Za Transkama do Rumunska

Za Transkama do Rumunska

Po loňském vydařeném prodlouženém víkendu ve slovenských Tatrách se naše poměrně nesourodá partička, sestávající se z Pana vedoucího (Harley Davidson Sportster 1200R), Hanse (Honda XL 1000V Varadero), Sypkina Luboše (Triumph Speed Triple) a Doktora Vojty (Honda 500 CBF) rozhodla, že letos nastal čas pro něco náročnějšího a delšího. Volba padla na Rumunsko a jako hlavní cíl byly určeny horské silnice Transfagarasan, kterou ohodnotil známý pořad Top Gear jako jednu z nejmalebnějších silnic na světě a karpatská Transalpina, jež vede vrcholky hor a láká skvělými výhledy na obě strany. Postupně nabalujeme při Skype plánování další a další cíle a nakonec stanovujeme termín odjezdu na 15.6. Z důvodu úspory času volíme přesun nočním autovlakem na Slovensko s následným přejezdem do Rumunska. Vzhledem k tomu, že kapacita vlaku je do Košic vyprodána, jsme nuceni cestovat až do Humenného, ale neznamená to pro nás výraznější problém, snad jen čas na přesun ze Slovenska do Rumunska bude kratší.
15.6. se sjíždíme všichni v 19.15 u nákladové rampy hlavního nádraží v Praze. Některé z nás vyprovázejí rodiny, takže musíme různě kamuflovat a zakrývat množství plechovek piva, které s sebou pro cestu vlakem vezeme. „Tady žádný jídelní vůz není a prosím abyste dodržovali noční klid! A kdy začíná? Právě začal!!!“ Všichni si pamatujeme slova drsné stevardky našeho vagónu z minulého roku, a proto jsme vybaveni svačinami a skvěle vychlazenými pivy od Pana vedoucího. Přítelkyně, matky a manželky mají ustarané výrazy, my se nemůžeme dočkat až sebou vlak trhne a my konečně vyjedeme. Dostáváme poslední rady a zejména doporučení, aby Luboš dodržoval pitný režim, nám všem leží na srdci po celou dobu naší výpravy. Kurtujeme motorky na vagón a pochvalujeme si, jak nám to oproti loňskému roku jde mnohem lépe. Nečekejte, že ČD budou pro vás mít něco připraveného, veškeré kurty si musíte vzít své a jediné co dostanete, jsou zarážky pod každé kolo, které vám samozřejmě motorku samy neudrží. Jsou opravdu jen pro zabránění posunu motorky směrem vzad či vpřed. Hans nechává kufry na Varanovi a odchází s jejich vnitřními taškami směrem k lůžkovému vagónu s posměšnými pokřiky, že jde jak z nákupu. Teprve čas ukáže, jak pohodlné boční alu kufry jsou. Ostatní sundávají cestovní pytle, textilové tašky apod. Konečně nás opouští delegace a my si otvíráme první piva, vlak se konečně dává do pohybu a my se scházíme na jednom kupé, kde probíráme detaily cesty a projíždíme si trasu. Ubytování máme zajištěné na první dvě noci, první ve městě Cluj-Napoca a druhé v Piatra Neamt u jezera Izvorul Muntelui. Poté budeme spaní operativně řešit, až budeme mít přehled v tom, kolik jsme schopni přes den najet. Končíme v noci posledními plechovkami piv a Hans má ještě dlouhou přednášku o různých stylech ježdění a druzích motorek a lidských povahách, teprve ráno uznává, že ani on neví, o čem to vlastně chtěl mluvit. 

16.6. Probouzíme se okolo osmé hodiny, bez znatelnějších problémů a máme před sebou ještě cca 3 hodiny jízdy do konečné stanice Humenné. Snídáme a stevard nám přináší croissant a objednaný čaj nebo kávu, které jsou v ceně jízdenky. Vlak konečně zastavuje, my vynášíme veškeré věci a předlouho čekáme na přistavení vagónu k vykládací rampě. Pak sjíždíme s motorkami a finálně na ně vše balíme a oblékáme se do motorkářského. Někdo do kůže, někdo do textilu. Je pěkné vedro, takže doporučujeme Lubošovi, aby se pořádně napil, což ostatně děláme také. Projíždíme slovenské vesničky a bez větších problémů přejíždíme hranici s Maďarskem. Ráz krajiny se mění a potvrzuje fakt, že Maďarsko je jedna velká placka. Uháníme, co to dá, protože máme před sebou naplánovaných cca 380 km a Maďarskem tak doslova prolétáme. Jeden z vesnických spratků po posledním projíždějícím zbaběle vrhá kámen a prchá, to je asi největší vzrůšo z tohoto přesunu.Zastavujeme na hranicích s Rumunskem, kde nás čeká asi 20 minutová kolona.

Ukazujeme občanky a pak už dle navigace odbočujeme z hlavní silnice. Motáme se po okreskách mezi městy Satu Mare a Baia Mare ve směru na Jibou a Zalău. Vítá nás hned zkraje opravdový rumunský venkov s vesničkami, kde je snad pravidlem,

že se za každou pravou zatáčkou pase kůň, nebo kráva. Lidé, a to si nevymýšlím, doslova vybíhají ze dvorů a mávají a usmívají se na nás. Zřejmě jsme, díky samozřejmě homologovaným výfukům Haryka Pana vedoucího, slyšet na stovky metrů dopředu. Objevují se typické koňské povozy s žebřiňáky, naloženými obrovskými hromadami sena. Pokud na jejich osádku zamáváte, odmění vás širokým úsměvem plným žloutnoucích zubů a opětovným zběsilým máváním. Zdá se, že tu všichni mají motorkáře opravdu rádi, tedy až na psy. Ti se stávají první den noční můrou zejména pro Doktora a Hanse, kterým několikrát v průběhu dne skáčou do cesty a zuby cvakají nebezpečně blízko lýtek. V jedné vesnici nás zastavuje obrovské stádo krav, krz které se hrdinně pouští jako první Luboš. Zastavujeme, aby se napil a zjišťujeme, že se hrozně motáme a chvílemi se dokonce od Cluj-Napoca vzdalujeme. Navigace ukazuje zmateně každou chvíli jiný směr a máme pocit, že nad touto částí Rumunska je asi jen jeden satelit. Učíme se také splynout s místním provozem. V obci se standardně jezdí něco mezi 80 až 90 km/h. Policisté stojí většinou opřeni o své velmi jeté Dacie Logan a nevšímavě pozorují svištící auta kolem nich. V jedné zatáčce přejíždíme odbočku na benzínovou pumpu, a najíždíme k ní výjezdem, tedy jednosměrkou. Až na poslední chvíli si všímáme policejní hlídky. Reakce je ovšem nad očekávání, dávají se s námi do řeči, usmívají se, okukují naše stroje a nabízejí pomoc v případě, že bychom cokoli potřebovali. Konečně najíždíme v Zalău na hlavní silnici směr Cluj a spouští se první silný liják, během několika sekund jsme úplně promočení, nebyl ani čas vytáhnout nepromoky. Začínáme být unavení a vlhko a chladno nám elánu moc nepřidává. Cítíme, že už musíme dojet bez zastávky, abychom stíhali alespoň přibližně čas ubytování. Do Cluj-Napoca dojíždíme skoro za šera a rychle přebíráme sídlištní byt, který máme celý pro sebe. Vynášíme si všechny věci, sprchujeme a vyrážíme na obhlídku. Bohužel na nějaké obdivování krásy města není čas a my toužíme jen po tom se pořádně najíst, Luboš i napít. O pár ulic dále nalézáme parádní pizzerii s venkovním posezením a fotbalovým přímým přenosem. Ochutnáváme místní pivo Ursus a zcela neočekávaně nám strašně chutná. Panu vedoucímu skelnatí zrak a dává nám tak znamení, že je čas se odebrat spát.

17.6. se probouzíme poměrně pozdě a vysíláme Doktora, coby nejmladšího člena, pro snídani. Vrací se se z trhu s klobáskami, pečivem a domácím sýrem, který si ovšem chválí jen on. Starší a rozvážnější zbytek osazenstva se obává možných střevních komplikací v průběhu dne, a proto jej vynechává ze svého jídelníčku. Mažeme ještě řetězy, balíme, házíme klíče do schránky a vyrážíme na náš první vytyčený cíl – cca 30 kilometrů vzdálený solný důl Salina Turda, ve kterém probíhala těžba již v roce 1862. Dnes je největším důlním muzeem na světě a rozhodně stojí za zastávku. Jeho vnitřní prostory vás nadchnou nejen svou velikostí (největší ze štol má výšku 13 patrového domu), ale i krásným nasvícením. Na úplném dně dolu se lze povozit i na lodičkách.

Trávíme zde asi 3 hodiny a poté vyrážíme směrem na města Târgu Mureș a Toplita. Naším cílem je objet jezero Izvorul Muntelui. Cestou to opět vypadá na déšť, proto zastavujeme na benzínové pumpě, Luboš pije a navlékáme nepromoky. Z placky se stávají slušné kopce a my zastavujeme v jedné zapadlé vesničce u nezvykle velkého kostela. Sypkin škádlí projíždějící děvčata na kole, na což jedna z nich reaguje pokřižováním se. Konečně dorážíme k jezeru Izvorul Muntelui a začíná jeho objezd. Bohužel kvalita silnice jde rapidně dolů, a tak ani nemáme možnost sledovat krásy krajiny, nebo krásný most s mnoha oblouky, přes který se dostáváme na východní břeh jezera. Silnice je vážně špatná s mnoha propady, které zřejmě vznikly množstvím stékající vody při prudkých deštích. Rumuni si s opravami hlavy nelámou, a tak je jednou propad vylitý betonem, jindy asfaltem a jindy jen vyplněný udusanými kameny a štěrkem. Pan vedoucí nadává a jeho původně naleštěný Harley začíná vypadat jako cestovní motorka.

Přijíždíme do našeho cíle pro tento den, města Piatra Neamț. Ubytováváme se u staršího páru ve druhém patře jejich domu za celých 38 EUR za všechny čtyři. Jsou přátelští, stejně jako jejich 5 psů. Jeden z nich se hned, zřejmě jako důkaz přízně, zakusuje Doktorovi do lýtka. Dostáváme domácí buchtu a pan domácí přináší vlastní pálenku. Obličej se mu rozzáří, když vytahujeme slivovici a navzájem si chválíme produkci. Na řadu přichází ještě menší operace: oprava nepromoku Doktora, kterému se roztrhl přímo na místě nejchoulostivějším. Na řadu přichází nůž a duck tape, což Doktor sleduje s mírným znepokojením. Pan vedoucí rozděluje úkoly, sám se ujímá skalpelu, Sypkin asistuje a Hans vše dokumentuje. Průběh je bez komplikací, a tak vyrážíme do centra města na večeři, kde s údivem sledujeme cit Rumunů pro jejich hudbu a ochotu si to v tanci „mezi sebou rozdat“ klidně uprostřed restaurace. Večer končíme zpěvem hymny, kterou nám sám od sebe zahrává klávesista/zpěvák v jedné osobě, který se celý večer stará v restauraci hudební doprovod.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE