Rumunské kostely - všude kam se podíváš.

„Bun Drum"                                                                                                                                               Mít plán je zásadní… tedy alespoň pro mě. Ne že bych musel mít bezpodmínečně rozvrh na každý kilometr trasy, ale hrubý nástřel toho kam pojedu, jak moc se to tam bude klikatit a co všechno je v okolí k vidění, to stojí za pár hodin příprav.

Letošní příprava na moto volno proběhla prapodivně a vlastně nadvakrát. Původní plán vyrazit s manželkou na pár dní se postupně upgradoval. Z jízdy ve dvou (Eva & já), se stala cesta ve čtyřech (+ Iveta & Marek). Z přesunu po vlastní ose se stala cesta autovlakem do Košic. Z původní koncepce výletu: průjezdu Slovenskem, zakončeným wellness pobytem v maďarských termálních lázních vedle Györu, se stala jízda Sedmihradskem, spojená s přejezdem Fagarash ze severu na jih a Trans Alpiny z jihu na sever. Plán cesty se tentokrát rodil „za pět minut dvanáct“. Požadavek manželky byl navštívit některé z opevněných kostelů z 15-stol. Tím byl v podstatě definován charakter cesty, která se dá směle pojmenovat „napříč venkovem slunné Transylvánie“.

Termín byl zvolen netradičně, od středečního večera, do středy příštího týdne, a to kvůli pracovním povinnostem. Tolik k plánování…

Veškeré původní obavy z překonávání hranic v téhle složité době byly zcela liché... a to byl v naší partě jediný očkovaný kus. Směrem od nás na východ jsme ani jednou nezaznamenali jakýkoliv náznak paniky, či restrikcí, ačkoli roušky na benzínkách a v městských hypermarketech jsou už asi nedílnou součástí života napříč planetou.

Nákup jízdenek na autovlak u okénka mezinárodní pokladny ČD na hl. n. Plzeň proběhl zcela podle očekávání. Upřímně, bylo mi té paní pokladní v pozdně důchodovém věku vlastně líto. Nebyla schopna dohledat řazení vlaku, ani pořadí spacích kabin. Ne že by na tom stál svět, ale chodit pařit do kupé k sousedům přes tři vagóny, to se nikomu nechce… No, že to neuměla paní pokladní, budiž, ale že to neuměl ani internetový portál ČD, který tuto možnost avizuje… to už je na pováženou. Vrchol všeho byl pak týpek z telefonické podpory portálu, s informací, že pro výběr kupé musíme na nějakou mezinárodní pokladnu… „No kde kurva asi jsme?“… říkám mu… bere si k telefonu paní pokladní a pak s omluvou, že to v systému nevidí, ukončuje hovor grrrrr…. Paní pokladní vypadá nešťastně, a my s Márou rezignujeme a kupujeme to „naslepo“. Kupé byla sice od sebe, ale nakonec aspoň v jednom vagónu.

Cena za 1x moto, 2x lůžko + vyblokování třetí palandy (tím si zajistíte, že vám ČD nepřidělí do třílůžkového kupé třetího nocležníka…) byla přijatelných 3094 Kč. No přijatelných…po pravdě je to skvělý poměr výkon/cena. Ušetříte 1 den dovolené (jedete přes noc), 1x nocleh pro dva a 800 km nudného přesunu napříč Českem a Slovenskem.

21.07. středa – odjezd Praha hl. n., 106 km. Ve středu večer byl autovlak jen třetinové délky, oproti běžným soupravám vypravovaným v pátek. Cestou do centra Prahy trochu pozlobila každodenní zácpa na Jiráskově mostě, ale nakonec jsme čas nakládky stihli. Mile překvapil interiér lůžkového vagónu, který byl oproti mojí zkušenosti z před pěti let, výrazně čistší a působil nově. V kupé dva páry bílých papučí, lehátka čistá, kupé i chodba čisté a vyvoněné WC. Decentní večerní party a spánek. Ráno roznáška snídaně v ceně (káva, džus, tatranka, dvě housky a sýr) 😊

22.07. čtvrtek – přejezd z Košic na severozápad Rumunska, 370 km. Vykládka motorek a odjezd směr Maďarsko, Rumunsko. Sjezd z nákladního vagónu se i tentokrát obešel bez trapných padacích scén, a to jich mám v zásobě hned několik… ovšem pak jsem zblednul! Totiž, ještě doma jsem si pečlivě nahrával trasy ve formátů gpx do navigace, která je transponuje na itn… jenže, den první mi po zadání trasy hlásí 132 km…a to tuším, že je málo.

Znovu vše kontroluji krok, po kroku…a tuhnu… Teprve teď si uvědomuji, že mapa centrální Evropy v mém Tom Tomu jaksi končí Maďarskem… no nic. Dál provádím předstartovní přípravu a pokouším se nedat na sobě nic znát. V duchu si nadávám a zapínám telefon. Namísto bytelné navigace se holt budu spoléhat na titěrný mobil, který se v parném létu velice rád přehřívá a vypíná.

Z Košic vyjíždíme na východ, směr Sečovce a stáčíme na jih na Trebišov. Hranice do Maďarska překračujeme na mini přechodu Pácin. Po bezvýznamných silnicích rovného Maďarska, lemovaných nekonečnými lány slunečnic a kukuřic, se mimo dálnici přesouváme stále jižněji, až k maličkému přechodu Vállaj // Urziceni. Je to zhruba v polovině, mezi většími městy Satu Mare a Oradeou. Cestou do vnitrozemí Rumunska míříme k městečku Tásnad. Rovinaté pláně se vlní v parném oparu a na obzoru je tušit nějaká pahorkatina. Konečně. Přibližujeme se k severnímu okraji národního parku Apuseni. Cesta se začíná klikatit a zvedat a úmorné vedro klesá z nesnesitelných 34°C. na příjemných 24°C. První bojové krávy podél úzkých cest, první pasoucí se koně, kteří se až nebezpečně blízko cesty otáčejí svými zadky směrem k projíždějícím motorkám, a taky první uštěkaní psi… tady opravdu neradím máchat nohou směrem ke štěkajícím tlamám 😊 přeci jen, za válcem boxeru je haxna jaksi více v bezpečí… 

Jedeme nádhernou retro krajinou, až do vesničky Remetea, kde je náš dnešní cíl… dřevěné chatky, 2 osoby / 110 lei noc. Místní obchůdek má otevřeno do 22 h. To je prostě paráda… Nákup potravin, nákup tekutin a večer volný program. V pozdních podvečerních hodinách do kempu přijíždí chlapík s holkou na KTM, s českou SPZ. U večeře dáváme řeč. Sympatický pár je z Klatov a jsou to Helča a Míra. Po pár historkách se ukazuje, že s Ivetou a Márou mají kolem Vrhavče a Běšin společné známé. Svět je zkrátka malý. Míra se vyprofiluje jako zkušený cestovatel a večer přidává pár historek z cesty po legendární Pamír Highway. Jó, mít tak ty love a čas… a povolení od manželky…to by byla krása… no nic. Naši noví společníci nemají na zítra pevný plán, a tak slovo dalo slovo a část zítřejšího okruhu pojedou s námi.

23.07. pátek – okruh v Apuseni, 273 km. Vstáváme do sluncem zalitého dne… původně jsem myslel, že do sluncem zalitého rána, ale mých 9:04 se v Rumunsku mění na 10:04… Po všech potřebných ranních úkonech se nám podaří vyrazit až v 11:20 místního času. Nikam nespěcháme, my čtyři se sem dneska ještě budeme vracet, Helča s Mírou mají v plánu se někde v polovině okruhu oddělit. Jedeme tankovat do 12 km vzdáleného města Beius. Pak asi 25 km po státovce a odbočkou na silnici č.75, která stoupá a kličkuje do pohoří Apuseni. Mám to tady opravdu rád. Je tu toho spousty k vidění, je to tu krásný a jsou tu klikaté cestičky s překvapivě slušným asfaltem. Na vyhlídce před sedlem Pasul Vartop stavíme a děláme společné foto. Pak z nejvyššího místa silnice začíná klesání do horského střediska Vârtop. Pokračujeme horskou cestou až k vesničce Gârda de Sus, v níž je odbočka ke dvěma jeskyním s prohlídkou. Ovšem ty letos, po zkušenostech z předloňska, vynecháváme. Sice odbočujeme na okružní silnici 750, ale v půlce z ní sjíždíme na prašnou stezku, která nás má přivést k vísce Poiana Horea a dál pak už po asfaltu pokračovat k přehradě Beliș-Fântânele. Tam za hrází ve vsi Belis dáváme jídlo. Restaurace Zori de Zi si Apus de Soare má příjemné venkovní posezení a moji oblíbenou hovězí polévku s masem, kozím rohem a smetanou (v podstatě plnohodnotné jídlo). Sedíme, klábosíme a je nám dobře. Jídlo výborné, ceny příznivé… pak se naše cesty s Helčou a Mírou rozdělují. Vzájemně si přejeme šťastnou cestu a my pomalu pokračujeme po plánovaném okruhu do kempu. Užíváme si vyhlídkovou jízdu úzkou asfaltovou cestičkou nad přehradou. Kolem je spousty pojízdných včelích farem. Líné odpolední slunce a parádní výhledy…       

Mára někde vyčetl poměrně charakteristickou frázi pro Rumunsko. „Zde není třeba hledat off-road… on si tě najde…“ Ačkoli jsem pro výlet s manželkou plánoval primárně asfaltové cesty, tak teď už vím, že i značená rumunská cesta, tvářící se na mapě jako asfaltka, se může záhy změnit v prach…tady to nikoho nepřekvapí. Mne tedy už také ne. Poslední část horské cesty 764 byl označen značkou jako neprůjezdný… bohužel z druhé strany, než jsme do ní vjeli my. No, nakonec nic dramatického, až na pár nepříjemných úseků s klouzavým bahnem… Do kempu přijíždíme za letního soumraku… Sprcha, večeře, tekutiny a všeobecná spokojenost.

24.07. sobota – přesun do Transylvánie, 244 km. Počasí nám přeje. Dnešní den máme v plánu ujet jen asi 210 km. Bude to přesun na začátek stezky, kterou chce Eva v neděli projet a čekají tam na nás opevněné kostely budované německými šlechtickými rody z 15-stol. Vyrážíme z části stejnou cestou jako včera, přes Apuseni a na jižní straně hor ve městečku Albac stáčíme směr Vârşi. Podél říčky Abrud, která tudy protéká, je vidět, že tady docela nedávno řádila veliká voda. Docela spoušť, evidentně se povodeň nevyhnula několika místním stavením ve vsi s příznačným názvem Necsesti. Podél říčky pokračujeme až ke stejnojmennému městu Abrud. Ubytování plánujeme jižně, pod starobylým městem Alba Iulia. Vybíráme přes Booking a zaujme nás pension ve vsi Răchita pod městem Sebes. Pension neleží přímo na hlavní trase, ale lehce bokem. Vypadá to dobře, tak ho rezervuji. Óóó, jaké štěstí, že nechtěli platbu předem… Když se blížíme k vesnici, začínáme i přes dunění motorů zřetelně slyšet hudbu… no, spíš takové ty typické rytmy, které si užívá především etnikum původem z Indie a taky některé bílé holky z neziskovek… Obyvatelstvo začíná houstnout a tmavnout. Jistě, v Rumunsku nic neobvyklého, ale pension je přesně vedle cikánské svatby a tam fakt spát nechceš. Motorky na příhodném místě otáčíme a dáváme tomuhle místu vale.

Na druhý pokus vybíráme spaní v „pensiunea Tudor“ ve vsi Cárpinis. Tentokrát je platba nutná předem, a tak trochu váháme, ale co… Napodruhé to snad vyjde. Do vsi Cárpinis přijíždíme s lehkou obavou. Je to konec světa a silnice zde končí. Lidí tu na ulici moc nepotkáváme, ale nakonec za pomoci místního mladíka přeci jen nacházíme ten správný dům. Byla to výhra v loterii… Manželka telefonuje s kontaktem uvedeným na rumunském telefonním čísle. Dcera majitelů hovoří perfektně anglicky a za pár minut přijíždí a otevírá dům. Nádherný vnitroblok s možností ukrýt motorky, krásné a čisté pokoje, zastřešená terasa v patře, ze které je fascinující pohled do okolní krajiny, venkovní posezení u krbu, na kterém budeme mít večerní barbecue… paráda. Kristina, jak se nám dívka představí, přiváží i proviant, který je k dispozici za poplatek 50 Lei. Večeře i snídaně pro čtyři… famózní. Krásný večer v Transylvánií si všichni užíváme a lehce po půlnoci jdeme spát.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE