sumoto_listopad



Motovýlet Slovensko 2019

Naše první "delší" cesta na motorkách.

Kapitoly článku

Účastníci: Já, Petr (taťka) + můj syn Tomáš (Tomík) – BMW K1200RS

                   Petr (Jahoďák) – Honda VFR 800 Fi

                   Mirek (Miras) – Kawasaki Ninja ZX-6R

Jsme tři kamarádi a občas spolu vyrážíme na krátké vyjížďky jen tak pro radost „kolem komína“. Tenhle článek je o naší první „delší cestě“. Původní plán byl dojet za týden z Prahy na Zemplínskou Šíravu a zpět. Protože všichni pracujeme u stejné menší firmy, kde je stále práce víc než dost, bylo nutné náš plán razantně zredukovat. Výsledek byl, že vyrazíme ve čtvrtek a vrátíme se v neděli. Vzhledem k tomu, že jsme cestovatelští zelenáči, rozhodnutí znělo denně max. 300 km.

Já, v roli plánovače a navigátora, jsem překopal trasu na severní Moravu, Nízké Tatry, jižní Moravu a zpátky domů. Otázka ubytování byla rychle vyřešena „bereme stany a spíme v kempech“. OK, sice už nám je všem víc než 40 let, ale „to dáme“. Navíc se k nám přidal můj 20 letý syn Tom, který pojede na motorce se mnou jako batůžek a tak se díky němu náš věkový průměr podstatně vylepšil.

Začali jsme tedy shánět vybavení, které bude rozměrově a váhově možné naložit na naše postarší mašiny. Doma jsem vyhrabal malý cyklistický stan pro dva, který jsem kupoval snad před 30 lety. Zkušebně jsme s Tomem stan postavili na zahradě a pro jistotu celý nastříkali impregnačním sprejem. To se později ukázalo jako úplně zbytečné. Ještě malé spacáky z Lidlu a obyčejné pěnové karimatky budou taky stačit. Kamarád „Jahoďák“ koupil stan někde přes E-shop. Poslední člen naší „bandy“ Mirek neměl nic a pořád vyhrožoval, že asi nikam nepojede. Nakonec jeden den před odjezdem koupil stan a spacák v Intersportu a boční brašny Givi.

Bylo tedy rozhodnuto, zítra v 10:00 sraz v práci a můžeme všichni čtyři vyrazit. Mírova motorka se ještě rozhodla, že ho trochu potrápí a z neznámých příčin mu občas za jízdy chcípnul motor. Celé léto jezdila bez problémů a teď jako naschvál tohle. „To bude jen nějaká prkotina“ a tak ve středu večer před odjezdem motorku rozebíráme. Bohužel jsme nic konkrétního nenašli. Po opětovném složení konstatujeme, že „snad pojede“.

 

Den 1.

Když jsme včera večer s Tomem nabalili motorku, bylo jasné, že i když mám dva boční kufry + velký topcase a malý tankvak, není jednoduché nacpat do těchto prostorů všechno, co potřebujeme. Do práce to máme 60 km a tak kolem 9:30 vyrážíme. Při průjezdu pražskou ranní špičkou je jasné, že budeme mít lehké zpoždění. Volám přes intercom Jahoďáka, že dorazíme asi v 10:15. Po příjezdu do práce vidím Mirka, jak splašeně pobíhá a snaží se tu hromadu věcí, která se válí všude kolem, nějak přidělat na svoji motorku. Má dvě boční brašny a velký tankvak. Stejně se nakonec stan, spacák a nafukovací matrace nikam nevejdou. Půjčuju mu teda pláštěnku, do které to všechno zabalíme a vážeme gumicukem na sedadlo spolujezdce.

Jahoďák má velký topcase, jeden boční kufr a velký tankvak. Jemu se podařilo všechny svoje věci někam nacpat a to dokonce včetně malého skládacího grilu na dřevěné uhlí. Dáme ještě rychlé kafe a přemýšlíme, co nám ještě chybí. Vzpomněl jsem si, že jsem vzal s sebou už letitý malinký vařič, ale potřebuju do něj tekutý líh. Nalil jsem tedy 3 dcl do malé petky a zaplnil jí poslední miniprostor v už tak narvaných kufrech. Konstatuji, že snad máme všechno a „co nemáme, to nepotřebujeme“. Je 11:15 a tak jedem. Ne, nejedem, Míra ještě pořád není připraven (z toho se stala v podstatě tradice a postupem času už nás to nemohlo překvapit). Tak teda v 11:30 konečně vyrážíme.

Je polovina září a počasí nám vyloženě vyšlo, slunce svítí a je nějakých 20 stupňů. Jedeme s Tomem první se zapnutou navigací, za námi Miras a poslední Jahoďák. Brzy se ovšem kluci za námi vystřídali, protože Mírova motorka tak smrdí, že by byl za chvíli Jahůdka úplně „sjetej“. Jedeme mimo dálnice z Prahy na Poděbrady, Chlumec nad Cidlinou, Lázně Bohdaneč, Pardubice, Dašice, až dojedeme na silnici E442, která vede z Hradce Králové na Mohelnici. Je tady pěkná kolona aut a tak zastavujeme kousek před Jaroslaví na výbornou klobásu z udírny.

 

Dozvídáme se, že je kus před námi nehoda, která už dvě hodiny brzdí provoz. Protahujeme se tedy kolonou, ale s tak nabalenýma motorkama to moc nejde. Navigace hlásí, že po 3 km máme odbočit doleva, ale policie nás odklání z trasy ještě dřív. Stoupáme hezkou silničkou plnou zatáček a jízdu si užíváme. Po asi půl hodině dostávám křeč do levé nohy a bohužel taky ruky. Prsty se mi zkroutí a musím je narovnávat o řídítka. Nedá se nic dělat, zastavuju u nějaké lesní cesty a snažím se křečí zbavit. Občas se mi stává, že dostanu křeč do stehna a mám vyzkoušeno, že když sním trochu soli, křeč následně povolí. Žádnou sůl nemáme a tak pokračujeme směr Ústí nad Orlicí, Lanškroun, Zábřeh, Uničov a Šternberk. Zastavujeme u pumpy, tankujeme stroje a při placení se ptám, jestli nemají sůl. „To musíte do potravin“ povídá paní a tak si kupuju alespoň slané tyčinky.

 

Jedeme dál, přes Moravský Beroun a už se blížíme do dnešního cíle, kempu v Budišově nad Budišovkou. Jsme na místě a Mírovi za celý den chcípla motorka snad jen 3x, naštěstí šla s pomocí sytiče vždy znova nastartovat. Na recepci se při placení ubytování na jednu noc dozvídáme, že se vaří jen do 19 hod. Vzhledem k tomu, že je 18:05, postavíme motorky na louku v kempu a jdeme na večeři. Jídlo bylo super, pivko taky a tak kolem 20. hod. jdeme po tmě stavět stany. Od číšníka ještě získávám trochu soli, která se bude hodit na případné komplikace zatuhnutých svalů. Já s Tomem máme stan za chvíli postavený a tak jdeme nabídnout pomoc Petrovi. Při stavbě jeho stanu zjišťujeme, že se do něj nemůže vejít. V návodu píšou, že je to stan pro dvě osoby, což nás dost pobavilo. Aby bylo vůbec možné se do stanu dostat, musí se rukou podržet přední tyčka na stranu a zaplazit se dovnitř. Míra prohlašuje, že je to stan z Kinder vajíčka a že si měl Petr koupit alespoň Maxi Kinder. On sám vidí svůj stan poprvé rozbalený a s hrůzou v očích zjišťuje, že má jen jednu skládací stanovou tyč. Po chvíli je jasné, že je to v pořádku a stan se mu podaří postavit. Místo karimatek, jsem vzal stejně jako Mirek nafukovací dvojmatraci z Jysku. Sice zabrala míň místa v kufru a byla pohodlná, ale až po ulehnutí jsem zjistil, že při výšce matrace 15cm jsme s Tomem až u střechy stanu. „Musíme to ufouknout, jinak budeme celý mokrý“. Venku totiž padla rosa a všechno bylo totálně zmáčený. Mirek měl sice vyšší stan, ale jeho základna nebyla obdélníková, tím pádem mu matrace v rozích vylézala ven ze stanu a nemohl ho zapnout. Jahoďák se po mokré trávě vplazil do stanu, nějak vlezl do spacáku a se slovy, „tohle je pí…ina, já mám ten stan na ksichtě“, začal po netu objednávat větší stan. Nechápeme, jak se mu podařilo se ve stanu otočit hlavou ke chodu, ale zjistil, že takhle má místa víc a tím pádem jiný stan pro tentokrát kupovat nebude. Jinak kemp je moc pěkný, čistý, sprchy s teplou vodou jsou už v ceně a i cena za ubytování je dobrá. 

Ujeto 280km + 60km cesta z domova do práce.

Den 2.

Ráno vstáváme kolem 7. hod. a všechno je od rosy mokré. Na minivařiči děláme ranní kávu a Mirase posíláme do obchodu pro nějaké pečivo k snídani. Naštěstí se objevuje slunce a tak po ranní hygieně a snídani je všechno skoro suché. Začínáme balit a jak všichni sušíme věci, zabíráme dost velkou část kempu, ještě že je poloprázdný. „Ty kufry se snad zmenšily, jak to tam mám všechno nacpat?“ Vše se zadaří a kolem 10:30 jsme všichni připraveni jet dál. Teda skoro všichni, Míra ještě bojuje s gumicukem. Nakonec Míra vítězí a něco kolem 11 h. vyrážíme.

Protože jsme vyjeli tak pozdě, upravuji původní trasu, která vedla přes Polsko, na rychlejší variantu. Silnice má pěkný povrch se zatáčkami a provoz není nijak hustý. Jedeme přes Odry, Bělotín, Valašské Meziříčí a Rožnov pod Radhoštěm. Tady zastavujeme u pumpy a tankujeme. Míra přes NaviRider zjišťuje, že jeho kamarád Honza, který se vrací na motorce z Rumunska je na pumpě kousek od nás. Přemístíme se tedy asi 1 km, kde se s Honzou a jeho dalším kamarádem potkáváme. Dáváme si kafe a asi půl hodiny klábosíme. Mimo jiné kluci vypráví, jak v Rumunsku viděli dva medvědy. Z toho jeden byl kousek za svodidlama a když ho trochu škádlili plynem motorky, začal se nebezpečně přibližovat. Kluci skočili na stroje a fofrem pryč. Rozloučíme se a pokračujeme po hlavní silnici E442 přes Horní Bečvu na Slovenské hranice. Provoz je dost hustý a tak cesta ubíhá pomalu. Jedeme přes Makov, Kolárovice, Bytču, Žilinu a Martin. Do cíle zbývá asi 60 km a tak zastavujeme u pumpy na cigárko. Mírova motorka dnes zatím zazlobila snad jen 2x a tak je to „celkem v klidu“. Já mám jen menší náznaky křečí do nohou a Tom si stěžuje na bolest v kyčlích, jak má za mnou roztažené nohy. Ve zpětném zrcátku vidím, že Jahoďák občas natahuje levou nohu, aby ji trochu protáhnul. Petra i mě ještě bodá za krkem přímo uprostřed na páteři. „Asi už jsme starý“, ale spíš nejsme zvyklí. Když Míra poslal jednu společnou fotku svojí přítelkyni, odpověděla mu větou: „Pěknej sraz veteránů“, koza jedna. Průjezd Ružomberkom je snad půlhodinový očistec poskakování v kolonách. Dále po silnici č. 18 do Liptovského Mikuláše, kde odbočujeme na podstatně klidnější silnici č. 584. Za chvíli jsme
na místě dnešního cíle, v autokempu Bystrina.

 

Jdeme na recepci v budově hotelu, která je součástí kempu. Povídám, že se chceme ubytovat na jednu noc v kempu ve stanu. „A ako buďetě spávať bez stanu“, povídá člověk na recepci. „Já jsem říkal ve stanu“, opravuji pána. No, společně se zasmějeme a platíme za všechny dohromady 30 €. V ceně jsou sprchy s teplou vodou a možnost použití kuchyňky. Kemp je skoro prázdný, na louce stojí jen pár cizinců s obytnými auty. Parkujeme vedle dřevěného altánu a betonového grilu. Hned stavíme stany a děláme několik fotek. Miras dostal nápad, že matraci stáhne v rozích zdrhovacíma páskama a tím pádem mu půjde zapnout stan. V podstatě to funguje a jeho nafouknutá matrace vypadá trochu jako kajak. Jdeme na večeři do místní koliby. Usedáme na venkovní zahrádce a zjišťujeme, že personál je oblečený v krojích. Večeře byla skvělá, dáme ještě pivko a objednáváme na ráno snídani. Za tmy se vracíme ke stanům, vaříme kafe a z pár polínek, které jsme našli u okolních ohnišť, děláme alespoň malý oheň. Trochu víc nám to čoudí a tak ostatní návštěvníci kempu zavírají okna na svých karavanech. Zřejmě budou rádi, že zítra zase vypadnem. Je půl dvanácté a tak jdeme spát. Ve 2:30 se probouzím protože musím čůrat. Zjišťuju, že prší a to nejen venku, ale i v našem stanu. Po návratu ze záchodu, bereme s Tomem matraci a spacáky a stěhujeme se do dřevěného altánu. Musíme srazit tři dřevěné stoly a na nich uléháme. Celkem to jde, trochu víc fouká a hlavně doufáme, že nespadneme na zem.    

Ujeto 260 km.

Den 3.

Ráno v 6:30 jsme vzhůru. Proběhne ranní hygiena a hurá na snídani. Ta byla formou švédských stolů a opravdu stála za to. Platíme za každého 7 €. Stany jsou ještě mokré, ale už naštěstí neprší. Necháváme tedy vše na místě a jedeme kolem Demanovských jeskyň asi 10 km pořád do kopce k lyžařskému středisku Jasná. Dál už silnice nevede. Děláme fotky a jsme rádi, že jsme se dostali na nejvyšší místo našeho výletu, 1150 m n.m.

 

Pořizujeme nějaké fotky a vracíme se zpět do kempu. Po cestě zastavujeme na parkovišti u jeskyní, kde kupujeme pohledy a jiné drobnosti na památku. Mirkovi dneska od rána chcípla motorka snad 5x, takže je z toho pěkně naštvanej. V kempu balíme všechny věci, ať můžeme co nejdřív vyrazit. Když se Miras snaží nožem oddělat z matrace drcpásky, podaří se mu matraci propíchnout. Se slovy „No, budu muset po cestě koupit novou“, uvazuje zbytek věcí na motorku a kolem 11 h. jedeme.

 

Pokračujeme zpátky na Liptovský Mikuláš, Ružomberok a Martin. Míra hlásí, že jede na rezervu a tak stavíme u pumpy, kde tankuje plnou. Jak mu jeho motorka pořád zlobí a startuje ji pomocí sytiče, tak se to podepisuje jak na náladě všech, tak i na jeho spotřebě. Pokračujeme směr Slovenské Pravno, Nitrianské Pravno  a Prievidza. Cesta vede po silnici s pěkným povrchem a rychlýma zatáčkama. Okolní kopcovitá krajina je super a je na co se dívat. V Prievidzi mi Tom ťuká na rameno a ukazuje na pravé straně Jysk. Odbočujeme na parkoviště a Míra si jde koupit novou matraci, širokou jen 80 cm. Asi po 5 min., co jsme opustili parkoviště, zjišťuju, že Mirek za námi není. Vtom mi volá a ptá se, kudy jsme jeli. Zastavuji a vysvětluji Mírovi po telefonu, kde nás najde. Jsme zase pohromadě a tak pokračujeme na Nováky a Trenčín. Do cíle zbývá cca 70 km a tak stavíme u pumpy, tankujeme a dáváme si kafe a něco na zub. Jsme docela rozlámaní, jenom Mirek statečně oznamuje, že jeho nic nebolí. Startujeme a jedeme přes Nové Mesto nad Váhom, Strání, Slavkov až do kempu Strážnice, kde je cíl dnešní cesty.

Kemp je dost plný, hlavně obytná auta a karavny. Na recepci platíme skoro 800 Kč a hledáme místo pro naše „obří“ stany. Postaveno máme celkem rychle a jdeme na večeři. Kolem 20:30 zjišťujeme, že jsme na zahrádce restaurace skoro sami a personál začíná uklízet židle u ostatních stolů. Ptáme se, jestli už zavírají a máme tedy vypadnout a kde jsou vlastně všichni ostatní, když kemp je plný. Dozvídáme se, že jsou všichni ve městě, protože je zrovna vinobarní, ale máme prý klidně sedět, že se zavírá až ve 22 h. Proběhne sprcha a jdeme ještě zkusit místní pizzerii, kde si dáváme pizzu a kolem půl dvanácté uléháme ve stanech.

 

Ujeto 265 km.

Den 4.

Noc byla dost studená a tak jsme kolem 7. h všichni vzhůru. Tomík stačil zajít do pekárny a tak vaříme kafe a snídáme. Ubytování bylo nejdražší z celé naší cesty, ale kemp je pěkný a čistý. Za sprchu se platí 20 Kč, ale teplá voda teče celkem dlouho. Zajímavostí je, že automat na spuštění sprchy je na chodbě a člověk aby stihnul co nejdřív skočit pod teplou vodu, musí jít vhodit peníze už připravený, tedy v podstatě „nahý“. Předchozí večer ještě Mirek zjistil, že při posledním tankování na Slovensku omylem zaplatil 100 € bankovkou místo 20 €. Obsluha mu vrátila jen na tu dvacku a tak si koupil nejdražší benzin v životě.

Balíme věci a kolem 10:30 vyrážíme na zpáteční cestu. Protože je Mirek zase na suchu, stavíme asi po 10 km na pumpě. Dál pokračujeme přes Kyjov, Nížkovice a Slavkov u Brna. V Brně špatně odbočuji na jednom sjezdu a vede nás to tunelem úplně jinam. Po menší zajížďce tedy obracíme a jedeme zpět na původní trasu. Ta vede na Kuřim, Tišnov, Bobrovou a Ostrov nad Oslavou. Tady vidím před sebou restauraci a protože jsme hladoví, mířím mezi baráky přímo k ní. Sice jsme tam přijeli po chodníku, ale nevadí. Skupinka motorkářů, jedoucích za námi, projela úplně stejně a asi se tak divili, kudy jedeme, že radši pokračovali dál. V restauraci nám paní servírka povídá, že v neděli nevaří, ale že nám může udělat pizzu z mrazáku. „Tu jsme dlouho neměli“, ale co se dá dělat.

Po obědě pokračujeme přes Žďár nad Sázavou, Chotěboř, Čáslav a Kolín. Provoz je dost hustý a tak značně rozlámaní zastavujeme u pumpy na kafe. Do práce zbývá jen nějakých 40 km. Dává se s námi do řeči nějaký člověk, který je tady s rodinou autem a povídá, že taky jezdí na motorce, ale momentálně má papíry v čistírně. Protože popíjí pivo z plechovky, předpokládáme, že ho teď vozí manželka. Nabízí se, že nám udělá společnou fotku, což rádi přivítáme.

 

Dál jedeme přes Český Brod, kde se opět Miras ztrácí. Po telefonu si upřesňujeme pozice a v Mochově nás dojíždí. Jahoďák mi ještě hlásí, že mi zůstává svítit brzdové světlo. V 17:30 jsme všichni v pořádku zpátky v práci. Parkujeme motorky do haly, já s Tomem sundáváme kufry s věcma a nakládáme je do auta.

Loučíme se se slovy: „Díky za výlet a ráno zase tady“. Jsem rád, že jsme konečně podnikli tenhle výlet, i když je jasné, že pro spoustu jiných motorkářů se nejednalo o nějakou převratnou porci kilometrů. Tak doufám, že i ostaní kluci si to užili a příští rok podnikneme zase něco podobného.

Ujeto 282 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (24x):
Motokatalog.cz


TOPlist