sumoto_leden



Nejvýchodnější bod Evropy aneb jak jsme tam nakonec nedojeli.

Kapitoly článku

13 den - někde na Obu – Salechard, 48 km

Kolem 15 hod. připlouváme do Salechardu, jediného města na světě, kterým přímo prochází polární kruh, jednoho s našich hlavních cílů. Natěšení, po 36 hodinách nic nedělání vyrážíme na obhlídku okolí města. Objíždíme památník Mrtvé trati, polárního kruhu a další cíle, které jsem měl nastudované z netu. Při cestě vidíme osamocené teepee, jdeme se tam podívat, evidentně tam někdo bydlí, ale teď tam nikdo není. Později se dovídáme, že opravdu domorodci v těch stanech bydlí a kočují po okolí…

Hledáme hotel, kde máme zabukované dvě noci (zítra má být hnusně) a jdeme se ubytovat.

Zpátky nechceme lodí ale vlakem, takže potřebujeme pomoc místních lidí s dohodnutím přepravy. Posílám sms Dmitrijovi, který nám psal e-mail ohledně povolení pro cizince a připsal k tomu svůj kontakt, kdybychom něco potřebovali, že se máme ozvat. Během minuty volá nazpět a anglicky (druhý Rus co uměl anglicky na naší cestě) se domlouváme, že nám zavolá někdo z místního motorkářského klubu, kdo nám pomůže.  5 minut, další telefon, v ruštině, a během pár minut přijíždí před hotel 4 motorkáři. Seznamujeme se a domlouváme se na další den, kdy se potkáme a všechno pořešíme.

Poprvé zažíváme polární den, to pivo se pije tak nějak jinak, bez zábran, když se nikdy nesetmí. Furt je podvečer a najednou ráno.

14 den - Salechard, 0 km

Dnes celý den prší (je to neuvěřitelné, ale je to první den za naši cestu kdy prší) a je zima (podle nás), 8 stupňů s ledovým vichrem je podle místních „žara“. My chcípáme zimou a já si kupuju čepici na trhu. Den strávíme bloumáním po městě. Konečně nacházíme po 5 tis km hospodu s čepovaným pivem, ale je zavřená – neuvěřitelné. Odpoledne přijíždí Voloďa s dalšími motorkáři z klubu a jdou nám ukázat další zajímavosti z města. Potom jedeme do klubu a do hospody. Mají z nás nehranou radost, protože jsme prý první motorkáři, co tam přijeli v létě. Dostáváme dárky, rozdáváme dárky, pijeme pivo a neskutečně se bavíme.

15 den - Aksarka a okolí, 217 km

Ráno nás vyzvedává Kosťa a jedeme do Labytnangi řešit vlak. Kupujeme lístky a jedeme na nákladní oddělení (vypadá to jako mafiánská stanice z 50tých let) domluvit převoz motorek. Kosťa se se všemi zná, takže domluva probíhá bez problémů. V pondělí o půlnoci naložíme motorky a ráno jedeme. Vracíme se na hotel, kde nás odchytne recepční a vysvětluje, že by s námi chtěla Yamalsko - Něnecká TV natočit interview. Opotíme se a snažíme se vysvětlit, že s naší ruštinou by asi rozhovor za moc nestál. Recepční je ale neoblomná, prý by sehnali překladatele z angličtiny. Vzhledem k tomu, že ona sama umí anglicky asi dvě slova, tak jí asi připadám jako rodilí mluvčí, což je velmi daleko skutečnosti. Kroutíme se jako hadi a nakonec se z téhle události úspěšně vymluvíme. Tohle privilegium přenecháme až dalším výletníkům. Loučíme se s Kosťou a jedem na výlet po okolí. Jedeme do Aksarky a dalších vesnic v okolí a užíváme si další slunečný den za polárním kruhem. Při vaření polévky zjišťujeme že nám chleba krásně voní naftou, načež jsem objevil příčinu – prasknutý přípravek na zvýšení oktanového čísla (jedna z mnoha zbytečností co jsem bral s sebou)

Večer chceme jít na ryby a Voloďa nám slíbil, že nám zajede ukázat krásné místo na rybaření. Potkáváme se v klubu, kam přijedou další lidi a zjišťujeme, že dnešní večer nebude jen rybolov, ale taky družba s klubem. Jedu s Voloďou na nákup, děláme kolečko a kupujeme proviant pro půl města. V každém obchodu se hádáme, kdo bude platit a na oko se skoro pereme, každopádně Voloďovo – vy naši gosti – je odzbrojující a opravdu nic mi nedovolí zaplatit. Potom jedeme přes les na krásné místo na břehu Obu. Vaří se místní polévka z jehněčího, opékají se klobásky, ryby, pochopitelně se pije vodka, naše slivovice, ořechovka, rybaříme a pořád se divíme, že není tma. Popsat tenhle večer by bylo na několik stran, takže nebudu „nudit“ nepopsatelnými zážitky (jako třeba koulování sněhem za současného odhánění komárů apod.).

16 den - Kharp, Labytnangi,nejvýchodnější bod Evropy,  174 km

Dnes v 7 ráno byl plánovaný budíček a start k nejvýchodnějšímu bodu Evropy. Když vstaneme v pravé poledne (s kocovinou jako trám), tuším, že to bude asi průšvih. Tábor vypadá jak po bitvě u Kursku a my vypadáme úplně stejně. Nechápu, jak je možné, že si naši kamarádi dají místo snídaně stakan vodky. My umíráme. Po sbalení stanů a uklizení tábora jsme pozvaní na výlet po okolí, což za dané situace nemůžeme odmítnout. Tím jsme definitivně pohřbili možnost dojet k hlavnímu cíly naší cesty. Projížďka byla super, dostáváme hromadu informací a vidíme krásná místa v okolí. Večer kolem páté se loučíme a vyrážíme na sever.

Cesta k ústí řeky Baydarata má cca 200km a je to cesta používaná hlavně pro dopravu nerostných surovin ze severu. Cesta je v tragickém stavu. Gruntovka plná jam a kamenů. Jedeme na jedničku, max na dvojku. Po cca 60 km zastavujeme a rozumně se domlouváme, že na to kašleme a vrátíme se. Celou cestu bychom stejně nedali, čas byl napnutý, stačil by jeden defekt a nestihli bychom vlak. Vůbec mi to ale nevadilo, moje touha na tenhle bod dojet nějak vyprchala a dosažení tohoto cíle pro mě vnitřně pozbylo smysl. Najdeme si krásné místo pro stan u řeky a jdeme spát. Robin s následky z přecházející noci okamžitě usíná.

V noci se 2x budíme totálně vyděšení neskutečným rachotem, to je tak, když si postavíte stan pod železničním mostem.

17 den - Labytnangi, Kharp, 215 km

Ráno je nám mnohem líp, vaříme si čaj a zase jsme plni elánu do poznávání světa. Vracíme se do Labytnangi a jedeme znovu na Kharp, kde chceme jet do hor k lomu, kde se těží nefrit. Tam je sice vjezd na zvláštní povolení, ale protože jsme molodci a máme cigarety s meruňkovicí, tak se nám daří tohle povolení „získat“. Šplháme kamenitými serpentinami do výšin Uralu a obdivujeme řidiče Kamazů, kteří sem jezdí do lomu pro nefrit i v zimě. Oni nás asi obdivují taky, aspoň teda jejich obličeje jsou udivené docela dost, takové voly tu ještě neviděli. Tahle vyjížďka byl jeden z nejkrásnějších zážitků na naší cestě.

Večer parkujeme kousek od nádraží, připravujeme motorky a sebe na jízdu vlakem. Každou chvíli se za náma zastaví jak kamarádi, tak cizí lidi a povídáme si. Začal foukat ledový vítr tak se jdeme schovat na nádraží. Někdo vyfotí naše motorky před nádražím, hodí to na vkontakte.com (ruský FB) a  během pár minut je u nás Kiril (jeden z členů moto klubu)s výčitkami proč jsme mu nezavolali, že tu čekáme, že jsme mohli jít k němu. Během půl hodiny se sjede celý klub, jedeme do bistra na kafe a večeři. Hned při vstupu důrazně vysvětluju číšnici, že platit budu jenom já a konečně přes Voloďův odpor mám aspoň malou možnost oplatit jejich pohostinnost a všechno co pro nás udělali. Za hraní na kytaru, zpěvu, jízd po zadním a vození místních holek čekáme na povel k nakládání motorek na vlak. Po půlnoci se přesunujeme do garáže jednoho z členů, až konečně kolem 1.30 přichází povel z nakládky. Přejíždíme na nádraží, nakládáme motorky, naši kamarádi ještě usmlouvají cenu na skoro polovinu a vše je hotovo. Kiril odmítá to, že bychom měli čekat na nádraží a jedeme k němu. S námi pochopitelně další 3 lidi, takže zase kolečko vodka + jídlo. Vlak jede o 2 hodiny později, než jsme si mysleli, protože se řídí Moskevským časem, tak proč toho nevyužít.

18 den - Labytnangi – někde za Uralem, 0 km

Ráno se srdečně loučíme s našimi přáteli, kteří nám tak neskutečně pomohli a jedeme vlakem na jihozápad přes Ural. Vlak je stejná nuda jako loď, ale aspoň je tu pohodlí a máme kde spát. Testuju taky jídelní vůz, pokud máte dost peněz a dobrodružnou povahu, doporučuju.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (104x):


TOPlist