Volný pád Rumunskem

Bloudění po Banátu

Po vskutku legrační snídani v hotelové normalizačně-komunistické jídelně jsme vyrazili na jih a pak na západ do Banátu. Jižní část města Baile Herculane žila úplně jiným životem než severní. Obchůdky, všude lidé, motaly se auta a všude stály mnohapatrové komunistické hotely, které byly v trochu lepším stavu než ty v historickém centru. Nicméně, tato část města již neměla ani za mák dobové atmosféry, takže jsme ji jen projeli a zamířili si na Orsovu.
Po včerejší enduro etapě to byla pohoda. Hladký čistý asfalt nás odvedl až k Dunaji, po jehož břehu jsme pokračovali k Banátu.

Cestou jsme se samozřejmě museli zastavit u sochy, tedy přesněji obličeje vytesaného do skály, který představuje krále Dácie Decebála. V roce 1994 si tak postavil pomník rumunský podnikatel Iosif Dragan, který po 10 let platil 10 kameníků, kteří tuto sochu vytesali do skály. Pod skálou je vytesáno „Decebalus Rex – Dragan Fecit“, tedy „Král Decebál – vytvořil Dragan“ . Je to nejvyšší socha v Evropě.
Naše kola stále směřovala po březích Dunaje, když jsme v obci Ljubcova zahnuli vpravo, za nadšeného vítání místních domorodců a křiků dětí jsme přebrodili řeku a vydali se po kamenité a prašné cestě k první české vesničce – Rovensku. A hned bylo vidět, že Banát je náš. Míjeli jsme cyklisty, kteří všichni křičeli Ahoj, také auta s českými SPZ. Směrem od Rovenska nám jel naproti Renault Mégane s českou SPZ, kdy nás pobavil jeho řidič svým vyděšeným výrazem. Když jsem se rozhodoval pro tuto kamenitou cestu k Rovensku, četl jsem v turistickém průvodci, že tato cesta je sjízdná pouze pro motorky, Jeepy a Dacie :-)

Je vidět že Renault má v Dacii stále své geny, protože i Mégane to očividně zvládl. I když jsem tedy později po pár kilometrech pochopil důvod zděšeného výrazu řidiče, protože ta cesta plná kamenů byla pro zhýčkaného českého řidiče opravdu zkouškou. Na motorce to bylo v pohodě.
Po několika snadných výjezdech jsme se vyhoupli o 600 metrů výš než je hladina Dunaje a přivítala nás malebná Česká vesnička, 1300 km od našich hranic. Na náměstí rostly udržované lípy, kolem nich na pečlivě vypletých záhoncích kvetly měsíčky a nějaký další podobný okrasný plevel, na lavičce seděli dva chlapi a chlastali pivo.
Hned jsem se cítil jako doma.
A protože bylo poledne, rozhodli jsme se že nakoupíme v místní smíšence něco k snědku a pod těmi lípami se naobědváme. Smíšenka byla zavřená, ale vzápětí vylezla z vrat vedlejšího domů jakási asi devadesátiletá stařenka a krásnou čistou češtinou zavolala: „jestli je tam zavřeno, tak zaťukejte na paní co tam prodává támhle na ty vrata. Asi si odskočila domů“ Bylo to moc příjemné, slyšet rodnou řeč. Ti dva chlapi co tam chlastali ve stínu byli samozřejmě taky Češi. Naobědvali jsme se z toho co smíšenka dala, chvilku pokecali s nějakými turisty z Olmíku, co tam prý jezdí už 10 let každý rok a pořád se tam vracejí.
Po studeném obědě, který jsme uvítali z důvodu teplot přes 40 stupňů Celsia jsme se vydali po polních a lučních cestách směrem ke Gerníku. Pot z nás tekl i ušima jak bylo vedro, ale i tak jsme si užívali krajiny Banátu. Oproti rumunské krajině je v Banátu hodně vidět český vliv. Nikde jinde nejsou podél cest vysázeny tisíce švestek, na lukách nespočet třešní a jabloní. To jsem nikde v celém Rumunsku neviděl. Češi si i vyrobili turistické značení, úplně stejné jako máme tady doma. Takže bylo zpočátku snadné se orientovat směrem ke Gerníku.
Ovšem později se ukázala vlastnost Rumunů, kterou nám později vysvětlili ve Svaté Heleně – závist. Několik kilometrů před Gerníkem sekali nějací Rumuné trávu. A žebřiňákem zakryli turistickou značku. A když viděli českou vlajku, začali nám ukazovat že máme odbočit vlevo. Tak jsme jeli. Jinam. Pak nás další Rumun nahnal do údolí, ze kterého jsme se nemohli dostat nazpátek. Skončili jsme zapikaný v udolí „U Petra“.  Potkali jsme tam skupinku pražáků co tam byli pomáhat místním sklízet úrodu a ti říkali, že do toho kopce ke Gerníku jezdili včera čtyři motorkáři na ostrých endurech. A že se to povedlo jen jednomu. S našima těžkýma krávama jsme byli v pasti. Víc než dvě hodiny jsme dostávali motorky do 30 metrů dlouhýho prudkýho svahu. Rozjet se nebylo jak, rozjezd byl v korytu řeky. Seděl jsem v řece, ve vedru, totálně vyčerpanej, do kalhot mě štípali raci a bylo mi to úplně fuk. Postupně jsme dostali nahoru všechny 3 motorky a už jen podle kompasu jsme se vymotali směrem do Gerníku. Nakonec jsme do něj přijeli ze severu, úplně jinou cestou než jsme měli. Hospoda U Piečka nám dodala cukry a vodu ve formě chlazeného, několika chlazených. Vydechli jsme a pak severem, kolem Padina Matei jsme přejeli do Svaté Heleny.
Každá z těch Českých vesniček co jsme navštívili je jiná. Rovensko je nejmenší, malá utichlá, bohem zapomenutá. Ale prý už je dnes vyasfaltovaná. Tedy že není po vesnici jen štěrková cesta. Česká vláda prý zaplatila výstavbu asfaltové silnice. Gerník je dlouhý, roztahaný. Jako taková ta klasická dlouhá Rumunská vesnice, která se vine po kilometry kolem hlavní silnice. Taky tam žije dost Rumunů. Svatá Helena se mi líbila po Rovensku ze všeho nejvíc. Domy krásně opravený, všude nasázené ořešáky a třešně. Nejvíc to tam žije, zejména u hospody, kde se otáčí doslova zájezdy českých turistů.


Zastavili jsme u Základní školy J.A. Komenského a hned se k nám přitočila nějaká milá paní, jestli nehledáme ubytování. Bylo to moc fajn. Žádné starosti. Bydleli jsme u jejího syna, který se odstěhoval nazpátek do Čech. A protože starousedlíci ze Svaté Heleny udělali mezi sebou domluvu, že žádný z domů nikdo nesmí prodat nikomu jinému než Čechovi, dům jejího syna je prázdný a jen občas v něm někoho ubytuje.
Navečer nám udělala výbornou večeři a pokecali jsme o životě v Banátu. A vyprávěla, jak vlastně toho moc nepotřebují, že si vše vypěstují sami. Že to maso co jíme, že to je ze zabijačky, brambory vypěstují, vejce vyměnila se sousedkou za mouku a okurky vyměnila v Gerníku svého času na mléko a naložila si je. A o životě? Jak je to tam obtížné, že rumunské úřady jsou po Češích jak po lovné zvěři, mají minimum práv a jen samé povinnosti. Rumuni se jim snaží stále ukrást půdu a oni ji musí bránit. Když jsou volby, musí si zvolit starostu jakého chtějí, ale musí to být Rumun. Předposlední rumunský starosta rozprodal obecní pozemky nějaké italské elektrárenské společnosti, takže kolem Svaté Heleny jsou desítky větrných elektráren. Dokonce jednu z nich postavili bezprostředně vedle místního hřbitova. Úřadům bylo všechno fuk, že na protesty Čechů nikdo nebral ohled. A ten starosta? Tomu to bylo taky fuk. Bydlí ve vedlejší Rumunské vesnici, takže po něm ve Svaté Heleně potopa. Asi si nacpal kapsy a tradá. Smutné. Ale mají novou asfaltku. Zaplatila ji před rokem Česká vláda. A Rumuni jim na rovinu řekli, že ji budou mít 2x dražší než kdyby to byla rumunská vesnice. Vždyť Češi mají peněz dost, podívejte se na ty krásně opravené domy. Samozřejmě už nevidí, že Češi nemají ruce dozadu jako zbytek jejich země.

Rychlá kola

Poslední den byl den přesunu. Ráno po vydatné snídani jsme zaplatili paní za ubytování. Nechtěla to přijmout, protože prý za tolik peněz musí její manžel chodit 14 dní do práce, ale nebyla to pro nás nijak neobvyklá částka. A dali jsme ji to rádi, za den příjemnou domáckou atmosféru.
Naše dovolená končila a tak jsme to vzali na Témešvár, Segeď, Budapešť, Brno a domů. Asi 1100 km
;-) Peace

Informace o redaktorovi

Dušan Hájek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE