Rumunsko - Cesta za česnekem a Drákulou

1.8 Směr Budapešť

Motorka připravená, kufry a tankvak praskají ve všech švech. Můžeme se vydat na cestu!
Počasí nám sice zrovna nepřálo, déšť nás střídavě provázel prakticky celou cestu až do Budapešti ale to k cestování na dvou kolech občas prostě patří.

Než se ale dostaneme tak daleko: nejdřív bylo potřeba prokličkovat Prahou, která byla samozřejmě zasekaná jako vždy. Tady se ukázalo, že všechny ty hospodské řeči o těžkopádnosti Crosstoureru jsou jen kecy u piva. V kolonách jsem si ho vodil jak poslušnou děvu, která jen čeká na rozkazy i s kuframa a plnou bagáží reagoval přesně, jistě a s překvapivou lehkostí.

Jakmile jsme najeli na D1, nastala ta pravá motorkářská nuda, několikahodinový maraton asfaltu, kdy se krajina mění pomaleji než myšlenky pod helmou. Největším zpestřením byl déšť, občasné kolony a pak typické maďarské benzínky, plné všelijakých pochybných existencí, které se vám snaží prodat iPhone „za friendly price“.
Přiznávám zcela otevřeně raději jsem pokračoval v jízdě ve slejváku, než bych trávil čas pod přístřeškem v jejich společnosti.

Po hodinách monotónního bublání motoru se konečně přibližujeme k Budapešti. Jakmile jsme vjeli do města, jako by se všechno změnilo déšť ustal, silnice oschly a slunce pálilo o sto šest. Teploměr ukazoval něco kolem třicítky a my jsme se konečně začali cítit jako na dovolené.

Ubytování jsme měli zajištěné v hotelu Ibis Styles Budapest Citywest moderní, čistý, s příjemným personálem a skvělou snídaní. Pro motorkáře má jednu zásadní výhod  oplocené parkoviště se závorou, takže člověk nemusí nervózně koukat z okna, jestli mu někdo právě nerozebírá motorku na díly. Za mě rozhodně mohu doporučit.

Mělo to ovšem jeden háček. Náš termín pobytu se křížil s konáním závodů F1, takže se z jinak rozumné ceny stal menší finanční výsměch. Pro srovnání dvě noci na okraji Budapešti nás vyšly na stejné peníze jako šest nocí v historickém centru Brašova. Ale co naplat, alespoň jsme si mohli říkat, že jsme bydleli „v době F1“.

Večer jsme si dali první krátkou procházku po okolí, abychom se trochu protáhli po celém dni v sedle. Ulice voněly jídlem, ozývala se maďarština, sem tam troubil taxík a město mělo přesně tu živou, lehce chaotickou atmosféru, kterou prostě musíš zažít na vlastní kůži. Nálada byla výborná únava z cesty se mísila s euforií, že dobrodružství konečně začalo.

2.8 Toulání Budapeští 

Ráno vyrážíme na snídani. V jídelně je to jak na startovním roštu všude kolem nás lidé oblečení v dresech F1, s kšiltovkami svých favoritů a pohledy plnými očekávání. Hotel se doslova hemží fanoušky, kteří čekají, až je autobusy odvezou na okruh. Snídaně se tak nese v duchu tlumeného bzučení motorů, i když zatím jen těch konverzačních.

Naštěstí nás tohle šílenství netrápí my máme úplně jiný plán. Po vydatné snídani si na recepci domlouváme taxíka, který dorazí asi po patnácti minutách. Za předem domluvenou cenu, v přepočtu asi 200 Kč, nás odváží k Rybářské baště, která se majestátně tyčí na straně Buda.

Cestou míjíme kopce, úzké uličky a upravené domy s typickou maďarskou architekturou. U hotelu Hilton, který stojí jen pár kroků od Rybářské bašty, nás zaujme skupina bodyguardů a řada připravených černých Mercedesů. Nejspíš tam byli ubytovaní i někteří jezdci F1.

Samotná Rybářská bašta byla jak jinak přeplněná turisty, především těmi z Asie, kteří dokážou zablokovat jeden metr čtvereční klidně na hodinu, jen aby natočili dvacet verzí stejného TikToku nebo vystihli ten „nejlepší úhel“. My jsme si ale nakonec vybojovali svůj kousek místa na slunci a mohli si v klidu užít ten nádherný výhled na Dunaj a protější Pest.

Výhled z bašty je opravdu dechberoucí před vámi se rozprostírá panorama města s ikonickým Parlamentem, který se majestátně odráží v řece. Slunce se pomalu šplhá výš, dlažba se zahřívá a celé místo má atmosféru, která vás donutí na chvíli jen stát a zírat.

Z Rybářské bašty se přesouváme k Budínskému hradu, který se majestátně tyčí nad městem. Cestou si užíváme klidné uličky, dlažební kostky, na kterých se ozývá dunění našich kroků, a sem tam zahlédneme i staré tramvaje klikatící se po svahu. Samotný hradní komplex jsme si prošli kolem dokola nádvoří, brány i okolní zahrady působí impozantně, ale zároveň klidně. Odtud se otevírají další úžasné výhledy na Dunaj, mosty a celé panorama Pesti.

Když člověk stojí na hradbách a dívá se na město, dojde mu, že Budapešť nikdy nebyla jen obyčejnou metropolí. Z celého města je cítit jeho historický význam a někdejší moc. Architektura v centru je neskutečně bohatá jako by se tu všechny slohy světa domluvily, že si udělají společnou přehlídku. Od barokních fasád přes elegantní secesní zdobnost až po hrdé neogotické věže – všechno do sebe překvapivě zapadá a působí harmonicky.

Asi je z textu patrné, že jsme nevěděli, kam koukat dřív. Každý roh, každá ulice má svůj příběh, každý dům jiný charakter. Nakonec se vydáváme dolů směrem k mostu Széchenyi Lánchíd, ikonickému Řetězovému mostu, který spojuje Budu a Pešť. Ten most má zvláštní kouzlo – i přes ruch turistů a auta cítíte, že přecházíte něco víc než jen řeku.

Po přechodu na druhý břeh nemáme dlouho co řešit instinktivně míříme k tomu, co k Budapešti neodmyslitelně patří: k Parlamentu. Řekněme, že je to asi ta nejznámější dominanta města obdobně, jako je pro nás Pražský hrad.
Naživo ale působí ještě monumentálněji, než by člověk čekal. Ta budova je prostě obří její rozměry člověka skoro pohltí. Stojíme na nábřeží, pozorujeme ji v plné kráse a chvíli jen mlčky koukáme.

O její architektuře by se daly psát dlouhé romány, ale stačí pár vteřin pohledu a máte jasno. Každý detail, každé okno, každý oblouk je pastvou pro oči. A když se do toho ještě opře slunce a celý ten neogotický zázrak se odráží v hladině Dunaje, tak pochopíte, proč se Budapešť právem řadí mezi nejkrásnější města Evropy.

Od Parlamentu se vydáváme kolem památníku hraběte Tiszy a po chvíli se dostáváme do menšího parku, kde stojí památník „Osvobození SSSR“ na jehož vrcholu stále září rudá hvězda. Je to zvláštní pohled. Člověk by čekal, že po všech těch letech podobné symboly zmizí, ale tady stojí dál, v tichém kontrastu s okolní moderní Budapeští.
Napadá mě, jestli ten památník náhodou nepřipomíná spíš „osvobození“ z roku 1956, kdy Sověti rozstříleli polovinu města. Ale to je jen moje malé rýpnutí, které jsem si prostě nemohl odpustit.

Pokračujeme dál v krasojízdě po městě a míříme k místní Opeře. I když ji tentokrát jen míjíme zvenčí, působí majestátně taková ta budova, která i v poledním ruchu umí přimět člověka zpomalit a zvednout hlavu. Potom se už jen potloukáme městem, bloudíme úzkými uličkami, necháváme se vést intuicí a prostě si užíváme atmosféru.

Když přijde čas oběda, volíme něco trochu netradičního restauraci inspirovanou světem Harryho Pottera, nesoucí název The Magic Budapest. Upřímně jsme čekali trochu turistickou past, ale nakonec nás místo mile překvapilo.
Interiér je propracovaný do posledního detailu, obsluha předvádí malou kouzelnickou show, a i když to celé působí trochu pohádkově, jídlo mají opravdu vynikající a navíc za přijatelné ceny. Řekněme, že pro běžného strávníka to může být možná až příliš „zážitkové“, ale pro fanoušky kouzelného světa to bude naprostá pecka.

Další místo, které rozhodně stojí za zmínku a hlavně za návštěvu – je Karaván Food Fair.
Jedná se o slepou uličku, která je z obou stran lemována (jak už název napovídá) karavany a food trucky. Ty servírují všechno možné i nemožné od klasických burgerů, přes mexické tacos až po maďarské speciality, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli.
Celá ulička je krásně nazdobená, hraje barvami a voní směsicí jídel, koření a smažených dobrot. Umím si živě představit, že večer při osvětlení to tu musí být naprosto kouzelné.

My jsme si tu dali jen kávu respektive já dvě, protože jazyková bariéra udělala své ale i tak to bylo moc příjemné místo na krátký odpočinek a pozorování okolního ruchu.

Samozřejmě jsme jako správní turisté neodolali ruskému kolu a obchodům se suvenýry. Upřímně bez nálepky do kufru by to prostě nebylo ono. Přes to nejel vlak.
Cestu zpátky na hotel jsme se rozhodli absolvovat po svých, pěkně pěšky. Přesouváme se tedy přes most Erzsébet, z něhož je krásný výhled na řeku i město v podvečerním světle.

Cestou nám ale padne do oka „vodopád“ pod sochou svatého Gerarda vlastně spíš umělý vodopád stékající po skalní stěně. A protože nám zjevně ještě zbyly zbytky sil (nebo odvahy), rozhodujeme se vyšplhat po schodech až nahoru. Tam nás odměnil nejen krásný výhled, ale i tichý park, který nabízí na chvíli únik od ruchu města.

Z parku pak pokračujeme dál po hlavní silnici směrem k hotelu. Slunce pálí, asfalt sálá horkem a každý krok už bolí. Zapomněl jsem zmínit, že celý den panovalo tropické počasí, takže když jsme dorazili na hotel, byli jsme rozbití jak Drážďany v pětačtyřicátém.
Na recepci si bereme ledově vychlazenou Coca-Colu, sotva do sebe něco řekneme a těšíme se jen na sprchu a postel.

Co na závěr?

Budapešť je rozhodně místo, které stojí za opakovanou návštěvu. Pro milovníky historie, architektury a městského toulání je to naprostý ráj. Cenově nás město příjemně překvapilo v mnoha ohledech je levnější než Praha, zejména co se týče služeb, jídla a ubytování.

Na druhou stranu má i svoje stinné stránky. Bezdomovci jsou zde vidět mnohem častěji než u nás. Nejsou jen v postranních uličkách, občas na ně narazíte i na turisticky frekventovaných místech, kde leží mezi odpadky nebo přímo na chodníku. Občas máte pocit, že jdete po ulici a najednou procházíte někomu obývákem.

Když už jsme u těch uliček, Budapešť má zvláštní kontrasty. Jdete ulicí lemovanou luxusními vozy, elegantními kavárnami, a pak stačí špatně odbočit a rázem se ocitnete ve vyloučené čtvrti, kde se svět mění o sto osmdesát stupňů. Možná trochu přeháním, ale jistě mě chápete – prostě typické nástrahy velkoměsta.

3. 8. – Směr Brašov

Ve dvě hodiny ráno mě probudil déšť, bubnující na parapet. Venku slejvák jako kráva a moje motorka samozřejmě stála na nekrytém parkovišti. Nebyl důvod se strachovat, Crosstourer už přežil horší věci, ale stejně mě vnitřně žralo, že na ni takhle prší. Takže jsem se hodinu převaloval v posteli a sám sebe systematicky vytáčel. Doufám, že v tom nejsem sám a tohle motorkářské postižení má asi víc z nás.

Ráno klasika: snídaně, obléct se, naházet všechno zpátky na mašinu a vyrazit.
Z cesty do Brašova toho moc zajímavého popsat nejde. Z Budapešti nás čekalo skoro 600 kilometrů po dálnici až do města Sibiu. Jeli jsme jako s klapkami na očích, pořád rovně.

Musím ale říct, že rumunské dálnice mě mile překvapily, jsou nové, hladké a prázdné. Za celou dobu jsme nezažili jedinou kolonu ani extrémně hustý provoz, a to jsme po nich jeli v různou denní dobu, včetně víkendu. Cesta prostě krásně odsýpala.

Naopak úplně nejhorších bylo posledních 150 kilometrů, kdy se z dálnice sjíždí a pokračuje se přes menší města a vesnice. Tam se z důvodu hustého provozu nedá skoro vůbec předjíždět. Nechci, aby to znělo, že všechno mimo dálnici je špatné, ale po celodenním bloudění po Budapešti a šesti stech kilometrech v sedle už člověk prostě nemá chuť na další dvě hodiny poskakování za kamiony.

Nakonec jsme to ale zvládli a dorazili do hotelu chvíli po oficiálním check-inu (který končil ve 20:00). Naštěstí byli v hotelu ochotní a po telefonické domluvě nám nechali klíče na recepci.

Pro ubytování jsme zvolili Hotel Kolping, který sousedí s historickým jádrem Brašova. Díky své poloze nabízí krásný výhled na celé město, a i tady musím říct – doporučuji všema deseti. Pokoje prostorné, čisté, snídaně výborné a hlavně – část parkoviště je zastřešená, takže se dá motorka schovat pěkně v suchu.

Pro úplné objasnění, Brašov jsme zvolili jako základnu, odkud jsme chtěli podnikat výlety po okolí. Nechtěli jsme v plné polní každý druhý den řešit nové ubytování, vybalování a balení. Tahle varianta se ukázala jako ideální. Mít stabilní zázemí, kam se člověk může po každém výletu vrátit, je k nezaplacení.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE