Rumunsko 2010

• 263 km • 11 hodin v sedle

Zázrak, ve který jsme doufali, se nevyplnil, oblečení neuschlo, jenom se stalo z mokrého vlhké. V 7:30 se nikomu z vyhřátých a hlavně suchých postelí nechtělo. Nakonec jsme přeci jenom všichni vstali. Kolem 8:30 jsme byli připraveni na další cestu. Ještě jsme se rozloučili na recepci, uklízečka nám vrátila zapomenutý „mozek“ naší expedice, a to kalkulačku. Při průjezdu Szegedem nás překvapila doprava ve městě. Všude, ale opravdu všude plno kamionů, nových tramvají... . Téměř na konci města mi upadlo lanko na plyn a v nejhustším provozu jsem se jen tak tak dostal na kraj vozovky. Zastavili jsme na mostě a podařilo se nám zajet na chodník. Vše jsme opravili ze zásob dílů. Nyní nám už nic nebrání, aby jsme se vydali na hranice a poslední velké maďarské město jsme zdolali. U první cedule s rumunskou vlajkou děláme již rutinní foto. Na hranicích s Rumunskem musíme vyndat občanky (udivuje nás důkladná kontrola místních celníků, kteří každý kamion či dodávku prohledávají). Čekáme ve frontě a sledujeme celníky při práci, když si nás na jednou přivolají k sobě do speciálního pruhu. Začínáme mít obavy, co po nás budou chtít. Naštěstí se chtěli podívat jenom na motorky. Dokonce se nás česky ptají, kam jedeme. U celníků stojí pes, který se vrhá za Jiřím, tomu se daří ujet. Při cestě nazpátek se mu zalíbila moje nohavice a s chutí se do ní zakousnul. Měl jsem však na sobě motorkářské kalhoty, tak se mu je nepodařilo prokousnout.
Za hranicemi směňujeme 70 euro za 280 lei. Při ujetí prvních kilometrů nás zaujaly prasečáky, které jsou obehnány vysokým betonovým plotem a ostnatým drátem. V první vesnici tankujeme benzín. Při výjezdu z benzínky se naskýtá první vážnější problém u Martinovy motorky. Tuto pauzu využíváme k obědu. Závada se ukázala jako lehká, nejspíš se nepromíchal dostatečně olej a při výjezdu do kopce se nalil do karburátoru. Vyrážíme dál, kde vidíme plno kontrastů. Jeden dům je skoro na spadnutí a druhý je nově opravený. Tento pohled se nám naskýtá téměř s mechanickou pravidelností. Míjíme vcelku pěkné a honosně vypadající kostely. Všímáme si toho, že vesnici jsou zde stavěny převážně kolem hlavní cesty, takže vesnice jsou dlouhé. Hlavní cesta je asfaltovaná, jakmile ale sjedete někam do vesnice tak je tam jenom prašná cesta. Lidé posedávají před baráky a hovoří se sousedy a to v jakoukoliv denní dobu. Není zde ani kanalizace, v mnoha vesnicích pozorujeme, jak jsou z každého domu vytažené okapy, někdy až 10 m daleko od baráku do strouhy u silnice. Cíl dnešní cesty bylo dojet do Temešváru. V Temešváru zastavujeme u supermarketu, kde si chci vyfotit rumunké plastové peníze. To ovšem nebyl dobrý nápad, protože toho si všimnul místní žebrák Billy, který okamžitě přispěchal a chtěl jedno euro. Uměl obstojně anglicky a opravdu rád se vybavoval (asi začnu žebrat, abych se taky něco naučil). Chvíli s ním mluvíme a pak tam necháváme Michala a Martina napospas Billymu. Když se vracíme z nákupu tak Billy tam stále je. Začínáme s ním rozprávět a říkáme mu, že Michal je nejlepší mechanik. To jak Billy uslyšel, šel se k Michalovi podívat a chtěl mu pomáhat, dokonce ho i roztlačoval. Když už jsme chtěli jet, tak jsme se ho ptal, kde koupíme mapu rumunska. Billy chvíli vysvětluje, ale po chvíli nám nabízí, že ho máme vzít na motorku a že nás tam odveze. To se nám ale nechce, tak mu říkáme, že nemá helmu. To Billymu vůbec nevadí a radí nám, co máme dělat, když by nás chytli policajti. Po chvilce dohadování jsme mu radši dali nějaký euro a odjeli jsme. Do centra, kde měla mapa údajně být, jsme ani nemuseli a koupili jsme ji na první pumpě. Po rozbalení mapy jsme začali studovat mapu a hledat české vesnice, kam jsme se chtěli podívat. Bohužel jsme je neznali, tak jsme volali domu, aby nám řekli, jaký to jsou. Mezitím přijel nějaký Rumun, který nám něměcky vysvětloval, že české vesnice jsou 10 kilometrů východně od Resity. V Resitě jsme zastavili na pumpě a ptali se kam dál. Dozvěděli jsme se, že tu není žádná česká vesnice a že tu je pouze chorvatská. Po tomto sdělení jsme se rozhodli, že najdeme nocleh. Začali jsme hledat opět pozdě, ale přeci se nám podařilo najít místo. Bylo to takové pěkné místečko, na vrcholu údolíčka. Zaparkovali jsme motorky o stohy sena mezi kukuřičné pole a ovocný sad a postavili jsme stany. V průběhu stavění se na nás přišli podívat místní divocí psi, kteří jen zavrčeli a odešli. Při průzkumu okolí jsme na ně opět narazili. Byli to nejspíš hlídací psi, kteří hlídali pole. Noc probíhala klidně, jen nás občas probudil psí štěkot a občasné funění psů, kteří obcházeli stany. Třetí den skončil.

4. den - pátek 10.9.

• 433 km • 13:30 hodin v sedle

Ráno to vypadalo, že bude pěkně. Svítilo slunce, prostě idylka až do chvíle, než jsme na protějším kopci spatřili obrysy lidí. Rychle jsme se sbalili a vydali se na cestu. Po pár kilometrech začalo pršet, tak jsme zastavili na snídani. Při tom jsme si popovídali s místním řemeslníkem, který říkal, že má taky motorku a po chvilce nám ji dokonce přivezl ukázat (byla to německá MZ). Když odjel, tak jsme se bavili o scéně, která nás minulý den dost pobavila, a to, když cyklista nadával na auto, které jelo z kopce příliš pomalu. On jenom řval, kličkoval a chtěl ho předjet. Po chvíli přestalo pršet a my jsme se vydali na cestu. Zastavili jsme se u zavřené továrny, která nám nápadně připomínala Černobyl. Poté jsme začali vjíždět na horší cesty, ale to, co nás mělo teprve potkat, to jsme opravdu nečekali. Z ničeho nic se na silnici objevil policista a odkláněl směr kamsi pryč. Po pár metrech jsme uvízli v dopravní zácpě. Cesta byla velmi úzká. Sotva tudy projela 2 auta, a to tak že jeden musel jet vždy po trávě, takže varianta předjetí nepřicházela moc v úvahu. Po půl hodině jsme se konečně hnuli z místa, ale ne moc daleko. Postupně jsme popojížděli. Při tom jsme sledovali rumunské řidiče, kteří kolem nás v protisměru předjížděli tak 100 km/hod a pak se nacpali zpátky do řady. Po nějaké té hodince jsme se konečně vymanili ze zácpy, při které jsme stihli prohodit pár slov se Slováky, Maďary a Němci. Po vyjetí z této šlamastiky jsme se rozjeli k městu Sybyu. Kolona byla až do města i ve městě. Mohla mít tak 12-14 kilometrů. Doprava ve městě totálně zkolabovala. Všechny křižovatky byly ucpané. My jsme naštěstí mířili jiným směrem a podařilo se nám projet. Dodnes lituji řidiče, kteří tam zůstali. V Sybyu jsme se poprvé ztratili a vydali jsme se mimo hlavní tah, kde nás čekalo překvapení. Cesty, o kterých jsme slyšeli se konečně objevily. Jenom zem, kameny a díry. Nejvíc nás však fascinovalo to, že po této cestě jezdila auta jako by nic a to auta typu Audi a Mercedes- Benz. Po cestě, která byla tak na traktor. Zde jsme se zeptali na cestu, překvapila nás výborná angličtina místního domorodce. Ten nás poslal správným směrem. Při průjezdu vesnicí vybíhali kluci, kteří si chtěli plácnout a nadšeně mávali. Po návratu do Sybyu jsme nečekaně ještě zastihli zácpu. Nejdřív jsme mysleli, že počkáme v koloně, pak jsme se ale rozhodli, že zvolíme elegantnější způsob. Sesedli jsme z motorek a vyvedli jsme je na chodník a předešli jsme celou kolonu. Ostatní řidiči nejdřív nechápavě koukali, ale když viděli, jak jsme je všechny dostali, tak se začali smát a fandit nám. Po vyjetí z města jsme dorazili do místa, kde bylo zúžení vozovky a tedy opět kolony. Neměli jsme chuť čekat, tak jsme začali předjíždět. Občas nás protijedoucí kamiony netrefili jen o milimetry a jejich gesta a troubení nám to dávala jasně najevo. Kamioňákům se to sice nelíbilo, ale ostatní řidiči nám uhýbali a ukazovali, ať jedeme dál. Dnešní cíl cesty byl dostat se co nejblíže k Brasovu, abychom to další den neměli daleko. Dost nás zdrželi kolony, tak jsme se rozhodli, že nasadíme a pojedeme co to dá, aby jsme to dohnali. Najeli jsme na hlavní tah, který byl opravdu luxusní. Byť jednoproudovka, ale povrch a značení bylo opravdu dobré. Pro Rumuna to je však jako dvouproudovka, ty jsou v protisměru víc než ve vlastním pruhu. Začíná se stmívat. Michal a Jiří chtějí najít nocleh, navíc Jiří tvrdí, že nic nevidí, že ho ty světla moc ozařují. Po dlouhém přemlouvání se mi podařilo všechny přemluvit, aby jsme se ještě vydali na cestu, protože bylo jedno jestli začneme něco na přespání hledat teď, nebo až za hodinu. Stejnak byla tma a nebylo vidět nic. Jako první jedu já. Opravdu není moc vidět, řídím se jen světly protijedoucích aut. Kolem 21. hodiny začínáme hledat něco na přespání. Odboček moc není. Dlouho se nám nedaří nic najít, až do chvíle kdy za jednou pumpou narážíme na vedlejší cestu. Cesta je opravdu špatná. Projíždíme lesem, na konci cesty nacházíme opuštěnou vojenskou základnu. V jednom okně se však najednou rozsvítilo a odhrnula záclona. Rychle otáčíme motorky a mizíme odtud. Nechtělo se nám však hledat nic jiného, tak popojíždíme jen o kus dál a zajíždíme do lesa. Místo není ideální, jsme v kopci, nemůžeme postavit stany, tak se rozhodujeme, že budeme spát pod širákem. V krvi se nám hromadí adrenalin. Jsme v rumunském lese, poblíž vojenské základny a vůbec nevíme, co může být o 10 metrů dál, protože tma je hluboká. Venca utopil svůj stroj v bahně, ostatním se podařilo naštěstí vyjet k nejbližšímu stromu a opřít motorky o ně. Dáváme si večeři a pomalu usínáme. Čtvrtý den končí.

5. den - sobota 11.9.

•244 km •9 hodin v sedle

Ráno balíme, vyprošťujeme Vencův stroj z bahna a vyrážíme na cestu. Zjišťujeme, že jsme asi 20 kilometrů od našeho hlavního cíle, a to od Drákulova hradu. Ve městě zastavujeme na parkovišti a koukáme na mapu. Nejsme si jisti, jestli hrad je ve městě Brasov nebo v Branu. Místní žebrák k nám okamžitě přiskakuje a nabízí pomoc. Chvilku se nám snaží vysvětlit, kam máme jet, ale umí jenom rumunsky, tak nás odvádí mladé trafikantce, která dlouho bojovala s mapou. Anglicky sice uměla dobře, ale o tom, kam chceme jet, neměla vůbec páru a to prodávala suvenýry hradu! Aktivní Rumun nám nabízí, že za 5 euro ho máme vzít na motorce a on nám ukáže kde to je. Nám se nechce, tak opět používáme fintu s helmou. Rumun se však nedá jen tak lehce odbýt a řiká, že mu máme zaplatit taxíka, že pojede před námi a ukáže nám kde to je. To se nám už vůbec nechce. Na konec odchytává procházejícího člověka, který jak se ukázalo, byl nejrozumnější. Ukázal nám směr, řekl ať dojedeme do další vsi a tam že nás pošlou dál. Aktivní rumun od nás chce již tak typické jedno euro. Nejdříve nám to říká rumunsky. My mu nerozumíme ani slovo, tak si došel za trafikantkou a řekl nám anglicky o peníze. To nás pobavilo, tak jsme mu ho dali a vydali se na cestu. Po cestě koukáme na celo-vesnický sběr brambor. Po krátkém hledání se dostáváme ke hradu Bran. Zastavujeme na parkovišti a zamykáme helmy. Mezitím přijíždějí 2 motorkáři a začínají s námi mluvit. Smějí se tomu, jak jsme zamkli helmy, čemuž vůbec nerozumíme. Dozvídáme se, že jeden z nich má doma Jawu z 80. let. Dostáváme je, když jim ukazujeme, že jedním klíčem nastartujeme všech 5 motorek, oni si to nadšeně fotí. Dávají nám vizitku a říkají, kde je další pěkný hrad. Konečně vyrážíme na hrad. Cesta je lemovaná řadou obchůdků se vším možným. Mnoho starých domků zde nezůstalo, avšak nějaké přeci jenom ano. Pomalu vystupujeme na hrad. Zprvu na nás působí omšele. V prvních místnostech jsou jen fotografie. Přibývajícími místnostmi se to však zlepšuje a pomalu procházíme snad všemi místnostmi hradu s již typickým vybavením místností. Nejhezčí na hradu je asi nádvoří s věží, které vytváří to kouzlo, tu atmosféru na kterou jsem čekal a těšil se na ni. Já osobně byl s prohlídkou velmi spokojen a moje očekávání byla splněna. Ostatní moc spokojeni nebyli. Důvody byly ale malicherné. Po prohlídce scházíme na tržiště a od příjemného dědy nakupujeme hrušky a švestky. Když vážil hrušky, tak aby navážil určité množství, místo hrušky přihodil švestku a bylo to. Cena byla opravdu symbolická a měli jsme radost, že děda měl radost. Odcházíme na parkoviště a pomalu odjíždíme. Projíždíme vesnici a kocháme se starými domky, které tady ještě zbyly. Na kopci zastavujeme na jídlo a užíváme si pohled na údolí Karpat, které máme před sebou jako na dlani. Po jídle vyrážíme dál. Cesta ubíhá pomalu. Neustále jedeme dolu a pak zase nahoru. Samé serpentiny. Motorky dostávají pěkně zabrat. V jednu chvíli se mě a Jiřímu ztrácí ostatní z dohledu, tak se otáčíme a jedeme jim naproti. Oni však projíždějí a jedou dál, tak se otáčíme a vydáváme se na stíhací jízdu. Jízda je to opravdu drsná. Motorka i já si saháme na svoje maxima. Každou zatáčku projíždíme naplno, obě brzdy pomalu přestávají brzdit a ani brzdění motorem už nepomáhá. V několika zatáčkách už to bylo kritické, ale vše se zvládlo a nakonec jsme je dohnali. Na pumpě rozbalujeme mapu a koukáme kam dál. Mezitím k nám přichází Rumun ověnčený zlatými prsteny a řetězy a ochotně nám vysvětluje, kam máme jet a že máme jezdit jen po hlavních, že všude jinde jsou špatný cesty. Po té nasedá do svého mercedesu a za hvizdu kol odjíždí. Cesta je stále klikatá, stále serpentiny.
Náhle vyjíždíme na pravé rumunské cesty. Díry jsou všude. Vždy je kus dobrý a pak se najednou objeví díry, které ani nejdou objet. Díry mají tak 15 cm hloubku a 40 cm šířku. Jedno zajetí a motorka se může rozsypat nebo skončit ve škarpě. Obdivuhodně však je, že nás místní v Dáciích předjíždí klidně v 80. kilometrové rychlosti nedbaje na ty díry. Myslím si, že po 30 tisících to auto musí být na odpis. Cesta ubíhá velmi pomalu. Musí se jet opatrně, betonové panely jsou opravdu hrozné. Dnes chceme hledat místo na přespání ještě za světla. To se ale opět nedaří, protože opravy se množí. Nejhorší byla asi ta, když jsme hodinu opravovali ČZ před policejní stanicí. Na Rumunsku je blbé to, že stavějí domy snad jen okolo cesty a není problém, aby vesnice nekončily a kontinuálně na sebe navazovali v délce 20 kilometrů. Projíždíme dlouho všechny ty vesnice, až do chvíle, kdy se před námi objevila odbočka. Hned na ni vjíždíme a nacházíme krásné údolí s potokem. Když místo procházíme, tak spatřujeme smečku asi 8 psů. Okolí je jinak pěkné, jsme obklopeni kopci, navíc jsme až za zatáčkou, takže jsme kryti. Jediné co tu hyzdí je množství odpadků. Rumuni vozí odpadky do lesa, nebo kam se dá a divocí psy je pak roztahají všude po okolí. Ze spánku nás budí šmejdící psi, kteří hledají něco k snědku. Jsme rádi, že jsme ve stanu. Pátý den končí.