Motodovolená 2013 - opět jak jinak - Slovensko

První a druhý den - Pátek a sobota

Itinerář byl hotov ale opět  došlo k improvizaci pro první dva dni. Namísto přesunu na Slovensko se zastavením na jeden  den  v Rožnově pod Radhoštěm ,  jsem  přijal pozvání na oslavu narozenin kamaráda Jury do Dunajské Lužné za Bratislavou. A tak jsem byl jeden z pěti pozvaných pražských motorkářů, kteří vyrazili v jedné bandě v pátek dopoledne po D1 směrem na Bratislavu. Co vám budu povídat o D1 – všichni jsme si jí alespoň jednou zažili. Co bylo tentokrát ještě navíc, byla regulérní průtrž mračen na cca 15 kilometrech, kdy se  jelo  opatrně v  počítám 10 centimetrech vody a pomalu půlnoční tmě. Nicméně když jsme v Břeclavi zastavili na oběd, byli jsme všichni suchý. Jura nás uvítal na první pumpě v Bratislavě a protáhl nás městem do Lužné.  Po oficielním uvítání jsme vzali za vděk koupelí v nedalekých jezerech po těžbě  štěrku –  čistá,   osvěžující  voda.  První noc byla seznamovací a mokrá (tedy doslova). Dohonila nás bouřková fronta, kterou jsme na území Vysočiny projeli. Vody bylo ažaž, takže velký stan, přichystaný na nocleh pro spaní na karimatkách bez podlážky , byl plný vody a osazenstvo se sestěhovalo do baráčku rodičů Jury. Zkrátka cikánský lágr byl proti tomu Alkrónem. Druhý den byla vyjížďka  za kamarádem Montym  do maďarské části Komárna, kde se konal sraz amerických aut a on tam měl jakýsi stánek.  Odstáli jsme zhruba ¾ hodiny u silnice, po které   jely   Ameriky  spanilou jízdu. Řeknu Vám, domluvit se s Maďarem, to si  spíše  pokecáte  s Tatarem. Večer byla hlavní oslava, která se pro některé protáhla nonstop až do rána. A aby se z toho někteří dostali, šli se probrat  k vodě. Já mezi nimi nebyl, takže jsem složil svůj malý stan, rozloučil se jen s rodiči a tatko mě ještě vyvezl na směr dalšího putování po Slovensku k první benzinové pumpě. Směr byl daný – dojet na Liptovskou Maru a dál pokračovat podle itineráře.

Za dva dni najeto 568km
  

                                                                                                                                                                                                        

3.den – neděle

Přesun z Dunajské Nižné  na Liptovskou Maru začal po několika kilometrech nevábně. Na státovce směr Galanta, jsem zažíval peklo. Silnice byla v takovém stavu, že by člověk musel jet buď krokem, což bylo nebezpečné při tom provozu, nebo to napálit, aby motorka  „lízala“ pouze vršky hrbů vybité vozovky. Volil jsem druhou variantu – prozatím bez jakékoliv újmy. ( Shodou okolností při zpáteční cestě domů nebylo zbytí a musel jsem část této silnice jet znovu a stálo mi to všechny uklepaná vlákna žárovek  v hlavním světle). Další část cesty byla volena  přes  Hlohovec,  Partyzánské, Prievidzu ( Bojnici jsem vynechal na příští dovolenou), Martin, Ružomberok, okraj Liptovského Mikuláše do ATC Liptovská Mara  v Trhovském Trhovci.…………… a bylo to jetí na kochačku. V kempu jsem pouze přespal   (za 5,70 Euro). Byl jsem zvědavý na druhý den – plánovaná trasa -  přes Vysoké Tatry s cílem autokemp  Pltnik u Červeného Kláštora.    

Najeto 309  km
 

4.den pondělí

Po  dobré snídani a při pěkném počasí jsem z Mary vyrazil na trasu, která vede přímo pod Tatrami. Pohodovou  jízdu jsem přerušil  za  městečkem Pribylina směrem na Podbaňské, kde jsem navštívil skanzen. Doporučuji se zastavit a obdivovat slovenskou typickou dědinu  se staveními, zvoničkou, kostelem i  zámeckým domem. Opravdu, prohlídka za 4 Eura i s foťákem za to stojí.                                                                                                                                                

   
 Dál ,  kdy za pěkného počasí můžete obdivovat  panoramata Vysokých Tater  a kde se silnice potkává s tatranskou električkou, jsem pokračoval přes Štrbské Pleso, zajížďkou pro benzin do Tatranské Štrby, Vyšné Hágy a Starý Smokovec. Dal jsem si odbočku do Staré Lesné, kde jsme  před 47 lety byli s manželkou na svatební cestě. Zastavil jsem se z nostalgie a chtěl jsem se podívat resp. si dát v chatě, kde jsme byli ubytovaní alespoň kafe. Nic jsem nepoznával. Orkán Kiryl v lednu 2007 udělal své. Hlavně monokultura smrkových lesů vzala za své, ale i nová výstavba z doby nedávné tak zamotala hlavu, že jsem tu chatu zkrátka nenašel. Jak se říká …líná huba, holé neštěstí… to druhé z pořekadla platilo. Nebylo  se  však koho  zeptat .   Bylo   po poledním  a tak asi všichni trávili  čas po haluškách na kanapi, nebo byli na výšlapu do hor. No co, hluboký povzdech a tradá dál. V Tatranské Lomnici povinné foto tatranských velikánů s Lomnickým Štítem – Gerlachem (teda jestli dobře pamatuju za našich dob v obecné škole).                  

                                                                                                                                                                                      A dál na Spišskou Belou a nahoru přes Magurské sedlo  do Spišské Staré Vsi.  Do autokempu Dunajec v těsné blízkosti penzionu Pltnik. Minulý rok jsem trasu jel v obráceném směru a nebyl čas se zastavit. Tak si letos užiju.  Po přihlášení jsem rozbil stan, převlíkl se do pohodlných džín a trika a vyrazil si na večeři - čerstvého pstruha  se zeleninou, vyloveného z řeky Dunajec, která teče přímo pod restaurací. A samozřejmě láhvinkou vína – ryba přece musí plavat, né?

Ten den najeto 164 km                                                                                                            
                                                                                                                                                                                                             

5. den – úterý

Po snídani jsem si zaplatil 9 euro a nalodil jsem se na pltě a absolvoval 10 kilometrovou plavbu po Dunajci. Řeka tvoří hranici mezi Slovenskem a Polskem a je to zážitek. „Voraři“ mají krojované oblečení – žádné džínsy a vykasané rukávy a podají Vám příběhy počátky plavby, historky, týkající se jednotlivých přírodních útvarů, které vidíte z několika stran, protože řeka meandruje mezi kopci, o životě místních lidí, rybolovu na řece, když ještě táhli lososi. Uslyšíte i něco z historie Červeného Kláštora obývaného mnichy  kartuziánů a později kamaldulů.  Ráno se pozdravili – Memento mori – pamatuj na smrt a pak už jenom mlčeli. Jo a za svého života si musel každý vykopat svůj hrob. Síla,  co ?                    

 
                                                                                                                                                           
Zpáteční cestu můžete volit buď  deseti kilometrovým šlapáním po chodníku, kopírující řeku s pohledem na projíždějící pltě nebo rafty, s pohledem na zátočiny kde se prohánějí pěkné kousky ryb. A nebo můžete šlapat na kole . Co myslíte, jak jsem se dostal zpět? Samozřejmě kolo! Nekupte to za 4 Eura. Po výletě k večeru bylo pozvání ke stanu kempujících slovenských turistů s nabídkou živáňské pečeně , která se zapíjela  borovičkou. Já na to kontra – ginem , co jsem si vezl s sebou na vypálení červa. Nutno podotknout, že minuloroční lahev, co jsem si vezl při prvním tripu po Slovensku, mi vydržela  na víc dnů. Príma večer.                                                                    

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE