Rumunsko 2024

Účastníci expedice – Havroš: Kawasaki Versys 1000, Robert: BMW 1250 GSA , Krtek: BMW 800 GSA, Leoš: Triumph Scrambler 1200XE, Tomáš: Aprilia ETV 1000 Caponord, Ondra: Triump Scrambler 900

1. den - 13.9.2024 

Středočeská parta vyrazila po obědě směrem D 35,kde jsme měli naplánovaný sraz. Tomáš bohužel nenastartoval Aprilii a Ondra se necítil na cestu v dešti, tudíž jsme nakonec vyrazili ve čtyřech. Cílové místo bylo určeno v penzionu Pod Pralesem v Leskovém. Celá cesta probíhala ve velmi osvěžujícím dešti (čti chcavec jako prase) a ve větýrku (poryvy, které nás házely metr z jedné strany na druhou). Při zastávce na Krtkovu palačinku a čajíček jsme si všimli opodál postávajícího chlapíka s povědomou vizáží. Nakonec jsme v něm poznali Igora Brezovara, byl ohromně příjemný a jsme nadšení, že jsme ho potkali - hlavně Krtek, který hned poznal, že je to ten …, který jel tam …. s tím … no vždyť víte, volové. Každopádně, po 393km a cca 6ti hodinách cesty, jsme dorazili do cílové destinace, vylili vodu z bot a rukavic a vyrazili do super restaurace na večeři, pivo a probrat všechno důležité.

2. den - 14.9. 

Plán cesty: dostat se co nejblíže k Rumunsku Den začal dobrou zprávou od Tomáše, kterému se přes noc podařilo přemluvit Italskou motorku ke spolupráci (radši jsme se neptali, co s ní všechno dělal) a ráno v 6h vyrazil za námi s tím, že se sejdeme na hraničním přechodu na Slovensko. My jsme si ráno dali perfektní snídani, přečetli zprávy o tom, jak zasedají krizové štáby, řešící druhou největší povodeň v historii lidstva hned po té Biblické a rozhodli jsme se, že když to zvládl Noe s lodí, kterou kutil po večerech a naplnil ji nosorožcema a žirafama, tak my to na ocelových ořích zvládneme s prstem v nose. Po radostném setkání s Tomášem, jsme ve vytrvalém dešti pokračovali povodím Váhu dál směrem na Košice. Po včerejším večeru jsme měli všichni o čem přemýšlet, například o investicích do historických automobilů a proč, když investičního trabanta někdo má, jakto že ženy nevzruší, když je pozveš na projížďku. Také jsme přemýšleli o slonicích a gazelách a spoustě dalších věcí. Na oběd jsme zastavili ve Spiškom Štvrtoku a přestože je sobota, tak jsme se perfektně najedli. Jeden nejmenovaný člen výpravy se posléze snažil utéct bez placení, ale byl odchycen pozornou servírkou a za nepromok odtažen k pokladně. Přes památník osvobození v obci Skároš, jsme se přehoupli do Maďarska, kde stálý déšť jestě zesílil, což se zdálo po celodenním lijavci, jako nemožná věc. Nakonec nás cesta dovedla k rozvodněné řece Tise, kterou jsme mohli překonat pouze na přívozu, což byl famózní zážitek. Poté už jen dojezd do cílové destinace, 20ti minutová komunikace se slečnou na recepci, která uměla pouze Maďarsky, sauna a večeře.

3. den - 15.9.

Cesta z Maďarska přes Ukrajinu do Rumunska Ráno jsme zahájili bojem o toaletu, a snídaní. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Počasí po dvou dnech chcavce vypadalo pozitivně a tudíž jsme s veselou náladou uložili nepromoky do spodku kufrů a vyrazili k motorkám. Po ujetí cca 20m jsme zjistili, že Krtkovo zánovní BMW nestartuje. Začala oprava, při které jsme vyzkoušeli všechny, nám známé, způsoby opravy - od drobného poklepání, přes silnější poklepání, roztláčení, dobíjení baterie kabelama z Havrošovy motorky a spoustu dalších osvědčených postupů. Po dvou hodinách už jsme začali propadat zoufalství, nicméně nakonec pomohlo vysušení imobilizéru pomocí fénu a naše radost neznala mezí. V 11:45 jsme tudíž měli za sebou téměř tři hodiny cesty a ujeto 20 metrů. Nasadili jsme cestovní rychlost a vydali se směrem k Maďarsko/Ukrajinské hranici. Počasí nám ukazovalo svoji vlídnou tvář a dokonce jsme viděli po několika dnech i svítící slunce. Po příjezdu k hraničnímu přechodu Berehovo jsme nasadili rychlost, velmi podobnou té ranní a cesta přes hranice trvala cca hodinu. Při té jsme si užili největšího hicáku za celý den, což je přistání na sluníčku v motokářském oblečení opravdu parádička. V návaznosti na to, jsme mohli ostatním čekatelům ve frontě předvést drobný striptýzek, když jsme sundávali podvlíkačky, funkční trika a podobné ptákoviny. Systém hraničních kontrol na přechodech s Ukrajinou je neštěstí skvěle organizován a po nasbírání všech možných razítek, od náhodně procházejících celníků a asi i náhodně procházejících lidí, jsme se úspěšně přehoupli do země, kde je největší koncentrace benzinových pump na kilometr čtvereční. Ukrajinou jsme najeli něco přes120 km, absolvovali pár vojenských check-pointů a viděli mrak pravoslavných kostelů. Také jsme načerpali několik užitečných znalostí - např. není úplně vhodné fotit si vojáky na check-pointech, protože přiběhne drsnej ozbrojenej chlapík v maskáčích a donutí Havroše všechno smazat. Také je dobré mít pevné nohavice, které Tomášovi pomohou odvézt zakouslého psa do vedlejší vesnice. Myslet se musí i na takové drobnosti, jako že objednání Gyrostalíře znamená, že dostaneš kousky okurky, rajčat, kuřecího masa, smetanové omáčky a hranolek smíchaných dohromady a posypaných vrstvou Eidamu. Ukrajinská část cesty skončila na přechodu do Rumunska, kde jsme na hulváta předjeli frontu aut a přes uzounký dřevěný most jsme se dostali do země, kde snad uvidíme chlupaté medvídky, užijeme si horských přejezdů a spaní v přírodě, na což se těší hlavně Robert. Po příjezdu do hotelu jsme probrali v restauraci dnešní zážitky a určitě půjdeme včas spát, abychom zítra zvládli co nejvíce kilometrů:-)

4. den - 16.9.

Cíl - užít si cesty v Rumunských Karpatech a dostat se blíže k Transfagaraši Den začal, jak už je tradicí, snídaní a pozvolným dostáváním se do provozuschopného stavu. Na radu našeho hlavního meteorologa Tomáše, jsme nepromoky nechali zabalené v kufrech a vydali se nastartovat stroje. Havroš s Krtkem se rozhodli poladit řetězy a drobně je dotáhnout. Po předchozích zkušenostech bylo jasné, že to chvilku potrvá, tudíž jsem se rozhodl, že mezitím zajedu vyfotit výhledy na hory z nějakého hezkého místa. Místo jsem našel, vyfotil mlhu, vrátil se zpět k mechanikům a mohli jsme vyrazit. Etapa byla naplánovaná po parádních cestách, z velké části údolím řek, silnice byla suchá, teplota optimální a dokonce svítilo i sluníčko. Jediná neobvyklá věc, kterou jsme během dopoledne zažili, bylo pár krav, které se procházeli po silnici a tudíž jsme museli drobně snížit rychlost, abychom nesmíchali jejich DNA s naší při kolizi a tím znesnadnili práci jak patologům, tak místním řezníkům, kteří by mohli do hamburgerů místo mrtvé krávy namlít části motorkářů. Oběd jsme vyřešili sendvičem a kávou v boudě u cesty, kde se o nás skvěle postarali dvě dámy v letech (a kilech). Osvěžení a najedení jsme se vydali na další cestu a už jsem si říkal, že dnes nebudu mít o čem psát … Óoo, jak jsem se mýlil, já malověrný :-) Cesta nás dovedla k přehradě, která evidentně trpěla nedostatkem vody a na vypuštěném dně se páslo stádo několika set krav. Tudíž jsme, naprosto samozřejmě, museli sjet k nim. Kravám se to moc nelíbilo, nicméně bačovi který jim dělal společnost jsme ihned padli do oka a vydal se s námi seznamovat - od Krtka dostal část svačiny, kterou si Krtek schraňoval na horší časy, s Robertem si udělal selfíčko na instáč, zkoukl nám motorky a vydal se zpět, k jeho svěřenkyním. My jsme vyprázdnili měchýře, vyměnili si rozumy a vyrazili na další cestu. Krtek nám ještě zpříjemnil odjezd tím, že předvedl, jak rychle lze zvednout motorka po pádu do kravského lejna Nebudu lhát - trošku jsem podobnou taškařici čekal a tudíž, naprosto neloajálně, jeho odjezd natáčel. Tím vznikl video záznam kaskadérského kousku, za který by se nemusli stydět ani profíci v Hollywoodu a já ho samozřejmě nebudu šířit nikam dál. Následně jsme vyrazili na trasu kolem přehrady, která se ukázala jako jedna z nejlepších částí na naší dosavadní cestě. Spousta zatáček, kvalitní asfalt, téměř nulový provoz, sucho … všechno výše zmíněné v nás probudilo závodníky a jeli jsme, jako Valentino Rossi v nejlepší formě. Bylo to famózní. Jenom jsme zapomněli na drobnost - Valentino Rossi na závodech nevozil mobilní telefon přidělaný na řídítkách vachrlatým držákem a tudíž mohl jezdit svižně. Tomáš by tudíž tak svižně jezdit neměl, aby neztrácel zařízení, které ho propojuje se světem. Nicméně prokázal, proč je mužem zákona a za pomocí dvou místních borců se mu podařilo telefon, katapultovaný z motorky při broušení zatáček, objevit. Tento zážitek nám naznačil, že silniční závodní sport nebude pro naši partu vhodný a rozhodli jsme ve naplno vrhnout do oƯroadového dobrodružství na šotolinové cestě. Ani toto se neukázalo jako vhodné a svoji schopnost zvedat spadnutou motorku nám ukázal i Tomáš, kterému se při sjezdu smekla po bahně. Asi pro nás bude vhodná opravdu jen hospoda aklidná jízda. S tímto poznáním jsme se pokorně vrátili zpět na silnici a krásnými skalnatými soutěskami se vydali k místu dnešního ubytování ve městě Siculeni. Cestou se ukázala stará pravda, totiž že hrabat do něčeho co funguje se úplně nevyplácí a Havrošovi začal, jeho ráno natažený řetěz rachotit. Při zastávce na opravu nám ukázal svoji schopnost zvedat spadlou motorku i Havroš, kterému se úplně nepodařilo postavil stroj na stojánek a tudíž skončil přikrytý svojí Kavasaki na zemi. Po postavení stroje, opravě řetězu a svěžující přestávce, jsme v bezpečí dorazili na hotel a mohli se věnovat tomu co nám jde. Večeři, nápojům a tlachání o zážitcích.

5. den - 17.9.

Dnešek začal vzpomínkou na včerejší večírek a výtečné rybízové víno, které jsme včera byli nuceni vypít z důvodu velmi pochopitelného - víno vyráběné v hroznů došlo. Tento veselý zážitek s rybízákem nás provázel skoro celé dopoledne. Ale dost o tajemstvích vinotéky z předchozího večera. Po snídani Havroš vyrazil hledat servis, kde by mu pomohli dořešit problém s řetězem, od Ondry jsme dostali zprávu, že se k nám pomalu přibližuje (momentálně je někde v Maďarsku) a zbytek party se vydal najít myčku, kde bychom mohli opláchnout ty naše krásky, které byly po čtyřech dnechcesty v dešti, bahně a kravských exkrementech pořádně zřízené. Myčku jsme našli celkem snadno, je jich v Rumunsku opravdu hodně. Zřejmě jsou auta jedinou věcí, která se tady myje a bussiness se samoobsužnými myčkami jen kvete, což pro nás byla skvělá zpráva. Má to pouze malý háček, jehož řešení nám zabralo asi 20minut. Totiž zaplacení přes bezkontaktní terminál. Vyzkoušeli jsme všechny možné platební karty, modlení, tancování indiánských tanců … Zabralo až Roberotvo Woo-doo a nějak se mu podařilo myčku pustit. S vyleštěnými stroji jsme mohli vyrazit na cestu, kterou nás provázela suchá silnice, relativně příznivá teplota a občas i sluníčko, prosvítající přes mraky. Na jednom zatáčkovém úseku jsem se rozhodl vyrazit napřeď a najít si nějaké hezké místo, kde bych kluky natočil při jízdě. Jako nejlepší jsem vyhodnotil místo u příjezdu k vesnici s malebným názvem Homoródkarácsonyfalva. Abych vše stihl, rychle jsem zkopl stojánek a postavil motorku. Při náklonu cca 65° jsem poznal, že práce se stojánkem není jako práce s buzolou milé děti a rychlost se nevyplácí. Takže bylo dobře, že scrambler byl umyt a nemusel jsem ho, ležícího na zemi, fotit špinavého. Tímto kouskem jsem se zařadil do klubu padajících motorek ze včerejška a poslední “nepadači” jsou Robert a Ondra. Když se mi kluci dostatečně vysmáli, všimli jsme si v Homoródkarácsonyfalvě jedoucího povozu s koněm, pilotovaného místním chlapíkem, který vyvezl ženu. Připravili jsme záznamovou techniku a těšili se na dokumentaci tohoto rodinného výletu. Pán u nás zastavil a požadoval platbu v Eurech, kterou Krtek bryskně vyřešil darováním sušenek. Následná cesta k Drákulově hradu proběhla skvěle. Několikrát nám cestu zkřížila stáda krav, které pasáčci hnali přes silnici. Pod Drákulovým hradem jsme dali oběd, nakoupili pár vkusných upomínkových předmětů a připojil se k nám Havroš s vyměněným řetězem a novou závadou na brzdách. Mohli jsme valit dál do hor krásnými cestami plných serpentýn a nádherných výhledů. Pořídili jsme fotky panoramat, psů, krav a bůh ví, čeho ještě. Havroš se rozhodl umýt i svoji motorku a my jsme mezitím jeli na kafe. Havroš přijel po pár minutách s tím, že motorku pouze nastříkal saponátem a vapku nebyl schopen zprovoznit a opláchnout svůj stroj od pěny. Vydal se tedy, za doprovodu našeho hurónského smíchu hledat další myčku. Ubytování dnes máme u sympatického chlapíka, který provozuje penzion z jediného důvodu - aby mohl chlastat s hosty. Ještě jsme neměli ani vypnuté motory a borec už vytahoval flašku vodky, že si sním musíme dát. Proběhla sprcha, výborná domácí polévka další kolo panáků a standardní večerní vyhodnocení dnešního dne. Konec hlášení! 

6. den - 18.9.

Na začátek se musím vrátit k našemu bytnému. Večer jsme s ním domluvili snídani na 8h. V 7:50 už pobíhal pod schody s tím, že máme okamžitě nastoupit na jídlo, aby mohl připravit pokoje pro další hosty … Tudíž jsme jeho hotýlek přejmenovali na “penzion u Blba” a vyjeli za dnešními zážitky. Dnes jsme měli první den za celý dosavadní průběh expedice (ano, je to moc vznešené označení pro náš výlet, ale budu ho používat i nadále) úplně bez deště. Parádně klikatá cesta nás dovedla k přehradě s vodní elektrárnou pod Transfagarašem. Kousek za přehradou na nás čekalo první chlupaté překvapení – po betonové zídce podél cesty se procházel medvěd, kterého jsme si samozřejmě museli důkladně zdokumentovat. Pan medvěd chtěl zřejmě zkontrolovat video, které jsem natáčel a vydal se svižným krokem ke mně. To bylo znamení k útěku.... zahodil jsem telefon a ujížděl, jako by mě medvěd honil. Nebyl to jediný kousek, kterého jsme dnes poznali, ještě jeden na nás koukal z lesíku podél cesty. Během cesty Ceausescuovou silnicí jsme se kochali nádhernými výhledy, nakoupili sýry a salámy u stánkaře, kterému jsme sežrali skoro všechno, co měl nakrájené na talířích k ochutnávce a pokračovali vzhůru. Nahoře jsme si dali sváču a pustili do opravy Havrošových brzd pomocí ukradené gola sady z opodál stojícího auta. Po rozmontování jsme konstatovali, že na to naše schopnosti na tohle nestačí a Havroš vyrazil napřed hledat servis, kde by mu pomohli. Zbytek členů expedice pokračoval dolů směrem k Transalpině a užívali jsme si krásných zatáček, přírody a vzájemného natáčení. Kousek od cílové destinace dnešního výletu jsme se opět setkali s Havrošem a jeho Kavasaki, která prodělala během tří dnů u Rumunsku téměř kompletní generální opravu a dorazili do hotelu, který je celý postavený z mramoru. Tímto musím poděkovat našemu ubytovacímu referentovi, Robertovi, který má superschopnost najít perfektní a levný hotel i na konci světa. Zítra si projedeme Transalpinu a budeme pokračovat směr Banát.

7. den - 19.9.

Protože jsme zodpovědní dospělí lidí, vstali jsme brzy a v 8h jsme už seděli na snídani. Byla, jako ostatně vždy, super. Pouze s výjimkou penzionu U blba, kde to stálo za prd. Vyrazili jsme bez závad směrem na Transalpinu. Tahle cesta byla prozatimní vrchol naší expedice. Nádherná silnice plná zatáček, ve kterých jsme lítali ze strany na stranu jako kapka potu mezi půlkami Brazilské samba tanečnice, super výhledy a zvířectvo, pochodující po silnici. Na vrcholu jsme si někteří zpříjemnili cestu enduro vložkou a výjezdem na kopec mimo cestu. Zde se mi podařilo drobně zapadnout do bahna. Vycukat zapadlé zadní kolo mi trvalo asi 10min, při kterých jsem se ukrutně zapotil a Tomáš musel vypnout komunikaci, protože jsem do ní hekal jako Dolly Buster při natáčení. Při sjezdu dolů ještě Havroš stihl píchnout, což jsme bryskně vyřešili pomocí Robertovi opravné sady z Aliexpresu a vypitím několika piv (samozřejmě nealkoholických) u přilehlého stánku. Další cesta probíhala bez zvláštních událostí a oběd jsme dali v sámošce u stolečku. Před městečkem Vulcan se s námi rozloučil Ondra, který pokračuje dál po své ose a my se vydali projet TransValcan. Protože Havroš nechtěl riskovat vysokohorskou opravu motorky, tak zůstal dole a my jsme pokračovali ve čtyřech. To se změnilo po Tomášově pádu, na čemž mě mrzí jediná věc - nemám to zdokumentované. Já, Robert a Krtek jsme pokračovali super kamenitou cestou. Po jejím zdolání jsme se sešli s Havrošem a Tomášem a náš lowcost den jsme zakončili táborovým přespáním v divočině. Pokud nás nesežere medvěd nebo zdivočelej Rumun, zítra budeme pokračovat do Banátu.

8. den - 20.9.

Včerejší přespání v divočině se ukázalo jako naprosto výborný nápad, protože nám dovolilo jet v chladivě mokrém oblečení, které při noční průtrži mračen většině z nás navhlo. Možná to bylo i tím, že jsme spali v drobném svahu, po kterém většina sjížděla na karimatkách zpod celt, jako Maradona kokain, přímo do deštivé noci. Ani snídaně nám moc nevyšla, protože nás byl v noci zřejmě navštívit hladový pejsek a všechno nám sežral, hajzlík. Po přebrodění říčky, která se naštěstí moc nerozvodnila, jsme snídani dali na přilehlé benzince, kde jsme trošku oschnuli, zkouknuli Havrošův ohnutý ráfek který včera schytal drobný úder od cca30cm terénní nerovnosti a pokračovali povodím Dunaje. Viděli jsme sochu Decebaluse Rexe (místního hrdiny z 1.století,který vypráskal Římany jako Asterix s Obelixem) vytesanou do skály a jeli do České vesnice Tisové Údolí v Banátu. Tam nás v místní hospodě pohostili pivem, kofolou a dietním vepřovým kolenem a žebry. Hrála nám k tomu česká dechovka a celkově bylo naprosto úžasný, se tam podívat. Při obědě jsme se rozhodli, že musíme navštívit i Srbsko. Cesta nás vedla dál podél Dunaje, kde jsme si užili fajnových zatáček, průvodu oveček, které jsme trošku vyplašili a paní pasačka je poté musela dobíhat. Vtipná byla i chvilka, kdy se parádní asfalt naprosto nečekaně proměnil v prašnou polní cestu a po cca 400m zase pokračovala asfaltka. Pak už jsme dojeli na hraniční přechod se Srbskem. Jeho překročení bylo tentokrát bez front, razítek, poruch počítačů a podobných taškařic, takže jsme byli během chvilky na druhé straně, což jsme zdokumentovali společnou fotografií u cedule Serbia. O Srbsku není moc co psát. Najeli jsme v něm kolem 200km, při kterých jsme zdolali převýšení, které podle mého hrubého odhadu mohlo být zhruba půl metru, předjeli 134 traktorů a asi 6x projeli zatáčkou. Ta země je fakt nudná. Jediné povyražení nám nabídl vrut, zaražený v Krtkově předním kole, což bylo z jeho strany ohodnoceno trefným komentářem “zkevruné Srbsko”. On tedy neprohodil písmenka :-) Ubytko máme dnes v penzionu, jehož hledaní nám zabralo pěkných pár minut, ale přineslo seznámení s místním sympaťákem, který na nás hulákal, že máme vypadnout pryč a přitom si nás natáčel na telefon. Dietní den jsme zakončili v restauraci se spoustou jídla a křivou podlahou, o které se Krtkovi bude zdát ještě minimálně půl roku. Zítra budeme pokračovat do civilizace, totiž přes Maďarsko a Rakousko do ČR.

9. den - 21.9.

Hlášení z devátého dne musím začít omluvou. Chtěl jsem psát večer, ale bohužel mi to nebylo dovoleno Mikulovem, který mě drobounko vcucnul a vyplivl až v hodinu, ve které už se mi psát opravdu nechtělo. Takže pardón a jdeme na to teď. Den začal dalším zajímavým zjištěním o specifikách Srbska, totiž když si v této krásné zemi zaplatíte snídani, není v cen žádné pití. To se platí samostatně. Podle tvrzení číšníka, je to kvůli jiným daňovým pásmům na jídlo a pití a tak se to musí rozdělovat při platbě. Já se spíš přikláním k teorii, že se číšníkovi jen povedlo nás trošku odrbat a přinutil nás zaplatit za jednu věc dvakrát. Pak už bylo načase opustit Srbsko a vydat se nejbližší cestou do Maďarska. Na hraničním přechodě jsme trošičku předjeli frontu a dostali se do Orbánolandu. Ubytovací referent vybral nocování v Mikulově, takže jsme před sebou měli tranzitní den, z velké části po dálnicích. Bylo to nudné, dlouhé, ale přetrpět jsme to museli - něco jako když se koukáš s přítelkyní na romantický film. Jediné povyražení představovalo koukání na posádky projíždějících automobilů. Děti nám mávali, maminky pomrkávali a na tatíncích bylo vidět, že by s námi měnili. Z dálnice jsme sjeli poblíž Vídně, kde jsme si konečně začali dnešní cestu užívat. Projeli jsme parkem s větrnými  elektrárnami, kde byla skvělá šotolinová cesta, viděli zaplavené fotbalové hřiště, ze kterého koukali pouze vršky brankových konstrukcí a konečně přijeli do naší vlasti. Po ubytování jsme vyrazili za písničkou a jednou sklenkou dobrého vína. V neděli bude přejezd domů.

10. den - 22.9.

Dnešek byl už jen ve znamení přejezdu do našich domovů, vítání s ženami, dětmi, psi, kočkami, včelami … každý podle svého vkusu. S velkým potěšením musím napsat, že jsme všichni přežili bez zranění a motorky nás dovezli domů tak, jak měli. Najeto na mé motorce  3459km, 53h35min v sedle, průměrná rychlost 64.5km/h.

Díky všem borci!!!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE