reline_unor



FO3 Tour 2012 - Polsko a Slovensko

Kapitoly článku

Den čtvrtý - úterý 19. června - muzeum Andyho Warhola a památník Dukeslký průsmyk

Nejenom sezením na motorce je motorkář živ. Tento den byl věnován kultuře a historii. Jednak abychom oblažili naše obhroublé duše uměním a v druhém případě omrkli, jakže to v tom průsmyku, kde střílel každý strom vlastně bylo.
Vyrážíme těsně před desátou, na kterou hodinu máme domluvenou prohlídku muzea Andyho Warhola. Odjíždíme z pensionu jménem Danová, loučí se s námi majitelův slovenský čuvač křížený s nějakou divočinou zavřený přes den v kleci, která by klidně mohla být dobrá pro lva. Spanilou jízdou přijíždíme do Medzilaborců, městečko žije ranním ruchem a náš přejezd nezpůsobí u místních žádnou větší pozornost. Naše pozornost však byla upoutána něčím neobvyklým. Nejsme rasisti a ani nijak nic nemáme proti občanům jiných etnik, ale co jich tam bylo kolem cesty, posedávajících, lelkujících. To se mají bratři Slováci co ohánět, aby je všechny nějak uživili. Přijíždíme k muzeu, je to kousek za „centrem“ města u strašně moc hezkého kostela řecko-katolického, sluníčko peče a žene zase rtuť teploměru do výšek. Hledáme stín pro motorky, parkujeme a hrneme se dovnitř, pryč z toho parna. Vítá nás pani Valika, (mimochodem moc šaramantní dáma) u které Vlasta objednal dnešní návštěvu. Provedla nás historií rodiny Andyho, zabrala se hluboce do výkladu až z plánované hodinky věnované obrušování našich duší byly hodinky dvě. A to se ještě Ervín držel zpět, protože mněl jenom jednu otázku. Ta byla o tom, zda by mohla pani Valika kus přednášky přednést v místní řeči (rusnáčtina). Tak a bylo to, nerozuměli jsme kromě Vlasty a Vaška nikdo nic moc. Vlasta získal znalosti tohoto světového jazyka v době, kdy byl cca o 70 kg mladší a Vašek, kterého rodnou vlastí je Slovensko, taky jakž takž rozuměl. Tedy, jak prohlásil: „západoslovenština to tedy není“. 
Udolali jsme pani Valiku svým zájmem, u některých účastníku zájezdu dost hraným. Přeci jenom je pro pravověrného bikera čas strávený mimo sedlo motorky hodnocen jako promrhaný. Naštěstí je naše skupina už sehraná, divadelní schopnosti jsme už dávno odkoukali od členů Divadla na Skále a tak Valika nic nepoznala. Zdárně jsme ukončili prohlídku muzea, udělali foto na památku a venku už s cigárem v hubě upřesňovali další plán dne. Náš auto doprovod se už včera při "manévrovaní" rozhodl, že se vydá k nádrži Domaša, kde baby  provedou jízdu na kolech, pro tento účel taky naskládané v prostoru místo sedaček v útrobách Berlinga. Když si představíte, že tam ještě vezly 3 kytary, housle a babské věci na týden…nechceme zase dělat reklamu, ale komu čest, tomu čest. Myslí se Citroenu. Kolona motocyklů se poskládá do svého již naučeného tvaru (starší bikeři to jistě znají z vojny, Zákl 1-1, čl. 1 pism. ? : „voják zná své místo v tvaru, dokáže ho rychle a bez prodlení zaujmout ) a vyráží pod vedením „Brunhildy“ směr místa, kde střílel každý strom. Berem to s malou odbočkou, abychom viděli na vlastní oči vesničku, odkud pocházeli rodiče Andyho. Mimochodem, jeho rodiče nebyli Warhol, ale Varcholovi a Andy nebyl Andy ale Andrej. Projíždíme vesničkami, trefíme se i do té správné rodičovské, pokračujeme dál směr památník Dukla (tedy, alespoň se tak řeklo, že se tam jede), ovšem Brunhilda nás vede nějak divně.
Nejdříve si užíváme poloprázdné silnice nahoru-dolu, doleva doprava s velice dobrým asfaltovým povrchem. Tady si neodpustíme jedno rýpnutí do našeho ministerstva dopravy. Jak to, že mají všude jinde než u nás tak dobře udržované cesty, dokonce i na dalekém východě kurva??!! (kurva není sprosté slovo, ale důraz ve větě) Když se asi po hodině příjemné jízdy dostáváme na konec nějaké malé vesničky, kolona se zastaví, zadní členové nevědí proč, protože za zatáčku není vidět, tak po chvilce pečení se na slunci dávají dotaz, copak se to tam vpředu děje? Ono, už cestička ve vesnici vypadala, že nejedeme do civilizace, ale někam do….nepublikovatelné slovo. Skončil asfalt, pokračovalo to něčím jako šotolina a skončilo (tam kde se zastavilo) něčím horším než je šotolina. Takže po dotazu Vašek k Vlastovi : „co se děje?“ ..přichází do sluchátek odpověď: „ Bruhilda nás sem vedla velice rozhodně a až na začátku úvozu za vesnicí, kde končila civilizace přiznala, že: „otočte se a pokračujte ve směru“..prostě..odkud jsme přijeli. Máme podezření, že nám tento přistroj oživnul a takhle poťouchle nám vrací fakt, že jsme ho nazvali „Brunhildou“. Ani jsme si nevšilmli, že nám ze zedních strojů chybí PAvel s Mačetou. Točíme, seřazujeme se a jedem nazad. Při jízdě zpět objevujeme Pavla, který klečí pod svatým křížem a modlí se, abychom otočili. Bál se dál pokračovat - no řekněte, brát si na enduro vložku silniční stroj a jet ještě ve dvou.
Vedoucí kolony si také nechal poradit od Milana, který pro účel nebloudění nespoléhá na moderní techniku, ale vozí sebou automapu a tak se rychle dostáváme na silnici, která vede k památníku.  Pravost tohoto tvrzení byla ověřena tím, že se u cesty začaly objevovat artefakty pocházející z litých bojů II. sv. války jako např. tanky T 34, vs. Tygr, nebo letadla Šturmovik, sem tam nějaká houfnice, nejvíce zastoupená modelem 152 KH vz. 38.
Náhle zastavujeme před závorou. Později se vysvětlí, že tam za závorou bylo parkoviště pro busy a automobily, které sem přivážely návštěvníky památníku, ovšem, teď je místo zabrané nějakou transportní firmou nebo tak něco a parkují tam kamiony před vstupem na území sousedního státu. Vlasta nakonec vrátného ukecá a můžeme projet až na konec parkoviště, odkud je k památníku coby jeden na dvakrát kamenem dohodil. Eva se dobrovolně ujímá funkce hlídače našich svršků a my vyrážíme podél lesíka na místo, které jsme si u píva v hospodě IV. cenové skupiny někdy v říjnu minulého roku při plánování trasy určili jako jeden z hlavních bodů zájmu výpravy.
 
Obhlídku nijak neorganizujeme, snad jenom pro společné foto bylo nutno hlasitěji svolat všechny do jedné kupky, jinak jsme tam z úcty k obětem šeptali. Nezdržujeme se dlouho, chceme ještě omrknout vyhlídkovou věž, rozhlednu ... prostě tu stavbu, z které je možno uvidět skoro celý Dukelský průsmyk. Jedem nahoru nad památník, máme kliku, vyhlídková věž je otevřená, zaplatíme 1 EURo a výtahem vyjedeme do prosklené kukaně. 
Pán, který nás skásnul je zároveň průvodcem a chce se pustit do výkladu. My ale máme dnes už vybráno (viz. Muzeum) a tak ho požádáme jenom o topografickou orientaci, kde se co nachází. Má to za léta průvodcování nacvičeno lépe než by to zvládnul velitel první čs. brigády. Libujeme si, že budeme moct pokračovat v dnešní krasojízdě, když tu Vlasta neudrží svou zvědavost na uzdě a zeptá se na smysl operace - byla, či nebyla tak nutná. za cenu takových obětí. Proč se třeba operace nevedla dál po polských rovinách, však by Germánci rádi rychle mazali na západ, aby se vyhnuli obklíčení. No to jsme si dali. Pan průvodce se pustil ohnivou řečí do vysvětlování……týýýýbrďoooo…a teď co? Jak ten proud slov o důležitosti operace slušně přerušit?? No, povedlo se nakonec a mohli jsme sejít o poschodí níž na terasu, kde se udělalo pár fotek a pak už hurá na koně a jde se hledat nějaká hospoda, hlad veliký a žízeň ještě větší. Jedem dle doporučení pomocníka pana průvodce do vesnice Krajná Poľana. Na konci vesnice je moc hezký  nový motorest.
Hezký hlavně proto, že tam měli dršťkovou a halušky, kuřáci se krmí venku na zahrádce, nekuřáci zapadli dovnitř, prý tam není takové vedro. Nakonec se ukázalo, že nekouřit je někdy výhodné. Pan majitel motorestu byl od soboty v rauši, slavil  tam své padesátiny a on se ještě dojížděl borovičkou. Viditelně v dobré náladě všem uvnitř zaplatil, resp. nechtěl si nechat zaplatit pití, které měli nekuřáci k pozdnímu obědu. Dojedeno, dopito, dokouřeno, zaplaceno a jedeme dál. Tentokrát se kolona rozděluje na 3 skupiny, chopperáci si udělají okruh směr Stropkov a dál do Mezdilaborců s tím, že si někde musí dát zmrzlinu (to Evu drží od rána mlsná a pořád si vede svou, že spát bez zmrzky dnes nepůjde), rychlá sekce se vydá na Domašu (rychlá sekce se skládá z posádek Pavla-Marcely a Pepu-Jarmily), chtějí se vykoupat a vedoucí výpravy Vlasta pojede do Humenného, má tam nějaké vyřizování. Marně mu vysvětlujeme, že děvčata za víc než 25 let co tam nebyl se většinou mění na babičky a jet za babičkama...no...jeho věc. 
Chopper parta se nakonec k zmrzlině dostane až v Medzilaborcích, v Stropkově se nic jako cukrárna u cesty nevyskytovalo. Ovšem ta byla. Žádná TESCO, LIDL či jiná náhražka. Pravá doma připravovaná albánská neměla chybu. Nechali jsme si každý nandat pět kopečků, sedli venku na židličky z umělé hmoty, položili zmrzku na stůl z umělé hmoty a nastal orgazmus. Supr zmrzka. Vedle u stolu seděl domácí, chlap tak kolem 40 ceti a dával si taky takového něco. Jeho přítomnost je tady nutno zmínit vzhledem k tomu, co se po chvilce, když už jsme měli kafe po zmrzce začalo dít. Kolem motorek se začalo grupovat čím dál tím víc lidí z místního etnika nepřizpůsobivých. Zatím jenom jako obdivovali, přicházela taky velice mladá maminka z uvedeného etnika, na rukou tak roční dítě, vedle ní capalo jedno cca 3 leté, další trošku starší z druhé strany a ještě byla tak v pátém měsíci. Hm., poznamenal někdo z naší výpravy, jak se takový nárůst populace dá udržet v nějakých lidských mezích. Zřejmě hlasitěji, než by to nebylo možné slyšet vedle, ovšem reakce chlapa byla sarkastická. "Už bude povoleno je od příštího roku střílet". Drsné vyjádření, ale zřejmě mají domácí své zkušenosti. Ještěže se nás to netýká - zatím.
Jdeme k motorkám, není to dobrý pocit, když jste obklopeni cizími lidmi, kteří vyloženě něco budou chtít a radu, jak si najít práci chtít určitě nebudou. Opouštíme Medzilaborce a jedem do pensionu. 
Rychlá sekce dojela na Domašu, kde se posádky osvěžily. Cestou však měla jen takovou malou příhodu s ochráncem zákona. Ze severu okolo Stropkova vede krásná nová čtyřprodová silnice a to by nebyla rychlá sekce aby nezrychlila a dokonce se s ní začal "honit" mikrobus. Dojížděl a pouštěl motorky až se najednou rozsvítilo modré  blikající světélko za okénkem. No, kdo by to řekl, že to je slovenský policajt? Po zastavení došlo k výměně zdvořilých gest a naši kamarádi bikeři byli poučeni, že "nie každá štyrprúdovka je dialnicou s povolenou rýchlosťou vyššiou ako 90 ka". Naštěstí tím bylo vše vyřešeno a mohli jsme se potkat v našem ubytovacím centru.
Vlasta si vlastně udělal malou nostalgickou jízdu po známých místech, protože v osmdesátých letech minulého století zde trávil nějaký čas u vojenského útvaru v Humenném a taky se tady poprvé oženil. Ještě jsme nezmínili, že paní Valika, ředitelka muzea Andy Warhola byla vlastně jeho švagrová. To se to pak sjednávají prohlídky. Z Humenného se pak vrátil zpět ke své skupince na večerní "shromáždění"
Večer, po příjezdu všech členů výpravy se koná klasika, tzn. pivo, kytary, bééékání a spát.

Den pátý - středa 20. června - koupání a projíždka

Ráno po snídani jsme se rozhodli (pan majitel pensionu souhlasil), že oproti původnímu plánu odjet směr Tatry, zůstaneme ještě jeden den a noc. Využijeme tropického počasí, nejdříve zajedeme do Sniny, kde se nachází turistická oblast  s možnosti koupání v soustavě rybníků a pak zajedeme na konec Slovenska udělat si společné foto u hranice s Ukrajinou. Cestou zpět objedeme další přehradní nádrž, tentokrát jménem Šírava. Doprovodné vozidlo jede přímo k rybníkům kde má osádka zjistit kde se tam dá zaparkovat a koupat. Kolona motorek si užívá ranního klidu na cestách a dělá okruh v podhůří Vihorlatské vrchoviny. Ještě by se mělo zmínit něco o tom klidu na cestách. Za těch pár dnů na cestách v okolí Medzilaborců, Stropkova a Humenného jsme si zvykli na něco hodně nezvyklého. To něco je minimální provoz. Není vůbec nenormální, že mezi vesnicemi nepotkáme ani jedno auto, ve vesnicích mrtvo, sem tam človíček.
Přestáváme se bát střihnout zatáčku, či objet něco na cestě po levé straně i před zatáčkou. Tak nějak se chovají i náhodní řidiči, které opravdu sem tam potkáváme. Někdo to zhodnotil slovy: "co se má co bát, on ví, že soused je už od rána autem v práci, pán farář je ve městě na faře, nikdo jiný auto ve vesnici nemá, tak kdo by na tý cestě k nim do vesnice sakra jel?" Sjíždíme se na domluveném místě u Sninských rybníků. Děvčata hlásí, že prý to koupání tady nestojí za nic, což nám potvrdí i obsluha kempu, kde si dáváme kafe a doporučí nám zajet do lomu, který by měl být.. a řekli to místo. Vlasta si pečlivě uložil místo do Brunhildy a jedem nejdříve na hranici. Jedem po cestě, která se na dost místech opravuje, klade se nový povrch. Dostáváme se v pohodě na hranici, hraniční přejezd na Ukrajinu s jménem Ubľa. Děláme foto a jedem zpět do stejnojmenné vesnice, kde si dáváme oběd, skoro všichni zkusili místní specialitu "pirohy". Pak už rychle nasedat a jedem hledat lom. Má tam být čistá a po tropických dnech i teplá voda. Brunhilda nás tentokrát neomylně vede do vesnice, u které to krásné místo má být, pečeme se cca hodinu než opravdu vesnici nacházíme, ale kde je lom, to Brunhilda neví. Vlasta zastavuje u prvního místního, stojícího u cesty, chvilka dialogu a vyrážíme. Má to být táámhle nedaleko, kousek za vesnicí je nutno odbočit vpravo. Odbočujeme a nastává jedna z dalších enduro - motokrosových vložek. Stoupáme a stoupáme po lesní cestě, tvrdošíjně jedem za svým cílem, nehledě na zdravý rozum, který říká...v kopcích víc než 700 m nad mořem asi lom s vodou nebude. Nakonec jsme to vzdali, lom jsme hluboko v lesích nenašli a tak se všichni zase otáčí, pochvalují si, jaká je to veliká sranda, vyjet si místo na koupání na nějakou horu. Takže zpět, návrat na hlavní cestu, odbočení doprava a po pár sto metrech nápis na tabulce u cesty hlásá: "kúpanie na vlastné nebezpečie". Jsme tam!! Ještě jeden km, parkujeme. Ovšem jak kdo. Vlasta pokládá motorku, protože zůstane stát v prudkém kopečku a při opětovném pokusu o posun směrem dopředu jednak ohodí drobnými kamínky za ním brzdícího Milana. Po zjištění, že i přes úpornou snahu motoru jet dopředu se kompaktní hmota sestávající z váhy motorky a Vlastova těla sune dozadu, čímž ohrožuje za ním stojícího Milana, který by jistě utrpěl kromě ohození kamínky další újmu.
Vlasta si v té půlsekundě uvědomil, že by to Milan mohl začít brát osobně a tak radši své Varadero pokládá na bok, čímž konečně veškerý pohyb ustal. Ještě je nutné zmínit, že na tom vršku nahoře stál již jeden jednostopý stroj, ovšem značně lehčí než Vlastův Varan. Řidič tohoto stroje pak pomáhá Vlastovi s pomalým couváním dolů z kopečka pěkně hezky pomaloučku. Ono to tam na klouzalo i v botách. Ostatní zatím odhazují svršky a i největší odpůrci vody se alespoň malinko do vody ponoří. Nastává rej vodních víl a hrochů.
Po prvním koupání se opět dělíme na dvě party. Vlasta, Milan s Evou a Vašek odjíždí objet si Šíravu a najít Mořské oko, ostatní zůstávají užít si vodních radovánek. Brunhilda zase řádí, dělá si z trojice motorek srandu a dvakrát je prožene stejnou vesnicí s tím, že se podruhé točí za vesnicí na skoro polní cestě přímo u cikánské osady. To byl fofr. Nakonec se řídíme mapou a Mořské oko (je tam prý slaná voda, nezkoušeli jsme) najdeme. Chceme udělat společné foto, jako vždy se někdo obětuje a pak se zase obětuje někdo jiný, aby se pak oba na fotkách našli, tentokrát máme štěstí v podobě přicházejících děvčat. Ochotně berou do ruky foťáky a  je to. Na oplátku Vašek s Vlastou nabídnou svezení tam někam kousek, kam děvčata jdou pěšky na nějaký mejdan. S velikou radostí nasedají za "zkušené" motorkáře a jede se. Po dojetí k lovecké chatě jsou oba zkušení motorkáři zváni na mejdan, ovšem povinnosti jim velí odmítnout (co kdyby došlo na lámání chleba?) a radši se vrací plnit původní plán dnešní jízdy a to je sraz se zbytkem výpravy na večeři v kolibě na okraji města Humenné - Hubková. Po příjezdu na místo určení se zjišťuje, že koliba už pár let nefunguje z důvodu náhlého požáru. Dle slov na blízké benzínce prý místní konkurence - ovšem úmysl neprokázán. No, nakonec, vždyť u nás je to stejné. Čeká se na pumpě, kam by měli přijet všichni natankovat. Přijíždí doprovodné vozidlo a  pak Pepa s Ervínem. Jak se tak čeká na Pavla a Marcelu, přijede na pumpu místní chopprista. Po natankovaní přijde na kus řeči k sedící skupině, představí se jako bývalý spoluhráč Ivana Hlinky, ještě když hráli za Litvínov a když zjistí, že jsme chtěli do koliby na večeři, nabídne, že nás povede ke stejně hezkému místu, kde dobře vaří.Projedeme se městem a opravdu restaurace, kam nás zavedl má příjemnou zahrádku s fontánkou a velice rychlou obsluhou a nabídka jídelního lístku byla taky taková, tedy...ne rychlá, ale člověk si měl z čeho vybírat.
Na cestu zpět se vydáváme za tmy, užijeme si místního koloritu, kdy mezi Humenným a Medzilaborcemi shluky cikáňat s palicemi v rukou poskakují u cesty a jeden má co dělat, aby nebyl z motorky sundán, případně někoho nezajel. Nakonec, kromě skoro přejetého psa ve vesnici (Pepa...no..bylo to o fous a vyzkoušeli jsme s Jarmilkou jak je moto oblečení odolné vůči místnímu asfaltu) se nic nestalo a po desáté večer nás vítá bílé zvíře pana domácího na nádvoří pensionu. 
Zase klasika, ale ne moc dlouho, všichni se cítí dost unavení. Jde se na kutě.

Den šestý - čtvrtek 21. června - odjezd směr Turčianské Teplice se zastávkou v Levoči

Vstávání, balení nakládání, přivazování…takhle vypadá naše poslední ráno v pensionu Danová, děláme společné foto před ubytovnou pensionu, loučíme se s panem majitelem, jeho sestrou a jejich trhačem, psem baskervilsko-vyhodňarským. Podezíráme ho, že umí mluvit, protože při pohledu na naše balení mu z očí koukala věta: „už jeďte do pr… ať mám tady v noci klid“.
Vyrážíme jak bylo večer domluveno, tedy trasa na západ s tím, že dorazíme do Turčianských Teplic, kde by měl být kemp.
Vedeni Vlastou a jeho „Brunhildou“ si zase užíváme cestičky motoristům neznámé, nahoru a dolu po okreskách, ovšem Vlasta tvrdí, je to nejkratší cesta do Prešova, kde se máme napojit na dálnici a urychlit tím cestu, protože se chceme zastavit v Levoči. Tímto způsobem jsme si „urychlili“ cestu asi o hodinu déle. Pravda byla to zkratka, ale jak se říká, bylo to dál zato horší cesta. Lenka trvala na tom, že se zastavíme na pár minut ve městě Giraltovce, odkud pochází někdo z rodiny, takže i tam malá zastávka a pak už tradáá směr Levoča.
Vjezd na náměstí přes jednu z brán a chceme parkovat. Pohled na značky říká, že je všude parkování za místní měnu a taky se nás hned ujímá místní výběrčí parkovného, navádí nás na volné místo a když poslušně vytahujeme peněženky prohlásí: „Pokud já tady budu, motorkáři nikdy platit nebudou!“  Srdíčko motorkáře se tetelí štěstím a v mysli mimoděk vyvstane motto…motorkáři všech zemí spojte se.  Zřejmě taky motorkář. Ovšem náš doprovod, byť něžného pohlaví platit musí.
Následuje úprk do kostela sv. Jakuba, který patří mezi největší gotické chrámy na Slovensku. Má bohatou historii, věřícím slouží již víc než 700 let, najdete zde díla Mistra Pavla z Levoče (řezbář) a Jana Szilassyho (barokní zlatník).
Po kulturně – historickém zážitku (všem se moc líbilo) dáváme na náměstí v jedné z mnoha zahradních kavárniček kafo-kuřáckou přestávku. Domluvíme se, že oběd bude v kolibě u Liptovské Mary, což je jak každému známo jedno ze Slovenských moří situované k městu Liptovský Mikuláš.
Táto část cesty nebyla nijak zajímavá, až na to, že jsme sjeli z dálnice, protože Pavel musel dotankovat a na dálnici dlouho žádná pumpa nebyla, Brunhilda poradila sjet do Važce, ovšem pumpa byla jenom pro LPG. Takže jsme projeli další tři městečka, mimo jiné i Východnou, kde bývají velice hezké slavnosti zpěvu a tance, nenašli nic kde by bylo možno natankovat, vrátili se znovu na dálnici a dojeli k pumpě u Hybe. Mno, nic proti „Brunhildě“ a její radám, ale kdybychom pokračovali ještě těch 10 km po dálnici…škoda mluvit. Natankováno a pohled na oblohu říkal, že se konečně dočkáme za dobu trvání našeho výletu i deště. Ano, dočkali. Pravda, nepromoky mohly zůstat tam, kde byly na začátku cesty uloženy, protože Vlasta ani náhodou zastavit nechtěl. V sluchátkách se ozvalo: „Ujedem tomu“ a tahal za plyn. Neujeli, malinko jsme zmokli. Cca dalších 20 km padalo to hnusné mokré z nebes, mlžilo nám to průzory a i jinak znepříjemňovalo potěšení z výhledu na kopečky Tater. NAštěstí to však netrvalo dlouho a kvalitní oblečky tu trochu vláhy přečkaly bez propuštění toho mokrého sajrajtu ke kůži.
Ale to už se blížil zlatý hřeb dnešního programu a tím byl oběd v kolibě Dechtáre. Již v době plánování výletu bylo toto místo určeno jako jedna ze zastávek, která se prostě udělat MUSÍ. Náš doprovod tam už čekal, (nemusely hledat pumpu ve vesnicích po Tatrami) nelelkoval a zjistil kam se může zaparkovat 5 motorek, aby byly na očích a ne daleko od koliby. Děvčatům patří za tento čin dík, klukům zase pochvala, že dokázali v průběhu pár dnů děvčata vychovat, aby byly nejenom k okrase moto výpravy, ale i k užitku.
Parkujeme a hrneme se na halušky se žinčicou. Bohužel je terasa plná (kouřit se nebude) a nejenom terasa, uvnitř to taky vypadá, jak kdyby si v kolibě daly sraz dva autobusy hladových herců. Místní obsluha nehne „brvou“ a po dotazu kolik vás je, nás vtlačí (doslova) do malého salónku. Zase nereptáme, naopak, jsme rádi. Kapustnicu i halušky si objednala většina našeho „zájezdu“, jenom tu žinčicu nikdo. Prý to pití není vhodné člověku cestujícího v motooblečení. Následek prý přichází rychle bez varování a než  jeden stačí osvobodit své pozadí od výše zmíněného….., prostě, odolali jsme.
Halušky byly dobrota, pak to chtělo natáhnout se u vody do trávy a dát si dvacet-třicet, totiž, najednou byla zase čistá obloha, teplíčko a nutnost další jízdy zdála se jaksi nepříjemná, ale cíl etapy byl ještě daleko a chtěli jsme projet Donovaly, než se začneme pídit po kempu v T. Teplicích. Jedem tedy dál. Doprovod zůstává s tím, že si udělá koupání v Mare Liptovské a dojede do cílové destinace po dálnici.
V Ružomberku odbočujeme do kaňónu vedoucího vzhůru do hor, které nám doposud lemovaly naši cestu z levé strany. Je to motorkářský orgasmus až do Donoval. Tam na hoďku okupujeme Goralskou chalupu, kde si na terase dáváme různé sladkosti (horké maliny apod.) obdivujeme okolí, konstatujeme, že na kola by to ještě šlo, jako okolní terén, ale  na lyže je to málo. Pokud se tam v sezoně sjede víc než 200 lyžařů, nechceme vidět ty fronty.   Třeba jsme neviděli všechny vleky, kdo ví.Jestli se dá o cestě vedoucí z Ružomberku na Donovaly mluvit jako o motorkářském orgasmu, pak cesta dolů k Banské Bystrici a následně pak výjezd nahoru přes Harmanec do T. Teplic je mnohonásobný orgasmus. Klopení, kochání v esíčkách po slušném asfaltu si užíváme vrchovatou měrou. Někdo až tak, že přijíždí k motorestu (místo srazu) na křižovatce cest Horná Štubňa-T.Teplice deset minut po hlavní koloně. „No co co co blbci, jsem si to užíval“ a vypnul nejvíc rachotící motorku. 
Doprovod už tam dávno sedí a oznamuje, že kemp v plánovaném místě není, nikdy nebyl a tudíž musíme hledat jinde. Doporučení obsluhy motorestu říká, že tragedie se konat nebude, protože je určitě kemp otevřen v nedalekých Mošovcích. Ani si nedáváme kafe, nasedá se a tentokrát nás „Brunhilda“ vede bez jediného zaváhání přímo do kempu. To si nechte vyprávět, jen co přejedeme branou najdeme zde malé parkoviště přímo před hospodou, která je součástí kempu. Před budovou už sedí moto-parta, viditelně v dobře náladě, slušně pozdravíme a hrneme se dovnitř. Za pípou stojí ženská a pěkně rázná. Sděluje, že ubytování má, že poplatek za stan je skoro tak veliký jako za chatku, tudíž nám DOPORUČUJE, že budem spát v chatkách a pít budeme to, co nám naleje. No dá se takovému někomu odporovat?? Nedá! Pivo je nakonec dobré chuti, takže než vyrazíme k ubytování (motorky mohou parkovat u chatek) dáváme jedno na spláchnutí prachu, pak ubytování a vyhnání vlků no a pak už se grupujeme venku před hospodou. Je nám dovoleno vytáhnout si další stoly a udělat si „uzavřenou společnost“ za rohem, aby nás (nebo my je) nerušila motor-parta od vedle. Ne že bychom byli nějaké netykavky, ale Pavel má dnes narozeniny a chceme mu je osladit v kruhu skoro rodinném. Vytahujeme nástroje, ladíme, popíjíme, sdělují se zážitky, pak už gratulujeme a paříme. Prima závěr náročného přesunu z Východního Slovenska do Středního.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (14x):
Motokatalog.cz


TOPlist