WayAway - Na Bramboře kolem světa, část 1.

Ve chvíli, kdy píšu tento článek, se já František Nykl a moje drahá polovička Kateřina Kadlusová právě nacházíme v Panamě. Jsme bezmála rok na cestě kolem světa na naší Bramboře (rozuměj BMW R 1150 GS z r. 2002). Za tu dobu máme na kontě 17 projetých zemí a více jak 57 000 km v sedle. Naším cílem je samotný konec světa – městečko Ushuaia v Patagonii. Do nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky nám ovšem zbývá ještě spousta kilometrů. Pojďme se tedy ohlédnout na samý začátek. Jak naše výprava vlastně začala?

Tak toto byl náš smělý plán na začátku naší výpravy. Po roce na cestě už za sebou máme několik Evropských zemí, Rusko, Kazachstán, Mongolsko, Jižní Koreu, USA včetně Aljašky, Kanadu, Mexiko, Belize, Guatemalu, Honduras, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. 

Brambora v plné polní.

Blíží se den naše odjezdu. Po půl roce příprav v podobě očkování, zařizování víz, přestavby Brambory, a shánění nejrůznější motocyklové a campingové výbavy si konečně splníme náš velký sen. Chceme z naší rodné hroudy vyrazit směrem na východ přes Rusko k východnímu pobřeží Asie, poté hodláme poslat motorku do Ameriky, kterou projedeme od severu k jihu. Na celý tento smělý počin si vyhrazujeme rok života a peníze, které jsme poctivě střádali po dobu dlouhých pěti let.

Všichni už na nás netrpělivě čekají, zatímco my teprve balíme.

Je prvního máje, nastal „Den D“. Venku už čeká několik desítek motorkářů, kteří nás mají vyprovodit k polským hranicím, a my přitom ještě nemáme ani zabaleno. Doslova na poslední chvíli házíme všechnu bagáž na motorku a před očima všech to málem pokládáme. Hergot, to je tíha. Následuje rozjezd skoro po zadním. Už teď víme, že budeme muset něco málo bagáže shodit a trochu doladit rozložení váhy předek vs. zadek. Nakonec za doprovodu ostatních konečně vyrážíme z náměstí v Nové Pace směrem k Polské republice.

Brambora vymydlená, už zbývá jen naposledy zapózovat a může se vyrazit.

Na hranicích se od nás kamarádi motorkáři odpojují. Teď už je to jen na nás. Vyrážíme směrem k Vratislavi, kde už na nás netrpělivě čeká náš kamarád, biker a cestovatel Rafal. U něj nocujeme, hodujeme, popijíme a posloucháme jeho plán ohledně nikdy nekončící cesty kolem světa v jeho vytuněném Land Roveru. Po několikátém pivu najednou nahodí naprosto vážný výraz a praví: „Cestování je jako droga. A vy, aniž byste si to vůbec uvědomovali, už jste závislí.“ „Vždyť jsme teprve první den na cestě...“ klepeme si na čelo. Ovšem s odstupem času nám nezbývá než mu dát za pravdu. Cestování je vážně velmi návykové, takže bacha na to. :-)

V centru Varšavy můžete na takovýhle obrázek narazit celkem běžně.

Stara Praga - ne tolik turistická čtvrť ve Varšavě. Má své osobité kouzlo, některé domy na sobě stále ještě mají díry po kulkách z II. světové války. Toulat se po místních uličkách v noci se ovšem turistům nedoporučuje.

Pán kouřící cigaretu. Staré město ve Varšavě.

Ráno se s tímto super chlapíkem loučíme a míříme přes Varšavu k hranicím s Litvou. Prší jako z konve a nám se rozhodně nechce platit za hotel. Nehledě na to, že široko daleko ani žádný není. Ptáme se v jedné malé agrofarmě, zda by se na jejich velkém dvorku nenašlo nějaké to místo pro náš malý stan. „Vy jste se asi zbláznili! Žádné místo pro stan!“ kroutí hlavou farmář a na chviličku se odmlčí. „Pojďte za mnou.“ vybídne nás a pohybem ruky nás zve do svého domu.

Nečekané pozvání na domácí vodku se zkrátka a dobře neodmítá.

Poslední zastávka před "hranicemi" s Litvou. Bereme to směrem na Vilnius.

Celý večer ochutnáváme několik druhů vodek, cpeme se dobrým uzeným, a nakonec dostáváme postel, ve které trávíme celý další den vyspáváním kocoviny. Je to tu jako z pohádky. Dostáváme královské porce jídla a alkoholu, seznamujeme se s dalšími členy velké rodiny, a nakonec jsme dokonce pozváni na svatbu nejmladší dcery, která samozřejmě počká, až se vrátíme z naší cesty zpátky do Evropy. Dozvídáme se, že za hranicemi s Litvou bychom si už měli začít dávat sakra pozor: „Mají tam zkorumpované policisty a raší jim tam kriminalita!“ Se zvýšenou ostražitostí projíždíme krásnou přírodou Litvy a s přibývajícími kilometry si uvědomujeme, že se opravdu není čeho bát. Podobná varování nás pak doprovází prakticky celou naší cestou směrem na východ, takže si z toho po čase už vůbec nic neděláme.

Ostrovní hrad Trakai - jedno z nejznámějších míst v celé Litvě pouhých 28 km od hlavního města Vilnius.

Trakai (litevsky Trakų pilis) - foto z drona. Ano, vezeme si s sebou drona... :-D

Míříme do hlavního města Vilnius, kde procházíme staré město a posléze zamíříme i ke světoznámému vodnímu hradu Trakai. Pak už jedeme za naším dalším známým, který bydlí kdesi uprostřed Litevských hájů. Po několika kilometrech po prašné cestě konečně dorazíme k osamocenému statku. Míjíme vstupní bránu, když se před námi objeví nahá v kouři zahalená pohublá postava se šmoulí čapkou na hlavě. Robert! Vášnivý saunér. Právě vylezl ze sauny a vesele na nás mává. Okamžitě nám nabízí lahev vodky, čerstvě nalovené ryby a skvěle vyhřátou saunu. Bereme vše. Všema deseti.

Saunování má tady v Litvě svůj důmyslný řád. Bez čapky to prostě nejde!

Soukromý rybníček u domu našeho kamaráda Roberta. Tady chová ryby, sem skáče nahat po sauně...

Ráno se s Robertem loučíme nad tatarákem z čerstvě ulovené ryby a míříme k jeho kamarádovi Thomasovi, který bydlí takřka přímo na pláži Baltského moře. Procházíme se po sluncem rozehřátém písku, ve kterém sem tam najdeme maličký kousek jantaru. Vládne tu božský klid. To asi proto, že je krátce před sezonou. Večer na pláži popíjíme dobré červené.

Palanga na jaře: Baltské moře, pláž s bílým pískem, minimum lidí a sluníčko. Co víc si přát... Ovšem v létě tady propuká blázinec. Pláže jsou plné k prasknutí a ceny vyletí nahoru.

Druhý den ráno už se však vydáváme směrem k Lotyšsku. Počasí se zbláznilo. Je začátek května, ovšem teploty se podobají spíše polovině léta. Pot z nás teče, a tak vůbec nejlepší strategií je, pokud možno nezastavovat. Když ovšem míjíme Horu křížů, kopeček s tisíci možná miliony křížků a křížů, nedá nám to. Lidé z celého světa se sem sjíždí, modlí se, vyslovují tužby a přání, a zanechávají zde kříže a křížky všech velikostí, materiálů a barev. Dodnes se nemůžeme shodnout, zda se nám toto prazvláštní místo líbilo či ne. Jedno je ovšem jisté – rozhodně stojí za vidění.

Hora křížů (litevsky Kryžių kalnas, nebo též Domantų piliakalnis).

Tisíce křížů na Hoře křížů. Pahorek je údajně nejenom křesťanským poutním místem, ale také symbolem odporu Litevců vůči okupačnímu sovětskému režimu.

Lotyšsko pojímáme jako tranzitní zemi. Nedá se nic dělat, v Polsku jsme se na farmě zdrželi poněkud déle, než bylo v plánu. Naším cílem je stihnout Aljašku dřív, než tam napadne sníh. Proto raději oželíme Lotyšsko, které máme za humny, a do kterého se můžeme vydat někdy příště. Blížíme se k Ruským hranicím, kde se poprvé setkáváme s pořádnou byrokracií. A ještě k tomu v azbuce. Ruští hraničáři Bramboru důkladně prohledávají, ovšem když nenachází žádné drogy ani zbraně, nezbývá jim než nás nakonec propustit. Poprvé v životě tak vstupuje na území Ruské federace. Oslavujeme a jásáme, vyrážíme směr Moskva.

Silnice do Moskvy je ve skvělém stavu a my jen kroutíme hlavami nad tím, proč jsou ruské silnice v Evropě tolik kritizované. Rubl je momentálně dost nízko, a tak je tu vše zhruba dvojnásobně levnější oproti cenám v ČR. Užíváme si tak jídla v místních restauracích zvaných „Kafe“, ale i ceny benzinu (cca 12 Kč za litr).

Na Moskvu jsme se hodně těšili, a tak jsme si na ni vyhradili rovnou celé dva dny. Protože je ale v Moskvě dost draho, rozhodli jsme se využít služeb CouchSurfingu. Hledáme někoho, kdo má vlastní garáž nebo oplocenou zahradu, abychom nemuseli mít strach o Bramboru. Tím se výběr potenciálních hostitelů značně zužuje, až nakonec ze všech uživatelů této aplikace v celé Moskvě zbyl pouze jeden, který by nás mohl hostit. Jmenuje se Fjodor.

Všechno to začalo hledáním Fjodorova domu. Pár km před Moskvou jsme adresu zadali do GPSky a říkali si, že snazší už to snad ani být nemůže… Sotva jsme to dořekli, už jsme stáli v zácpě. Téměř krokem jsme ujeli celých 50 km po okruhu, abychom se dostali na druhou stranu Moskvy. Na moskevském okruhu je v jednom směru oficiálně 7 pruhů. Čas od času ovšem bílé čáry zmizí, a rázem počet pruhů vystoupá minimálně na dvanáct - hezky stylem zrcátko na zrcátko. V Moskvě si zkrátka každý jezdí, jak chce, mnohým z řidičů blinkry nic neříkají… Tak trochu džungle, ve které platí jenom jedno pravidlo – jeď! Po dlouhých PĚTI hodinách ve smogu a spleti aut jsme konečně sjeli z okruhu a dostali se na normální silnici, kde už provoz nebyl tak silný. Neradovali jsme se ale dlouho. Už po pár minutách jízdy přichází další šok. Z ničeho nic zmizí asfalt, silnice (pokud se tomu tak dá vůbec říkat) se extrémně zúžila a všude kolem jsou vysoké stěny z vlnitého plechu, které ve tmě navozují dojem nějakého slumu. S každým metrem se výmoly na cestě zvětšují, až nakonec jedeme doslova off-roadem. Brambora skáče po dírách, ale nás dobrá nálada nepřechází. „To máme trénink na Kazachstán a Mongolsko,“ uklidňujeme se vzájemně do intercomu.

Když jsme konečně dorazili na ulici, kde se měl nacházet Fedorův dům, začalo usilovné pátrání v temných uličkách moskevského předměstí. Po půl hodině nás nakonec před úzkým vysokým domem „přivítá“ pohublá postava v otrhaných šatech. Fjodorovi je 21 let a vlastní nemovitost podobající se barabiznám z nejznámějších hororových snímků. „Máte něco k jídlu?“ táže se nás namísto pozdravu. „Máme chleba a marmeládu“ odpovídáme. „Rádi se s tebou podělíme.“ „Nebudu jíst chleba!“ ušklebuje se znechuceně Fjodor. „Jdeme nakoupit, vy platíte!“ rozkazuje. Jeho aroganci nepobíráme, asi to bude ta jejich ruská nátura, říkáme si. Nakonec ovšem s jeho „návrhem“ souhlasíme a běžíme v našem motocyklovém oblečení asi kilometr k nejbližšímu obchodu, který, jak později zjišťujeme, je samozřejmě již zavřený. Upocení se vracíme zpátky k domu.

Fjodor nás pokynem ruky konečně zve do domu. „Teď vám ukážu, kde budete spát.“ pronese svým hlubokým, a tak trochu strach nahánějícím hlasem, načež zhasne všechna světla. „Šetřím peníze za energii, posviťte si mobilem!“ přikazuje. Dále dodává, že neteče teplá voda a nefunguje topení. Po použití záchodu v přízemí nesmíme použít umyvadlo ve stejné místnosti, ale musíme po tmě vystoupat do třetího patra, kde si teprve můžeme omýt ruce. Provádí nás potemnělým domem pouze za slabého světla našich telefonů. Dům je plný vycpané zvěře a starých panenek. Svírají se nám hrdla hrůzou. „Omluvte ten nepořádek, zítra ráno mi pomůžete celý dům uklidit,“ reaguje na, podle našeho soudu, absolutně čistý interiér. Ačkoli těžko soudit v té tmě. Exkurzi pak ukončuje ve svém vlastním vyhřátém pokojíčku, ve kterém má rozsvícená všechna světla, hraje mu tam plazmová televize se zapojeným X-boxem a na stole se válí iPhone a iPad. Nechápeme, proč si vůbec zve hosty, když tolik „šetří“, a pomalu nám dochází trpělivost. Přemýšlíme nad výmluvou, s kterou bychom mohli opustit toto hrůzu nahánějící místo. „Fjodore, máš tady wifi? Jsme novináři a musíme ještě dnes odeslat jeden článek.“ Ptáme se s nadějí v hlase „Ne, wifi ničí mozkové buňky!“ odpovídá mladý pan domácí. Tohle je naše šance! Hbitě se loučíme, s tím, že nikdy nezapomeneme, a míříme v deštivé a chladné noci hledat první motel. Ten však nacházíme až okolo třetí hodiny ranní.

Nižnij Novgorod, jemuž místní přezdívají zkrátka jen "Nižnij", na slavné řece Volze. Návštěva Kremlu je prakticky povinností každého, kdo toto město navštíví.

Káča a Kaťuša. Rozuměj raketomet BM 13-16 Kaťuša, který patřil do výzbroje Rudé armády během II. světové války. Mimochodem oslavy vítězství v druhé světové jsou na území celého Ruska dodnes velmi pompézní a dost možná svou velikostí předčí oslavy Nového roku.

Za Moskvou se stav silnic začíná zhoršovat a přibývá i na agresivitě řidičů. Rychle se nám vybavují předešlá varování od našich známých, zároveň s tím přibývají i nová varování ohledně ruské mafie, zdivočelých psů, všudypřítomných opilců atp. Některá z nich se začínají projevovat až v pohoří Ural.

Čeljabinsk: No řekněte sami - už jste někdy viděli větší matrjošku?

Krásnou kopcovitou krajinu bohatou na nekonečné množství lesů střídají cesty s šíleným asfaltem, kdy je občas jednodušší jet po štěrkové krajnici nežli se marně vyhýbat dírám hlubokým „jako prase“. Kamiony si předjíždějí, kdykoli a kdekoli je to zrovna napadne. Kvůli množství prachu na cestě je občas problém se zorientovat a najít směr. Jakékoliv zastavení je doprovázeno buď smečkou divokých psů, množstvím komárů anebo žebrajícími opilci. A do toho nesnesitelné horko. Ať nám ještě někdy někdo řekne, že v Rusku je zima. Asi ano, ale patrně jen v zimě. Tak s minimem zastávek projíždíme uralskou krajinou a míříme pomalu směrem ke kazašským hranicím.

V průběhu naší cesty Ruskem si kromě rozbitých silnic užíváme relaxace v tradiční báně, boršče, vodky... Pohostinnost lidí je zde neskutečná. Po doladění rozložení bagáže je nakonec chvílemi i radost přeloženou Bramboru řídit. S přibývajícími kilometry na ruských silnicích rychle okoukávám zdejší systém řízení, čili něco jako „kde to jde, tam se narvi“ - rvu se všude a kupodivu je to bezpečnější nežli jet podle předpisů. Po pár dnech konečně přijíždíme na kazašské hranice a situace dává tušit, že nás čeká spousta dobrodružství… O tom ale až příště 😉

Naše aktuální zážitky a postřehy z cest můžete sledovat na našich oficiálních stránkách www.wayaway.cz nebo na Facebooku www.facebook.com/wayawaycz.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE