Do Ruska přes polární kruh

Před dvěma lety jsem si pořídil starší BMW 650 GS, a letos na jaře jsem nad globusem přemýšlel kam vyrazit na výlet. Mám na to sotva tři týdny a rád se zdržím, když se mi někde líbí, takže to bude něco v Evropě. Rusko je destinace celkem exotická, Petrohrad je kousek za hranicí, budu se tam projíždět kolem jezer co jich tam je plno – takhle nějak jsem si to v duchu maloval. Ta představa se ukázala jako nereálná, hlavně kvůli tomu že v Rusku se kolem jezera většinou žádná turisticky atraktivní silnice nevine. Naštěstí jsem si před cestou něco přečetl a podiskutoval, i tady na Motorkářích, a plán cesty upravil tak aby jedna půlka byla ve Skandinávii a druhá v Rusku.

Za necelé 3 týdny jsem tedy z domova opsal okruh kolem Baltského moře přes Švédsko a Finsko do ruské Karélie, oblasti jezer nad Petrohradem, a pak zpátky přes Lotyšsko, Litvu a Polsko, dohromady necelých 7 tisíc km. Úseky z Prahy do Gotteborgu ve Švédsku, a zpátky pak z Petrohradu do Prahy, jsem bral spíš jen jako přejezdy, takže mi pak na Švédsko s Finskem a na Rusko zbylo asi po týdnu. Jel jsem na přelomu srpna a září.

Do Ruska je potřeba vízum, zajišťoval jsem si ho sám na konzulátu v Praze, ale dá se to i přes různé agentury. Pokud si to člověk oběhá sám tak ušetří něco peněz, a hlavně – cestovatelské dobrodružství začíná už pár měsíců před odjezdem! Na konzulátu byli vstřícní, komunikace v ruštině je ovšem vyžadována (odpadá samozřejmě u agentury). Jo, a taky bylo potřeba objednat se asi 2 měsíce předem. Bizarní požadavek úředního šimla je, že musíte předložit mj. potvrzení o zaplaceném ubytování v konkrétním hotelu na celou dobu víza (ještě že máme ten booking).
 

Vyjíždím

Trajekt z německého Sassnitz do Trelleborg ve Švédsku jsem měl s odjezdem v sobotu ve 13 hod., za 60 EUR. Vyjel jsem proto už v pátek po práci, s cílem jednoho kempu u Berlína. Navigaci jsem si nezapnul, protože přece do Berlína po dálnici z Prahy dojedu i bez. Chyba se stala u Drážďan, když jsem už měl pocit, že mám slunko večer nějak dlouho v zádech, a vedle německých se začaly objevovat polské nápisy, tak jsem zjistil, že jsem si dost zajel. Do kempu jsem přijel beznadějně pozdě na to, aby byl někdo na recepci. Podařilo se mi postavit stan, dokonce proniknout přes dveře na kód do sprch, ale poslední překážku – sprchovou baterii na čip, už jsem nezdolal, ještě, že to umyvadlo bylo bez elektroniky. Druhý den v sobotu jsem pak dojel k trajektu bez zaškobrtnutí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE