Slovensko skryté a vzácné

První zastávka Herlianský gejzír.  Jeden z mála studených gejzíru v Evropě. Gejzír je rekonstruovaný a tryská zhruba ve třicetihodinových intervalech na 20 minut.  Projdu okolí, ale čekat tady nebudu, vyrážím dál za stojatou vodou Zemplínské šíravy. Vím, že ne všem se šírava líbí, ale mě právě ta její zašlá sláva přitahuje jako magnet. Projedu jí z opačné strany od Lúček, tady budu mít klid a na chvilku se posadím do obrovských kamenů na břehu. Prohlížím si drobné kvítky, bojující mezi kameny o své malinké místo na prázdné Zemplínské šíravě. Nespěchám, chci tu být prostě jen tak.

Sobrance dobře znám, a tak je nemohu vynechat. I letos si tu udělám pár obrázků a osvěžím se v jejich minerálním prameni. Nikdy se tu nepřestanu divit.

Je opravdu vedro a já už mířím znovu do známých míst lomu Beňatina. Je tu překrásně. Vzpomínám a užívám si myšlenky na to co bylo a co mě ještě čeká.

Tuhle cestu dobře znám a tak se rozhlížím a hledám, co se za ten rok změnilo a co jsem v minulých letech přehlédl. Jsem tady, Ruský Potok, některá místa v člověku zůstanou navždy a já mám jedno z takových míst právě zde. Kdo četl mé minulé cestopisy tak ví, proč sem jezdím.  Jožooo ahoooj tak rád tě vidím. Je to vždy tak silné, vzácné a přitom tak prosté až z toho mrazí. Dlouho sedíme a povídáme. Jožo odněkud vytáhne fotky, nevěděl jsem, že fotí. Má tu zmapované okolí a jeho proměny v čase. Když se ponoříme hlouběji do rozhovoru tak tu bohužel jsou i smutné chvíle a vyhlídky nejasné. Tohle si ale nechám uvnitř sebe, nikomu by to stejně nic nepřineslo. Vyměníme dárky a já doufám, že si co nejdříve alespoň zavoláme. Pak projdeme zahrádku a už zase odjíždím. Ještě pohled zpátky na pár míst a dál už letím svou krajinou snů zase sám.

Nechci vědět, jak moc se celý svět mění, možná, že to není špatné, ale mě se líbil ten starý obyčejný svět. Pořád se v myšlenkách vracím k tomu, co mi Jožo říkal a snažím se tomu porozumět.

Bardějov, nejkrásnější náměstí, které znám. Dělejme to, co nám přináší radost, a tohle by byla chyba vynechat. Ubytuji se a pak do noci procházím městem. Přemýšlím a snažím se být teď a tady. V uších mi zní Lenonova IMAGINE a LET IT BE, zapadající slunce vrhá dlouhé měkké stíny a mě bůh ví proč slzí oči. Je zde tolik míst a já cítím, jak s tímhle městem srůstám víc a víc.

Ráno vyrážím brzy, jemný opar se pomalu zvedá, ale město ještě spí. Odjíždím a je mi krásně když vím, že tyhle místa znám a můžu si k nim přivonět. Letím po prázdných silnicích, slyším, jak se okolní krajina probouzí a tak rád bych teď někomu všechno řekl a na oplátku slyšel něčí hlas. Motor pode mnou pravidelně přede a v časném ranním tichu to zní magicky.

Gelnice, další z míst které už navždy budu vnímat jinak. Možná jako město není krásná, ale pro mě má své kouzlo i díky náhodám a příběhům, které jsem zde prožil. Znovu si uvědomuji jak důležitý je vlastní prožitek a jak výjimečně, pokud ho pustíme, nás může utvářet a naplňovat. Stavím u dřevěných vrat která se po chvilce otevírají a já znovu vjíždím do známých míst. Chci to tu poznat ještě víc a tak si domlouvám dvě noci ať nemusím na žádné z míst spěchat. Budu chodit, jezdit a opět se vracet.

Je šestnáctý jún. Slunce mě svými paprsky jemně hladí, stojím v kopcích vysoko nad městem a cítím se neskutečně svobodný. Naozajstným útočiskom, ktoré bolo a zostane ľuďom s boľavou dušou, je príroda.

Na úpatí Vysokých Tater v tiché pietě stojí tisíc žulových křížů z obou stran hustě popsaných jmény. Odpočívají zde tisíce německých vojáků. Mnohdy ne více nežli dvacetiletých. Přemýšlím, zda to byla jejich válka? Nebo se stali objetí zrůdné ideologie několika mocných fanatiků.U třech křížů nacházím čerstvé květy a fotografii. Ani po 80 letech nejsou zapomenuti. Nezapomeňme ani my a nenechme se zmanipulovat proti sobě.JE TO TAK BLÍZKO... [🖤]

A je tu můj další den toulání překrásnou krajinou Slovenského ráje. Přes Spišský hrad, Levočskou pevností přes zakroucená horská sedla do obce Krásnohorské Podhradie a pak s těžko uvěřitelným výhledem, nádherný sestup do zapomenutých časů vesniček jako Úhorná a Smolník. Je to Slovensko, ale je to tolik jiné nežli u nás. Kdo nehledá luxus, ale autentické poznání života společně s přírodou pak tady jsou ty správná místa. Nic se tu nepodobá tomu, co známe z našich vesnic a navíc ta příroda co bere dech. Není třeba jezdit daleko, tady najdeme všechno.

Ještě bych se rád podělil o můj další zážitek.

Včera ráno jsem projížděl desítky malinkých vesniček a ve všech bez výjimky se scházeli lidé. Staré vyšňořené babičky, elegantně se nesoucí stařešinové, celé nastrojené rodiny i s dětmi ale i hodně krásně ustrojených náctiletých děvčat a chlapců. Ptáte se co se dělo? Je to tak prosté, byla neděle a tak se šlo do kostela. U nás v ČR už těžko představitelný stav. Ano ani tady ve městech už to tak není, ale stále je tu mnoho tradičních míst, které u nás už dávno nejsou. Slováky mnoho z nás nepovažuje za cizince, ale zkuste se podívat mimo turistická místa - jsou totiž v tradičním životě tak krásní...

Na snímku je horská křižovatka turistických cestiček. Sedlo GRAJNÁR.

Loni jsem hledal místo, které jsem nakonec nenavštívil a celý rok mě to pak mrzelo a tak v dalším letošním plánu to už nesmí chybět. Jedná se o oblast tzv. Gemerských spojek. Je to komplex historických železničních staveb. Když před druhou světovou válkou Slovensko bylo nucené část svého území přenechat Maďarsku, tak bylo zapotřebí vytvořit nové železniční spojení na zbylém území Slovenska. A tak se tehdy začaly budovat tyto nádherné stavby mostů a tunelů. Když následně bylo území Slovenska opět zceleno, tak již tyto stavby neměly využití. A tak téměř dokončené a zcela opuštěné, aniž by po nich někdy projel vlak, již 80 let hrdě zdobí okolní překrásnou a pustou krajinu. Všude kolem je velmi hustý, vzrostlý porost a tak je stavby možné projít pouze pěšky. Vyšplhám se po úpatí Koprášského viaduktu až na jeho samý vrchol a pomalu ho procházím, až tam kde končí, pak v obavách dále pokračuji do Koprášského tunelu. Cestou míjím tabulky upozorňující na vysoký výskyt medvěda hnědého. Jako vždy jsem sám, motorka kdesi daleko dole, a tak tyto okamžiky prožívám o to intenzivněji.

Je to krása...

Na další dny se přesouvám více na západ, čekají mě totiž místa, na která jsem se nesmírně těšil a která aniž to v té chvíli vím, naprosto pohltí mojí fantazii.

Vloni jsem tyto místa vynechal kvůli panujícímu nesnesitelnému horku, na které jsem nebyl vybaven. A tak jsem se celý rok těšil a plánoval. Dnes je 34⁰C a jedu tam stůj co stůj.

Architektura a zvláště ta nevšední, jedinečná a nyní křičící o pomoc na mě znovu a znovu působí jako magnet. Najdu jí a dokážu na těch místech stát hodiny a vzpomínat na dobu, kdy svou křehkou krásou zdobila místo a vítala příchozí z mnoha zemí.

Lázně Korytnica.

Lázeňství se tu provozovalo již od 16. století. Je zde 5 minerálních pramenů, které mají lidská jména. Jsou jimi Vojtech I., Vojtech II., Žofie, Jozef a Anton. Byly to jedny z nejslavnějších lázní na Slovensku. ...BYLY...

Dnes již několik desítek let pláčou opuštěné, zpustlé a zraněné. Krásná architektura lázeňských domů, která hostila mnoho a mnoho příběhů teď bolestně a nenávratně mizí. Příroda si bere zpět místa, která měl dlouhou dobu půjčeny člověk a kterých si dostatečně nevážil...

Korytnické kúpele jsou prostor naprostého zmaru. Nádherné stavby s nápadem a grácií dnes nikdo nepotřebuje a oni po těch letech již nejsou schopny se bránit. Procházím místem a mezi mnoha stavbami vidím dům se psíma ušima, na kterém voda spolu s náletovou dřevinou dokončuje jeho zánik. Posadím se tam, kde kdysi sedávaly elegantní dámy ve společnosti gentlemanů na odpolední čaj a naproti vidím další stavbu s nápisem Hygiea. Hygiea v řecké mytologii bohyně zdraví, zde pomalu nemocná umírá... Z mnoha míst již nezbylo nic, procházím dlouhé bolavé chodby bez světel, trpělivě čekající na svůj konec. Po schůdcích se pak dostanu na poměrně rozsáhlé nádvoří, na kterém je umístěn pomník s nápisem "Hrdinom boja česť sa vzdává, hrdinom sláva." Pod nápis kdosi položil čerstvé květy. Stojím tam a nejsem schopen najednou vstřebat tragédii tohoto místa.

Pln melancholie se rozhoduji dnes ještě pro jeden krok.

Přejíždím do Trenčianských Teplic najít jedno z nejvýznamnějších míst funkcionalistické architektury. Národní kulturní památku lázeňský dům MACHNAČ.

Velmi důležitá, obrovská, krásná, neotřelá a jedinečná stavba byla postavena během dvou let v roce 1930 podle návrhu architekta a pedagoga pana Jaromíra Krejcara. Tuto výkladní skříň architektury poslední návštěvníci opustili již před desítkami let. Dnes je vše rozbito a rozkradeno. Přijíždím s motorkou až přímo k němu a už z dálky vidím siluetu onoho plačícího domu.

Uprostřed udržovaného rozlehlého parku v okolí nově zrekonstruovaných menších budov a nádvoří z posledních sil a přesto hrdě stojí obrovský, nádherný vrchol architektonického umu 30 let minulého století, pomník vzpomínek lázeňský dům Machnač.

Bohužel 74 let po smrti svého stvořitele umírá i on sám. Peníze na tak velikou investici nejsou a tak tam stojí sám, svázán obručemy plotů a nechápe čeho se dopustil a proč na něj lidé zapoměli. Tolik touží znovu žít a zase dělat lidem radost, ale síla po desítkách prázdných let už chybí...

Povolím mu jednu rezavou obruč a vstoupím, chci se ho dotknout, jdu ho pohladit.

Tolik vzpomínek, tolik příběhů a taková bolest...

Projíždím okolím, vyhledám nejbližší kemp a rozbiju stan. Dnes se mi bude jen těžko usínat. A přesto nebo právě proto mám tyhle chvíle tak rád.

Vstávám brzo, uvařím čaj a v půl šesté už mám zabalený stan. Spěchám, musím fotit nežli se slunce postaví nad obzor a bude svítit proti objektivu. Jsem v Piešťanech moc se těším protože jedu k nejstarší stavbě z roku 1906.

GRAND HOTEL ROYAL za komunismu přejmenovaný na hotel SLOVAN. Jedná se o národní kulturní památku a v době svého vzniku před 118 lety se jednalo o nejluxusnější komplex vůbec. Dnes je sevřen kovovým plotem plným grafiti. Jeho symetričnost mu dodává na kráse i když jeho průčelí se již rozpadají. Nádherná okna zarůstají vegetací a jeho členitost není na první pohled vůbec patrná. Stojím tam a ihned mě napadá „další plačící dům“.

Místo téměř identicky připomíná prostor na kterém stojí lázeňský dům Machnač, který jsem navštívil včera. Okolo místa se rozkládá veliký udržovaný městský park a Slovan tvoří jeho nezaměnitelnou dominantu.

První co mě zaujme je jeho velikost, členitost a krása. Je mnohem větší nežli jsem myslel a připomíná svojí tváří spíše zámek, ano je to zámek.

Je postaven v duchu secese a za jeho vznikem stojí Rakouský architekt Adolf Oberländer.

Je zde použito mnoho architektonických prvků, které vytváří jeho nezaměnitelné kouzlo. Mezi ně patří např. vikýře, arkýře, věžičky, arkády a terasy doplněné nádhernými velkoplošnými skládanými okny.

Stavba marně brání svojí krásu už dlouhých 40 let. Na mnohých místech přímo ze zdí vyrůstají dřeviny a kousek po kousku ztrácí svou vrásčitou tvář, kterou zarůstají popínavé rostliny. Okna bez ošetření již dávno vzdala svou funkci a děravý kabát z omítky odhalil mokré zdivo.

Památka čeká na záchranu, leč velikost investice je v přímém rozporu. A tak tam stojí a mlčí. Přeji mu, moc mu přeji, ať se dočká.

Snad ještě není pozdě...

Sedím v prázdném městě na jakési předzahrádce a vystavuji se slunci. Nechce se mi mluvit a nechce se mi už ani nikam jít. Pozoruji okolní místa a pomalu vzpomínám na to, co jsem prožil a co bych ještě prožít chtěl. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale když jsem vstal tak jsem cítil, že pro tenhle rok je to všechno. Pokud bude něco dál tak budu vděčný, ale teď, teď už jedu domů…