Putování kolem Slovenska

Na dnešní den nemáme žádný plán. Máme 4 dny akorát na to, abychom sjeli k jižním hranicím a kolem nich dojeli zpátky do Hodonína a odtud domů do Brna. Ráno balíme motorku, zapínám navigaci a krásnou kopcovitou krajinou jedeme na jih. Nohy bolí jenom trošku (pozn. přítelkyně: Jak koho…) a na motorce můžeme v klidu odpočívat. Přijedeme do Ulíče a odtud bychom měli jet stále na jih co nejblíže hranicím. Jedu zvoleným směrem podle navigace a s větou v hlavě: „Zákaz vjezdu není zeď!“ míjím danou značku a pokračuji dále. Ale jak na potvoru proti nám pohraničníci. Pomalu se míjíme a já se jen modlím, aby si nechtěli popovídat. V zrcátkách sleduji, jestli se nechystají otočit, ale naštěstí pokračují dál.
My tedy také jedeme po cestě dál, až najednou cesta končí a jsou místo ní jen vyjeté koleje plné kamení. Úsek překonáváme a pokračuje zase chvíli po asfaltu. Jenže situace se zase opakuje a to ne jednou. Sesedám a jdu se podívat za zatáčku, jak to vypadá. Špatně, kamenná cesta pokračuje i nadále. Potupně musím otočit motorku a sjet zpátky dolů. Holt tato enduro vyjížďka opět končí neslavně. Pak ještě slyším poznámku: „No jen aby ti policajti na nás nečekali dole.“ Na výběr stejně nemáme tak jedem dál. Naštěstí nečekají. Vydechnu si, najedu na hlavní silnici, otočím plynem a radostně vyrazím kupředu. Po chvilce, ale zastavuji na odpočívadle a kontroluji motorku, jestli nám něco neupadlo. Vše ale vypadá v pořádku, a tak můžeme vyrazit.

Naše příští zastávka je Uzhhorod. Chceme se podívat, jak to vypadá na hranicích. Přejíždět nebudeme, jen se prostě podívat. Nápisy ve všech vesnicích, kterými projíždíme, jsou dvojjazyčné, anebo chybí nápisy ve slovenštině. Oklikou dojíždíme do Ubla, škoda, že nefungovala moje zkratka. Odbočíme ze silnice, abychom nedojeli na Ukrajinu, a dál pokračujeme podél hranic. Jedeme hezkou silnicí stále na jih a jako poslední dny na nás krásně svítí sluníčko. Za chvíli se zaplétáme mezi kamiony a po dvou otočkách zastavujeme na dohled od hraničního přechodu. V klidu jíme, když se na nás z blízké budovy vyřítí policista. Místo toho, aby nás odtud hnal, jak jsem očekával, nabízí, ať se jdeme najíst dovnitř, a že má taky mašinu. Dovnitř sice nejdeme, ale povídáme si o sto šest. Loučíme se a pokračujeme dále na jih. Projíždíme Vyšné Nemecké.
Krajina se razantně mění a před sebou máme širý obzor, jen občas vyrušený nějakým kopečkem. Vesnice teď místo v azbuce mají nápisy v maďarštině a je strašné teplo. Slunce do nás paří a my stále jedeme bez jakýchkoliv zatáček. Krajina se postupně začíná zaplňovat vinicemi a my si připadáme pomalu jako na jižní Moravě. Jen bez sebemenších kopečků. Dorážíme až do Kráľovského Chlmce, jedné z větších obcí na jihovýchodě Slovenska. Na první pohled pěkná vinařská obec. Jen bohužel zde slovenštinu neuslyšíte a tato skutečnost nás provází po celých jižních hranicích. Je poledne a jak jsem si stěžoval na začátku cesty na déšť a zimu, tak teď je problém naprosto opačný, ale nestěžuji si, protože jak se vyjede, tak je počasí akorát. Po poradě a vzhledem k tomu kolik času máme, se rozhoduji, že projedeme Košice, podíváme se na Spišský hrad a odtud zase zamíříme na jih k hranicím.

Poprvé jedeme západním směrem na Slovenské Nové město a odtud na Košice. Cesta příjemně ubíhá a trochu se zvětšuje provoz. Dorazíme do Košic a ocitáme se po dlouhé době ve větším městě. Jedu raději opatrně, odvykl jsem si městskému provozu za ty dny. Město na nás moc dobrý dojem nedělá. Betonová džungle bez jakýchkoliv barev. Zastavujeme u supermarketu. Vysílám přítelkyni nakoupit a než se vrátí, tak pozoruji za stálého opékání na slunci okolní ruch. Asi bych zde nechtěl bydlet. Sedáme zase na motorku a pomocí navigace prokličkujeme středem města a zamíříme na Košickou Bělou. Musím říct, že jsem byl po tom co, jsem viděl v Košicích překvapen. Krásná silnice a ještě hezčí okolí. Ubyl i provoz, a tak se jede celkem hezky. Krajina se plní lesem a kopečky, takže výhled moc nemáme, ale rozhodně lepší než rovina na jihu. V serpentinách bohužel dojíždíme kolonu aut, která se táhne za náklaďákem. Nedá se nic dělat a postupujeme pomalým tempem.
Najednou se nám otevírá výhled na přehradu Růženín. Přejíždíme přes most, ale po chvilce se rozhodujeme, že smýt ze sebe prach z cesty by vůbec nemuselo být nepříjemné. Otáčíme stroj a nacházíme opuštěný plácek nad břehem. Sundáváme propocené oblečení a já se s chutí vrhám do vody. Přišlo to opravdu vhod. A následně ležíme na sluníčku a jen tak odpočíváme. Z našeho místa je krásný výhled, a tak se kocháme okolím. Můžeme i sledovat most a pozorovat občas projíždějící motorky. Po nějaké době se s těžkým srdcem zvedáme a navlékáme na sebe zpátky oblečení. Vyjedeme a pohledem se rozloučíme s vodní hladinou. Naše cesta pokračuje do Krompachů, kde jsme si během tohoto dne domluvili ubytování. Projedeme zátočiny před Velkým Folkmarem, a potom už je to jen půlhodinka pomalé jízdy do Krompachů. Ubytováváme se v takovém penzionu až bych možná řekl ubytovně. Ale máme jen pro sebe sprchu a i sporák a tak za 24euro pro oba dva je to krásná cena. Na sporáku si po dlouhé době ohřejeme jedno z posledních jídel a po chvilce vstřebávání zážitků z uplynulého dne jdeme spát.
Najeto: 275 km.

Probouzíme se a po zkontrolování oblohy vypadá den docela nadějně. Slunce je sice schováno v mlze, ale vypadá to, že za pár hodin by mohl být krásný den. Nabalíme motorku a dáme sbohem Krompachům. Vyrážíme směrem na Spišský hrad. Potom uvidíme, jak se situace vyvine a kam se dál vydáme. Ráno, za minimálního provozu, dojedeme do Spišských Vlachů a odtud na sever ke Spišskému hradu. Na úbočí kopců kolem silnice se jako sametový polštář rozprostírá mlha protkaná slunečními paprsky. Nezbývá mi nic jiného než zastavit a nechat přítelkyni fotit. Následně jsem už na dohled hradu, který se rýsuje na nedalekém kopci. Než dojedeme na spodní parkoviště, tak se kocháme výhledem. Já jsem zde už jednou byl a kouzelná atmosféra, kterou jsem zde pociťoval při první návštěvě byla pryč. I přítelkyně, odpůrkyně hromad kamení, které tak rád navštěvuji, by raději jela dál. A tak se nedá nic dělat než splnit všechna přání.

Otáčíme se a necháváme hrad za zády. Než projedeme kolem Spišského Podhradí, tak se nám ještě několikrát ukáže ve výhledu, než nadobro zmizí. Po krásné silnici, na které je bohužel hustší provoz, dorážíme až do Levoči. Tam chvíli uvázneme v zácpě, nepříjemné hlavně kvůli tomu, že slunce se už do nás opírá plnou silou a máme ještě oblečení z rána. Naštěstí to není tak strašné a odbočujeme na Spišskou Novou Ves. Provoz se trochu vytratil, a tak si užíváme krásnou jízdu. Ve Spišské Nové Vsi zastavujeme u supermarketu a nakupujeme zásoby. Už začíná být docela vedro. Naše cesta pokračuje přes Rudohoří do Rožnavy. Chvíli rovná silnička se začíná klikatit a my se s radostí vrháme do stoupajících zatáček. Krásná cesta lesem s občasnými výhledy na pohoří, to se ale má brzy změnit.
Najednou se cesta razantně mění. Místo krásného asfaltu nastává něco šíleného. Tak rozbitou silnici jsem snad v životě neviděl, i po hezké polňačce by se jelo lépe. Velké mělké díry se střídají s těmi hlubokými. Stíny stromů znesnadňují se zavčas vyhnout a jízda si vyžaduje maximální pozornost. Sem tam hromady štěrku a jemného písku ani nekomentuji. Jedeme sotva 20km/h a i tak mě připadá, že je to rychlost na tuto silnici moc velká. Tento úsek cesty je asi nejhorší jakým jsme na Slovensku jeli. Po nějaké době překonáváme sedlo ve výšce 1km nad mořem a sjíždíme dolů. Cesta se moc nelepší a stoupání je rozhodně lepší než klesání. Po nějaké, mně se zdá, že po nekonečné době se pod koly motorky objevuje normální asfalt. Zastavuji a musím si vydechnout. Úspěšně jsme zdolali další překážku v naší cestě. Nepomyslel sem si, že tak náročnou. Během cesty jsem bohužel neměl se čas moc kochat. Ale okolí, po té co jsme zastavili je krásné. Změna vzduchu oproti větším městům je osvěžující. Vydechneme a pokračujeme v cestě. Projedeme několik menších vesniček, než se zapomenutým krajem dostaneme do Gemerské Polomy. A odtud je to již kousek do Rožnavy.

Ocitáme se na severozápadním cípu Slovenského krasu. Projíždíme Rožnavou a napojujeme se na hlavní tah na Rimavskou Sobotu. Musím přidat, protože auta zde upalují průměrně těch 110km/h, tak lépe je jet o něco rychleji, než se nechat předjíždět. Stejně za chvíli odbočuji ke Gombasecké jeskyni. Asfaltovou cestičkou dojedeme až v jeskyni. Jen mě v okolí zaráží obrovský lom, kde vypadá, že se těží celá skalní stěna. Nějak mi to s tím, že jde o Národní park, nesedí. U jeskyně je klid, jen pár návštěvníků. Bohužel dojíždíme těsně před začátkem prohlídky a tak ji už nestíháme. Aspoň se v klidu najíme a přečteme informace o okolí a o krasu. Po odpočinku nasedáme a pokračujeme v cestě. Je krásně, poledne, sluníčko svítí tak akorát jen doprava na silnici mně trochu dělá vrásky, ale nic není ideální. Dojedeme až k obci Tornala, kde pak odbočujeme na jih. Před námi se rozprostírají opět pláně a jen v dálce jde občas zahlédnout kopeček.
Dojíždíme až do Kráľ a tam odbočujeme na západ podél hranic. Opět jsme ve světě, kde se mluví dvěma jazyky. Projíždíme zapadlé vesničky na obzoru ani mrak a my se začínáme nepříjemně potit. Následně si navigace vybírá opět slabší chvilku a my se ocitáme u polní cesty. Objíždět se mně to nechce a tak zkusíme. Ze začátku to vypadá dobře, cesta je uježděná od kombajnů. Bohužel se stav silnice stále zhoršuje, až jsem málem zapadnul do bahna. Nečekal jsem, že bude tak hluboké. Přítelkyně jde už nějakou dobu pěšky. Ještě, že neslyším své hodnocení. Z dálky nás nevěřícně pozorují osádky kombajnů. To tady asi ještě neviděli. Nakonec to vzdávám, otáčím motorku a jedu zpátky. Vedro je najednou tak obrovské, že sundáváme rukavice a rozepínáme bundy. Jak vyjedeme na silnici tak se dostavuje mírně euforická nálada a začneme si zpívat, v mém podání spíše krákorat. Jen hlavy se za námi nevěřícně otáčejí, když kolem už potřetí probublává zpívající motorka plná smíchu. (pozn. přítelkyně: Já jsem nezpívala, jelikož sem se dusila smíchy ze zpěvu svého drahého.)
Projíždíme kolem Fialkovo a dál kolem Lučence. Enduro vložka byla tuto dovolenou již poslední a my uháníme dál. Kolem je stále stejná krajina. Rovina kde i jakákoliv zatáčka na cestě je příjemné rozptýlení. Moc nám to nevadí, náš stroj je stejně stavěn na jízdu hlavně rovně, a tak vstřebáváme dojmy z krajiny. Dojedeme k řece Ipeľ a ta nás bude provázet celou cestu, než se vlije do Dunaje. Každá obec zde má řeku v názvu a nakonec zastavujeme v Ipelském Sokolci. Je zajímavé, že na Slovensku mají města jména podle oblastí. U Tater je vše Tatranské, u Spišského hradu Spišské a zde je to Ipeľské.
Ubytováváme se nakonec v penzionu. Cena byla trochu dražší, ale je to náš poslední večer na dovolené. Domlouváme se, že zítra pokud nenastane nějaký problém, dojedeme domů. Dnešní den nebyl unavující jak spíše únavný a popravdě jih Slovenska, nebo spíše říci sever Maďarska nás moc neoslovil. Všude rovina, pole a strašné vedro, tak na to budeme vzpomínat. Ještě, že jsme tak unavení a dobře najezení, jinak usínat kousek od kostelní věže by mohl být docela problém.
Najeto: 298 km.

Nastává poslední den naší dovolené. Balíme si věci, ale tentokrát bohužel s tím vědomím, že dneska je to asi naposledy. Venku nás čeká příjemné ranní počasí bez mráčku na obloze. Nasedáme na motorku a směřujeme směrem na jih. Za chvíli se cesta vzdaluje od Ipeľu a my mu naposled zamáváme. Následně hned zastavujeme na mostě nad Hronem. Zde vzpomínám na léto předminulé, když jsme řeku sjížděli. Nostalgicky zamáčknu slzu a pokračujeme do Štúrovo. Zde se setkáváme s Dunajem a podél pojedeme až do Bratislavy. Hezkou, i když frekventovanou cestou pokračujeme a po levé straně míjíme nejjižnější bod Slovenska, který se nachází mimo náš dosah uprostřed řeky.
Okolní krajina dostává zase trošku jiný ráz. Je vidět, že jsme blízko velkého toku. Okolí je zarostlé křovinami a stromy, které je typické vidět u vody. Hmyzu také nebývale přibylo a celá krajina jakoby najednou ožila. Místo dravých ptáků jsou vidět volavky. Cesta je hezká, ale docela frekventovaná. Už vyhlížím odbočku a tu hned využívám. Naše další zastávka jsou zbytky Římského opevnění z prvního a druhého století našeho letopočtu. K našemu překvapení se ale ocitáme na velkém prostranství, kde se schyluje k zábavě ve stylu Amerika. Všude lidé s klobouky, sem tam nějaký kůň a karavan. U vstupu po nás chce chlápek peníze za vstup, překvapivě. Tam mu vysvětluji, že chceme jen projet a jet se podívat dál na památky. To, že jsem na něj promluvil česky, ho tak vzalo, že zůstal stát s otevřenou pusou. Naštěstí jeho soused, který mně rozuměl nás pouští dál a i vysvětlí cestu. Holt jsme u Maďarských hranic a komunikace občas vázne. Po několika stovkách metrů dojíždíme na místo. Sesedáme a odpočíváme. Tedy jak kdo, přítelkyně s fotoaparátem nahání čápy a fotí hmyzáky v trávě. Já se věnuji užitečnějším věcem, třeba jídlu.

Cesta zpět je v klidu a výběrčí nás pouští jen mávnutím ruky. Náš další cíl je Komárno. Město, které leží na obou březích řeky a na území dvou států. Byli jsme v Polsku, České republice na Slovensku i Ukrajině, a tak chceme navštívit i to Maďarsko. Komárno je šedé bezvýrazné město. Najíždíme na Alžbětin most a slavně přejíždíme Dunaj do Maďarska. Nevím, jestli to je jen pocit, ale najednou se všechno změnilo, jak mávnutím kouzelného proutku. Plno lidí v ulicích, barevné nápisy, hezké domy. Sice jsme ihned uvázli v koloně, ale aspoň můžeme obdivovat staré americké bouráky, kterých je tu nepočítaně. Buď je někde sraz, anebo mířili na akci, kterou jsme projížděli. Za kruhovým objezdem zastavujeme na benzínce. Já beru maďarský benzín a otáčíme se zpátky. Před mostem odbočujeme a zastavujeme u pobřeží. Kocháme se výhledem na Dunaj. Po chvíli nezbývá nic jiného než nasednout a pokračovat dál dneska nás čeká ještě kus cesty.
Hned za mostem se dáme doleva a pokračujeme kolem Dunaje směrem na Gabčíkovo. V poklidu dojíždíme až do Gabčíkova, kde překonáváme přehradu a ocitáme se na ostrově. Po silnici na tomto ostrově jedeme asi 20km stále rovně až ke Kompě. Což je vlastně trajekt provozovaný zadarmo a spojuje obce Vojka nad Dunajom a Kyselicu. Do hovoru, zatímco čekáme na trajekt, se s námi dává jeden místní. Ukazuje své znalosti české republiky, a kde všude byl. Následně se nalodíme a přejíždíme Gabčíkovo. Holt když přítelkyně byla tento rok ve Skotsku a povídala mi o trajektu, tak jsem ji i na naší společné dovolené nemohl o tento zážitek připravit. Teď to máme už jen kousek do Bratislavy. Jakmile vjíždíme do města, tak nacházíme nejmenovaný obchodní řetězec, kde kupujeme drobnosti rodičům. Jsem překvapen, jak to v Bratislavě vypadá, centrum je takové šedé a bez barev. Nikde žádná reklama a připadá mně to zde, jak v Brně o 15 let zpátky. Projíždíme městem a v rámci urychlení jízdy najíždíme poprvé na dálnici.

Jede se celkem dobře a celkově musím konstatovat, že úroveň silnic je rozhodně lepší
než u nás. Co mě zarazilo nejvíce je absence reklam podél dálnice. O cestě po dálnici se toho moc napsat nedá, a tak přetrpím nápory větru a u obce Kúty sjíždíme a vydáváme se směrem na Holíč. Po průjezdu pár vesničkami jsme v cíli. Ve městě se nic nezměnilo, stále je šedivé. Za pár minut překračujeme řeku Moravu a ocitáme se v České republice. Skoro hned za Hodonínem do našeho podvozku udeří kvalita našich silnic. Cesta domů uběhne během chvilky a my v pořádku a s plno zážitky ukončujeme naši dovolenou.
Najeto: 355 km.

Slovensko se nám podařilo objet v 8mi dnech. Najeli jsme kolem 1600 km. Co tak říci o této krajině? Měli jsme ode všeho něco. Pravděpodobně nejkrásnější část, a to Tatry, nám zůstala utajena v mlze. Proto doufám, že se tam ještě někdy podíváme. Východ Slovenska hlavně díky Poloninám mně asi zůstane navždy v paměti jako nejkrásnější část. Jih bohužel už pak neměl moc co nabídnout. Ale i tak má samozřejmě svoje kouzlo.
Finančně nás to moc nevyčerpalo. Ceny jsou zhruba stejné jako u nás. Ubytování vzhledem k tomu jaké ceny jsme měli v penzionech. Určité pohodlí a dobře se vyspat je za ty náklady na to vynaložené v průměru 12euro za člověka na noc naprosto parádní. Nikde jsme se nesetkali s žádným problémem, až na trable s pneumatikou. Silnice jsou podle mě na lepší úrovni než u nás. Také asi kvůli tomu, že jich je méně. Celkově si myslím, že objetí Slovenska bylo úspěšné. Viděli jsme skoro všechno, co se ze silnice vidět dá a důkladně jsme poznali tuto zemi. Někdy v budoucnu se tam ještě určitě vrátíme.
Závěrem bych chtěl poděkovát svojí přítelkyni za fotodokumentaci, kterou pořizovala. Všechny přiložené fotky jsou její dílo. Dále za korekturu na cestopisu, nad kterým strávila moře času a v neposlední řadě za to, že se mnou naši první společnou dovolenou na motorce přežila.

Benzín: 2500 Kč
Ubytování: 2500 Kč
Jídlo: Ceny stejné jako u nás (800 Kč)
Obědy: 800 Kč