Turul României 2016

Úterý – offroadová cesta do Tercy a bahenní sopky v Berce

Ráno sjíždíme až na severní okraj Brašova, tam se stáčíme na východ a po DN10 míříme dál okolo přehrady Lacul Siriu, za kterou po pár kilometrech odbočujeme vlevo na DJ203K. Tímto směrem má ležet vesnice Terca s další hledanou atrakcí – místem zvaným Focul Viu, což je místo v horách, kde ze země vyvěrá zemní plyn a stále hoří. Za vesnicí Furtunesti najednou končí asfaltka a navigace nás vede po kameňačce kamsi do hor. Váháme, jestli do toho jít, do Tercy to podle mapy vypadá po této cestě na dobrých 10 km a my nejsme žádní trénovaní ofrouďáci. Nechce se nám ale zpátky na hlavní a jet do Tercy cca 50 km dlouhou objížďkou, tak do toho jdeme. Je to pořád na dvojku nebo jedničku, ale jakž takž to pomalu jde. Odměnou za tu makačku jsou nám občasné krásné výhledy po okolní krajině.

V jednom místě nás dohání kladovka plná dřeva, zastavuje za námi, vyskakuje z ní dobře stavěný šofér a žene se k nám. Rychle přemýšlíme, čím jsme ho nasrali a proč nám chce dát přes hubu, ale naštěstí se kření od ucha k uchu a rukama nohama nám vysvětluje, že on taky motorkář, chválí nám motorky a v oblaku prachu zase mizí v dáli. Od prachu cesty bílí jak mlynáři pokračujeme dál. Před vesnicí Plaiu Nucului nás navigace stočí z kameňačky prudce doleva na polňačku dobrou tak akorát pro honáky krav a jde do tuhého. Po dalších pár kilometrech stojíme kdesi v horách mezi samotami, podle místních to ke slušné cestě je jen asi 500 metrů, ale bohužel pro nás absolutně nesjízdných. Než pěšky prozkoumáme terén a zjistíme, že tudy pro nás cesta definitivně nevede, nacházíme i příčinu, proč jsme v takové pr..li – on mi „někdo“ v navigaci nastavil možnost „navigovat i po nezpevněných cestách“. To se pak není čemu divit. Takže otáčíme zpátky.

Aby bylo veseleji, tak to Honza v jednom sjezdu trochu položí, párkrát zase musíme kladivem (to si naštěstí vezeme svoje!) rovnat ty Honzovy držáky kufrů a zničení jak národní hospodářství se vracíme zpátky do Plaiu Nucului. Odtud už jedeme sice po pořád stejně hrozné ale už po správné cestě přes Luncile podél říčky Slanic do Tercy. Přijíždíme až na konec vesnice, parkujeme u stodoly a ve spalujícím hicu se podle směrovek vydáváme po turistické značce do kopců podívat se na Focul Viu. Turisté, kteří se právě odtamtud vracejí, nás varují, že to není „walking“ ale spíš „climbing“, a moc se nemýlí. Je to dobře přes kilometr do pořádného kopce. Pozoruhodné místo nacházíme bez problémů. Je tam na travnatém svahu flák holé země, kde je pár děr, ze kterých hoří plameny. Není to nic rozlehlého, ale zajímavé to každopádně je. Přemýšlíme, jestli od toho ohně nemůže někdy chytnout suchá tráva okolo – asi ne, jinak by to tady měli nějak zabezpečené. Jak by taková atrakce asi vypadala v Česku? Byl by to oplocený pozemek, kde by se vybíralo mastné vstupné, nesmělo by se tam fotit, byl by tam vyvěšený provozní řád, požární směrnice a hasicí přístroje…Scházíme zpátky do Tercy a já se najednou asi přehřátím a dehydratací málem skládám k zemi, takže dáváme ve stínu stromů pauzu, než se seberu. Dole se pak ještě osvěžuju v potoku a po doplnění tekutin jsem za chvíli zase OK a můžeme vyjet. Dalším naším cílem jsou bahenní sopky u města Berca. Za vesnicí Lopatari nás navigace místo nejkratší cestou na jih vede do Bercy zřejmě rychlejší ale samozřejmě delší oklikou z východu po DJ203K přes Vintila Voda a Sapoca. Tento úsek cesty je docela nepěkný a nezáživný. Vede podél skoro vyschlé řeky, okolo kopců rozbitých těžbou nějakých nerostů, všude se hodně práší, jsme rádi, když ho máme za sebou. V Berce už jsou směrovky k bahenním sopkám „Vulcanii Noroiosi“, přes Joseni a Scortoasu je to asi 15 km po hezké cestě až přímo k Malým bahenním sopkám (Paclele Mici). Pár kilometrů vedle jsou ještě Velké bahenní sopky (Paclele Mari), ale tam už nejedeme, nemůžeme být všude a navíc se prý nedá přijet až k nim, musí se kus pěšky. Tady nám za pár lei vstupného dozorce ochotně pohlídá přilby a bundy a my si jdeme prohlédnout bahenní sopky. Je to tady krásně ponuré, všude okolo jen šedé bahno, které v pár aktivních kráterech pomalu bublá, vytéká z nich a stéká po jejich úbočích, aby se postupně rozlévalo po okolí a vytvářelo měsíční krajinu. Teplotu bahna v sopkách radši nezkoušíme – navíc je tu výslovně zakázáno šlapat do tekutého bahna a dotýkat se sopek. Zřejmě právě proto to nějaká děcka pod dozorem rodičů dělají a dozorce je za to hned pořádně seřvává a vykazuje z areálu ven.

Blíží se osmá večerní, ujeli jsme dnes sice jen 270 kilometrů, ale díky offroadovým úsekům toho máme plné kecky, takže se rádi ubytováváme v penzionu hned vedle bahenních sopek. Penzion je trochu staršího data, odhadujeme to možná na bývalé bahenní lázně, kde se za Ceausesca léčili pracující. Za cenu 100 lei/pokoj bez snídaně je to ve srovnání s předešlými noclehy předražené, a navíc nás recepční upozorňuje, že z ekologických důvodů nemáme použitý toaletní papír splachovat do záchodu, ale odhazovat do odpadkového koše na WC. Připadám si jako kdysi na Krétě, tady ale aspoň nevyhrožují pokutou za neuposlechnutí a ucpání odpadního potrubí…Dáváme v restauraci večeři a pivko, prohodíme pár slov s partou polských motorkářů, kteří tady taky nocují, a jdeme na kutě. Okolo třetí v noci přichází pořádná bouřka s blesky, jaké jsem snad ještě nezažil. Ale aspoň se čistí vzduch, krásně se spí a navíc se nám umyjou zaprášené motorky. Abych nezapomněl – večer jsem telefonoval s Pavlem. I dnes zmokli…

Středa – Sinaia, Bran a podhůří Fagaraše

Budím se po šesté hodině, venku slušně prší, už se vidím, jak jedu celý den v nepromoku. Ale s úderem sedmé ranní jako když utne – déšť přestává, mraky mizí a začíná svítit sluníčko. Po snídani vyrážíme, jede se výborně, po noční bouřce a dešti je krásně vyčištěné nebe a příjemný chládek. Jedeme z Bercy proti proudu řeky Buzau a pak pořád dál na západ. Dalším bodem na naší trase je městečko Slanic, kde je další solný důl. Cesta do Slanicu betonovka, která se díky zlomům v dilatačních spárách jeví a chová jako menší rodná sestra naší D1 a tak se s ní při vjezdu do města celkem rádi loučíme. Zajíždíme na parkoviště, odkud se opět busy jezdí do solného dolu, ale shodujeme se, že jeden důl stačil, tak dáváme jen kafepauzu a pokračujeme dál na západ. U města Campina točíme na sever a po E60 míříme k dalšímu cíli – městu Sinaia. Město prý dostalo své jméno podle známé biblické hory, je to turistický a lyžařský resort ležící na úpatí pohoří Bucegi pod jeho nejvyšší horou Furnica vysokou 2103 metrů. V plánu mám vyjet co nejvýš do hor po cestě Babelor až za vrchol Pietrosul a pak pěšky dojít ke skalním útvarům Babele, které jsou místní turistickou atrakcí. Přichází ale další změna plánu – cestu Babelor se rozhodujeme vypustit a jedeme přímo do Sinaie a z ní do hor k hotelu Cota 1400, kde chceme dát oběd a možná se vyvézt lanovkou pod vrchol Furnici. Silnice k hotelu Cota 1400 vede lesem, je celkem úzká a hodně zatáčkovitá. Naštěstí je na ní slabý provoz a tak jsme za chvíli nahoře. Hotel je sice mimo provoz, ale nad ním funguje restaurace s vyhlídkou. Při obědě si povídáme s Rumunem, který už dlouho žije v Dublinu a domů jezdí párkrát do roka za rodiči a kocháme se krásnými rozhledy po okolních horách. Když se pak u stanice lanovky dovídáme, že nahoře pod Furnicou je jen pár stupňů nad nulou, tak ve spojení s cenou jízdného na lanovku nás to přesvědčuje, že rozumnější bude pokračovat na motorkách. Sjíždíme dolů do Sinaie a míříme po E60 na sever. Výjezd ze Sinaie a cesta dál po hlavním tahu přes Busteni jsou jako za trest – silný provoz ve spojení s úzkou cestou s mnoha zúženími vytváří nekonečnou pomalu se táhnoucí kolonu, ve které jet je na prášky. Ale i všechno zlé jednou končí a za Busteni se cesta uvolňuje. U Rasnova točíme vlevo na DN73 a za chvíli přijíždíme do městečka Bran, kde je další atrakce – stejnojmenný hrad, kde podle literárního zpracování Brama Stokera prováděl svoje krutosti hrabě Drakula. Městečko je celkem líbivé na pohled, hrad vypadá spíš pohádkově než že by díky Drakulovi měl vypadat strašidelně. Zřejmě díky své popularitě je ale městečko plné turistů, což nás ve spojení s představou pěší chůze opět odrazuje od výstupu na hrad. Zastavujeme tedy jen u pangejtu na pár fotek a jedeme dál směrem na Campulung. Následující úsek až do Campulungu je určitě jedním z nejkrásnějších úseků celé naší rumunské cesty. Silnice se postupně zatáčkami zvedá až do nadmořské výšky 1200 metrů v blízkosti Podu Dambovitei a poskytuje nám úchvatné výhledy na blízká i vzdálená pohoří po obou stranách silnice. Za Campulungem točíme doprava na Curtea de Arges, kde chceme přenocovat před zítřejším přejezdem horské silnice Transfagarasan. Do dnešního cíle přijíždíme s natočenými 340 kilometry okolo sedmé hodiny. Telefonujeme si s Pavlem, před chvílí teprve vyjeli po prohlídce hradu z Branu, máme jim taky zajistit nocleh. Za chvíli nacházíme celkem slušný penzion za 100 lei/pokoj bez snídaně. Volné pokoje mají i pro Pavlovu skupinu, ale Pavel stejně za chvíli volá, že dnes nedorazí, mají to ještě daleko, tak zůstávají kempovat někde na pastvinách u cesty. My prokrvujeme otlačené zadky asi 3 km procházkou na večeři do centra města a zpět a padáme do peřin.

Čtvrtek - Transfagarasan

Ráno pořádáme snídaňový piknik na parkovišti u Kauflandu a přitom děláme servis našim motokoňům – kontrolujeme dotažení šroubů a Honza dolévá olej, jeho Triumph je docela žrout. Než skončíme, sluníčko už obešlo vedlejší tovární halu, která nás před ním kryla, a tak rychle vyjíždíme. Dnes nás čeká první ze dvou nejočekávanějších bodů naší cesty – Transfagarasan – známá silnice přes pohoří Fagaraš. Na netu jsem se dočetl, že je zajímavější, když se jede ze severu na jih. Tak plánujeme jet z Curtea de Arges na severozápad přes Salatrucu a Surdoiu do Tutulesti, odtud na sever po E81 do Talmaciu, pak na východ po E68 a za Scoreiu odbočit na jih na DN7C přes Cartisoarua projet Transfagarasan ze severu na jih zpět do Curtea de Arges. Jo, plán je jedna věc, realita věc druhá. Po asi 25 km, kdy se kvalita silnic rapidně zhoršuje, se na silnici DJ703G za vesničkou Ianculesti dostáváme do místa, kde by snad projelo ARO, ale my s našimi stroji opět nemáme šanci. Podezřele se to začíná podobat předvčerejší anabázi při hledání cesty do Tercy. Padá rychlé rozhodnutí o změně trasy – pojedeme Transfagarasan z jihu na sever, „bo neni čas na hrdinstvi“. Vracíme se do Curtea de Arges a směřujeme na sever k horám. Pavel s partou už jsou díky naší zajížďce určitě před námi, nevadí, někde je doženeme. Za chvíli přijíždíme pod hrad Poienari, kde prý skutečně žil Vlad Tepes (Vlad Napichovač) – tedy Drakula. Ze silnice hrad vypadá opravdu majestátně, ale pro vychutnání jeho krásy zblízka je nutno si vyšlápnout nějakých 1500 schodů – což zbaběle odmítáme, fotíme zdálky a pokračujeme v cestě. Horské scenérie dál po cestě je těžko popisovat, to se prostě musí vidět na vlastní oči, ani fotky nebo video dostatečně nevypoví – vysoké skály okolo silnice, hluboká údolí, zatáčkovitá silnice vinoucí se pořád nahoru…Za chvíli přijíždíme ke hrázi přehrady Vidraru postavené na horské řece Arges. Pohled dolů z hráze vysoké 160 metrů je fascinující až se z něj točí hlava. Je tady ale hodně přečlověkováno a tak brzy pokračujeme po DN7C dál do hor. Silnice podél přehrady je v celkem slušném stavu, ale aby si ji motorkář užil, musí vždycky postupně předjet celou kolonu před sebou a pak má zelenou, než zase dojede další kolonu. Vyjíždíme z lesa a před námi se otevírá sluncem zalitý výhled na závěrečnou část stoupání až k tunelu pod vrcholem. Tento pohled dodnes známe jen z fotek a videa na netu, teď si to ale konečně prubneme sami. Stoupání je čím dál prudší, nadmořská výška na GPS rychle stoupá, teplota naopak rychle klesá, ale už níž v lese jsme se přioblékli. Chtělo by to zastavovat a kochat se okolními horami, ale který motorkář by přerušoval tak krásnou jízdu – levá, pravá, levá, pravá…a koně pod zadkem táhnou do kopce jedna radost. Tunel pod vrcholem aspoň já projíždím skoro poslepu a jen doufám, že je silnice rovná a volná, protože oči zvyklé na sluníčko před tunelem ve tmě uvnitř nevidí vůbec nic. Než si zvyknou, jsme z tunelu venku a vjíždíme do jiného světa. Tady na severní straně je docela hustá mlha. Parkoviště u cesty je narvané k prasknutí, motají se tady auta i autobusy a asi milion lidu. Pro motorky se ale vždycky místo na parkování najde, necháváme je kousek bokem u jedné chaty u jezera Balea a jdeme ho okouknout. Bohužel kvůli mlze není celé vidět, stejně jako nevidíme vrcholky hor. Procházíme tržiště, vystojíme frontu na jídlo v restauračním stanu, chvilku ještě posedíme venku a sledujeme lidský cvrkot.

Voláme Pavlovi a zjišťujeme, že jsou teprve u hradu Poienari a někteří sportsmeni dokonce šlapou nahoru. Takže jsme pořád vpředu my. Spouštíme se serpentinami na severní stranu hor, v ničem si nezadají s jižní stranou, možná jsou dokonce ještě divočejší. Ten, kdo psal, že jet Transfagarasan ze severu na jih je zajímavější, měl asi pravdu. S padající nadmořskou výškou rychle odkládáme teplé vrstvy oděvů a za chvíli se už hezky zase grilujeme při průjezdu přes Cartisoaru a pak při rychlém přesunu na západ po DN1 a okolo Sibiu po nové dálnici A1. Blížíme se k severnímu konci Transalpiny, což je druhý hlavní bod naší cesty po Rumunsku. Podle původního plánu jsme sem sice chtěli přijet z Curtea de Arges přes Calimanesti, Brezoi, pohoří Lotrului a pohoří Cindrel, ale člověk míní a rumunské silnice mění. Takže jsme tady a na benzince u Saliste si všímáme cedulí „Transalpina“. Nevíme pořádně, jak to s ní vlastně je, jestli začíná ještě víc na severozápadě v Sebes nebo tady v Saliste. Každopádně po prohlédnutí mapy se nám daleko víc líbí trasa ze Saliste na západ po DJ106E přes Poianu Sibiului do Dobry než DN67C ze Sebes do Dobry. A vybrali jsme dobře. Trasa sice prochází několika vesnicemi nebo městečky, ale provoz je téměř nulový, silnice se krásně klikatí, zvedá a padá a hlavně – je z větší části skoro nová, takže se tady jede fakt parádně. Místy jsou tak krásné výhledy do krajiny, že se nedá nezastavit a potěšit oko. Nelze si nevšimnout, že na rozdíl od východu Rumunska jsou tady nové asfaltky ve vesnicích i mezi nimi, chodníky a návsi ze zámkové dlažby, fasády domů nově opravené – prostě je vidět, že v tomto kraji není asi taková nouze jako na východě v Karpatech. Rozhodujeme se, že nájezd na Transalpinu už necháme na zítra a přenocujeme ve vesnici Dobra. Do ní ještě na závěr dnešních 270 kilometrů sjíždíme ukrutně padajícími a utaženými serpentinami dolů a za chvíli už se ubytováváme v soukromém domku. Je fungl nový s ještě nenatřenou fasádou, majitelé si ho postavili na zahradě u silnice zjevně na pronajímání turistům. Už si tam užívají dovolenou dva páry důchodců z jižnější části Rumunska. Jeden z pánů je velmi bodrý a družný, takže do nás vzápětí začínají na lačno padat panáky jeho naprosto excelentní domácí tuicy (čti cujka = rumunská slivovice), my samozřejmě kontrujeme naší slivovicí – a kdybychom opět zbaběle neprchli na večeři do nedalekého penzionu, nedopadlo by to dobře. Během večeře sluchem registrujeme průjezd nějaké skupiny motorek okolo restaurace a při následném telefonátu s Pavlem samozřejmě zjišťujeme, že to byli oni…Kempují za hrází akumulační přehradní nádrže Tau o pár kilometrů dál na Transalpině, tak se zítra snad konečně potkáme. Po návratu z večeře se připojujeme ke společenskému večírku našich domácích se všemi hosty. Dcera domácích, středoškolačka Ramona, jako jediná z nich umí trochu anglicky, takže dostává automaticky funkci tlumočníka. Občas z toho má trochu zamotanou hlavu, ale jen díky ní se celkem domluvíme. Příjemně unaveni jdeme do postele, byl to další hezký den.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE