reline_unor



Salut România 2013

Rumunsko (a speciálně Făgăraș a Transalpinu) jsme měli na našem seznamu motorkářských dovolených už poměrně dlouho. Přesněji řečeno od té doby, co jsme viděli rumunský speciál Top Gear. Rozhodnutí padlo o vánocích a po novém roce začal Daniel dělat rešerši na internetu. Dva měsíce před dnem D nám však oznámil, že bohužel nebude moci jet. Škoda! Ale rešerši připravil perfektně. Díky! Snad příště ...

Kapitoly článku

Den 1 – Tranzit do Rumunska


Ráno vyrážíme v sestavě Jirka (Yamaha Super Tenere) a já (Honda CB500) směr Jihlava, kde najíždíme na tankodrom D1. Jakmile najedeme na D1, zrychlím na tolerovaných cca 140 km/h a po chvíli vidím, jak mi Jirka zmizí v dálce. Zpomalím, a když mě dojede, znovu zrychlím a opět mi zmizí. Zastavuji tedy u pumpy, abych zjistil, co se děje. Když jede víc než 125 km/h, začne mu plavat přední kolo a víc jet prostě nemůže. Paráda! Místo abychom jeli v levém pruhu a cesta pořádně odsejpala, budeme se plahočit v rozbitém pravém pruhu. Za Brnem naštěstí provoz prořídne, takže to není až tak strašné, jak jsem očekával.

Maďarsko projíždíme až do Debrecenu po dálnici (dálniční známka pro moto stojí 6,50 EUR), kde pokračujeme směr Oradea. Jedeme prakticky nonstop, pouze se zastávkami na tankování, vykonání tělesné potřeby a jídlo. Já mám k obědu housku se salámem. Jirka vytahuje tradiční řízek s chlebem, ovšem v netradiční kombinaci chleba mezi dvěma řízky.

Rumunské hranice překračujeme kolem šesté a hned se mění kvalita silnic, samozřejmě k horšímu. Kromě kvality silnic se mění i celková atmosféra. Ve vesnicích teď v podvečer sedí starší i mladší na lavičkách, povídají si a pozorují cvrkot. Připomíná mi to atmosféru, jaká u nás (alespoň na vesnici) panovala před mnoha a mnoha lety, když jsem byl ještě mladý kluk a trávil víkendy u dědy a babičky. Jediný rozdíl je, že tu dědci stále nosí klobouky a babky šátky.

Měl jsem trochu obavy z toulavých psů, o nichž se psalo v několika cestopisech. Hned první po nás vyjede. Já se mu vyhnu v pohodě, Jirka to má trochu těžší. Musím však říct, že je to poprvé a vlastně i naposled. Většina toulavých psů má naprosto laxní přístup, nebo jsou plaší a pouze odejdou ze silnice, když se blíží auto nebo motorka. Když v jejich blízkosti náhodou zastavíme, přijdou na vzdálenost několika kroků a odevzdaně čekají, zda jim něco dáte. Oproti našim domácím miláčkům jim chybí přítulnost a jiskra v oku. Je to docela smutné.

Za Oradea začínáme hledat ubytování, které nacházíme v penzionu v Dușești. I když jsme počítali s tím, že ubytování je v Rumunsku velmi levné, cena 70 RON (cca 400 Kč) za noc za dvoulůžkový pokoj velmi slušného standardu nás mile překvapí. Cena za ubytování se snídaní je 100 RON, což, jak později zjišťujeme, je víceméně standardní cena. Když je dražší ubytování, je levnější snídaně, a naopak.


Když se trochu zkonsolidujeme (a když Jirka sní další řízkový sendvič), jdeme se dohodnout na čas snídaně a samozřejmě také vyzkoušet rumunské pivo. Dáváme si Ursus (latinsky medvěd), což je asi nejprodávanější rumunské pivo. Nejsem pivař, ale docela mi chutná. Navíc zítra plánujeme návštěvu medvědí jeskyně, takže mi to přijde docela vtipné.

Rumunsko je v jiném časovém pásmu, mají o hodinu víc. Proto se s Jirkou dohodneme, že budeme vstávat v šest hodin našeho času (t.j. v sedm hodin rumunského času). Já jsem zvyklý vstávat do práce před šestou a Jirka je už dědek, co se budí ve čtyři, takže to nebude problém. Nastavuji budík na 5:50 a před půlnocí jdeme spát.

Najeto: 944 km

Den 2 – Peștera Urșilor, Ulpia Traiana Sarmizegetusa, Banát


Ještě před zazvoněním budíku mě Jirka vzbudí, že už je šest. Kouknu na telefon a je pět. Ptám se ho, co blbne. Vysvětlení je jednoduché. Na rozdíl od mě zpátečníka, jemuž stačí volání, sms a budík (a jenž nechce obden dobíjet telefon), má smartphone, na němž se automaticky přenastavil čas. Bohužel už neusnu a tak máme víc času na balení a na snídani, při níž přinese sousedka čerstvé mléko. Líbí se mi, že co se potravin týče, dávají Rumuni (alespoň na vesnici) stále přednost samozásobení před nákupem globálních produktů.

Vstup do jeskynního systému Peștera Urșilor je za 15 RON. Focení je za 20 RON, což je docela dost, ale když už jsme sem jeli takovou dálku, tak se tím nenecháme odradit. Výklad průvodce je pouze v rumunštině. Naštěstí se nás ujme jedna z žen, co při čekání na prohlídku seděla u vedlejšího stolku a všimla si, že nemluvíme rumunsky, a překládá nám do angličtiny, za což jí tímto ještě jednou děkuji. Když prohlídka končí, ještě nám doporučuje navštívit jeskyni Peștera Scărișoara, která je odtud zhruba hodinu cesty a patří mezi sedm přírodních divů Rumunska. Návštěvu téhle jeskyně jsme však už při plánování dovolené (z časových důvodů) vynechali a navštívíme ji, až sem pojedeme za pár let znovu. Možná je naše překladatelka trochu ujetá na jeskyně, protože mi předtím vyprávěla, že když před mnoha lety navštívila Československo, nenechala si ujít návštěvu Macochy.

I když je jeskyně známá zejména kvůli nálezu několika stovek koster jeskynních medvědů z období pleistocénu, je to krápníková jeskyně, která je nádherná sama o sobě, se spoustou zajímavostí, včetně krápníkového útvaru, který vypadá jako medvěd lezoucí z jeskyně ven. Trochu mi vrtalo hlavou, jak je možné, že v jeskyni bylo tolik medvědů, když je medvěd samotářské zvíře. Tak jsem to později hledal na internetu a zjistil jsem, že jeskynní medvědi byli býložravci, což by to mohlo vysvětlovat.


Silnice je totálně rozbitá až do Deva. Už si říkám, že při tomhle stavu silnic nemáme vůbec šanci dnes dojet až do Banátu, ale za Deva je už nová silnice dotovaná EU, kvalitnější než mnohé silnice u nás v Čechách. Díky tomu si můžeme dovolit krátkou zastávku v Ulpia Traiana Sarmizegetusa, což bylo v období rozkvětu římské říše hlavní město Dacie, které mělo rozlohu 30 hektarů a žilo v něm 20-25 tisíc lidí. Jenže ho zničili při stěhování národů Gótové a dnes jsou z něj zachovány pouze ruiny amfiteátru a několika chrámů.


Do Svaté Heleny (Sfânta Elena) přijíždíme až za soumraku kolem deváté hodiny rumunského času. Zastavujeme v hospodě, kde se ptáme na ubytování. Kvalita ubytování je ve srovnání se včerejším penzionem horší, ale vzhledem k pokročilé hodině jsme rádi, že máme kde složit hlavu, a tak to moc neřešíme.


Když se dáme trochu dohromady, vyrážíme ještě na jedno pivo. V hospodě potkáváme dva české motorkáře. Jeden z nich nám vypráví, jak dnes pošramotil své GS, když je v Gerníku nějaký dobrák nasměroval do Rovenska po červené turistické značce. Cesta byla schůdná, ne však sjízdná.

Najeto: 521 km

Den 3 – Banát


Dnes máme v plánu navštívit zde v Banátu některé české vesnice, jež mi připadají jako malé české ostrůvky v rumunském moři. Je to kout světa, kde dávají lišky dobrou noc. Na první pohled je vidět, že je tu chudý kraj, a je obdivuhodné a současně i smutné, jak jsou zde ti čeští rodáci zakořenění, úspěšně odolávající snahám o postupnou asimilaci. Když se s nimi bavíte, někdy z nich přímo čiší nenávist k Rumunům.

Než však vyrazíme na naši cestu, jdeme na ranní procházku po Svaté Heleně. Počasí je nic moc a pěkně to dnes fičí. Z ekonomického hlediska je tedy pochopitelné, proč tu Rumuni nechali postavit, i přes protesty Čechů, několik větrných elektráren, které teď hyzdí okolní krajinu. Jinak si tu připadám jako ve třicátých letech. Šotolinové cesty, povrchová kanalizace a obecní vodovod, k němuž si babky chodí s kýblem pro vodu. Podobné je to i co se týče sortimentu místního koloniálu (a současně hospody), kde vedle základních potravin a cetek pro turisty jsou kýble a hrnce jednou z hlavních položek sortimentu (vyfotit to jsem si však nedovolil). Co se mi zde líbí, jsou ořešáky v ulicích a zdobné fasády některých domů.


Sjíždíme do Nové Moldavy (Moldova Noua), odkud má vést přímá cesta do Gerníku (Gârnic), i když ani v mé ani v Jirkově mapě žádná cesta z Moldavy zakreslená není. V Moldavě nás směrovka navede po panelové cestě, která končí u rozpadající se staré továrny. Cestou je sice několik šotolinových odboček, ale u žádné jsem si nevšiml směrovky na Gerník. Navíc se mi moc nechce jet po šotolině, takže se vracíme s tím, že pojedeme přes Moldoviţa. Když je tahle cesta na tištěné mapě, určitě bude kvalitnější než šotolina. Chyba lávky! Panelová silnice končí asi po třech kilometrech a nahrazuje ji kamenitá, rozbitá a neznačená lesní cesta.

Co vám mám vyprávět, jeli jsme tou delší, ale zato horší cestou. Jirka je se svým endurem v pohodě, ale já musím na své cestovní motorce jet skoro celou cestu ve stoje. Navíc mám trochu strach při projíždění kaluží, kterých je cestou nepočítaně. Nikdy nevíte, jak je ta kaluž hluboká, jestli v ní nejsou vyjeté koleje, nebo zda uprostřed kaluže nenarazíte na velký kámen. Položit v nějaké hlubší kaluži motorku by mohl být konec dovolené. Zdolal jsem zdárně všechny, až na tu poslední, co je třicet metrů od křižovatky, kde se napojuje naše příšerná cesta na krásnou šotolinovou cestu z Moldavy do Gerníku. Chci tu kaluž objet po suchém okraji, ale je to jen sluncem vysušená slabá vrstvička bláta, na níž mi podklouzne zadní kolo a už padám. Naštěstí do měkké lesní půdy, ale i tak mě po dovolené bude čekat oprava kapotáže.



V Gerníku zastavujeme na focení a také u prvního domorodce, abychom se zeptali na cestu do Rovenska (Ravensca). Nejprve dělá, že nás nevidí, ale když ho oslovím podruhé, poradí nám, abychom jeli po červené turistické značce. To by mě zajímalo, jestli je to tentýž člověk, co včera poradil tuhle cestu kolegům motorkářům na GS. Chlapi, co lelkují u hospody, jsou vstřícnější a poradí nám cestu přes Sicheviţa, abychom se nemuseli vracet přes Moldovu. Popisují tu cestu "je trochu rozbitá, ale na motorkách to projedete" a mají pravdu. Rozbitá je a některé úseky z kopce sjíždím raději na jedničku. Dvakrát si přitom málem rozbiju hubu. Když najedeme na normální silnici do Sicheviţa, spadne mi kámen ze srdce, že jsme to zvládli bez úhony.


Do Rovenska se jede přes Liubcova a cesta opět není nijak značená. Když ve vesnici přijedeme k polorozpadlému dřevěnému mostu, zastavujeme a hned na nás začnou pořvávat místní cikáni. Nechce se mi s nimi dohadovat, když je jich víc pohromadě, a tak otáčíme motorky a vracíme se zeptat se na cestu osamělého cikána, co seděl na lavičce u cesty kousek odsud. Ten nám poradí, že máme před mostem odbočit doleva a pak se držet podél potoka.

Cesta je celkem pohodová až do lesa, kde je místy pěkně podmáčená a plná kaluží. Nejhorší úsek nás však čeká, když začne stoupat. I když se změní na šotolinu, jdou v ní místy vymletá půl metru hluboká koryta a mám co dělat, abych to na silniční motorce zvládnul. Normální auto by to neprojelo a myslím, že i terénní by dostalo pěkně zabrat. Jen se modlím, aby to co nejdříve skončilo. Ani nezastavuji, abych nasadil kameru, čehož teď zpětně trochu lituji, protože pokud sem někdy v budoucnu pojedeme znovu, tuhle cestu určitě vynecháme. Třešničkou na dortu je závěrečný výjezd do Gerníku, kde je asi 40% sklon cesty.


Do údolí se vracíme přes Dalboşeţ, odkud pokračujeme směr Băile Herculane. Trochu přitom kufrujeme a když na jedné křižovatce koukáme do mapy, hned první řidič auta zastaví, vyzpovídá nás a pak nám vysvětlí cestu. S tímto srdečným přístupem se během naší dovolené setkáváme ještě několikrát a je škoda, že v Čechách už to takhle většinou nefunguje.

V Băile Herculane zastavujeme nejprve v myčce, kde necháváme za 10 RON umýt motorky, které dnes dostaly v prachu a blátě pořádně zabrat, a potom na koupání, abychom se trochu zregenerovali i my. Băile Herculane je lázeňské město a voda na koupališti je krásně teplá a smrdí po pukavcích. I když je tu hlava na hlavě, pěkně si to koupání po náročném dni užíváme.


Do Svaté Heleny se vracíme stejnou cestou podél Dunaje, jako jsme jeli včera. Dnes však nemusíme spěchat, takže zastavujeme na prohlídku skalní sochy posledního dáckého krále Decebala (než Dacie podlehla římské nadvládě), která je se svými čtyřiceti metry nejvyšší skalní sochou v Evropě. A také dodatečně točíme cestu podél Dunaje a do Svaté Heleny.






Najeto: 287 km, z toho cca 70 km offroad

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (30x):


TOPlist