lidí. Jedeme pomalu vedle, lidi na nás mávají a vlak zastavuje na zastávce. Klučina v lokomotivě brzdí nějakou obrovskou pákou a má toho plný brejle. Řízení, spíš brždění, tohoto vlaku je asi pěkná makačka. Necháme vlak vlakem a rozjíždíme se dál, už tak  jsou ostatní řidiči z naší pomalé jízdy dost nervózní.
Vjíždíme po pár kilometrech do Brezna a při pomalém průjezdu městem si všimneme po levé straně hasičské zbrojnice. Vrata byla otevřená dokořán, jako by byl den otevřených dveří. Točíme motorky a pokusíme se o návštěvu, jen na čumendu. Zaparkujeme v areálu a jdeme na obhlídku. Ze dveří k nám vyjde klučina, představím se a poprosím ho, zdali bychom to mohli u nich trochu omrknout. Okamžitě nás ochotně vede do garáží a nám zase padají brady až k zemi. Technika když ne nová, tak zánovní, či repasovaná a hlavně mraky techniky. Vše máme s odborným výkladem o podrobnostech, kdy se co, jak a proč dávalo dohromady. Mj.sněžný skůtr, který je tady asi nutností. Nová Navara, cisterna Iveco a tak dále. Prostě pastva. Dokonce hasičská „vétřieska“, tu jsem na vlastní oči ještě nikdy neviděl, pouze z vyprávění. Vozidlo opravdu zajímavé. No nic, musíme se rozloučit, kluci jsou určitě rádi, že vypadneme a oni se mohou konečně zase věnovat tvrdé práci hasiče na stanici… :-)

Nahodíme propocené bundy, už to ani neřešíme a jedeme dále na sever, do hor. Cestou už jen asi 30 km před samotným Popradem se na obloze začaly rojit nehezká mračna. Dokonce sem tam zahřmělo. Vypadá to, že jsem Miru zase a opět nezklamal a budeme moknout. Ale nic, pokračujeme dále, nějaký déšť nám nemůže ublížit. Po prvních obrovských kapkách, které s hlučným pleskáním padaly na silnici, jsme přece jenom zastavili. Jsme v horách a bouřku tady určitě není radno podceňovat. Proto se dohodneme, že raději chvilku počkáme někde v bezpečí, není potřeba moknout. Horské bouřky jak rychle přijdou, tak rychle i zmizí – alespoň se to říká. Kecy! Mira si všiml v poslední vesničce pěkné autobusové zastávky, tam by se dalo počkat. Točíme motorky zpátky do Červené Skály, intenzita kapek se zvyšuje, a za chvilku stojíme před malou autobusovou zastávkou, která je postavená ve stylu srubu.
Uvnitř je dostatek prostoru i pro motorky. Jen to má malý háček, sedí tam i babička a postupně přichází další lidi, neklamné znamení, že za nedlouho pojede autobus. Podle jízdního řádu, co jsme nenápadně zkontrolovali, máme 15 min.než snad všichni někam odjedou. Přece jenom nechceme obyvatelstvo prudit, tak poslušně čekáme venku s očima upřenýma k obloze. Hřmí čím dál víc, ale naštěstí déšť zatím nepřichází. Přifrčí autobus od Popradu, pěkně mokrý. Asi jsme fakt udělali dobře, že čekáme. Autobusák nám potvrdí, že je potřeba chvilku počkat a bude po dešti – zkušený domorodec. Dáme na jeho radu. Nejhorší je, že neodjeli všichni čekatelé… Znova jdeme hodit kontrolu jízdního řádu a zjišťujeme, že opačným směrem jede za chvilku další spoj. Za pár minut je tady a konečně odveze všechny čekatele. Okamžitě zabíráme přístřešek, já tam napasuju i motorku, Mira ji zatím nechává venku. Rozděláme oheň /oheň v našem podání = malý plynový vařič/ a uděláme si kave. Bouřka se stále točí dokola a nevypadá to, že by se chtěla nějak rychle vzdát. Po hodince čekání, když to vypadá na mírný přesun mračen, se rozhodneme pro další cestu. Vyrazíme a hned za vesnicí jsou na silnici vidět velké kaluže vody. Jakmile vyjedeme do prostoru, kde se nám otevře výhled na širší nebe, vidíme, že bude asi zle. Těžké černé mraky nevěští nic dobrého. V poli uvidím nějaký altánek, raději zamíříme k němu. Zjišťujeme, že se jedná o označený pramen řeky Hron. Zastavíme /moc jsme toho opravdu neujeli, snad jen 3 km/ a začínáme tahat pláštěnky. Teplota šla z původních asi 30 stupňů na asi 15 a bylo to opravdu znát. V přístřešku jsme už pomalu plánovali, kde hodíme stan a kde motorky.

Bylo pozdní odpoledne a nevypadalo to, že by se počasí chtělo umoudřit. Vedle altánku byl malý přístřešek, ze kterého vyvěral samotný pramen řeky. Voda tak čistá, že ani foťák ji nepobral. Na výsledné fotce, to vypadá, jako bychom fotili jen kameny. Po chvilce přijeli k pramenu další turisti, prastarý zelený favorit. Vystupující osoby byly pěkně promočené a začaly něco vybírat z járku pod předním oknem. Byly to kroupy. Jak jsme se blížili k jejich autu na čumendu, hned nám bylo jasné o co šlo. Takhle zničené auto od krup jsem ještě neviděl. Pření i zadní okno rozbité na několika místech a kapota se střechou samý důlek. Všechno práce krup.

Paní z toho byla celá špatná. No ale hlavně že jsme přežili, konstatuje paní se zapálenou cigaretou. Líčila nám zážitek – sodoma gomora. Ještě, že jsme do toho nejeli, nevím jak by to s náma dopadlo, projet se takovým počasíčkem. No tak teď nevíme jak a co. Začíná kapat a Mira dojde s pohotovou myšlenkou, že cestou kousek zpátky viděl pod železniční tratí nějaký podjezd, sice tudy tekla voda, ale pokud nebude moc hluboká, dalo by se tam krupobití přečkat. Sedáme na motorky a točíme to směrem do podjezdu. Těsně, než po asi 500 m vjíždíme do podjezdu se spustil pravý horský déšť. V pravou chvíli. Voda co tudy teče, není hluboká, navíc je v podjezdu malý ostrůvek. Zaparkujeme motorky a už můžeme jenom čekat, jestli nedojde přívalová vlna a nevypláchne nás z krytu jak potkany. Nedošla, dokonce jsme vybalili naše mobilní ohniště a když už čekáme, uděláme si večeři. Dáme nějakou polévku, klobásek s chlebem na studeno a pak ještě vaříme čaj. Prší velmi vydatně a v podjezdu nás počasí drží víc jak hodinu.

Začíná se stmívat, takže  zase budeme hledat ubytování po tmě. Hned jak přestane pršet balíme náš provizorní příbytek, navlečeme na sebe kompletní pláštěnky, kdyby jako ještě chtělo, a vyjíždíme. Po chvilce projíždíme zajímavou vesničkou Telgárt, tohle je opravdu pravá cigánská vesnička, je jich tu plno. Jak projíždíme cestou, pro jistotu rychleji, než je povoleno, máme obavy, že pokud pojedeme jen 50, budou schopni za pochodu motorky rozebírat, skočí nám znenadání do cesty dvě obrovské, živé, opravdivé krávy! Jdeme na brzdy, naštěstí to vyšlo. Krávy se motají po silnici, máme obavy je vůbec předjet. Nakonec se odhodlám a pak rychle dál, ven z dědiny. Mira je zanedlouho za mnou, předjížděcí manévr zvládl taky bez úhony.   :-) Do Popradu zbývá už jen kolem 20 km, jsme tam zanedlouho. V zásobě máme krizový plán hledání kempu. Zajedeme na hasičskou stanici a poprosíme kluky o pomoc. Tak se taky stane, nemá cenu hledat něco bez konkrétního cíle.
Dojedeme k velké, zase  pravděpodobně nové, stanici, kde se kupodivu svítí jen v jednom okně dole. Snad tady někdo slouží, tma mne znepokojuje. Dole ve svítícím okénku nám otevře človíček – operační důstojník. Zase se představím a poprosím ho o pomoc při hledání, zdali by mohl doporučit nějaký kemp, či něco na přespání. Chvilku přemýšlí, pak nás pozve dovnitř, rozhodí pár telefonátů a za chvilku už mu to zvoní pod rukama. Informace se hrnou ze všech stran. Sám jsem překvapený, chlapík nevypadal na nějakého akčního člena, partii rozehrál velmi nenápadně. Nakonec máme doporučení na nějaký penzion, co patří sestře nějakého hasiče, pak mne předává sluchátko, ať si další nabídku vyřídím sám. V telefonu se jen někdo zeptá kdo a odkud jsme, kolik nás je a jak jsme nároční na nocleh. Byli to hasiči ze Starého Smokovce, že pokud chceme, můžeme se vyspat u nich na stanici. Lepší nabídka nemohla ani být, kdybychom měli spát na zemi, nevadilo by nám to. To jsme ještě netušili, jaký luxus nás čeká ve skutečnosti. Operační nám ukáže cestu a místo kde stanice je, moc poděkuju a vyrážíme do tmavých ulic Popradu. Cestou ještě navštívíme obchod, abychom něco koupili na snídani a už jsme na dlouhé, široké a rovné cestě směr Vysoké Tatry.
Cesta nám byla popsána s přesností a zkušeností operačního, takže stanici jsme našli na první pokus. Vrátný už o nás taky věděl, takže závora už byla otevřená, ukázal jen směr a tam už čekali hasiči s otevřenou garáží, ve které máme zaparkovat motorky. No takový servis jsme nečekali ani v nejmenším. Zaparkujeme a hned nás vedou přes garáže do malé ložnice, kterou vyčlenili jen pro nás. No jak říkám – luxus. Malá stanička, nově opravená, 3 hasiči na směně /a to jich dneska byl nadpočet/ a kupodivu s nima na směně mladá holka – to už jsem nechápal vůbec. Rozbalíme kufry, dáme sprchu, oblečeme se jako lidi a už sedíme na denní místnosti u čaje, který nám děvče připravilo. Chlapi všichni veselá kopa /jak taky jinak u hasičů, že? :-) /. Z kuchyňského koutu ven přes okno se chodilo na přilehlou střechu budovy, kde si udělali malou terásku s posezením a výhledem na Poprad. Už se zřetelně oteplilo, takže na terase se opravdu sedí moc dobře. Prý, pokud budeme mít štěstí, uvidíme  i medvědy, kteří chodí vybírat dolů kontejnery /ještě, že nejsme ve stanu někde na louce/. Ale protože napršelo, dneska z toho asi nic nebude, lákavé pachy pro medvědy spláchl déšť. Nevadí, nám stačí co vidíme i bez medvědů. Rozpravy jsou v plném proudu, výměna informací je vždy důležitá a hodnotná. Žádní morousi to nejsou, takže navázání komunikace není problém. Navrhuji jim, že pokud jich je málo, klidně můžeme přes noc na výjezd s nima…:-) Nebude potřeba, do rána žádný výjezd není, dokonce rozhlas, který jsme měli na pokoji, byl citlivě odstraněný, aby nás nebudil /bez výčitků byl velitelem směny vytržený z drátů :-) / Dali jsme si po hrnečku červeného, co máme sebou /jen já a Mira/  a jdeme do postele. Horský vzduch dělá zřejmě divy, spali jsme snad okamžitě až do rána jak mimina.