40 v jedné stopě aneb splněný sen

Ti z vás, kteří četli můj první moto-blog vědí, že hlavní předpoklad (noty a nástroj) pro splnění předsevzetí oslavy čtyřicátin v jedné stopě jsem už loni splnil. Letos mělo přijít završení v podobě samotného výletu. Hned v úvodu bych chtěl zdůraznit, že všechny podstatné věci jsem zařídil JÁ ;-))) Ale beze srandy, udělat si papíry, koupit vytoužený stroj, vyhecovat kámoše, udělat plán trasy... Vše hotovo. Den D byl stanoven na 8.7.2016, trasa směr východ, pokud možno do Užhorodu a zpět. Sešli jsme se v sestavě: Kuza (40) + BMW R1100R (19), Marťas (40) + Honda CBF 600S (asi 5) a já (40) + Marauder VZ 800 (19), všichni v podstatě bývalí spolužáci a pohodáři a všichni v nejlepším věku. Marťasův  miláček je z půjčovny, k tomu se vážou ještě dvě veselé příhody, které trpělivý čtenář najde níže (doporučuju to vydržet – obě stojí za to).

Domluva na plánu a termínu proběhla, jak to mezi náma chlapama má být, rychle a během pár mailů bylo jasno. Trasa CZ-SK-UA-HU a zpět na 3 noci s možností jakékoliv změny. Cesta je cíl.

Den 1 – Zklamání na Liptově

Po srdceryvném rozloučení jsme vyrazili z Ostravy do pátečního odpoledního žáru a provozu. Cílem dneška byl chvalně známý kemp Trnovec u Liptovské Mary, kde to vše před lety pro mě vlastně začalo. Varianty cesty byly buď přes Beskydy a pak se dupkat kolem Žiliny a Martina anebo nejdříve se dupkat přes Jablunkovsko a pak krásnou cestou přes Oravu. Já jsem preferoval druhou variantu, a jelikož jsem byl jako nejméně zkušený jezdec určen za vedoucího kolony, byl směr jasný. Jablunkovsko podle očekávání – silný provoz, uzavírky, naštěstí jsme se vždycky nějak promotali. Tempo jsem stanovil kochací, takže cesta ubíhala sice dobře, ale podle kluků trošku moc pomalu. Sotva se za Čadcou provoz trošku uvolnil a rozšířila se cesta, Kuza to za mnou nevydržel, šlápl tomu po krku a za chvíli byl v nedohlednu. Bohužel právě těsně před odbočkou na Starou Bystrici a na tu Oravu. Když nás před Žilinou konečně počkal, bylo jasné, že vracet nebudeme, kochačka na Oravě nebude a my se budeme dupkat i přes tu Žilinu a Martin. No nevadí, aspoň se můžeme zastavit a osvěžit u lomu v Šutově kousek za Martinem směr Ružomberok. Kdo tam někdy pojede určitě to nevynechejte, stojí to za to (fotka sice pochází z jiného výletu, ale vypadá to tam pořád stejně). My jsme do vody nešli, ale odpočinek, birel a pěkný výhled nám hned zlepšily náladu.

Do kempu na Liptovské Maře to už pak bylo kousek. A tady začaly ty zklamání - uvažovali jsme původně o chatce, ale 70 E za noc nám přišlo trochu priveľa. Takže stany a 7 E na osobu. Bez váhání jsme se utábořili na stejném místě jako tehdy před lety, jenže – jakési nové ploty či co, záchody daleko, hospody daleko, „náš“ tehdy oblíbený bufáček zavřený... Nicméně večer ve společnosti pár piv proběhl v pohodě. V noci trochu sprchlo, ale naši miláčci byli pěkně pod plachtama a ten z půjčovny na to musí být zvyklý, ne?

K dovršení všeho jsem nechal v kempu suvenýr v podobě funglnágl nového funkčního ručníku sušícího se na plotě (tento měsíc už druhý!!!).

Vzpomněl jsem si na něj úplně zničehonic až někde u Prešova, ale to už jsme v kapitole:

Den 2 – Zklamání na Dukle

Vzhledem k tomu, že jsem se jako navigátor a přední brzda osvědčil, vedl jsem naši skupinku do druhého dne nejdříve směr sedlo Čertovica. V serpentinách ve stoupání mi ty mrchy zase ujely, ale to mi nevadilo, protože jsem se chtěl stejně zastavit v sedle a prohlídnout si chatu Čertovica, kde jsem kdysi byl ve škole v přírodě. Chata už bohužel několik let chátrá, zarostlá trním a bodláčím, ach jo... Dále jsme pokračovali Slovenským rájem na Dobšinou, zkušeně jsme cestou na Prešov prokličkovali mezi několika letními přeháňkami  a pak už směřovali k dalšímu cíli naší cesty – na Duklu. To už nás neomylně vedl Marťas, bohužel si ale spletl Duklu se Zborovem, tak jsme si pro změnu udělali menší zajížďku.

Dukla nás fakt dost zklamala. Všichni jsme se o ní učili ve škole a tady stojí u cesty pomník se hřbitovem bez jediné navigační cedule.

Nejet tady cíleně, tak projedem a ani nezastavíme. Parkoviště jen maličké u obchůdku naproti. Nám sice stačilo, ale pro autobusový zájezd by teda nebylo. Vše jsme si ale pečlivě prohlídli a v krámku nakoupili něco ohnivé vody na večer. Do kempu u přehrady Domaša zbývalo cca 40 km, které jsme projeli v očekávání, jak to tam bude vypadat. A tentokrát kemp, respektive blízká krčma nezklamaly. Ceny lidové, jídlo luxusní, živá hudba, takže večírek se tentokrát fakt vydařil. Jen do sprchy to chtělo koupit žeton, ale protože jsem stejně už neměl ten ručník, vůbec mi to nevadilo.

Den 3 – Překvapení v Užhorodě

Ráno jsme opět probudili půlku kempu při zahřívání motorů, no ale co, nemají ponocovat a pak nemusí ráno dospávat, ne? Čekal nás nejdelší úsek, odhadem 500 km se zajížďkou do Užhorodu a přes Maďarsko zpátky až někam k Banské Bystrici. Ještě doma jsem zjišťoval, jestli má vůbec smysl jet na tu Ukrajinu, ale celkem aktuální zprávy psaly o cca 1/2 hodině čekání, což není tak moc. Když jsme přijeli k čáře, byla tam fronta cca 10 aut. To není tak moc, řekli jsme si, počkáme, nebudeme se předbíhat – „beztak by nás celník poslal zpátky – jo, vypadali bysme jako pitomci - a všichni plechovkáři by se nám vysmáli“. Tak jsme na červencovém sluníčku poslušně čekali a „opalovali se“, než na nás došla řada, což bylo mimochodem asi za té 1/2 hoďky. A pak to začlo – odevzdat pasy a papíry jednomu chlapovi. Za chvíli přišel druhý, opsal si SPZ, stav km a prý kolik máme v nádrži. HAHAHA, Marouš nemá ani kontrolku rezervy, natož pak litry v nádrži, no řek jsem 10 a uvidíme (mimochodem to samé pak zjišťovali i cestou zpátky). Pak dlouho nic a pak teprve, že který je pan Martin – tak se přihlásil a – motorka je z půjčovny? A plnů moč nemáte?  Tak to máte smolu!!! Ďalej možetě, ale bez motky, hen-tam je parkovisko. Fakt to nejde? Nie! Nemůžem ji nechat aspoň tady u vás? Šeptem – keby tu nebol šefko tak áno, ale dnes nie... Takže Marťas pokorně odváží miláčka na parkovisko, snad ho tu za pár hodin najdem a já ho coby nováček vezmu na tandem. Jo ještě mezitím mě chce Kuza blejsknout, ale je hned chycen a málem se s ostudou jako pitomci vracíme všichni – prý vojenský objekt... To byla slovenská strana -  za pouhou hoďku. Před vjezdem na ukrajinskou celnici je nějaký check-point, který jsme projeli a opět jsme se poslušně zařadili do fronty. Ale to už chlap za náma volá, že zpátky. Tak zpátky a fasujeme nejdůležitější papírek na světě, kde je napsaná značka stroje, SPZ a počet osob. Ten pak následně potvrdí pasovák i celník v okýnku – samozřejmě kolem okýnek je chuml a mumraj o nějaké frontě si člověk může nechat zdát. Ostré lokty skoro vítězí. Jasným vítězem je borec znalý poměrů, jde dveřmi a pasy podává s vloženou příslušnou bankovkou. Celník bez mrnutí oka háže bankovku do šuplíku a razítkuje mu pasy a „papírky“ – to vše přímo pod cedulí, která nám oznamuje, že Ukrajina „is free from corruption“. Konečně poslední check-point, kde odevzdáváme ten nejdůležitější orazítkovaný papírek. Bez něj není cesty tam ani zpět...  Takže nakonec hranice total za skoro 2 hoďky.

Ukrajina, co k ní říct, při ujetí asi 5 km tam a zpátky. Centrum Užhorodu je malebné, zaparkované stroje nám nešlohli a dali jsme si v centru na zahrádce fantastický 300 gramový telecí steak.

To vše s přílohou, salátem a pivem za 2 kila na osobu. No není to země zaslíbená??? Není, když musíš jet, abys do tmy dorazil, kam potřebuješ a máš před sebou další 2 hoďky na hranicích a pak ještě cca 400 km. Maďarsko jsme z časových důvodů vynechali a když jsme cestou potkali dederona, co cestou z HU do UA čekal 3 hoďky, nelitovali jsme. Na hranicích jsme se přichomýtli k pár místním týpkům na harycích, co suverénně předběhli celou frontu (teď už konečně víme, jak na to). Zbytek dne byl báječný, cesta z Košic jihem do Banskej Bystrice je krásná, široká, rovná i zatáčkoidní, provoz minimální... Nocleh, bylo rozhodnuto, že bude dneska pod střechou a tak se i stalo v penzionu u nádraží ve Sliači. Komu to nic neříká tak vězte, že je tam slavné vojenské letisko, které se kdysi za Slovenského národního povstání nazývalo Tri Duby. Uf to byl dlouhý den a večer při pár plzních to korunoval (i když zrovna tohle pivo není úplně můj šálek čaje).

Den 4 - Harmanec nebo Kokořín?

Marťas celý včerejšek básnil o sedle Harmanec – prý místní oblíbená trasa. Cca 20 km nejdřív serpoškapa hore do sedla a pak zas dole. No když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Jako dobrý, ale kolínkář ze mě asi ještě dlouho nebude a do zatáček budu pořád jezdit pomalu, bo nevím, co mě čeká za ní. Zato Marťas si to dal 2x a kdybychom nemuseli dál, jezdil by tam asi doteď... Ještě k Harmanci - pamětníci si možná vzpomenou, že někdy koncem 80. let byla najednou bída o toaleťák a dámské potřeby. Na vině byl požár zdejší papírny, která dodnes vyrábí např. toaleťák Harmasan.

Následoval příšerně rozbitý asi 20 km úsek do Martina a pak už známá trasa přes Žilinu a beskydské kopečky směr domov.

Chlapi, velké, díky, že jsme to spolu v pohodě dali, byl to jeden velký super zážitek! A jak řekl nakonec Kuza, ať to brzo zopakujem.

Ještě doplňuju - cestou jsme samozřejmě několikrát jedli, dělali jsme pauzy, čurpauzy i kakopauzy, tankovali, kufrovali, atd., ani jednou jsme nezmokli (kdyby detaily výše uvedených činností kohokoliv zajímaly, napište, doplním). 

Omlouvám se za málo fotek a k tomu v mizerné kvalitě, příště se snad polepším (ale neslibuju).

Tak a teď konečně ten slíbený zlatý hřeb v podobě druhé historky o půjčené motorce, uvádím v téměř původním znění od Marťase:

Jelikož jsem měl motorku vrátit ráno v úterý, jel jsem se v pondělí odpoledne ještě projet. Bez brašen to byla kolem Šancí raketa (v rámci možností) a na Soláni pohoda (dík za nápad Jiří). Totálně ukojen, i v kontextu předchozích dnů, jsem po 3 hodinách zaparkoval v garážovém domě (GD).

Ráno v úterý to začalo. Nejen, že prší (to je slabé slovo, chčije jak cyp), ale v GD zjistím, že zadní guma je prázdná. Defekt! Kde, nevím, včera jsem dojel v pohodě. Tak na to sednu a jedu v dešti na prázdné gumě 500 m k pumpě zjistit, jestli je to plíživý defekt. Pak volám týpkovi, že v dešti a na 8:30 v Těrlicku to nemá cenu, jestli by pro to přijel. Za 500 Kč prý jo a tak žena odjíždí autem do práce.

Nastává bod zlomu. Doma radar říká, že déšť je za hodinu pryč. Ozve se ve mně částečně smysl pro povinnost, částečně starý skrblík a tak týpkovi volám, že koupím sajrajt do pneu a zkusím dojet. Nicméně začíná shánění auta a řidiče. Jedu k našim a v garáži zjistím, že auto tam není. Volám ženě, že jedu do práce pro auto. Říká, že je jí blbě a že pojede domů. Sraz si dáváme u Kauflandu a jedeme do Bikers Crownu u nádraží pro ten sajrajt.

Je 12h. Tak ale mám auto a přislíbenou máti, která mě odveze z té prdele Těrlicka. Jedu opět do GD, leju sajrajt, zkouším, drží, jedu autem pro máti a zpět do GD pro motorku. Cca 14 hod.,  jsem úspěšně v Těrlicku. Vrácení OK, ale týpek chce prachy na certifikovanou opravu gumy, domlouváme se na 500 Kč. V 15 h. jsem doma, abych konečně mohl jít do práce na odpolední šichtu.

Jsem v práci a u PC můžu konečně spočnout po tom celodenním shonu, vše ze mě padá a jdu si pro oběd k číňanovi, jelikož jsem za celý den snědl 2 sýrové rohlíky narychlo koupené v bistru. Začínám uvažovat, jestli jsem neměl dát 500 Kč a motorku měl v 11 hod předanou bez lítačky... Hodnocení nechám na vás, jestli u vás převažuje povinnost / skrblík ;-)). Nicméně stačí se podívat na fotky a je jasné, že ty 4 dny za to stály a úterní epizodka je jen dobré pobavení...

HOWGH.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE