Rumunsko 2025 - první cesta novopečeného motorkáře

Kamarád Vašek za mnou přijel do Píseckýho letňáku na svojí motorce už na koncert, asi aby měl taky nějakej kulturní zážitek:-) Já už v Písku byl od 5 ráno, kam jsem nonstop bez spánku přijel z předchozí akce a stavěli jsme techniku na aktuální koncert. Mojí motorku jsem měl už naloženou v dodávce, kterou jsme do Rumunska jeli. S klukama z mojeho teamu jsem byl domluven, že se nezúčastním balení techniky po koncertě, takže někdy kolem půlnoci jsme nasedli do dodávky s naloženýma motorkama a vyrazili na cestu. Síla a bdělost mě začala opouštět někde na kraji Slovenska, takže jsem předal volant kolegovi a okamžitě vytuhnul. Vašek odřídil velkej kus Maďarska a pak jsme se znova vystřídali za volantem a já už pak bezpečně překročil Maďarsko-Rumunský hranice a uháněli po dálnici směrem do cíle, kterým bylo ubytovat se u severního vstupu na Transalpinu, konkrétně v městečku Sebeşel v hotelu Martini Restaurant & Cazare. Měli jsme docela dobrej dojezdovej čas, kolem 13h, takže jsme po cestě fantazírovali, že se ubytujeme a možná by jsme se mohli jet ještě krátce projet. Jenže s každým kilometrem blíž k cíli se kazilo počasí a do vyhlídek na projížďku nám to docela házelo vidle. Když jsme konečně přijeli na ubytko, tak už solidně pršelo, takže to nemělo cenu. Navíc pro nás pokoj měl být připraven až od 15h, měli jsme za sebou víc, jak 1100km cestu v autě, takže jsme si dali nějaký pivo, vynikající jídlo a šli spát....

Ráno, když jsem rozlepil oči a kouknul se ven, moc potěšenej jsem nebyl, černá obloha, tak nějak pořád trochu mrholilo, ale na stabilní déšť už to naštěstí podle předpovědi nevypadalo. Dali jsme si parádní snídani, vyndali z dodávky motorky, já jsem přeparkoval dodávku na domluvený místo, kde budem parkovat po celou dobu našeho výletu a šli se převlíct do motohadrů. Mezitím přestalo pršet a my se vydali na cestu. Ze Sebeşel jsme se tedy vydali na Transalpinu.  Cesta od hotelu začala relativně nenápadně, nějaká ta zatáčka, kolem spoustu stromů, lesy, ale bylo to už trochu něco jinýho, než poznáš na českejch cestách. Prostě jiná atmosféra. Provoz minimální, hezký svezení, až jsme dojeli k hrázi Sugag Dam. Samozřejmě udělali fotku u cedule s miliardou samolepek a pokračovali dál k přehradě Lacul Oasa, kde si můžeš koupit trdelník, párek v rohliku a taky kožich ze zaručeně pravýho berana, nebo co to bylo. My jsme si koupili samolepáka za 1 euro, prohodili pár slov s černochama, co nám po zjištění, že jsme Češi prozradili velký tajemství, že jsou u nás nejlepší pařby a pokračovali dál....Tahle část Transalpiny není asi pro našince až tak moc exotická, lesy, zatáčky a sem tam nějakej potok najdeš i u nás, ale svezení je to bez debat krásný. Dojeli jsme do Obarsia Lutrului, kde se Transalpina kříží se silnicí DN7A, na kterou jsme se pak v dalších dnech taky podívali, ale v tomhle momentě jsme to ještě netušili. Pokračovali jsme dál. V tomhle bodě začíná ta "exotičtější" část alpiny, kdy silnice začne stoupat do hor. Bohužel, jak to v horách občas bývá, extrémně se zkazilo počasí, přes mlhu nebylo vidět na špičku nosu, statečně foukalo a byla solidní kosa. Takže v tomhle počasí jsme "naslepo" projeli zbytek týhle silnice až do městečka Novaci, kde už bylo počasí zase normální, prostě léto. U benzínky tam mají docela příjemnou restauraci, kde jsme dali kafe, něco k jídlu pokračovali dál. Časově jsme na tom byli pořád relativně dobře, takže původní myšlenka to z Novaci vzít po vesnickejch cestách někam k Ramnicu Valcea, maximálně někam ke Curtea de Arges a tam někde složit hlavu se změnila ještě na letmý projetí Transfagaraše od jihu na sever a nocovat až někde tam. Ale uplně jednoduchý to přeci jen nebylo. Z Novaci jsme se totiž vydali po cestě DJ655, která byla fajn do doby, než nám jaksi zmizela. Navigace cestu ukazovala, ale fyzicky se před náma cesta, aspoň v asfaltový formě tak nějak nenacházela. Takže přišla na řadu trocha offroadu a první menší krizovka, kterou měl Vašek, když mu podklouzlo kolo po obrovskym hovně, bůhví z jakýho tvora. Ustál to v pohodě, ale v zápětí nás po pár chvilkách pěkně prohnali divocí psi, jako ještě párkrát další dny.....a najednou cesta zase byla...Ok, zdárně už jsme pak dojeli co Curte de Agres a podé řeky Agres (no, řeky, v těch místech to byl takovej nedomrlej potůček) jsme se vydali nahoru.

Minuli jsme Poienari, kde má hrad ten zubatej pán, co pil lidem krev, ale aby jí po staletích nezačal pít in memoriam (jestli teda není nesmrtelnej) taky mě, tak jsem neprojevil sebemenší zájem o výšlap 1480 schodů, abych viděl nějakou profláklou ruinu. Zas takovej turista nejsem a nebudu. Dorazili jsme k přehradě Lacul Vidraru. Docela impozantní dílo, to jo. Zajímavý data zjistíte prostým zadání do googlu, nemá cenu je tu zmiňovat, ale kdo je nezná, tak to za tu chvilku studia stojí. Já si tu práci dal a mimo technickejch dat a parametrů mě udivilo zjištění, kolik lidí zařvalo při stavbě tý přehrady a vůbec celýho Transfagaraše, proč a jak to všechno vzniko, atd...To, že Causescu nebyl moc týpek do pohody asi každej ví a jak dopadnul, taky víme, ale o těch obětech při stavbě jsem nevěděl. Každopádně od přehrady jsme se rozjeli dál a hned po pár kilometrech jsme potkali u cesty prvního medvěda. Jako věděli jsme, že je to tam docela běžná, ale ne uplně samozřejmá věc, že na ty zviřátka tam člověk narazí a přáli si je vidět, ale i tak se člověku rozbuší srdce vzrušením, protože do tý doby viděl medvěda tak v ZOO, nebo jezdit na koloběžce v cirkusu. Ale když ho máš jen malej kousíček od sebe a mezi váma není elektrickej ohradník, ani krotitel, tak to jsou okamžiky, který si určitě zapamatuješ. Za pár chvilek jsem potkali dalšího a pak ještě asi čtyři exempláře. Pak už jsme projeli celou silnici tranzitním tempem až na sever. Na kochání panoramatama nebylo bohužel stále počasí a už ani čas, protože se za chvilku začalo stmívat a bylo třeba se ubytovat. Nocovali jsme v městečku Cartisoara u severního vstupu. Bohužel tam nebyla žádná restaurace a my měli hlad, tak jsme na doporučení pana domácího už za tmy ještě sedli na motorky a vyrazili pár km na večeři. Pak už zaslouženej spánek. V podstatě jsme během prvního dne zvládli to, co jsme mysleli, že pojedeme dny dva. Urazili jsme skoro 500km.

Probudili jsme se do krásnýho slunečnýho dne. Ubytování jsme měli bohužel bez snídaně, takže přišly k duhu proteinový tyčinky, co jsem měl nafasovaný z domova. Vraceli jsme se zpátky na Transfagaraš, kterej jsme si hodlali po včerejším vrtošivým počasí užít do systosti a tak se taky stalo. Fakt se nedivim, že tahle cesta společně s Transalpinou patří do zlatýho fondu motorkářskejch cest. Já jsem tedy zatím nic moc jinýho neprojel a neviděl, takže nemůžu moc srovnávat, každopádně jsme z toho byl unešenej. Pestrá cesta plná zatáček a krásnejch výhledů, nikam jsme nepospíchali, cestu jsme měli od včera projetou z druhý strany, takže jsme často stavěli, uděali si na památku pár fotek, který ale nakonec vypadají tak nějak stejně, jakých najdeš po netu tisíce :-))))) U Lacul Balea jsme udělali delší zastávku, nechali motorky u cesty a pěšky, ano, pěšky!!! jsme se na to jezero šli kouknout. A zase jsme míjeli stánky s párkama v rohliku, langošema i trdelník byl opět k mání. Vylezli jsem po tom krpálu do takový kapličky, kde nás stahli jedno Euro vstupnýho, aby jsme se skrz ušmudlaný okno mohli vidět to otevřený údolí s tou klikatou silnicí. Pak jsme zjistili, že o pár metrů vedle byl výhled ještě hezčí a zadarmo:-)))) Ale aspoň jsme podpořili turistickej ruch a posléze i hokynáře, co měl stánek se vším, včetně suvenýrů tím, že jsem si zakoupil samolepáka s medvědem. Pak už jsme si užívali zbytek Transfagaraše zase až do jeho jižního konce. Před přehradou jsme zase potkali medvědy, dá se říct, že dost medvědů a tentokrát byli ještě blíž, než předchozí den. Jeden ten pašák tam seděl opřenej o svodidla jako českej kořala, což bylo dost roztomilý do tý doby, než jsem kolem něj projížděl na motorce o on se tak nějak zvednul a šel ke mě. Byl jsem od něj fakt kousek. Ono je něco jinýho si ho fotit z auta, než kolem něj jet na motorce, která nemá dveře:-) Tohle je opravdu zážitek, to jako jo.To už jsme ale byli zpátky u přehrady a pak už sjezd dolů k jižnímu vstupu. Tohle nám zabralo skoro půl dne, ono je fakt, že jak mnozí tvrdili, že projet Transfagaraš jednou tranzitně je škoda. Dá se tam strávit většina dne a projet ho 2x tam a zpátky za ten čas asi stojí. Cesta samotná, zatáčky, kopce, panoramata....ano, opravdu je to nádhera a hezkej zážitek. Pak jsme po silnicí DN67 zahájili přesun směr Targu Jiu. Je to hlavnější tah, kde se dalo jet poměrně svižně, sem tam průjezd nějakým lehce větším městečkem. Tranzitní přesun, ale svezení fajn, to k tomu patří. Někde během tohohle přesunu jsme bookli naše dnešní ubytko, který se nacházelo cca 7km severně od Targu Jiu ve vesnici Rugi. Jmenovalo se to tam Pensiunea Luminita.  Tady musím zmínit, že za peníze český turistický ubytovny s vojenskýma palandama jsme dostali luxusní ubytko s bazénem, obrovskou terasou jen pro nás, milou obsluhou a výbornym jídlem. Nutno podotknout, že teplota byla pořád 30+ stupňů a slunce pralo jako o závod, proto než nás slečna s velkýma...rovnátkama zavolala k večeři, tak jsme si pěkně zaplavali v bazénu a já tam pustil nějakýho toho Heinekena. Další fajn den byl tedy za náma a šlo se spát.....

Ráno jsme měli nachystanou od slečny parádní snídani a venku to vypadalo, že nás čeká další horkej slunečnej den. Takže s plným žaludkem jsme se pomalu začali chystat na další cestu. Neměli jsme žádnej extra pevnej cíl, věděli jsme, že se chceme podívat do Banátu, ale nic víc konkrétního. Ještě před odjezdem se mi ale stala taková malá nehoda. Potvrdilo se přísloví, že není všechno zlato, co se třpytí a mě se v luxusním penzionu díky ucpanýmu odpadu ve sprše povedlo velice seriozně vytopit nejen koupelnu, ale i pokoj. Když jsem to zjistil, už tam byl docela pěknej bazén. Společnýma silama jsme se to pokusili nějak vytřít, Vaškovi to šlo teda o dost líp, než mě, ale stejně se v pokoji tak trochu už vlnila podlaha. No, koneckonců byla plovoucí, takže by to neměl bejt nějakej větší problém, ne? Však se určitě zas narovnala. Každopádně jsme na sebe navlíkli motohadry, vyrovnali účet a vyrazili. Z Targu Jiu po cestě DN67D směr Baile Herculane. Opět jsem si myslel, že ta cesta bude jen nudná tranzitní nutnost, jak se dostat k Dunaji, jenže se z tohohle přesunu vyklubala uplně skvělá cesta. Pravda, místy opět chyběl asfalt, ale ten už tam příště určitě bude, protože tam na tom docela makali. Ale většina DN67D byla naprosto parádní svezení, kde se střídali úseky, který byly většinou krásně přehledný s novým asfaltem, kde se za to dalo kolikrát i krásně vzít a tu motorku protahnout, pak úseky se zatáčkama, z kopce, do kopce, prostě super. Pasáže kolem řeky Cerna byly krásný. Tohle jsem nečekal. Najděte si tuhle silnici a prozkoumejte, stojí to rozhodě za to. Taky jsme tam v jedný vesnici potkali Smrtku, fakt, nekecam. Pani vypadala uplně stejně, jenom místo kosy měla motyku, ale to třeba rumunský Smrtky mívají, nevim, no. Když jsme projížděli Baile Herculane, zarazil mě větší výskyt polonahejch lidí kolem silnice a takovej zvláštní odér ve vzduchu. Samozřejmě jsem vůbec netušil, že jsou to termální lázně, který založili už staří Římani a ten smrad byl síra a bůhví co ještě dohromady (viz. Google). Z týhle cesty jsme pak vjeli na DN6, cesta, dejme tomu dálničního typu...no i když to je asi silný slovo a vzali do na jih, do Oršavy a tím pádem se dostali k Dunaji. Pak po cestě DN57 podél Dunaje směr Eibenthal. Ta cesta je hlavní tah, ale vede v některých místech opravdu těsně u břehu a Dunaj je tam opravdu širokej, takže v tom pařáku jsem měl občas pocit, že jedu po Jadranský magistrále a ne při řece. Dojeli jsme k odbočce do Eibenthalu, do kterýho vede úzká klikatá cesta. Když jsme tam dojeli, tak ok, mají tam český nápisy, školu, nějakej asi úřad a hospodu u Medvěda, ve který čekáte na jídlo hodinu a půl, i když tam jste skoro sami. Já od tý návštěvy nic nečekal a taky jsem nic nedostal. Sjeli jsme zpátky k Dunaji a jeli dál, do Svatý Heleny, další český vesnice. Ta samá situace, nebylo tam prostě nic, co by stálo za to, abysme slezli z motorky, takže jsme to tam jen projeli a vrátili se zpátky na DN57, která byla asi 100x zábavnější, než obě český vesnice dohromady. Překvapilo mě, že na DN57 byl naprosto minimální provoz, takže se dalo jet opět poměrně svižně a užívat si volnou silnici s relativně hezkým prostředím kolem. Na druhym břehu Dunaje už je Srbsko, hranice prochází přímo prostředkem toku. Jedeme přes Moldova Noua až na konec DN57 do Oravita a pak krásný finále dnešního dne, cesta DN57B z Oravita do Anina, kde jsme měli zabookovaný spaní. Opět ta cesta stojí za projetí. Když jsme do Aniny přijížděli, pomalu, ale jistě se začínalo stmívat a poprchávat. Ubytování jsme našli v pohodě, jen bylo potřeba odstrojit kufry z motorek, aby jsme mohli projet vratama. Stroje jsme měli pěkně na očích na koberci pod střechou, což bylo moc fajn, protože za pár chvil se přihnala taková bouřka a slejvák, jaká se v čechách vidí málokdy. Tam je to asi ale normání. Taky nesmim zapomenout na podivný individum, který po nás chtělo před vratama ubytka peníze a když je nedostal, začal mezítím, co Vašek vyřizoval formality a já pro jistotu hlídal motorky, chodit kolem mě v soustřednejch kruzích a nedíval se vůbec přátelsky. Vůbec jsem z něj neměl dobrej pocit, ale naštěstí se nestalo nic. Zatlačili jsme motorky do vrat a tim to zhaslo. Další skvělej den za náma...

 

Po probuzení jsme posnídali pod přístřeškem přímo u našich motorek. Po noční bouřce byl krásně vyčištěnej vzduch a tím pádem cigáro na balkoně v pohodlnym proutěnym křesle chutnalo obvzvláště lahodně. Proběhlo střídání v koupelně a mě se tentokrát povedlo nezpůsobit další katastrofickou potopu. Navlíkli jsme se opět do jezdeckejch hadrů a vyrazili světlu vstříc do dalšího dne. Z Aniny jsme zamířili severně po cestě DN58 přes Carasova do Resity. Relativně tranzitní pasáž cesty, ale i tak nebyla nouze o hezký úseky a nějakou tu zatáčku a kopeček. Na silnici bylo znát, že v noci řádil živel asi obstojně, protože se po cestě válelo docela dost bordelu, co tam naplavila voda, sem tam nějaká ta vichrem ulomená haluz a podobný věci, takže bylo potřeba dávat bacha. Nicméně nic nenasvědčovalo tomu, že by tenhle den mělo bejt počasí nějak špatný a tak nás nakonec na cestě zas většinu dne svítilo slunce a bylo prostě pořád léto. Projeli jsme Resitu, což je jedno s těch větších měst, do kterýho jsme za výlet vjeli, na cestu DJ582 - Trans-Semenic. Dočetl jsem se, že je občas přezdívaná jako "malá Transalpina". Možná trochu silný tvrzení, ale ta cesta je každopádně hodně parádní a dá ti vrchovatě všechno, co od Rumunska na motorce očekáváš. Bezezbytku. Stačí si tohle všechno v mapach vyhledat a už jen tam zjistíš, že tohle projet asi stojí za to. Ve Slatina-Timis jsme najeli na hlavní cestu E70 a pálili to na sever do Cerensebes a odtud po cestě DJ608A směr Muntele Mic. Finálovej úsek DJ608 je mimochodem úžasnej.  Muntele Mic je asi druhá nejvyšší hora v Karpatech (1802m), ale taky lyžařský středisko, ale to jsme nevěděli, takže jsme koukali jak vyvoraný myši, když najednou zjistíš, že jedeš po sjezdovce:-))) Já si až zpětně našel, že ten skiareál je v zimní sezoně normálně v provozu a je poměrně dost populární, ale viděl jsem tam pár vyloženě vybydlenejch budov, co dřív bývaly nejspíš ubytovací kapacity , tak se mi tomu nechtělo věřit...ale je to tak.  Dál už normální cesta nevedla, takže jsme se tou samou cestou vraceli zpátky dolů, vrátili se do Cerensebes až někam ke Breazova. Tenhle úsek byl vyloženě jen přibližovací, nic extra zajímavýho se na něm nedělo, ale jinudy moc jet stejně nešlo. Navíc jsme tam i někde trochu zbloudili, tak tady v tý části nevím přesně, kudy jsme vlastně jeli, ale na tom nesejde, to k tomu prostě taky patří.  Dostali jsme se na cestu DJ685, která vede podél řeky Raul Mare národním parkem Retezat až k přehradě Gura Apelor. Opět moc fajn cesta se všim, co potřebuješ ke spokojenosti. Dál to ale opět nevedlo, takže bylo potřeba se opět stejnou cestou vrátit dolů. Ubytování pro dnešek už jsme měli zamluvený a bylo to do něj ještě něco okolo 100km, většinou hlavníma tahama. Trošku záživnější to bylo na cestě DJ666 do města Vulcan a odtud přes Lupeni na místo dnešního noclehu - Statiunea Straja. Posledních cca 5km mezi Lupeni a Statiunea Straja bylo opět hodně, hodně skvělý svezení, pěkný, široký serpentiny s pěknym asfaltem. Akorát nám šli před výjezdem nahoru zas po krku agresivní psi, což jsme tam nečekali, protože to bylo v obydlený části, město a ne venkov. Statiunea Straja je moderní lyžařský středisko, hezký moderní hotely, nový lanovky. Zpětně jsem si dohledával informace o tom, jak to tam vypadá v zimě, když tam lyžujou a naprostá paráda, podle mě si to vůbec v ničem nezadá s alpskejma resortama. Akorát, že co dáte za jeden den v Alpách, tak tady za to můžete lyžovat tejden. V klidu jsme se ubytovali a jelikož nikde v (pro mě) docházkový vzdálenosti nebyla žádná restaurace, kde by jsme povečeřeli, jen tak v triku a kraťasech sedli na motorky a popojeli o pár set metrů vejš, kde byl jedinej hotel s funkční restaurací. Dostali jsme luxusní stejk s hrozně dobrou přílohou, zeleninovej salát a na kus řeči se s panákama kořalky na dobrý trávení zastavil i pan domácí. Vrátili jsme se zpátky na náš hotel, já ještě chvilku rozjímal v křesle na balkoně a šlo se spát....

Předchozí den jsme se s kolegou dohodli, že dnešek bude poslední. Měli jsme sice k dispozici ještě den další, ale tím, jak jsme první den v podstatě dali víc, než jsme původně mysleli, tak nám tohle rozhodnutí dávalo smysl. V týhle části země jsme na první návštěvu viděli všechno, co jsme zamýšleli a kdyby jsme jeli ještě někam jinam, třeba víc na východ, kde je samozřejmě taky kde jezdit, tak by to sice šlo, ale už by to nebyla asi taková pohoda s časem a my se časově nechtěli nikterak svazovat víc, než je nutno. Pak ten přesun domů taky není uplně malej, takže jsme se rozhodli takhle. Každopádně tu bylo další ráno, ubytování bylo bez snídaně, takže jsme proběhli sprchou, já opět relativně bez potopy vyrazili na cestu. Ti proklatí psi naštěstí ještě asi spali, takže jsme kolem toho místa projeli v klidu a dole ve městě nabrali směr Petrosani, kde jsme posnídali na benzínce a doplnili nádrže. Poslední tankování v Rumunsku. Na dnešek jsme plán měli a ten byl naprosto jasnej. Projet si znovu Transalpinu, kterou jsme sice projeli hned první den od severu na jih, ale víc, jak zpoloviny jsme viděli velký kulový, protože bylo hnusně, mlha, kosa a vichr. Ale dneska ne. Dneska panovalo pořád léto a bylo nádherně. Z Petrosani vede k Transalpině silnice DN7A, která je jedním slovem parádní. Já vím, že už se v tom pořád opakuju a skoro každá cesta je pro mě parádní, ale já to tak prostě mam. Opět na ní dostaneš vrchovatou porci všeho, co na motorce asi potřebuješ zažít. Po týhle silnici jsme dojeli až do bodu, kde už jsme jednou byli první den a to do Obarsia Lutrului. Je to prostě taková křižovatka alpiny s cestou DN7A, kde je nějaká hospoda, pár stánků, atd...My jsme se po DN7A vydali dál na východ kolem přehrady Lacul Vidra, kde tahle cesta má pořád grády. Bohužel tam na pár místech probíhala oprava silnice a taky jsme měl tu smůlu, že jsme tam párkrát potkali šílence v supersportech, takže párkrát moc nechybělo a mohlo nás sejmout třeba nějaký Lambo nebo Ferrari. Mládenci za volantem zrovna ohleduplný nebyli. Dojeli jsme až někam k Statiunea Voineasa, kde jsme se otočili a vrátili se tou samou cestou (ono to ani jinou nešlo) zpátky na křižovatku s Transalpinou. Tam odtud jsme točili na jih směr Ranca a Novaci. Za mě je úsek Transalpiny mezi Obarsia Lutrului a Novaci nejhezčí a nejzábavnější část tý silnice, ale to je jen můj názor. V Novaci jsme opět zašli do restaurace, ve který jsme byli už první den, dali si jídlo - já měl Cézar salát, ale takovou porci, ze který by se najedli 3 lidi, no a šli jsme do finále. Dát si v nádhernym počasí komplet celou Transalpinu od jihu na sever do Sebesel, kde jsme měli zaparkovanou dodávku. Časově jsme na tom byli dobře, tak jsme vyrazili na cestu naprosto pohodovym tempem, stavovali jsme se na vyhlídkách, odpočívadlech, užívali si zatáčky, stoupání, klesání a bylo to prostě skvělý. Navíc provoz byl naprosto minimální. Tahle silnice má jistě oprávněně status kultu, to je bez debaty. Bylo pozdní odpoledne, když jsme dojeli k autu. Převlíkli jsme se do normálních hadrů, já si po týdnu nasadil na nohy kecky, což bylo naprostý blaho, protože byla začátečnická chyba se sebou nevzít aspoň pantofle, takže jsem to celý odšmachtal v motobotech:-) Naložili jsme motorky a vydali se na cca 14 hodinovej přejezd domů. Bylo to naprosto skvělý. Možná tím, jak to bylo poprvé, co jsem se někam vydal na motorce dál, než na 1-2 dny, každopádně jsem z toho vyplesknutej asi doteď, když jsem si to při tomhle sepisování znova vracel v hlavě.....

Najeli jsme na motorce dohromady něco kolem 1800 Km, vyhledávali jsme pouze asfaltový cesty, ale občas nás okolnosti donutili i jet po nějaké polňačce, nebo šotolině, ale nic dramatickýho a bylo to vždy jen kousek. Offroadovej jezdec nebudu a ani nechci.....

Jak už jsem říkal uplně na začátku, tenhle výlet byla moje první větší cesta na motorce, možná tím, jak pro mě bylo všechno nový, tak to bylo o dost intenzivnější. Každopádně Rumunsko je moc hezká země. Život na venkově tam asi nebude uplně jednoduchej, ale ve městech si myslim, že je život dost podobnej tomu našemu. Netroufám si soudit, jak to tam mají s životní úrovní, viděl jsem všechno jen z motorky, ale pro našince, zejména co se týče ubytování a restaurací, je to víc, než velice příjemný. Nebudu tady detailně vypichovat nějaký konkrétní ceny, atd, ale nesporná věc je, že za málo peněz se tam vždycky dobře najíte a najdete nocleh. Ceny benzínu jsou zhruba jako u nás, není to dramatickej rozdíl. Určitě je potřeba si dávat velkej pozor na divoký, nebo toulavý psy, to je tam fakt docela problém, párkrát nás pěkně prohnali a není to nic příjemnýho. Stejně jako potkat na silnici pestrou paletu hospodářskejch zvířat není vůbec nic neobvyklýho. Setkali jsme se vždy s příjemnýma lidma, dokonce i s ohleduplností, kdy auta pouštěli předjet motorky, jako by věděli, že tě brzdí a ty sis tam přijel tu jízdu užít a ne se za někym tahnout, jako smrad. Za celou dobu jsme nepotkali policejní kontrolu, nechávali tam prostě život na kolech volně plynout. Taky jsem někde četl o rumunskym stylu řízení, že jsou v tomhle pankáči. Nic takovýho jsem tam nezaregistroval. Víc prasácky jezděj lidi určitě u nás. Já určitě bych se tam chtěl někdy vrátit, protože těch lokalit, který budou minimálně stejně hezký, jako to, co jsme viděli teď, je tam hrozně moc Tohle byly profláknutý cesty, ale nádherný! Už teď se těším na další návštěvu....