3. den – čtvrtek 2.6.
Sighetu Marmatiei, 18 Viseu de Jos, Borsa, Mestecanis, E58 Pojorara, Fundu Moldovei, 318km. Cesta podél ukrajinské hranice, počasí pěkné, ale ta silnice. Nikdy nás nenapadlo, že si dá někdo práci a sesbírá díry z celého světa (mimo CZ) a potom z nich postaví „silnici“. Ale byl moc šikovný, protože ty díry poskládal tak, že se jim prostě nedá vyhnout. Tou pečlivou skladbou ušetřil spoustu asfaltu. Nevěříme, že to naše moto mohou vydržet. Je to otrava, proto tak málo km. A přitom se tu zvedají první kopce a krajina začíná být opravdu pěkná. Už tady pozorujeme, že základní výrobní prostředky místních zemědělců jsou dva – motyka a kůň s vozíkem.
Koně jsou všude, často se pasou zcela volně. Na políčcích vedle sebe v předklonu často tři generace jedné rodiny, každý motyku. A všude spousta dětí. A spousta kostelů, pravoslavných, nádherných, jako by je včera dostavěli.
A toulaví psi. Vždy a všude, ale jsou v pohodě. Agresivní jsou jedině pastevečtí psi hluboko v horách, asi nejsou zvyklí na cizí lidi, motorky, a tak chrání svoje stáda ovcí. Ale ty potkáme ještě později, ale o to častěji... K večeru nacházíme kemp, vlastní ho příjemná holandská rodina, tráví tu léto a jsou pohodáři.
Je tu jen finský, holandský a německý přívěs. Poprvé stavíme stan a rozbíjíme bivak. Nedělal jsem to asi 25 let a tak je to pro mě nádherný zážitek. Mám na moto rád ten konečný počet věcí a materiálu co máš k dispozici, nevláčíš žádné zbytečnosti co tě pořád obtěžují svojí všudypřítomností a snahou dokázat svojí nezbytnost k životu, aniž je na vteřinu kdy použiješ. Každá maličkost ve tvých kufrech musela mnohokrát dokázat svoji opodstatněnost na cestě, jinak sbohem. A tak je vše záležitost okamžiku – rozbalit, sbalit – radost. Začíná se na nás přes kopec valit bouřka, zalézáme do malé místnosti pro takové případy vybavené čtivem, hrami atd. Přichází pan majitel a nabízí odvoz autem do 1 km vzdálené „restaurace“. Vděčně přijímáme a tam nevěřícně zíráme na miniaturní bistro, takovou nálevnu, kde se systematicky opíjí místní omladina – co taky jiného v takové díře. Ale dostat tady jídlo? A dostali jsme. Otevřelo se malé okénko za výčepem a před námi přistály standardní evropské kuřecí stejky na grilu s hranolkama. V tu chvíli a na tom místě pochoutka nad jiné. Pár piv, přestává pršet a nám nic, ale opravdu zhola nic nechybí. Venku okolo nás jede taxi (napřed jsem si myslel, že jsem si dal o pivo víc, protože taxi tady nemůže být realita), ale když nám zastavilo, uvěřil jsem v naší šťastnou hvězdu. Odvezl nás ten kousek do kempu a nic si nechtěl vzít. No prostě rumunský sen! V noci prší, bouřka, docela průtrž. V polospánku se smiřuji s ranním sušením všech věcí ze stanu, jak jsem zvyklý z dob mého dávného stanování. Ale že se to spalo.
4. den – pátek 3.6.
Fundu Moldovei, 17A Vatra Moldovitei, Marginea, Vicovu de Sus, Brodina, Brodina de Jos, Moldova Sulita, Fundu Moldovei, 220 km. Není to pravda. Moderní hig-tech technologie od té doby zřejmě urazily slušný kus cesty, protože bylo sucho. Ráno ve stanu je nezvykle časné, protože se prostě příroda probouzí podstatně dříve než my lidé, co se od ní tak hrdě distancujeme. A je dost hlučná. Ale kupodivu je to hluk tak nějak přirozený, neobtěžuje a chvílemi se přistihnu, že se snažím porozumět. A ještě větší je moje překvapení, když zjišťuji, že jsem vyspalý a dokonale odpočinutý a zregenerovaný. To zažívám v pražském bytě jen zřídka i když spím o 3 hodiny déle. Svítí slunce, snídaně v trávě – začínám chápat. Tohle je a bude opravdová paráda. Chceme si nechat věci v kempu, ale raději se ptáme holanďana jestli je to bezpečné. Jeho odpověď je dosti přesvědčivá. Ví, že se o Rumunsku říká, že se tu hodně krade, ale prý to není pravda. On sám ve městě ani nezamyká auto a když na zimu odjede domů, tak tu nechá kemp prázdný a nikdy se nic nestalo. A to by jste měli vidět jakou tam měl kuchyň z nerezu. Z jejího prodeje by žila jedna vesnice celý rok. Takže věci necháváme ve stanu a uvidí se. Vyrážíme na prohlídku několika monastýrů, což jsou pravoslavné kláštery, často důkladně opevněné. Jsou pečlivě udržované, bohatě zdobené a opravdu v krajině monumentální.
Karpaty se začínají zvedat do výše a je to krásná podívaná. Cesta zpočátku pěkná se časem zhoršuje a po jedné odbočce začíná polňačka, ta se také postupně zhoršuje, začíná být nesjízdná pro auta, až je z toho takový lehčí off-road.
Tak na to jsme se těšili! Jenže alespoň já jsem si nikdy neuvědomoval, že to je zábava na hodinu, nebo dvě. Ale my jedeme tři, čtyři, nevíme kde jsme (GPS se nějak nechytá a často jen přepočítává a přepočítává) a konec nikde. A když se GPS chytne, řekne že jsme v půlce a na asfalt to je ještě 40 km. Výjezd z lesa a fata morgána – malé nuzné bistro, v něm lednice a v ní vychlazené pivo.
Místní nám v mapě ukazují kde jsme a já nevím jestli mám věřit jim, mapě, sobě nebo GPS. Všichni máme trochu jiný názor. Vyvrcholí to když dorazí místní pes a označkuje si jednu z motorek. Tak ještě jedno pivo a vždyť ono je to jedno – někam dojedeme.
Nakonec se šťastně vracíme do našeho včerejšího kempu. Věci jsou na místě, majitel nekecal. Cestou jsme navštívili jednu místní keramickou dílnu. Spousta krásných váz, nádobí za zlomek ceny než je známe my. Mladý klučina povídá, odkud že jsme? Z Prahy. To prý zná, jeho táta tam včera odjel na nějaký veletrh propagovat naše výrobky. To jsou ale náhody. Je zvláštní, kolik tady je všude dětí a mládeže. Není tu moc co dělat. Do škol to mají strašnou dálku po cestách pro nás nemyslitelných.
Jsme dost zmlácení, ale moto drží a to nás uklidňuje a posiluje. Já tu svoji za odměnu večer pěkně opláchnu, navzdory Tomášovým posměškům a poznámkám o pomádě. Já se taky snažím každý večer osprchovat. Dnes už do „restaurace“ nejdeme, jenom kupujeme zásobu vychlazených piv a konzumujeme vlastí zásoby. V noci se mi zdá o každé projeté louži, tak jako posledních půl roku, jenže teď je to to, co jsme dnes projeli a ne jen sen co bych chtěl zažít. Takže lepší – nekonečně lepší.
5. den - sobota 4.6.
Fundu Moldovei, 17 Vatra Dornei, Bistrita, 15A Reghin, 15 Toplita, Tulghes, Poiana, Bicaz, 395 km. Ráno 5:30 vstáváme a já nevím, jestli je to tím, že se těšíme na další zážitky, nebo spánek v přírodě je tak kvalitní a posilující, že to stačí. A nebo je tím neskutečným přírodním kraválem, ale odpočinutí a vyspalí jsme, tak co ve spacáku. Opět snídaně v trávě, je hezky a my balíme, loučíme se s Dutch majiteli. Silnice je pěkná nová, přes kopce a údolí se dostáváme do bicazské soutěsky. Pěkný přírodní útvar, ale všude stánky se stále stejnými suvenýry. Jediný zajímavý předmět objevujeme u stánku s uzeninami. V mém kufru končí nadějně vypadající domácí klobása – snad hvězda večera. A opravdu jí potom byla. Musím se zmínit o zvláštní věci – teda pro nás zvláštní. Několikrát jsme si v obchodě či u stánku koupili klobásu a párek (kabanos). Vždy to byla vynikající uzenina, dokonale zpracovaná a jemně kořeněná, plná pouze čistého masa. Český řezník se svým prátem by tu zřejmě nepřežil první ochutnání své sračky. Dnes bylo off-roadu pouze cca 10 km, Ale protože odpoledne začaly občasné přepršky, stačilo to. Jsme mokří a špinaví a tak končíme v hotýlku kde jsou ubytovaní snad jenom místní dělníci, ale je nový a čistý s restaurací ve které jsme večer sami se servírkou, co umí 16 slov anglicky a to stačí. Takže jídlo a pivo bylo. Moto nám slibuje před vchodem hlídat noční vrátný, tak dostává pár eur a my se budeme modlit.
6. den - neděle 5.6.
Bicaz, 12C Gheorgheni, 13B Sovata, 13A Balauseri, 13 Sighisoara, Topa na Cristuru Secuiesc, 13A Miercurea-Ciuc, 12 Sanmartin, po nezpevněné do Darmanesti, 326 km. Ráno je vše ok – jsme mile překvapeni a přiznáváme jeden druhému, jak jsme v noci vstávali a hlídkovali. Pár km silnice a potom enduro cca 4 hodiny v kuse.
Krajina a hory jsou tu neuvěřitelné. Je to možná ten nejkrásnější kout hor co jsme kdy viděli. Taková náhorní rovina, panensky čistá, voní po koních, ovcích a krávách, nevídaně svěží zelená, potůčky, žádné nálety, vše jakoby zkulturněné ale samotnou přírodou, bez zásahu člověka. Myslím že tam nahoře jsme ucítili oba bezmeznou úctu a obdiv k přírodě a k jejímu dílu, k nádheře kterou dokáže stvořit jen ona. Nikde žádní lidé, jen občas samota o které nedokážeme říci je-li obydlena nebo ne. Jsou tu známky obojího.
Ale lidi v zimě si tu nedokážeme představit. Když pokračujeme už dolů do údolí, začínáme potkávat skupinky a rodiny, co sem jezdí na víkendový piknik.Ale až tady níž, protože nahoru to autem nejde. Idyla je to dokonalá a my si odvážíme opravdu hluboký zážitek. Hory nás odměnili. Díky. Je celý den slunce a teplo a my jsme zpocení a zaprášení až běda. První motorka zvedne oblak prachu a ta druhá k tomu musí přidat ten svůj, protože je bezvětří a žádné rozestupy nepomáhají. Trochu to skřípe mezi zuby, ale když se jede dostatečně rychle, není čas to vnímat. Nevadí, to k tomu patří – jeden den mokro a bláto, potom tohle.
Podle GPS hledáme kemp, ale nikde nic. Projíždíme okolí a zase nic. Až na zahradě prodejny obytných přívěsů zcela náhodou nalézáme krásně vybavený kemp patřící zase holanďanům. Nikde žádná cedule, nic. Asi nestojí o náhodné cestovatele, stačí jim prezentace v tiskovinách v Holadsku. Taky tu skoro nikdo není, jen pár němců a holanďanů. Všichni jsou milí a pozorní. Budovy ve stylu haciendy jsou bez stěn, volně přístupné a skvěle vybavené. „V lednicích si vemte co potřebujete, jen mi sem na ten papír dělejte čárky.“ Majitel nás zavazuje svojí důvěrou. Tak popíjíme studené a dobré pivo a rozbíjíme bivak. Pohoda. Motorky myjeme oba, protože ani Tom neunesl ty vrstvy prachu a přítomnost betonového plácku s hadicí. Asi se trochu za to stydí a tak to s tím mytím nepřehání. Zato já to beru důkladně. Potom na řadu přichází i naše tělesné schránky a je to fakt paráda. Večeře v nedaleké luxusní restauraci je taky super, jídelák mají jen rumunsky a tak vida naší bezradnost se číšník ptá slušnou angličtinou, jestli máme rádi pálivé. My že jo a tak za chvíli přináší dvě slušně velké keramické mísy se směsí mas a zeleniny, dobře okořeněné a zapečené s fazolemi. No sen. Pár piv a nastává problém, jak se takhle nacpaní dokutálet těch 200 metrů do kempu. Tak vyrazíme a hle – branka zamčená, tak musíme přes plot – no nadlidský výkon. To se to potom spalo.
7. den - pondělí 6.6.
Darmanesti, 12A Onesti, 11 Targu Secuiesc, 11B Sanmartin, zpět do Vanatori, 13 Brasov, 73 Bran, 401 km.
V 6 hod. už ten pološílený kohoutí ryk nešel vydržet a tak hurá na balení a odjezd. Ten hajzl přestal, jen jsme vstali. Ještě před odjezdem při placení dáváme řeč s majitelem. Kemp ve kterém se nacházíme se jmenuje Tropus Walley, N - 46.40086 E - 26.481330. Chlapík vydává každoročně brožuru mapující kempy v RO. Vydává to zejména pro Holanďany ale má jí prý i v angličtině. Bohužel pro nás již výtisk nemá, vše to rozdá začátkem roku na nějaké výstavě o cestování v Holandsku. Ale sednul si s námi k mapě poslouchal kudy bychom cca chtěli jet a zakresloval do mapy kempy o kterých ví, že to buď vedou Holanďani, nebo jsou to ověřené kempy s příjemným prostředím. Až později jsme ocenili tyto informace a nutno říci, že nás poslal vždy správně. Jeho stránky jsou www.camperland.ro, nebo www.cagrom.eu Krásné enduro, ale místy hluboké kaluže plné bláta a kamení. Místy jsme to museli objíždět po loukách a jednou dokonce i po poli. Ale moc pěkné, Tom to jednou v tom blátě lehce položil, byl celý od bláta a já ho potom musel fotit, aby všichni viděli, jakej je to drsňák. Prostě super a spousta zábavy. Počasí je celý den nádherné. Stavujeme se v Brašově v bikeshopu a sháníme, kdo by nám vyměnil spojku řetězu, ale je už moc pozdě a tak alespoň wapkou bereme moto i sebe z toho největšího bláta. Je nám divné, že v 5 hod. už nikdo nepracuje, až potom zjišťujeme, že jsme v jiném časovém pásmu a je tady o hodinu víc. Pozdě odpoledne přijíždíme k asi nejznámějšímu rumunskému hradu hraběte Drákuly – Bran.
Přímo pod ním je kemp, zase holandský a zase moc pěkný a skoro prázdný. Jen jeden Rakušan na kole, co má holku od Ostravy a za kolem vozík – velikej frajer. Hned za námi dorazili dva Poláci, jeden na R1 ověšené taškami, tak ten si teda musel opravdu to Rumunsko užívat! Ale byli v pohodě, oni polsky, my česky a všechno jsme si rozuměli. Za chvíli kluk s holkou na dvou KTM. Taky pohodáři. Jen mě pobavilo, že on stavěl stan, vařil, rozbaloval atd., zatím co ona jen kecala s Polákama a s námi a nic. On kmital a ona nic! No to je asi ta radost vozit si sebou takovýho parťáka. Pak se jen otočila a vlezla do stanu. To byl celý její výkon, teda kromě toho kecání. Ale moje "Trenčianské fazule s párkom" sklidily celkem úspěch..
8. den – úterý 7.6.
Bran, 73 Campulung, 73C Albestii Pamanteni, 7C nahoru na Fagaraš, 7C zpět Ramnicu Valcea, 7 Cisnadie, 1 Carta, 429 km. Dnes nás čeká předpokládaný zlatý hřeb programu – přejezd pohoří Fagaraš pod nejvyšší horou Moldoveanu – 2 544 m.
Začalo to přejezdem po celkem slušných silnicích, které se jako obvykle rychle zhoršovaly, až skoro přestaly existovat, ale ne tak docela, zůstaly po nich díry. Jen ty díry a nic než díry. 70 km děr.
Děsnej opruz. Když jsme se probojovali až skoro (z jihu) na vrchol, silnice se zlepšila, ale zase byla zasypaná kamením a sněhem a těsně před vjezdem do tunelu, který protíná nejvyšší hřeben to už dál prostě nešlo.
Při představě zpáteční cesty po těch dírách jsme se rozmýšleli, jestli se do tunelu neprobojovat, ale nevěda co je na druhé straně, jsme to otočili. Fakt hnus. V polovině zpáteční cesty dolů Tom zastavil na jednom můstku a hned usnul jako špalek. Taky se mi chtělo, ale někdo musel odhánět divoké psy a protože jsem byl pomalejší, zůstalo to na mě. Pak jsme Fagaraš objeli a našli kemp na začátku výjezdu na Fagaraš ze severu. Zase zážitek. Kemp uprostřed cikánské vesnice. Ale vše v naprosté pohodě. Teplo a my do noci sedíme venku a za svitu čelovek jíme a nad mapou plánujeme další den.
9. den – středa 8.6.
Carta, 7C nahoru na Fagaraš ze severu, zpět na hlavní, 1 Cisnadie, 7 Brezio, 7A co to dá, za jezerem L. Vidra na sever Sebes, 1 Saliste, 363 km. 6.30 ráno krásně svítí slunce a my v klidu vyrážíme. Dnes ráno si dáme ten samý kopec, ale ze severu. Stálo to za to. Krásná nová silnice se klikatí údolími a vede nás stále výš a výš. Často zastavujeme, kocháme se a fotíme.
Nikde nikdo, jen těsně před vrcholem nějaký týpek z Holandska na čopru, spíš hardtail stavba, zadní kolo široké jako u raketoplánu a z radosti nad tím vším po každém jeho rozjetí zůstává na silnici černá smradlavá čára.Jak se jen dostane zpátky domů je mi záhadou. Asi po ráfku. Ale pohoda z něj přímo stříká. A už jsme u toho samého tunelu, jako včera, jenom z druhé strany. Zase u vjezdu tuny sněhu.
Ještě že jsme včera nebojovali o vjezd na druhé straně. Všude tečou potoky vody z tajícího sněhu a není tu nahoře úplné vedro, ale svítí slunce a nám je ok. Užíváme si to i cestou dolů. Potom rychlý přejezd po hlavních silnicích a začíná něco naprosto nečekaného. Silnice se u místních jmenuje
Transalpina a je už několik let ve výstavbě. Žádná dálnice, ale poctivá a krásná alpská silnička, cca 70 km samá zatáčka, říčky, jezera, kopce a klesání.
Pro nás je to zpestřeno tím, že celé úseky dosud chybí. Tady je jen polňačka rozbitá od náklaďáků a tuny prachu. Naprostá paráda, jeden z nej nej zážitků. Pár km nový krásný sfalt, pár km lehké a rychlé enduro a to se pořád opakuje.
Místy už nové penziony, co čekají až se silnice otevře a přijedou turisté, místy chatrče starousedlíků, co nevědí co počít v nové situaci. Po staletí nikde nikdo a najednou za pár měsíců (podle mě spíš let) proudy aut a čumilů, co okukují z bezpečí svých vozů tu bídu. Paradoxy a absurdity co scénáristi nevymyslí, jedině život sám. Na téhle cestě jsme kromě pár dělníků a místních byli celou dobu úplně sami. Fantazie. Takže zlatý hřeb výpravy nastal nečekaně jinde a o den později. Ale nastal a byl to o to intenzivnější zážitek, že byl nečekaný. Na konci této silnice další kontrast – odsud ze Sebeše je to už „jen“ cesta domů. Ale myslím, že nám to nevadilo. Byli jsme plní zážitků a domů jsme se těšili. Ještě jeden rumunský kemp, jsme za dnešek pěkně zmakaní a tak večer Tom usíná na karimatce ve spacáku venku u stanu. Bylo hezky a teplo a tak jsem ho tam nechal do rána. Dost se divil, ale byl spokojený, má to tak rád. Trochu jsem v noci hlídal, ale byl klid...
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
Ještě že jsme včera nebojovali o vjezd na druhé straně. Všude tečou potoky vody z tajícího sněhu a není tu nahoře úplné vedro, ale svítí slunce a nám je ok. Užíváme si to i cestou dolů. Potom rychlý přejezd po hlavních silnicích a začíná něco naprosto nečekaného. Silnice se u místních jmenuje Transalpina a je už několik let ve výstavbě. Žádná dálnice, ale poctivá a krásná alpská silnička, cca 70 km samá zatáčka, říčky, jezera, kopce a klesání.
