Rumunsko 2021

Kufr mám sice samou nálepku, ale v Rumunsku jsem byl naposledy jako malý jonák (hamba mi...), a co si pamatuji, nedal se tam koupit benzín...vlastně se tam nedalo koupit skoro nic, mimo měst nebylo veřejné osvětlení, zem působila temně, po horách se tam potulovaly tlupy pestře oděných cikánů s koňskými povozy, kteří ukadli vše, co nebylo přišroubované a byla to "dost" romantika. 

Původně jsem měl jet s kamarádem Pavlem, ale ten těsně před odjezdem vypadl kvůli nemoci. Taky jsem měl dorazit až do Moldávie, ale na to mi, jak se ukázalo, chybělo několik dní času a i s koronou to nebylo jen tak... 

V sobotu ráno balím a jedu na východ. Málo platné, Rumunsko není za rohem a musí se to vysedět. Jedu z Německa, kde bydlím, po dálnici na Vídeň. Je dost teplo, tak sem tam musí být krátká zastávka 

na zmrzlinu a tekutiny . Ve Svatém Floriánu je nejen hezký klášter, ale také požárnické muzeum regionu, které poskytuje nevyvratitelné vědecké důkazy o tom, že i místní dusiči požárů byli a jsou motorkáři. 

Večer jsem na hranici s Maďarskem, cesta na východ je sice volná, ale směrem do císařské monarchie stojí neochvějně strážci hranic s nabitými mašinkvéry a hájí blahobytnou budoucnost  západní zóny. Tudy na západ korona neprorazí. Zemře totiž na sešlost věkem během čekání na odbavení....fronta směrem do Rakous se táhne přes 10 kilometrů. 

Dojedu ještě do městečka Tata, kde si chci přes booking najít ubytko.....ale nějak se mi nespouští internet v mobilu, ač mi telefon ukazuje, že chytám minimálně 7G . Dost drahá zkušenost, protože po dnešních 700 km nemám náladu hledat levné ubytování.

Maďarsko si pamatuji jako zemi, která byla "dále", teď ale nějak nevím. Kukuřice tu roste sice do velikosti dospělého motorkáře a slunečnice ja velká jako malé telegrafní sloupy, ale jinak uniformní země,  vesnice bez pozitivního emočního náboje, čapí hnízda, nápisy v řeči, která nic nepřipomíná, a když chcete nějaký ten adrenalin, musíte vyjet na železniční nadjezd, protože to je zaručeně nejvyšší místo široko daleko. 

Jediná vyjímka je "pohoří" Matra s nejvyšší horou Kékestetö, která se hrdě vypíná 1014 maďarských metrů nad hladinou Balatonu. A to je můj cíl. Nejprve se ubytuji ve městě, jehož jméno nedokážu vyslovit a pak jedu do Matry. Dočetl jsem se, že se dá vyjet dost vysoko nahoru a posledních 300 výškových metrů se musí pěšky. To ale není nic pro mě, Evelínu (Suzuki V Strom 1000) nechám stát pod kopcem, a hurá vzhůru....v lese se  nepohne ani halůzka, natož aby zafoukalo. Je 37 stupňů. Horem litá tekutina se bleskurychle mění v lepkavé potůčky, které mi zaplavují podpalubí. No vlastně ta myšlenka vyjet až nahoru by zase tak špatná nebyla....Nahoře je nějaká podivná budova a rozhledna....ale Alpy to teda nejsou. Seběhnu zase dolů, a ještě chvilku jezdím po okolní příjemné krajině. Je ale moc velký hic, jedu do penzionku a jdu na pivo. Mají kozla, inu civilizovaná končina...

Ale život tu pro cizozemce není moc jednoduchý...tendle nápis jsem si třeba volně přeložil jako....Maďaři odpustí.....grilování volně pobíhajících psů v parku o víkendu zakázáno.... No, nevím....dalším cílem  měl být miškolcký hrad, na internetu ale píšou, že je v rekonstrukci. Taky to samozřejmě může znamenat, že mají týden otevřených dveří, protože stránka je jen v maďarštině. Náhradní cíl je město Eger, kde má být hrad a kostel s ikonostatickým oltářem. Pro kostely a hrady mám totiž slabost. No ale hrad je na kopečku a ze mě už tak jak tak dost leje, kostel má zavřeno a na zvonek na dveřích nikdo nereaguje. Smůla. Hezké centrum, sem tam nějaký ten kostelík... Dochází mi moje oblíbené doutníčky, a tak vlezu do prvního kvelbu s označením "T" +  cosi v lokálním jazyce. Všude jinde ve světě je to označení prodejen tabáku. Ale tady je to opravna obuvi, takže mrzká slabosti, máš odzvoněno(na pumpách se tabák neprodává)....  Ale abych se do Maďarů jen nestrefoval, jsou to ohleduplní řidiči, kteří dodržují rychlost a nechovají se agresivně, v celé zemi se dá koupit české pivo a děvčata jsou pohledná... Večer jsem na hranici s Rumunskem. Tentokrát jedu mimo dálnici, a i tak je to jak za starých časů. Těch 7 aut přede mnou odbavují hodinu. Je 42 stupňů. 

V Rumunsku si musím zvyknout na jiný systém značení cest, a chvilku bloudím kolem Satu Mare, než se najdu(navigaci mám jen v mobilu). Jedu na sever podél hranice s Ukrajinou, přes kterou je vidět pestře barevné, pravoslavné kostelíky s cibulovitými střechami. Krajina je hornatější a zelenější. O hodně hustší provoz. Dojedu do Sapanty s veselým hřbitovem a s dřevěnými kostelíky. Vesnice se táhnou kilometry daleko podél hlavní cesty, chodníky tu ještě nejsou, ale veřejné osvětlené už vybudovali. Jsou to ledky se solárními bateriemi, asi z evropských fondů....

Kostelíky jsou kolikrát jako manhatanské věže...dost impozantní. 

Region je to hornatý, se spoustou dřevěnic...zaplať pán Bůh pochopili, že nechat je spadnout by byl hřích, a tak se snaží tu turistiku nějak podpořit. Zrovna tak dřevěné kostelíky rekonstruují, co to dá... Já se další den přesouvám asi 180 km na východ. Honí se mraky, a tak se rychle ubytuji v podivném penzionu, ke kterému nevede cesta. Když se tam přes tu hromadu hnoje a kamení s Evelínou vyštrachám, vrhne se na mě nejprve pes, co mě chce sežrat a hnedle na to pan vedoucí, který nemluví jinak než rumunsky. Pokojík sice nemá dveře, jenom závěs, z kohoutku teče jenom "železitá" voda, ale já vodu stejně nepiju, a za tu cenu...Odpoledne běhám pěšky po okolních kostelech. Je to požehnaná krajina. 

Navečer koupím pivko, které pak před pokojíkem srkám. Pan domácí na to mrkne, zří, že nejsem žádnej zatracenej abstinent, taje jako jarní sníh a vytáhne flašku s čirou tekutinou. Čuchnu k tomu, co mi naleje...hm, domácí vysoce potentní slivovice. Telefonuji zrovna se ženou a říkám domácímu česky, že to je "švestka"....on mele něco rumunsky, jako že "prunus", či co....a do toho moje žena, která to přes telefon slyší, a "že von ten Rumun prej povídá taky jako že švestka, protože prunus je latinsky švestka", to ví přeci každej,ne?....Co se člověk po 25 letech maželství nedozví, moje žena asi umí latinsky i rumunsky, nebo co...?

Pan domácí se dost rozjíždí, na každého volá "hombre", vybaluje nějaké maso a tahá ostatní hosty ke krbu a že bude barbecue. Rumun, Čech a Maďar u táboráku, každý mele jen tak, jak mu zobák narost, pohled pro bohy. Naštěstí nám to do hodiny rozpouští déšť, protože jikak by ty bolesti hlavy druhý den byly asi ješte horší. Na posteli okamžitě zdechnu, ale uprostřed noci mě probudí řev...pan domácí který má office hnedle vedle, má puštěnou televizi na plné pecky. Klepu.. nic. Tak vstoupím, pan domácí je rozcáplé na posteli jak žaba, chrápe, televize jede naplno a na obrazovce zrovna mordují nějakou krasavici ve francouzštině s rumunskými titulky. Tož mu to zruším a jdu spať. Ráno vařím nudle a kávu, ale bolesti hlavy to zahání jen pozvolna. Carlos, pes baskervillský pana domácího žebrá nudle a nechá se drbat za uchem, inu vůbec jsme se dost skamarádili. 

Dneska jedu až na severovýchod země, do rumunské Moldávie, přes hory, ale leje a není nic vidět. Bydlím v  asi 30 000 městečku, kde mám domluveno ubytko. "Pension" je  soukromý byt, v podivné budově typu "sídliště Chánov", bez jakéhokoli označení, takže chvilku trvá, než ho najdu.  Je zima, leje celej den, takže mě teplá vana  zcela uspokojuje, a jdu spát. 

Ráno je ale krásně. Zdejší kostely jsou jiné, nežli v předchozím Muramareši, jsou zděné a je jich tu spousta. Mnohé jsou památky Unesco, některé jsou v obležení stánků a turistů, jiné jsou úplně osamocené. Nechci vás zatěžovat nekonečnými fotkami kostelů....ale pár se jich vejde.

 

 

 

Nemůžu si prostě pomoct, ale ty kostely mě berou.... jsou tu samozřejmě i jiné památky, normální kostely, kláštery, solný důl....Dneska spím zase na stejném místě a zkouším večer objednat pizzu....v rumunštině.....není to jednoduché, ale dorazila....je to prostě země neomezených možností.

Další den balím a jedu na jih, přes hory, na bicazskou soutěsku. Je zima, a leží mlha, která se jen pomalu zdvíhá. V horách jsou jenom dřevorubci, krávy, já a jinak nikdo. Silnice jsou v tak špatném stavu, že i místní zpomalují, a to je co říct. Jako řidiči se Rumuni na dopravní značky moc neohlížejí, v obcích se jezdí alespoň 75, dvojitá plná nic neznamená a za dopravní značky by státní kasa mohla ušetřit, nikdo je totiž nerespektuje.  Samotná soutěska je trochu zklamání. Je dost krátká, přeplněná, a když se na úzké silnici potká náklaďák s autobusem, je to zábava na půl hodiny. Z Bicazu jedu  dále na jih, na Brašov. Ubytuji se a ještě jdu do soutěsky 7 ledders. Je už sice večer, a vchod do soutězky se v 6 hodin  zamyká, to ale českého Honzu nezastaví. Přelezu plot a jdu do kopce. Samotná soutězka  uspokojí, ale ani moc nenadchne. 3 malé vodopády, 4 žebříky...hm, jdu tedy dál, asi 700-800  výškových metrů, nechci ale, aby mě v kopcích zastihla tma a tak to zase otáčím dolů. Nakonec to ale bylo příjemné rozhýbání sezením ztuhlého soustrojí, i když jsem se až na vrchol nedostal.

Dneska jsou na programu body, které se nedají vynechat. Hrad Bran a Transfagaraš. Brašov objíždím z jihu přes hory, město má čtvrt milionu obyvatel a projet ho by trvalo moc dlouho. Jde to docela dobře, až na ty nekončící olejové skvrny v zatáčkách...vzrušující. Hrad otevírá v 9 hodin, já mám už zakoupenou digitální vstupenku, takže jsem v hradu mezi prvními.... No, je to takovej malej Kokořín, ale když už jedu okolo.... Bran odškrtnut, a tak jedu rozpálenou krajinou na západ na Transfagaraš- Transfăgărășan . Po cestě ještě sem tam nějaký ten kostelík, ten se vždycky vejde,  a teď už mě čeká jen monumentální klid horských velikánů, kde budu moci rozjímat o smyslu svého nicotného života, obklopen pouze nedotčenou přírodou.... Ale kdež, milý deníčku, samotný Transfagaraš má bezmála 150 km...a na nich jsou asi 2 miliony aut, milion motorek, 4 a půl milionu turistů a 13 medvědů, kteří pochopili, že honění králiků je jenom pro zoufalce,  a tak raději dekadentně žebrají  u silnice pamlsky. Chcete-li tu prosvištět, tak brzy ráno, nebo pozdě večer. Bydlíte-li ale 200 km daleko odsud, jako já, zapomeňte na romantiku. I když zase na druhou stranu, je to kus pěkné silnice, a když si odmyslíte ten cirkus Humberto okolo, tak proč ne .....najeto 550 km.

 

Po cestě na Brašov ještě opevněný kostel Cincsor. Mám rád kostely a hrady, a tady jsou všude kostely jak hrady, paráda. 

Další den  je to hlavně o opevněných kostelech Sedmihradska. Neuvěřitelné stavby pomalu v každé vesnici. Třeba Bílý Kříž, cesta tam nevede, jenom šotolina, a hrad jak bejk. Založili je kdysi saští osadnící, kteří sem ve středověku pronikli a založili prosperujícící společnost. Ale protože jim turecko osmanská bojůvka neustále chtěla přemalovávat kostelní výzdobu, museli kostely v každé vesnici obehnat alespoň jedním věncem hradeb. A těch hradů jsou tu stovky. Navíc, díky německým kořenům, se tu až donedávna děti učili ve škole německy. Dodnes jsou v kostelích německé modlitební knihy a lidi alespoň trochu rozumí. Velmi překvapivé.

Protože první unesco kostel v Prejmeru otevírá až v 11, tak jedu nejprve na jih do horského letoviska Sinaia. Nejenom lufťácké paláce, ale taky krásný klášter, kde je právě bohoslužba, kadidlo, zpěvy, starý kostel vedle moderního. Jen jsem si myslel, že těch 40 km tam a zpět dám za 2,5 hodinky v pohodě, ale....ale je víkend, prázdniny, Rumuni cestují, a tak měšťané vyrazili do hor a horalé do města. Cesta tam je utrpení, ale cesta zpět - měšťanů je více - je horor. Kolona v protisměru je dlouhá 25 km. Jak jsem ale kolem Brašova, jde to lépe. Kostely Prejmer, Harman, Bílý Kříž, Saschiz....neuvěřitelné stavby. 

No a taky Sighisoara. Takový rumunský Český Krumlov. Rodný dům hraběte Drákuly, kostely, křivolaké uličky, památka Unesco. Krátká zastávka se vyplatí, je to moc příjemné město. Já jedu ale dál na Biertan. Další kostel-hrad. Taky Unesco. Malá vesnice, ale moc prima pension, paní vedoucí je milá a ubytko je fajn, pension s pohledem na kostel, a i když podobné fotky nemám rád, nemůžu si pomoci.....

Sedíc na terase, dostal jsem todle k snídani..... Cassa Anna. 

Dneska je nabitý den. Ještě nějaké ty kostelíky....a pak na hrad Hunedoara. Zase Unesco, zvenčí mohutné, ale zevnitř to zas taková perla není....a je kurňa hic jak bejk. Jezdím jenom v tričku a trenclách. A čas mě tlačí. Je to spousta kilometrů, a tak poprvé najíždím na dálnici. Myslel jsem si, že těch asi 150 km do Turdy po dálnici za 2 hodiny bude v pohodě, ale oprava dálnice a výluka s 20 kilometrovou zácpou vede k tomu, že tam dorazím poslední minuty před zavíračkou. Solný důl Turda je bomba, v podzemí vydlabané haly vysoké deset poschodí, velmi impozantní. Jestli pojedete do téhle pestré země, rozhodně nevynechat!

 

Večer se vypotácím ven a ejhle, jaké to překvapení, zadní kolo je prázdné....ci fix. Sedm večer, mimo město, to nevypadá dobře. Dotlačím Evelínu k nejbližší pumpě, nafouknu ji a zjistím, že mám 19 minut, nežli se vyfoukne. Hotel mám zamluven v Huedinu, 60 km odsud. a musím přes Cluj. Super. Cestou 7x dofukuji, do hotelu dorazím až za tmy a jsem z toho lehce na hlavu. V noci špatně spím. Dneska najeto 480 km

Ráno hledám pomoc v nelehké životní situaci. Naproti přes ulici je sice vulkanizér, má ale zavřeno. Na dveřích nápis 24 hodin non stop, na telefon ale nikdo nejde. Aha, jsem v řiťi, měl bych se začít učit rumunsky, protože tuhle zemi už nikdy neopustím....

Ale hnedle vedle vulkanizátora je bistro, a z něj na mě mává nějaký týpek. Jeho setra v tom bistru prodává, tak ať si prej na něj něco dám....ta setra je prý provdána za jinýho týpka, co má bratra, a ten zná jednoho, co má pojízdnou opravnu.To zní dost neřešitelně, ale za půl hodiny je mobilní vulkanizér tady, ze zadního kola vytáhne pěticentimetrový hřebíček, do dirky zastrčí takový podivný šlaušek, a že je to jako dobrý, a že jako 50 lei. Hosana, zatím to drží....

Dneska byly na programu nějaké ty horské průsmyky okolo Oradei, jenže prší a viditelnost je nulová. Jezdit v dešti po horách, když není nic vidět, to je jen pro psychicky nevyrovnané jedince, takže jedu na hranici s Maďarskem, tady je alespoň sucho. Najít hotel v Maďarsku narychlo není jen tak a platit zbytečně hodně se mi nechce. Mám zamluveno ve středu Maďarska, ale když už jsem skoro na místě, tak mi volají, že ubytko nebude, protože jim předchozí host zdemoloval hotel.....samozřejmě ode mě slyší, že to nic, že to chápu, a že jim přeju jen to nejlepší.... Nakonec bydlím o 100 km více na jih. V hotelu mají zajímavou broskvovou pálenku... Na druhý den ještě prohlídka Segedě, katedrála a synagoga, no a pak už musím přes Maďarsko napříč na sever, kolem Balatonu, až pomalu na rakouskou hranici. Placka jedna placatá, divné vesnice, hrozné okrsky, dokonce i ty čapí hnízda jsou prázdná. Moc povzbudivě tadle země nepůsobí. Jak jsem řekl, s ubytkem je to dost natěsno, takže jsem v Szombathely, v jakési podivné ubytovně za 20 euro. Večer jdu na večeři, ale sehnat v tomto městě restauraci, kde vaří maďarská jídla, je dost težké, Pohlreich by se asi divil... Utahaná děvčata vláčí kočárky a řvoucí caparty za ruku, podivné existence loudí cigarety, napomádovaná omladina v ojetých BMW...neklamné známky úpadku. Na předměstí cestou do centra je jakýsi plakát "Ježíš" a cosi v maďarštině, asi jako že Ježíš žije, nebo tak něco.....možná že jo, ale určitě nežije v tomhle městě. K večeři je staropramen.

Ráno uvařím poslední nudle, co mám, a jedu domů. Posledních 500 kilometrů, ale od Vídně prší a teplota se stabilizuje na úsporných 9 stupních. Prohlídky hradů v Burgenlandu a horská, závěrečná etuda tímto odpají. Nakonec jsem rád, že jsem doma ve vaně....

Co dodat... Rumunsko je pestrá, bezpečná země, má hodně co nabídnout. Najeto celkem 5000 km, cenově asi 25 000 - 30 000 korun. 

Je to ale taky země s velkým provozem, hodně zácpy. Všechny turistické cíle, velké i malé, jsou v obležení turistů, a i v úplném prdelákově musíte dávat pozor, když se chcete....vy víte co.  Vlaječka na kufru je sice hodně propocená, ale do Rumunska klidně zase...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE