Rujána, Polsko, Rusko, Litva a na závěr Tatry

Minulý rok jsme byli na západě, projet celou bývalou hranici mez NSR a DDR a tak letošní červnová cesta byla na východ, podél pobřeží  Baltského moře. Včetně Litvy a Ruska, což obnášelo vyřízení víz na ambasádě, kde to jde vyřídit za 1500kč ale chce to trpělivost při objednávání a pevné nervy, no a dvě cesty do Prahy. Začátek cesty jsme vybrali ostrov Rujána některým možná známý z let dětských táborů. Cesta tam byla po dálnici co nejrychleji na Berlín a Stralsund. Měli jsme v záloze asi tři kempy a hned jeden z nich jsme na první pokus našli v Ferienheim Birkengrund.

Cena byla za dva stany a motorku 15eur a když už jsme ho skoro postavili vedle takové postarší chatky, tak šel  majitel kolem a ptám se na tu chatku, za kolik je, prý 20e tak jsme neváhali a zaplatili dva dny a stan jsme uklidili .Správce jsme přitom obdarovali malou becherovkou, byl tak nadšen, že nám třikrát donesl termosku kávy a mléko zdarma . Další den jsme projeli a prošli městečko Sassnitz, kde je také ponorka HSM Otus a pěkný přístav, centrum Prora, které se dost opravuje a tím pádem i ubývá přístupu, dále pak Binz, který je fakt hezký, hlavně vilky na pobřeží. Zajímavá  příhoda se stala na molu u výletní lodi Monchgut, kde malému klukovi spadl z mola do vody bagr, načež kapitán neváhal a po nastoupení lidí na palubu zahájil manévry k vylovení, což s tak velkou lodí nebylo jednoduché, ale bagr vylovil a přistál u mola, kde kluk měl radost a kapitán od desítek diváků sklidil potlesk. Potom jsme pokračovali na Cap Arkona, kde jsou dva krásné majáky a pár exponátů z mořského provozu . Další den naše cesta vedla do Peenemünde, známého muzea, kde je celkem drahý vstup, tuším že 12e/ os. za to málo, co je tam k vidění a ponorky U 461, kde bohužel probíhaly opravy ponorky a nebyla přístupná. Prodavač  ve stánku suvenýrů se ptal, odkud  jsme, pak jsem mu řekl o zapalovač a samolepku, načež hned odpověděl, že zná po česky a že zápalnička. Tak mu říkám, i když to nevím, že to je polsky a že česky je to zapalovač, tak hned opakuje po mě. Asi se ten den učil zapalovač ve všech možných jazycích.

Pak už následoval přejezd do Polska ve Swinoujscie trajektem, který je zdarma a jezdí po půlhodinách. K večeru jsme ve měste  Dziwnov hledali kemp, kde bylo ale dost plno a obsluha nikde, tudíž jsme podle cedulí na domech našli ubytování u starší paní, která tam správcovala synovi dům na pronájmy a shodou okolností jsme byli její letos první zákazníci . Cena byla 80pln, což proti kempu za 56 nebyl takový rozdíl. Vyrazili jsme do oblíbené Biedronky na nákup k večeři, procházku přístavem a spát. Paní ráno chtěla nafouknout kolo a jak byla překvapená, že mám pumpičku. Další den jsme vyrazili na poloostrov Hel na bunkry a pláže, kde jsme k večeru vzali už spíš z nouze kemp Maszoperia. Chtěli stovku za chatku model Chánov a Jana jim říká, že včera jsme měli krásný pokoj za 80, a tady maj rozpadlý chajdy, tak prý ať si tam pani ide bývat, když to tam maj hezčí, povídá  sráč drzej  polskej :-) Jediný pozitivum, že ač byl kemp plnej karavanů, tak lidí pomálu a bunkr přímo na pláži, voda teplá v moři, nádhera. Ráno jsme z Helu vyrazili směr Sopoty, což byla ve vedru chyba, dvě hodiny městem v zácpě, že ani na motorce to moc nešlo projet. Stovky lidí, doprava šílená. Hodná servírka nám dovolila zaparkovat na zahrádce restaurace s tím, že otvírají až za dvě hodiny, což jsme řekli, že už budem pryč. Potkali jsme taky tři motorkáře z Ostravy, ptali se nás, jestli jsme neviděli hotel jméno už nevím, že už ho tam hodinu hledají, mají to objednaný a nikde nic, moc jsme jim s tím nepomohli teda. Po prohlídce hlavní třídy a křivého domku jsme  vyrazili dál do Gdaňsku  na Westerplatte. Na parkovišti mimo jiné asi první placené, je stánek, kde mají  obří hamburgery za 7pln. Já poučen ze strejdy McDonalda jsem objednal dva, a byl to celkem problém sníst. Památník je krásný, ani moc lidí tam nebylo a je to fakt monument. Pokračovali jsme dál do města Sztutowo, kde to vypadalo na bouřku, což se vzápětí potvrdilo, tak jsme po chvíli hledání a volání vzali první ubytování u cesty, kde bylo otevřeno a vyplatilo se, motorka byla pod střechou, a do půlhodiny byla slušná průtrž. Pán chtěl dokonce vyklidit garáž, ale když jsem viděl, kolik hodin by to asi trvalo, tak jsem mu řekl, že pod balkónem to bohatě stačí .

J Druhý den jsme navštívili koncentrační tábor ve stejnojmenném městečku, kdo to zná taková místa, jistě ví,  jaké jsou to skličující pocity L .Celkem jsme byli rádi, že jsme venku a vyrazili jsme k ruským hranicím do Mamonova. Po asi čtvrthodině čekání ve frontě asi deseti aut na nás mávnul celník k odbavení. A hned se zvesela ptá, jestli jedem taky na fotbal, říkám že ne, a tak povídá pasy a vízum. Hned se taky objevily hostesky s propagací jakéhosi mistrovství ve fotbalu, které zrovna probíhalo a daly nám letáček. Potom se objevila další příslušnice a následoval pokus o prohlídku a vybalení všech kufrů, tak jsem řekl  ano, hned dám to stranou, ať nepřekážíme, a že ja buděm sorok minut otkryvať .Tak koukla do horního kufru a povídá : u vas eto takto vsjo? Da vsjo říkám, tak zakryj povídá a bylo vyřízeno . Po chvilce přinesl celník doklady a kartu pro návrat, a ať si vyplníme celní prohlášení, které odevzdáme v další budce. Vyplnil jsem jména motorku a zbytek dvoulistu už ne s tím, že udělám, že jako nevím, co po mě chtějí. Odnesl k okýnku paní se podívala poněkud zle, když viděla, že není nic vypsané a chce pas, koukne a povídá ááá Čekoslovakia? Říkám da, tak se zasmála, vyplnila to za mě a popřála hezký pobyt. Popojeli jsme k poslední kontrole, kde se koukli, že máme všechno  a byli jsme v Rusku. Kupodivu se tak nepotvrdily zaručené zprávy o tom, jak se čeká dva dny na hranicích, bude to stát spoustu úplatků, musíte podepsat spolupráci s KGB. Kousek před Kaliningradem jsme zastavili u pumpy, kde nás překvapil benzín za 13kč, jinak u benzínek se platí předem, takže to chce trošku odhadovat, ale peníze vracejí .

 Od letoška zavedl Lukoil tankování jak u nás, což i opravdu fungovalo, když tam pojedete a nechcete platit předem . Taky nás zastavila policie, viděl jsem je už z dálky, tak jsem to čekal , popovídali jsme si odkuda a kuda idite?  a řekli, že jsme blázni kodrcat se na motocyklu takovou dálku, že oni by nešli ani na avtamobile . Následoval průjezd Kalinigradem, který trval přes dvě hodiny z důvodu totálního kolapsu dopravy díky výše zmíněnému fotbalu, měli jsme od listopadu domluvené přes ruskou obdobu facebooku - VK, ubytování u Olega a Nataši, který nám slíbil, že nás nechá stanovat u jeho chaty na zahrádce v Zaostrovi, kam jsme navečer dorazili. Přivítali nás jako starý známý (nikdy jsme je neviděli), a že prý nepadá v úvahu stanovat, že mezitím dokončil podkroví chaty (říkal chata a byl to slušný rodinný domek) ,tak že tam máme pokojík připravený. Tady následovala několikadenní motorková přestávka, neboť Oleg řekl, že si vzal volno a ukáže nám všechny zajímavosti této části Ruska, což nám nijak nevadilo.Pohostili nás jejich specialitama i na vodku došlo, ale asi jen dva panáky, prý taky moc nepijí a když, tak spíš víno. V následujících dvou dnech jsme tak projeli města a městečka  Svetlyj, Baltyjsk, Primorsk ,Jantarnyj, Krasnotorovka, Donskoye, Primorje, Otradnoje, Svetlogorsk, Pionersky a viděli mořské vyhlídky, pláže, muzea, pevnosti, památníky, sochy a přístavy, lodě a majáky, že jsme si večer už skoro nepamatovali, kde všude a co bylo. Zajímavostí je lanovka od moře z pláže do města ve Svetlogorsku asi za 12korun za dva. Janě mezitím došla karta v kompaktu, tak jsme čekali, že bude problém sehnat jinou, ale hned ve druhém obchodě jsme koupili za 120kč 4GB. K tomu focení, Oleg si všiml, že si fotím Lady, Uazy a jinou techniku a po jedné vyhlídce u města Primorje povídá, tamhle v dáli se dá sjet autem až k moři i s lodí. Jednou jsem tam byl i kamarádem Edou, to se tam jedem taky podívat, sjedeme k moři, projdem to a vidím v lesíku Uaz, vojenský a spí tam dva vojáci, byl dál, tak jsem dělal, že jsem si ho ani nevšim, když nasednem do auta a i Oleg vidí Uaz a hned povídá, ten si musíš vyfotit, já ti tam zajedu k němu blíž, tak zajel. Stáhnu okýnko udělám dvě fotky a zahlídnu vojáka, jak si mě všim. Než jsem zatáhl okno, Uaz už hrabal v písku a v tu ránu už nám zablokoval cestu a dva kluci vojenský vyskakujou a natahujou kvéry a stahujte  okna rebjata povídá, celkem jsme se trošku lekli. Prý što ty fotografiruješ? Povídám mašinu(auto) ,tak sklonil samopal a prý to se nesmí.  Povídám, že to smažu, mezitím Oleg povídá tomu druhému, že jsme kamarádi z Čech, a že mě zajímá technika, tak že mě na to upozornil a zajel k nim, to už se smáli a říká, tak to smaž, kouknul, jestli jsem smazal a říká, vojenská technika se nefotí .Slíbil jsem, že už to nikdy neudělám....

Popřáli nám hezký den a jeli jsme dál. Další dva dny jsme věnovali prohlídce Kalinigradu, kde nás Oleg předal svému kamarádovi Edovi s tím, že mají  oslavu tchánových narozenin, a že my si máme zatím kochat městem a ne se nudit na oslavě cizích lidí, a že večer zas přijdou na grilování ryb. Eda i jeho žena Světlana nás přivítali v loděnici, kde mají domek a garáž na loď, kam se vešla i motorka a vzal nás na okružní plavbu kolem Kalinigradu což byl parádní zážitek, zvlášť pohled na obří lodě z malé bárky. Po návratu začal připravovat grilovačku ryb a stěžoval si, že sehnal jen sedm druhů ryb, že byl ráno ten trh nějakej slabší a že mu ještě tři druhy chybí, což ho mrzí, zvlášť, když má hosty z takové dálky. (Toho jsme taky viděli poprvé mimo jiné) Na grilovačku pozvali ještě další své kamarády Ivana a Jaroslavu a probírali se různé věci, jak a co je u nás a u nich.Jaroslava překvapila s tím, že už byla dvakrát na lyžovačce v Abertamech.  Nejvíc všechny pobavila historka z minulého dne, s focením Uaze, kde si Oleg vzpomněl, že má v autě kameru a šel pro ni a skutečně tam byl celý incident natočený .Chtěl jsem nahrát záznam domů s sebou, abych měl historku zdokumentovanou, ale bohužel se nám nikomu nepovedlo to z kamery stáhnout, což byla velká škoda. Tak jen kolovala mezi přítomnými. Načež Eda povídá, to nic není, my byli se Světlanou v Americe a že když už tam jsme a kousek je do Mexika, tak si  tam zajedeme autobusem. Ale při návratu je prý zatkli za nelegální opuštění USA a byli dvanáct hodin v cele, než to vyřídili přes ambasádu. Světlana se tomu moc ale nesmála, prý čekala, že už je nepustí.  Ivan na to prohlásil, že to není žádný hrdinství letět do Ameriky, že větší hrdinství je přijet do Ruska na motorce, vtipálek...  

Poté jsem na skříni zahlédl německý samopal MP40 a helmu, načež se ptám Edy, jestli je to maketa a povídá, že je, tak mi ho půjčil a nebyla, kecal. Ptám se, jestli má náboje, prý taky má, ale jinde a že už se ve městě nestřílí od roku 1945, vtipálek ... Takže byl opravdu veselý večer, někteří i ráno vstávali těžce.  Ráno jsme vyrazili na zbytek prohlídky města, což byl asi jediný den, kdy pršelo, obešli jsme muzeum marcipánu, železnice, menších pevností podobných Terezínu, které jsou kolem města. Oběd byl u stánku jakéhosi Kazachstánce, v podobě menšího chleba zapečeného s masem a zelím za strašlivých v přepočtu 16 korun. A nedalo se to skoro sníst. Večer projevili naši hostitelé přání, že by rádi nějaké české jídlo, tak Jana navrhla klasické knedlo vepřo zelo, s tím, že ale musíme nakoupit suroviny.  A jídlo bylo opravdu výborné i domácí knedlíky . Ráno nezbývalo než se rozloučit, rozdat pár dárků v podobě nožů Mikov, slivovice, staré myslivecké a becherovky našim novým přátelům, které jsme nakoupili už před cestou. A ujistit je, že když budou chtít přijet k nám, tak můžou a že je taktéž rádi ubytujeme a ukážeme jim zas něco u nás v Čechách.

A vyrazili jsme směr Zelenogradsk a Kurská kosa, kde je zpoplatněný průjezd dva lidi plus motorka 450 rublů. Hranice do Litvy už nebyla tak pohodová, čekání asi hodinu ve vedru, celníci studený čumáci a na závěr v budce, státní loupežnice  v podobě vybírání ekologického poplatku za vjezd do země, myslím, že sedm eur. Cestou do Klaipedy jsme okoukli pár přístavů,bnějaký ten maják a písečné duny a přejeli trajektem do města (taktéž zdarma), odkud jsme zamířili směr Palanga. Kde nám Oleg doporučil pěkný kemp, o kterém ví od kamaráda, co za ním pravidelně jezdil, než zavedli v Litvě euro, od těch dob prý už nemá tolik na benzín. Kemp jsme nenašli, vypadalo to, že je zrušen a rozparcelován na domky. A kousek dál byl obchod, kde jsme se domluvili s majitelkou za deset eur za chatku.Prošli jsme krásné, písčisté  pláže, kde na třech kilometrech je šest lidí, moře čistý a voda na koupání. 

Nakoupili výborné uzené ryby k večeři. V Litvě jsme měli za cíl jen dobře známou horu křížů, kam jsme druhý den vyrazili. Je to hezký místo, stojí  za to se tam aspoň jednou podívat. Počkali jsme, až opadne nával turistů ze čtyř autobusů, Japonců a Italů a celkem v klidu jsme to tam prošli. No a tady nastal pomalu obrat k domovu, a cesta směr Kaunas, jinak se v Litvě buduje spoustu nových silnic a cenově tam je skoro jak u nás, spíš dráž. Větší města jsme vynechali, jednak kvůli zácpám a druhak se tam někdy můžeme vrátit. V Marijampole, kde jsme už večer zakotvili v kempu, kde správce uměl skoro česky, neboť prý u nás dva roky pracoval, tak dostal jednu slivovici a nechal nás přespat v domku na grilování. Protože se nám nechtělo po tmě stavět stan. Cestou zpátky jsme to chtěli vzít přes Bělorusko, ale získat vízum nelze na hranicích. Proto jsme se rozhodli, že se vrátíme Polskem a místo toho navštívíme Duklu a Vysoké Tatry. Polsko jsme s jedním přespáním jen projeli a okoukli jen zajímavosti podél cesty. První den u našich bratov Slovákov jsme projeli a prošli Dukelský průsmyk a památníky okolo, zastavili se ve městě Svidník, odkud jsme vyrazili do Hrabušic, kde jsme našli kemp Turistický raj, což nebylo zas až tak vymyšlené a se snídaní za deset eur. Pan majitel byl příjemnej a povídá, že má různá piva, tak chci nějaký echt slovenský, načež vyndal Zlatý bažant a povídá, že Čechům to nechutná, jen Polákům, tak jsem mu řek, že mě je to jedno, že to stejně nepoznám, když vypiju dvacet piv za rok  a většinou po cestách, tak se smál. Ráno jsme vyrazili směr Tatry s tím, že se pokusíme projet všechny silnice, kde není zákaz a nebo nás nechytnou.

Což se nám i celkem povedlo a v jednu chvíli u Tatranské Lomnice byla i docela zima, asi jen deset stupňů, což bylo překvapení po 14denních tropech.  Menší problém byl na Štrbském plese, kde nebylo kde zaparkovat, všude závora nebo zákaz, tak vidíme mapu u cesty a hurá k ní podívat se, kde se uklidíme a hned za námi městská policie a prý proč tam stojíme, když je tam zákaz? Povídám, se jen kouknem a jedem a kde jinde mám zastavit, když je nějaká značka všude....  Tak se zasmál a povídá, aj vy jste z Čiech a poradil nám místo za jedním hotelem, kde se dá objet závora bez placení.... Tatry jsou krásný, kdo je neviděl, jeďte se podívat, někde je to sice až moc turistický, ale to se dá přežít .Večer jsme byli poslední noc v kempu a ráno už jen zbývalo vyrazit domů, což bylo už jen 616 km, tak jsme si řekli, že už to dojedeme až k baráku. Cesta začala a skončila ve městě Slaný, celkem trvala 14 dní a  bylo to 4500 km. Na motorce BMW R 850GS, ve dvou s kufry atd., spotřeba byla něco kolem pěti šesti na sto, nijak zvlášť jsem to nesledoval. Celá ta sranda vyšla na 17tisíc korun. Nejeli jsme závod, takže denně kolem 300km, někdy víc, podle toho, jak se nám to zdálo únosný. Ubytování jsme řešili cestou, mimo Ruska. Měli jsme štěstí na samý dobrý lidi a všude bylo hezky, ale veliký překvapení bylo Rusko. Nejen, že tam poměrně levně a všeho dostatek, ale i neuvěřitelná pohostinnost všech lidí, které jsme viděli prvně v životě. No a to je asi tak všechno, jo a kdyby někdo chtěl nějaké podrobnosti nebo radu či kontakt na tyhle místa, tak se ptejte, dokud si to pamatujem. Zbytek toho, co nebylo popsáno, je ve fotogalerii, která je značně osekaná :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE