Nad Tatrou sa blýska 2014

Den 7 – Dunajec, Kežmarok, Lomnický štít

Včera večer jsme se s chlapama hecovali, že se v sedm ráno sejdeme u bazénu. Nakonec jsme tu tři. Jeden bývalý voják a dva nevojáci, jeho manželka a já. Po plavání vzbudím Daniela a jdeme si před snídaní ještě zahrát minigolf. Některé překážky jsou (asi po včerejším večeru) nad naše síly a tak si raději určujeme limit deset pokusů na dráhu. Celkové skóre si nechám pro sebe, jen prozradím, že jsem vyhrál s těsným rozdílem dvou bodů.

Po snídani vyrážíme směr Červený Kláštor, odkud se sjíždí na pltích nebo na raftech řeka Dunajec. Přijíždíme akorát včas a přidáváme se k rodině, co jsme potkali u snídaně. Táta se synem a my dva jedeme na raftu a máma s dcerou jedou na plti. Jedeme stejný úsek řeky a rozdíl je v tom, že na raftech vybírá náš průvodce cestu peřejemi. Je to však spíše pohoda než adrenalin. Řeka se pěkně kroutí mezi skalami na pomezí Slovenska a Polska a během plavby nám průvodce vypráví, jak se tu žilo a žije, a upozorňuje nás na různé zajímavosti, např. na nejužší místo řeky zvané Jánošíkov skok, na sedm zkamenělých mnichů a na Mníšku, kterou prý všichni navštěvovali, aby ... (však víte proč), nebo na polskou orlici na jedné ze skal. Co se však orlice týče, ať koukám, jak koukám, na rozdíl od ostatních ji nevidím. Drobným zpestřením je i malý závod s Poláky, kterým to natřeme na celé čáře.

Plavba trvá asi dvě hodiny a končí po osmi kilometrech u Lesnice. V ní si vyzvedáváme horská kola a vracíme se svižným tempem naučnou stezkou podél řeky zpět do Červeného Kláštora. Zde jsme měli původně v plánu navštívit zdejší kartuziánský klášter, ale začíná nás tlačit čas a tak si jeho prohlídku necháváme na příště.




Cestou do Tatranské Lomnice musíme opět (už to ani nepočítám) obléknout nepromoky. Ještě jednou zastavujeme v Kežmarku, kde na hradě navštívíme malé muzeum veteránů a hasičské techniky. V expozici je k vidění například dodávka Ford T z roku 1924, taxi Praga Alpha Phaeton, kterým údajně cestoval po okolí Popradu Tomáš Baťa, když hledal místo pro novou fabriku (vybudovanou ve Svitu) nebo hasičské auto Škoda 154, které je jediné svého druhu v Evropě. Ze zahraničních exponátů stojí za zmínku například automobil Renault 8 používaný francouzskou policií nebo motocykl Indian Chief z roku 1936, jež měl spojku na nohu, ruční řazení a ovládání plynu levou rukojetí.




Máme perfektní načasování a štěstí. Poslední lanovka na Lomnický štít jede asi za tři čtvrtě hodiny a jsou v ní volná místa. I když je lomničák stále zahalen v mracích, riskneme to, kupujeme lístky a vyrážíme vzhůru. Lanovka překonává celkové převýšení 1727 m a je rozdělená na dva úseky. Když vystoupíme na Skalnatém plesu, máme chvilku času na pár fotek a lehkou večeři. Pak už vyrážíme na vrcholovou stanici. Jízda trvá 9 minut a v době svého vzniku byl tenhle úsek lanovky držitelem světového rekordu v délce lana bez podpěry, která činí 1867 m. Šestipodlažní budova vrcholové stanice se nachází v nadmořské výšce 2634 m a slouží jako meteorologická stanice a pracoviště astronomického ústavu.

Když přijedeme nahoru, odevzdáváme lístek a místo něj dostaneme žeton s číslem. Délka pobytu na lomničáku je 50 minut a před jejím vypršením hlásí rozhlas číslo, jehož držitelé se mají dostavit ke zpáteční cestě. I když zdola to vypadalo, že je lomničák neustále zahalený v mracích, tady nahoře se každých pět minut mění počasí (slunečno, mlha, vítr, atd.) a tak máme spoustu možností vychutnat si překrásné rozhledy na Tatry a okolí. A také si necháme udělat vrcholové foto, které si později stáhneme z internetu.


Když sjedeme dolů ke Skalnatému plesu, projdeme si naučnou stezku okolo plesa, která poskytuje nejen informace o plese, tatranském horském masivu, o fauně a flóře, atd., ale i různé zajímavosti, například, že voda na lomničáku se vaří už při 87 °C nebo že Tatry se zdvíhají o 2 cm za rok, ale zároveň ubývají díky erozi způsobené povětrnostními vlivy, vodou a sněhem, takže o co vyrostou, to ze sebe zase shodí. Co není na tabulích napsáno je, že na některých úsecích stezky by si zlámal nohy i mamut.

Právě stojíme u poslední informační tabule, když spustí rozhlas zvuk sirény a začne svolávat opozdilce k odjezdu poslední lanovky do Tatranské Lomnice. Nasedáme a cestou dolů si ještě vychutnáme kouzlo okamžiku vyčarované zapadajícím sluncem.


Najeto: 88 km

Den 8 – Štrbské pleso, vodopád Skok, Podbiel, Terchová

Dnes máme, před cestou domů, naplánovanou menší horskou tůru ze Štrbského plesa na vodopád Skok. Cestou do Štrbského Plesa natáčíme poslední video z Tater, na němž jsou dobře vidět polomy způsobené ničivou vichřicí před deseti lety. Když se převlékáme na odstavném parkovišti, zaparkují poblíž dvě rodiny s horskými koly. Mají na jednom kole drobný technický problém a tak jim půjčuji nářadí (a mohu si pro dnešek odškrtnout kolonku dobrý skutek).



Nejprve vyrážíme na procházku kolem Štrbského plesa. Hned je mi jasné, že dnes ta tůra bude na dlouho, protože Daniela chytá umělecká nálada a fotí a fotí a fotí. Tady u plesa na něj musím čekat, ale když pak dojdeme cestou k vodopádu do lesa, rád využívám jeho časté zastávky ke konzumaci borůvek. Cestou k vodopádu zažijeme několik pěkných momentů, například když jedna maminka říká asi pětiletému synkovi: "Martinku, pôjdeme tadiaľto, pekne do kopca." a on se na ní tak smutně podívá a odvětí: "No toto mi eště chýbalo!"

Štrbské pleso je typické morénové ledovcové jezero, které je druhé největší na slovenské straně Tater. Nachází se v nadmořské výšce 1350 m, má rozlohu skoro 20 ha a v průměru asi 600 m. Maximální teplota vody je 19 °C a jezero je pokryté ledem v průměru 155 dní v roce. Jsou v něm i ryby. Tou nejvzácnější je síh maréna, jehož geneticky čistá forma se pravděpodobně nikde jinde na světě už nevyskytuje.


Vodopád Skok je ledovcový vodopád vytvářený potokem Mlynica. Je to kaskádový vodopád se skokem 10 m a s celkovou výškou 25 m. Na jaře má průtok až 800 litrů za sekundu a to musí být hukot, ale i teď v létě je to paráda. Pod vodopádem je malé jezírko. Když si v něm smočím nohy, hned se přesvědčuji, že vodopád je opravdu ledovcový. Brrr...


Po návratu od vodopádu vyrážíme směr Liptovký Mikuláš, kde odbočujeme na Zuberec a točíme sedlo Holica. Jeho jižní strana je opravdu nádherná, jen to trochu klouže, na což ostatně upozorňují i dopravní značky. V Zuberci zastavujeme u čerpací stanice a přesvědčujeme se, že i taková funkční stavba může vypadat pěkně.





Když přijíždíme k Podbielu, nemůžeme nepřehlédnout dvě BVP stojící na levé straně od silnice, od nichž zrovna odchází několik lidí. Dva z nich jsou mladí španělští motorkáři na okružní cestě po východní Evropě. Jsou totálně nadšení z právě absolvované jízdy. Něco takového si přece nemůžeme nechat ujít! Ptám se majitele, zda bude (i přes pokročilý čas) ještě jedna jízda a máme štěstí. Za půl hodiny mají přijet dva lidé na objednávku a když se ještě někdo přidá, bude jenom rád. Během čekání tak agituji každého, kdo se zastaví, ale nakonec se k nám přidá pouze jeden francouzský pár, jež pracuje v Bratislavě a je tu na výletě. Když dorazí ti dva objednaní, jsou to holka a její kluk, kterému ona koupila jízdu v BVP jako dárek k narozeninám.

Při nastupování se všichni hrneme dopředu, ale řidič nám vysvětlí, že první řada je pro děti, druhá pro těhotné ženy, ... a ty poslední řady jsou pro nás. Jízda začne pěkně zlehka, ale pak začne těžší terén a je to jak jízda na splašeném býku. Absolutní adrenalinová zábava. Navíc naše jízda je obohacená ještě o jeden zážitek. BVP se zastaví motor v jednom z nejvíce zablácených úseků. Řidič zkouší nastartovat a nic. Nejprve si myslíme, že si z nás dělá srandu, ale motor ne a ne naskočit. Po chvíli se mu podaří odhalit zdroj problému. Došla nám nafta, protože ji včera večer zapomněl dolít. Záchrana přijede asi za čtvrt hodiny. Doplníme palivo a vyrážíme vpřed.




Cestou do Terchové točíme naše poslední video a občas zastavujeme na focení oravských vesnic. Do Terchové přijíždíme za soumraku a tak akorát stihneme pár fotek kostela sv. Cyrila a Metoděje z padesátých let minulého století a prohlídku sochy slavného zbojníka, jež podle pověstí bohatým bral a chudým dával, která byla postavená v roce 1988 k 300. výročí jeho narození.

Juraj Jánošík se stal zbojníkem pravděpodobně díky službě v armádě. Když sloužil v posádce na Bytčanském zámku, kde bylo také vězení, seznámil se zde se zbojníkem Tomášem Uhorčíkem, jemuž pomohl k útěku a později se připojil k jeho skupině. Jeho zbojnická činnost trvala pouze dva roky a jak ho chytili a jak byl popraven jistě znáte z filmu. Je dodnes vnímán pro svůj odpor k vrchnosti jako slovenský národní hrdina.




Je už devět hodin a tak se zkoušíme zeptat na ubytování v hotelu Gold přímo pod sochou. Když nám recepční oznámí cenu 45 EUR za pokoj a my chceme odejít, nabídne nám sama slevu a tak si plácneme, za což jsem docela rád, neboť teď ke konci dovolené jsem už pořádně utahaný a nechci strávit třeba hodinu hledáním ubytování. Hotel se prezentuje jako hotel priateľský k deťom, takže například dveře pokojů jsou označené obrázky zvířat. My bydlíme u psíka.

Když později čekám u recepce na Daniela, že půjdeme namazat řetězy, čtu si informace pro turisty o omezeních ve Vrátné dolině. A najednou mi docvakne, že ve Vrátné dolině se nedávno udála velká živelní katastrofa, o níž mi před třemi dny vyprávěl jeden pán na parkovišti supermarketu. Ptám se na to recepční a ta nám k tomu pustí několik videí. Byl to skutečný zázrak, že se nikomu nic vážného nestalo.



Najeto: 186 km

Den 9 – Polsko – Osvětim, Březinka

Ranní mše začíná v půl osmé a tak ještě před snídaní vyrážíme do kostela, abychom si stačili před jejím zahájením prohlédnout jeho interiér a známý dřevěný betlém. V kostele je už několik desítek lidí a než mše začne, je kostel úplně plný. Betlém se nachází v předsálí kostela a automaticky se spouští, když k němu (na radu místních) přistoupíme. Je rozdělený na tři části. První představuje starou Terchovou s jejími řemesly a místním koloritem, druhá zobrazuje skromné místo narození Ježíše a třetí zobrazuje bohatý Jeruzalém.


Blíží se výročí osvobození koncentračních táborů v Osvětimi a tak jsme si na poslední den naší dovolené naplánovali jejich návštěvu. Předtím však ještě zajedeme na krátkou prohlídku Vrátné doliny. Cesta je po několika kilometrech úplně uzavřená a ještě teď měsíc po katastrofě se stále (i dnes v neděli) intenzivně pracuje na odstraňování škod. Řeknu vám, nechtěl bych tam být, když se údolím hnala ta velká voda.

Velká část cesty do Osvětimi vede přes vesnice a města a tak na místo přijíždíme až v jednu hodinu. Těsně před cílem špatně odbočím a tak místo do původního koncentračního tábora (Auschwitz I), který sloužil i jako administrativní centrum celého komplexu, přijíždíme přímo do vyhlazovacího tábora Březinka (Birkenau, Auschwitz II). Poslední prohlídka tábora s průvodcem v češtině začíná v Auschwitz I v půl třetí a tak máme asi hodinu na prohlídku Birkenau předtím, než tam kyvadlovou dopravou přejedeme.

Když jsme před několika lety navštívili muzeum židovského ghetta Terezín a malou terezínskou pevnost, která nechvalně proslula jako žalář za dob Rakouska-Uherska a potom za války jako věznice pražského gestapa, bylo mi z toho, v jakých podmínkách tu lidé žili a jak s nimi zacházeli, špatně. A teď přicházíme k hlavní bráně vyhlazovacího tábora Birkenau a doleva i doprava vedou drátěné ploty kam až oko dohlédne. Je to peklo Terezína 1000x znásobené. Když to uvidím, jen ze mě vylítne: "Pane Bože!" (A to nejsem věřící.)

Druhá věc, které si hned všimnu, je, kolik se najde sebestředných idiotů, co se tu navzájem fotí. Představuji si, jak ukazují ty fotky svým známým a komentují je: "Tady jsem JÁ u brány, kterou přijelo na smrt více než milión lidí. A tady jsem JÁ u šibenice, na níž se hromadně popravovalo pro výstrahu ostatním ... Když se na ty fotky koukám, musím se opravdu pochválit, jak JÁ na nich pěkně vypadám." Z takových lidí se mi dělá šoufl.

Tentokrát nebudu detailně popisovat, co všechno jsme při prohlídce viděli. Podívejte se na malý výběr fotek, případně se tam někdy zajeďte podívat sami. Jen prozradím, že některé momenty jsou tak silné, že se naší průvodkyni několikrát roztřese hlas a jednou si musí dokonce úplně vypnout mikrofon. A to i přesto, že tu dělá průvodkyni už několik let.


Prohlídka končí po půl šesté s tím, že jsme prošli pouze část expozic. Když se s námi průvodkyně loučí, dokáže v pěti slovech shrnout hrůzy tohoto místa, když se zmíní o svědecké knize českého autora Oty Krause: "Tohle je 'Země bez Boha'."

Domů se vracíme po dálnici přes Katowice, Gliwice, Ostravu, Olomouc a Hradec Králové, ale i tak přijíždíme řádně utahaní až v jedenáct. Jsem rád, že jsem si naplánoval ještě dva dny dovolené navíc na regeneraci sebe i stroje.

Najeto: 613 km

Závěr

V některých místech, která jsme během dovolené navštívili, můžete strávit klidně celý den a stále budete mít co objevovat. Spoustu tipů na návštěvu dalších zajímavých míst nám při různých příležitostech dali dobří lidé, které jsme cestou potkali. Kdybychom je měli všechna navštívit, potřebovali bychom na to alespoň měsíc dovolené. A tak máme dobrý důvod se na Slovensko zase někdy vrátit.

Celkem najeto: 2520 km

Průměrná spotřeba: Daniel – 5,59 l / 100 km , Robert – 4,69 l / 100 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE