Sama na Slovensku

Motorkáři, tak tohle byla pecka! Byla jsem na dovolený na Slovensku a byla jsem na ní (zase) sama jenom s motorkou. Jo, lidi si trochu ťukali na čelo, ale jsem takovej vlk samotář, a z práce v open spacu mi tohle fakt bodlo. Nejdřív jsem se tam ale musela dopravit. Protože jestli je Slovensko pro Moraváky za bukem, tak pro Pražáky je to cesta, jak na dovolenku pri mori… Ještě že nejsem z Aše.

Sama na Slovensku

Kapitoly článku

První den: Praha – asi milion různých měst a vesnic –  Habovka 509 km

Takže mě první den čekal typickej „voser“. Přesun z Prahy přes celou republiku až do městečka Habovka na Slovensku. Cesta byla prostě…dlouhá. Pár úseků i po dálnici, což nemám moc v lásce, ale tu D11 a pár kilometrů po D1 jsem přežila, juch. Zastávku jsem si udělala v Olomouci v mekáči a v obchoďáku, kde jsem si vyměnila euráky a přes Rožnov a Makov jsem pokračovala dál na Žilinu (za hranicema jsem se rozbrečela, protože mě dojalo, že jsem tam), a pak na Habovku. V Žilině jsem si ještě koupila něco k večeři a taky zachránila celej zbytek dovolený, když jsem si místo mojí debilní malý, pořídila velkou pořádnou powerbanku. Teď už vím, že bez tý bych nepřežila ani den. Doba totiž vyžaduje, aby člověk postoval svoje zážitky na instastories a mapu už taky hodně dlouho nepoužívám a všechno házím do Waze, mobil propojuju s interkomem a instrukce dostávám, společně s písničkama, bez kterých by mě cesta nebavila, pěkně do ucha :) Což mega žere baterku
A sice mě po celý cestě totálně bolel zadek a hlava, a odumřela mi pravá noha, ale do Habovky jsem dojela v pohodě a díky nákupu v elektru i nabitá energií.

Ubytování: Ubytovanie Daniela, Habovka – přes AirBnb. Všem doporučuju! Krásný místo, super příjemná paní ubytovatelka, motorku mi dala do stodoly a platila jsem za noc 300 korun?!

Druhý den: Habovka – Oravská přehrada – Oravský hrad – Vlkolínec – Kalameny – Liptovský Mikuláš 120 km

Protože od malička ráda poslouchám Ivana Mládka a Jožin z Bažin je jedna z top písniček, přišlo mi strašně důležitý objet Oravu. Takže první ranní zastávka – Oravská priehrada – byla jasná. Z Habovky jsem se vydala směrem na Námestovo a kousek přehrady objela, nafotila, natočila, pokochala a pokračovala dál…
Na Oravský hrad jsem se děsně těšila. Už jsem kolem něj v životě párkrát jela a čuměla jsem na něj s otevřenou pusou. Je nádhernej! Zaparkovala jsem pod hradem za 1,5 Eura na VIP místě, jako ostatně všude, protože samotná holka na motorce se všem docela líbila :) Takže to v následujících dnech vypadalo asi takhle: tady se normálně parkovat nesmí, ale klidně to tam dejte. Počkejte, já vám pod ten stojánek najdu nějakou podložku. Odjedu vám se svým autem, ať se vejdete sem hned ke vchodu a podobně. No prostě všem díky, byli jste skvělí! :)
Vstup na Oravský hrad stál 7 Euro, k obědu jsem si dala točenou zmrzlinu a prohlídka byla BOŽÍ! Měli jsme super vtipnou slečnu průvodkyni a o slovenský historii teď vím dost pikantností, takže bacha…
Dost jsem se na hradě zdržela, ale mám strašně rychlou motorku, takže jsem hned razila do Vlkolínce, historický vesničky na seznamu UNESCO poblíž Ružomberku (značená je hodně dobře), která funguje jako skanzen. V některých domech ale ještě dneska bydlí lidé. Přišlo mi vtipný, že se vybírá vstupný do vesnice, kde bydlíte :) Bylo to tam nádherný (tohle slovo padne asi ještě hodněkrát), historie dýchala, krásný počasí, vstup dvě eura, parkování euro.

A večer jsem stihla ještě termální jezírko Kalameny, který mi doporučoval můj kolega Slovák místňák – že to tam nikdo nezná, a že je to super. Tak mě už při příjezdu překvapilo, že po mně chtěli parkovné a u malinkýho jezírka se nedalo hnout, natož v něm. Asi se to už nějak rozkřiklo... Škoda. Strčila jsem do vody aspoň nohu a potkala jsem tam super motorkáře od Zlína a jednoho Slováka, který mířili na motosraz na Zemplínskou Šíravu, díky za pokec! :)

Ubytování: Penzion Via Mara, Liptovský Mikuláš. Hned vedle Liptovský Mary, nádherný ubytování, spíš pro rodiny s dětma. Pro mě samotnou to bylo jako palác a docela drahej. Platila jsem 1300 na noc, mimo sezonu je to prej míň. Pan majitel super chlap.

Třetí den: Liptovský Mikuláš – Popradské pleso – Tatranská Lomnica – Poprad 86 km

Je to tady, hurá na Tatry! Ráno jsem vyskočila z postele jako blesk, moc kilometrů v sedle jsem před sebou neměla, zato mě čekalo dost kilometrů v nohách. Do kopce! V Tatrách jsem taky měla jeden rest z podzimu, kdy tam bylo všude skoro po kolena sněhu a výstraha před padajícími stromy a já v tom prostě chtěla dojít na Symbolický cintorín. Ano, hádáte dobře, nedošla. Spíš je zázrak, že jsem tam nezahynula. Tak jsem to zvládla teď i s davem ostatních po krásách Tatier žíznivých turistů. Docela masakr. Parkoviště, které bylo pod sněhem naprosto prázdné, teď bylo zaplněné kilometry daleko. No dobře, možná trochu přehánim, ale narvaný to tam bylo dost. Parkovné bylo 6, slovy šest Euro! Aspoň, že jsem si motorčičku směla postavit blízko turistický cesty a nemusela jsem parkovat ten kilometr jako ostatní chudáčkové (parkoviště je značené kousek za odbočkou na Štrbské pleso směrem na Starý Smokovec a spol.). Tak jsem zacálovala a čekala mě hodinová cesta na Symbolický cintorín a Popradské pleso (je to po modrý myslím, nebo po žlutý? Prostě po tý jediný cestě, která tam je). Zadek mě bolí ještě teď, ale byl to asi jeden z nejkrásnějších dnů. Symbolický cintorín obětí Tater byl hodně působivý místo. Jen byl zvláštní pohled, když se člověk podíval nad sebe, kde se na jednu z hor šplhali horolezci… Udělala jsem tam asi miliardu fotek a vydala se ještě kousek na Popradský pleso, který teda bylo taky mega hezký. V místním hotelu jsem si dala halušky a přečkala tam slejvák, kterej se zrovna spustil a hurá zpátky. Z kopce.

Ale dál co? Projela jsem obcema Vysokých Tater, až jsem skončila v Tatranské Lomnici. Městě, který žeru díky filmu Anděl na horách a zaparkovala jsem pod lanovkou na Skalnaté pleso a Lomnický štít (zdarma). Pojedu na Lomničák! blesklo mi hlavou a už jsem měla koupenej lístek. Ten zdarma nebyl, stál 49 Euro – trhá mi to srdce ještě teď, ale jsem na dovolený, nebo ne? Vyjela jsem na mezistanici Skalnaté pleso a tam měl někdo vyfotit můj výraz, když jsem uviděla, co vlastně na ten Lomničák jezdí – mám děsnou hrůzu z lanovek, takže jsem byla přesvědčená, že na týhle lanovce stoprocentně umřu.


 

Ale byla to nádhera. Ne ta lanovka, to bylo strašidlácký (jenom lano bez podpůrných sloupů), ale Lomničák. Občas se kolem něj rozpustil i ten děsivej mrak, tak bylo něco vidět, třeba kamzíci. O těch jsem se na Oravským hradě dozvěděla, že jsou slovenský endemit - organismus, který vznikl a je rozšířen jen v určitém omezeném území a nikde jinde se nevyskytuje. V úvahu se bere pouze přirozený výskyt (věta z wikipedie, tradá). Takže to byl vlastně zázrak :)
Jo a přežila jsem i cestu dolů tou vražednou lanovkou. Ostatní už jsem dala naprosto fpoho. Jsem lanovkovej mazák!

Ubytování: Penzion Star Poprad – zase super, příjemná cena kolem 600 korun za jednolůžák, starej domeček, fajn pan majitel i slečna, co mě ubytovávala. Jenom mi tam nefungovala ta jejich wifina, nevím proč, asi moje neschopnost :)

Čtvrtý den: Poprad – Čingov Slovenský ráj – Spišský hrad – Rožňava 147 km

Zase jsem se trochu víc svezla. Nachodila jsem toho ale až dost. Neplánovaně. Občas na mě šly i záchvaty paniky…. :)  
Kolegové Slováci mi doporučili (fakt díky), ať se podívám na Prielom Hornádu do Slovenského ráje. Tak jo! Na netu jsem vykoukala, že je tam super adrenalinová cesta po takovým kovovým žbrdlení bez zábradlí. Vykoumala jsem taky, že mám zaparkovat v Čingově u bufetu (zdarma, nebo po mě aspoň nikdo nic nechtěl), a pak už se tam snad nějak dobelhám. Podle instrukcí na internetu se to tvářilo, že mám jít po žlutý, na místě spíš po modrý… No, asi po dvou hodinách, co jsem se potácela po Slovenským ráji a nikde žádný žbrdlení, už jsem byla trochu vyčerpaná a totálně ztracená. Naštěstí přesně v okamžiku, kdy jsem si řekla, že na to prdím a jdu prostě zpátky, stal se zázrak – žbrdlení! Měli jste vidět, jak se mi rozzářily očička.  Byla to fakt bomba, všem doporučuju, zajímavý a hooodně nebezpečný! Běhali po tom i děcka a důchodci. No dobře, možná to tak úplně nebezpečný nebylo. Ale byla jsem přesvědčená, že tam žuchnu, a že budu určitě první dement, kterej z toho do tý vody spadnul.

Nachodila jsem tam asi 13 kilometrů (ne nad tou vodou, po Slovenským ráji). V Tatrách minulej den 11, tak jsem byla lehce grogy - ano má fyzička je v troskách :) A to jsme ještě chtěla na Spišský hrad, třeba se někde najíst, na Ružín, do Košic, na zámek Krásna Hôrka a dojet do Rožňavy. Stihla to Domča všechno?
No jasně, že nestihla. Když jsem kvůli akci „Lost in Slovenský ráj“ odjížděla asi ve tři odpoledne. Spišský hrad jsem vyfotila z dálky (díky stative, ale taky kolemjedoucí páne, že jste mě cvaknul), naházela jsem do sebe halušky nad Spišským Podhradiem na salaši, projela jsem několika cikánskýma osadama (jednou třikrát, když jsem zapomněla odbočit), Ružín jsem lehce lízla, na Košice nedošlo, Krásnou Hôrku jsem si vyfotila z podkopce a do Rožňavy jsem dorazila ještě před západem slunce, uff.

Jo a od Spišskýho hradu do Rožňavy byla silnice pro motorkáře offroaďáky. Od obce Smolník až po Krásnou Hôrku to byla silnička, kde projedou za den tak dvě auta a já, v Úhorné dokonce hráli rodiny beďák (badminton) na silnici, byl to děsně rozsekanej tankodrom, ale pro mojí hustokrutou krosovou motorku to vlastně bylo v pohodě :)

Ubytování: Penzion Rosenau Rožňava. Moc pěkný ubytování, zase kolem 600,- na noc, město teda krásný moc nebylo, ale líbilo se mi, že v ubytování byla i restaurace, kde jsem si dala něco dobrýho a taky nějakej ten Aperolek :)

Pátý den: Rožňava – Poprad benzínka – Heľpa – Jasná (Chopok) – Donovaly 281 km

Bylo asi 50 stupňů Celsia.
Vybrala jsem tři must-see místa a podle nich taky místo bydlení a prostě celej program. Nejdřív jsem ale must-jet z Rožňavy zpátky do Popradu, protože jsem chtěla někde po cestě tankovat, neb už mi trochu docházelo palivo, ale jediná benzínka, která byla po cestě z Rožňavy do Heľpy (kam jsem měla namířeno) nefungovala. Do Popradu jsem naštěstí dojela. A kolem Dobšinské ľadové jaskyně byla i pěkná motocesta, dvoje super serpentiny. Kdyby tam vždycky nejel někdo třicítkou, užila bych si je i víc. Takhle už jsem i trochu nadávala. Jo a ty jeskyně tam i kolem Rožňavy jsou prej taky moc hezký, mě ale moc neberou, tak jsem vynechala :)
A teď hurá do Heľpy! Co tam? Všichni znáte písničku, kterou jsme jeli ve škole na základce furt dokola...
https://www.youtube.com/watch?v=FXtLgeWJmDM
Vy jste věděli, že to město fakt existuje? Já ne. Tak jsem se tam jela mrknout, vyfotila jsem se u cedule, a hurá do Nízkých Tatier.
Na Chopok. Líbí se mi ten název, a jela tam lanovka a nikdy jsem tam nebyla, tak jsem si na něj (po Lomničáku jako stará lanovkářka) zase vyfrčela, tentokrát „jenom“ za 22 euro (za lenost se hold platí). Překvapila mě dost slušná výška 2024 m. n. m. a výhled zase stál za to, a ráda bych si ho třeba i dolů seběhla po svých, ale už byl zase skoro večer a já se ještě musela dopravit do Donoval, kde jsem bydlela.
Tam jsem jela přes Liptovský Mikuláš (a McDonald) a Ružomberok a poskákala jsem si v jediný slovenský koloně, kterou jsem za celej týden potkala.

Ubytování: Villa Gloria Donovaly. Zase jedno z těch dražších – 950,-. Ale i vzhledem k prostředí to bylo asi nejkrásnější bydlení.

Šestý den: Dolovaly – benzínka před Banskou Bystřicí – Bojnice – Vápenky (ČR) 231 km

Dolovaly! V zimě to tam musí stát za to. I v létě na kolo a procházky nebo motorky to je moc hezký místo. A protože jsem do Donoval den předtím přijela až večer (taky protože jsem stála asi hodinu ve frontě v McDonaldu v Liptovským Mikuláši. Ale pro zdravou stravu vše…), tak jsem si je ještě trochu oběhla. Slečna na recepci mi poradila takovej donovalskej okruh přes Polianku a Mistríky a zpátky k Ville přes sjezdovky. Procházka na hodinku, ale protože pořád někam chvátám, nestihla jsem ani bobovou dráhu, ani Habakuky – ty jsou spíš pro děti, já vím. Pak do mě vrazilo letadýlko na baterky, se kterým si tam nějaký lidi lítali, a mohla jsem jet dál.

Mířila jsem do Bojnic na nejkrásnější slovenský zámek. By fakt dobrej, hlavně z venku. Vstupný 9 euro bylo docela dost, protože jsem měla asi toho nejhoršího průvodce ever. Kdykoliv promluvil, dostavil se záchvat smíchu. A prohlídka stála vlastně za nic, viděli jsme hlavně hodně obrazů... U zámku je tam i obrovská zoo, lázně a nevím co ještě a miliarda stánků. Kvůli přicházejícímu slejváku jsem ale zvířátka a ostatní turistický lákadla vynechala. Lejt začalo fakt fest, naštěstí jsem byla zachráněná obědem v Prievidzi (díky!).
Pak jsem měla ještě dvě hoďky cestu do posledního ubytování už za hranicema ve vesničce Vápenky, kde končí silnice a už dál nevede. Tam jsem jela skoro přes Trenčín a Nové Mesto nad Váhom a taky třeba město Koš.

Ubytování: Penzion u Černého Potoka, Vápenky. Na to, že to bylo na konci světa, tam bylo strašně moc lidí a bylo to tam moc pěkný. Snídaně v ceně, 600,- :)

Sedmý den: Vápenky – Brno – Zákupy 380 km

A závěrečný „voser“ – přesun z cípu Moravy domů na sever Čech. Vzala jsem to přes babičku a děduBrně, kde jsem si aspoň udělala zastávku a mohla někoho zasypat zážitky. A rozflákat kufr u motorky…prostě žena! Objedu Slovensko a přijedu do Brna, kde si rozsekám kufr o betonovej květináč. Ale jestli to měl být jedinej karambol po cestě, tak čert vem kufr :) A pak už hurá domů přes Nové Město na Moravě, Ždár nad Sázavou, Kolín, Mladou Boleslav…až na 1000 semaforů a prací na silnici cesta hezká.

Závěr

Bylo to fakt moc fajn. Jsem ráda, že jsem mohla jet, a že jsem se opravdu vykopala, protože když jede člověk sám, je to tak nějak těžší….
Potom se mi ale těžce vracelo. Slovensko je krásný, a i když vždycky tvrdím, že nerada jezdím na jedno místo víckrát a chci hlavně poznávat nový a nový věci, sem se vracím vždycky ráda. Potkala jsem samý skvělý lidi a miluju tu řeč :)
Taky jsem holka, a když dojde na technickej problém, tak vyšiluju. Takže i proto bylo Slovensko pro mě ideální volbou. Když se něco stane, tak se domluvím :)
Ještě jednou děkuju mým spolucestovatelům – mobilu, powerbance, stativu, čínskýmu interkomu a navigaci Waze, bez kterých by nevznikly fotky a nikam bych se nedostala, a všem co mi na cestě pomohli, poradili, dali tipy na cestu nebo mi dali najíst :)
A motorce! Že to fakt dala a kromě vyšroubovávajícího se šroubu u páčky spojky si nevymyslela žádnou nemoc.
Ubytování jsem ladila vždycky večer předem přes booking nebo airbnb. Jsem holka, a protože se bojím vrahů a znásilňovačů, chtěla jsem mít jistotu, že mám po celým dni bydlení připravený, i když se to někdy nepovedlo za úplně výhodnou cenu.
Ale užila jsem si to. Už se těším na příště! :)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.25
Známkováno: 172x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist