Rumunsko

3. srpna 2003

Půl páté ráno. Po kempu se promenádují krávy a bučí jedna přes druhou. Za chvíli přichází paní, v ruce kbelík a obchází jednu krávu po druhé aby je podojila. U ohrady se začínají scházet nějaké ženy. Původně jsem si myslel, že vyrážejí na tůru do hor, ale nakonec zjišťuji, že čekají na čerstvě nadojené mléko. Kolem půl sedmé se vrací čtveřice podnapilých mladíků ze Sprintera. Dělají rámus jako by jich bylo dvacet. Zalezou do auta a ztichnou. Já lezu do stanu a na chvíli usínám. V osm vylézám ze stanu. Ostatní už jsou po snídani a začínají balit. Počasí není nic moc. Je zataženo a hodně vlhko. Když začínáme s Renčou balit stan, tak se spouští slejvák. Dobalujeme v dešti, ostatní už sjíždějí navlečení do regenek dolů z kempu.
Krátká porada. Navrhuji vypustit trasu k jezeru Bicaz, ale Ľubo to zavrhuje a ostatní s ním souhlasí. Takže za deště vyrážíme směrem na Crucea, Poiana Teiului. Cesta vede souběžně s řekou Bistritou, krajina je nádherná, jen pozorování až 1850 metrů vysokých vrcholků hor zpočátku hatí mlha. Déšť ale postupně ustává a cesty schnou. Projíždíme krásným údolím, jedna vesnice střídá druhou. Sms, kterou mi poslal Jožo před odjezdem pouštím z hlavy, neboť túlajůcich psov nahradilo neuvěřitelné množství koní a krav, které se pohybují bezprostředně u cesty a nebo po ní. A všude spousty dětí, které nám mávají, takže od zdravení si levé ruka za celý den neodpočine. Vesnice působí chudobnějším, ale příjemným dojmem. A kdyby vesnice byla sebechudobnější, tak kostelík musí vypadat výstavně. A také ve vesnici nesmí chybět čapí hnízdo. Nikde nespatříte vietnamské stánky s tretkami, přitom ale mladí Rumuni chodí moderně oblečení. V jedné vesnici předjíždíme pohřební průvod. Nebožtík je vezen v otevřené rakvi na voze, tažený koněm. Za ním následuje vůz s množstvím koláčů a dalšího pečiva a poté procesí. Přijíždíme k mostu, kde by se podle mapy měla řeka Bystrita vlévat do přehrady Bicaz. Přehrada nikde. Jedem dál na Bicaz a začínáme stoupat do hor. Pod námi vidíme místo přehrady řeku klikatící se údolím a na zatravněném dně se pase dobytek. Zklamaně zastavujeme na odpočívadle se spoustou odpadků /jako u nás/ a pozorujeme řeku namísto přehrady. Chystáme si oběd a sušíme regenky. Je tu docela čilý provoz a kupodivu vidíme spousty zahraničních vozidel, především z Itálie. Přichází si nás prohlédnout pastevecká fenka a tak ji krmíme sušenkami. Vyrážíme do města Bicaz smířeni, že z přehrady v letošním suchém roce nebude nic. Nakonec se naše chmurné představy nenaplnily a po několika kilometrech konečně vidíme zrcadlící se hladinu jezera. Přesto je na březích patrný asi desetimetrový pokles hladiny. Po klikatících cestách objíždíme přehradu a sjíždíme na přehradní hráz. Tu jako za komančů hlídá nějaký chlapík ve fádní uniformě a se samopalem na rameni. Po našem příjezdu odchází do místnosti vydlabané ve skále a odkládá sapik na stůl. Vedle něj je tržiště s melouny. Je jich tu nadbytek, takže zákazník nekupuje zajíce v pytli. Nechá si z melounu vyříznout vzorek a okusí. Když mu nechutná tak z dalšího a dalšího. A nakonec odejde a nekoupí nic. Melounů tu je plná korba náklaďáku, který by už mohl patřit mezi veterány, stejně jako autobus, který dojel na hráz a z brzd se mu kouřilo jako z komína. Řidič nevšímavě vystoupil, otevřel zavazadlové prostory na bocích autobusu a pasažéři v zápachu spáleného obložení si vytahují svoje batožiny. Rumunský vozový park povětšině tvoří staré Dacie, ale není nezvyklé spatřit poslední modely Mercedesů, Audin a také nové modely Dacií. Autobusy a náklaďáky už něco pamatují a sanitky postavené na základu třicetileté Dacie, jak si je pamatujeme za komančů nepůsobí příliš přesvědčivě se svými vybledlými pruhy po bocích naznačujícími, že by se mělo jednat o rychlou pomoc. Z hráze sjíždíme dolů do města Bicaz. Působí ponurým dojmem, což navíc umocňuje zamračená obloha. Snažím se nepřehlédnout šipku na Gheorgheni, ale nikde ji nevidím, takže dojíždíme až do centra města na větší křižovatku. Z chodníku nás pozoruje možná patnáctiletý kluk, který se snaží prodávat denní tisk. Kývnu na něj a ptám se: "Georgeni?". Kluk mi ukáže odbočku vpravo a hned po mě chce Lei. Nedostává nic. Vyjíždíme z města a míjíme torza bývalých fabrik, kde by se z fleku mohly natáčet horory. Za celou cestu vidíme jen jednu fungující cementárnu, ostatní fabriky chátrají. Opouštíme zbytku socialistického industrializmu a míříme do Bicazské soutěsky. Na úpatí zastavujeme, protože nás láká množství stánků kolem cesty. Jdeme zkoumat co je na pultech. Je tu pouze ruční práce ze dřeva a proutí. Žádný vietnamský shit jak je tomu u nás. Co kus to originál, dokazují i šachy, které jsme koupili. Jediná figurka nemá svého dvojníka. I pantíky na krabičce vypadají jako ručně vystřižené z plechu. Ceny jsou přitom pro nás velmi příznivé. Pokračujeme do soutěsky, ale přichází slejvák. Navlékáme regenky a jdeme se schovat pod stánek se suvenýry. Déšť neustává a tak se rozhodujeme vydat do soutěsky. Čeká nás prudké stoupání, kde postupně předjíždíme kolonu osobních aut a dva tahače. Jeden se stavebním materiálem a druhý s ocelovými pruty. Oba se krokem škrábou do vraceček a zanechávají za sebou spousty kouře. Vezou materiál na stavbu tunelu, který se buduje pod vrcholem. My ale ještě máme to štěstí, že si můžeme vychutnat přejezd, po blátivé cestě plné prohlubní a louží. Bohužel déšť je natolik silný, že se z přejezdu stává pouze přesun směrem na Gheorgheni. Cestou vidíme, že i v Rumunsku se začínají stavět hotýlky a penziony. Postupně opouštíme hory a déšť ustává. V Gheorgheni bereme benzín a rozhodujeme se pokračovat na město Toplita. Podle mapy by tam měl být kemp a doufáme, že budou k dispozici chatky, protože toho dnešního promočení máme všichni tak akorát. Po kvalitních cestách si to šviháme z vesnice do vesnice a kromě toho, že mi v jedné zatáčce padá z pod pavučiny flaška s vodou, Ľubo měl co dělat aby ji netrefil, tak zrovna moc nehledíme na dodržování rychlosti. Přitom Rumuni, což jsem nečekal jezdí docela předpisově. V jedné vesnici jsme měli na tacháčích přes šedesát a ve zpětném policejní auto se zapnutým majákem. Počal jsem tušit problém. Nejprve jsem přemýšlel jak se domluvíme, když rumunština je pro nás hotová hatlamalka. Snad německy. Ale hlavně jsem si uvědomoval, že Renča veze v báglu pro tuto příležitost pár krabiček cigaret. Policajt nás předjel a nezbylo než čekat, kde nás zastaví. Za první zatáčkou nic, jel dál před námi. Za další taky ne a tak jsme vyjeli z obce. Vzdálil se nám a já si už vybavoval, jak si nás stopne v další dědině. Nakonec se nestalo a tak jsme si všichni oddechli. Radek se navíc přiznal, že co by poslední, zdržel se při předjíždění jednoho koňského povozu, takže on jel v dědině sto, když ho policajt předjížděl. Toplita, lázeňské město. Vjíždíme do města a já naivně očekávám šipku do kempu. Předjíždí nás starý Fiat Regata a zpoza volantu nás pozoruje asi dvacetiletý čípek. Docela z něj mám divný pocit. Dojíždíme na kruháč v centru a zcela bezradně z něj vyjíždím aniž tuším kam. Cesta vede jakoby středem města. Kolem na zábradlí posedává nicnedělající omladina a všichni nás skenují. Všechno působí špinavým, neudržovaným dojmem socialismu. Co mě ale překvapilo, byly výlohy s oděvy, které jako jediné vypadaly trochu k světu. Bezradně zastavuji před železničním přejezdem, který úzkostlivě volá po údržbě. A zase přijíždí Fiat Regata. Někdo z kolemjdoucích si nás dokonce fotí, ale já stále bezradně hledám odkaz na kemp. Mladík vystupuje z Regaty a jde k nám. Lubo mu vysvětluje, že hledáme kemp. Ukazuje nám, ať jedeme za ním. Vyrážíme přes přejezd a odbočujeme úzkou cestou do kopce. Rozhodně nemám pocit, že jedeme ke kempu a už si představuji, jak se plní varování tchána o tlupě cikánů a o tom, že domů se vrátíme bez motorek. Nic z toho. Skutečně dojíždíme k "nějakému" kempu. Recepce žádná a chatky už vůbec ne. Jen areál s koupalištěm a něčím jako bývalou restaurací. Navíc žádné oplocení. Údajně tu dnes skončil sraz motorkářů. Myslím, že jednomyslně zavrhujeme tady zůstat. Mladíkovi děkujeme za ochotu a v duchu se omlouvám za podezřívavost. Ostatní navrhují volné stanování někde za městem, ale já navrhuji prozkoumat šipku "Penzion", které jsem si cestou všiml. Vracíme se zpátky a odbočujeme na blátivokamenitou, prudce stoupající cestu někam mezi ponuré domky. Na konci nás čeká velmi milé překvapení. A myslím, že potěšen byl i majitel penzionku jako z pohádky. Důležitě nás vyhlížel z verandy a vzhledem k tomu, že měl volno, tak nás bez váhání ubytoval. Radek ještě pokoušel smlouvat cenu, ale nedal se. A my jsme tušili, že něco dalšího bychom těžko hledali. Navíc bydlení v suchu a v přepočtu za nějakých 180Kč na osobu bylo hodně lákavé. Užíváme se sprchování a dostáváme nápad pozeptat se na možnost stravování. Stará paní zvládá němčinu, takže si objednáváme abendessen a také snídani. Na cenu se ani neptáme, neboť všichni počítáme bankovky místní měny ještě ve statisících. K večeři si dáváme výborné pivo a všichni se shodujeme, že Rumunsko by si zasloužilo více, než náš zítřejší odjezd domů. Umytí a sytí odcházíme na pokoje si nechat něco zdát, třeba o Drákulovi.

4. srpna 2003

Po snídani, mimochodem velmi chutné, nezbývá než vyrovnat s paní domácí náš pobyt. Pro zajímavost cena za večeři byla asi 65Kč a za snídani 35Kč. Balíme motorky, ještě pár fotek s domácími a můžeme vyrazit. Dostáváme ještě několik typů kam se podívat, ale bohužel tentokrát to už nestihneme, protože dnes bychom se chtěli dostat co nejblíže ke hranicím s Maďarskem. Přes Reghin a Dej přijíždíme do prvního většího města Baia Maré. Těsně před ním málem vyčeluju RAV4, když manták za volantem se nejdříve rozhodl, že bude předjíždět autobus a na poslední chvíli to zaflekoval. Baia Mare opouštíme a míříme na Satu Mare. Na výjezdu vidíme supermarket, jak jej známe od nás. Jediný za tři dny. Vzhledem k tomu, že cesta i díky solidní kvalitě asfaltu, který neměl více děr než na jaké jsme zvyklí od nás, probíhala nad očekávání dobře, rozhodli jsme se dojet ještě dnes na Slovensko. Přijíždíme na poslední pumpu před čarou a utrácíme zbylé peníze za benzín, sladkosti a alkohol. Opět k nám přichází žebrající cikánek, tak mu dáváme pár tisíc drobných. K našemu udivení si za ně odchází koupit nějaké sladkosti.
Odjíždíme na hranici. Odbavení na Rumunské straně jde plynule, ale u Maďarů už to tak rychlé není. Maďarští celníci dělají pakárnu Maďarům a důkladně jim prolézají auta. S námi to je v pohodě. Pouze jeden celník, zřejmě budoucí motorkář, si přeje, abychom jednotlivě nastartovali naše stroje a trošku mu zavrkali na odjezdu. Spokojeně nás pouští a my můžeme pokračovat na Nyíregyházu a Tokaj a odtud severně na Trebišov. V podvečer překračujeme slovenské hranice a za šera přijíždíme na Zemplínsků šíravu. Stavíme stany a odcházíme na večeři do rybářské restaurace. Šíleně tu řve muzika, pomalu není slyšet vlastního slova. Objednáváme si smažák a dáváme pár kousků piv. Ještě štěstí, že jsme do restiku nejeli na motorkách, jak jsme původně plánovali :-)

5. srpna 2003

Vyjíždíme směrem na Prešov a přes Tatry míříme na Ružomberok. V Martine se odpojuje Ľubo a zbytek výpravy se večer vrací domů do Beskyd.

Informace o redaktorovi

Jarda Ducháček - (Odebírat články autora)