Národní park Apuseni - Rumunsko 2019

Den 4. sobota

Apuseni, okruh v národním parku 203 km. Ráno vyrážíme ke dvěma dnešním cílům… První je jeskyně Peştera Gheţarul de la Scărişoara a druhý cíl kam se prý dá dojet, je nejvyšší hora parku Apuseni – Curcubata Mare 1849 m. Přes Beius po E79 asi 20 kilometrů na jih a za městečkem Stei, odbočka na silnici č75 – směr Albac. Po planině zlehka kličkujeme k přibližujícím se kopcům a za vsí Băiţa začínají úžasné zatáčky ve stoupání. Fakt hezké svezení, vyšperkované nutností kličkovat a vyhýbat se čerstvě vyfrézovaným obdélníkům ve vozovce. Evidentně vydatná příprava před záplatováním. V nejvyšším bodě u cedule s mapkou dáváme pauzu, fotíme a Jirka dává cígo. Pokračujeme v příjemném výletním tempu a přijíždíme do lyžařského střediska Vârtop, vyhýbáme se objemným hospodářským zvířatům a většině jejich trusu, kterého je všude na asfaltu požehnaně a pozvolna klesáme silnicí č75 až do Gârda de Sus na odbočku silnice č750. Cestu zpestřuje malá zastávka a pokec s kluky z Brna. Tímto je zdravím! Ještě užší klikatice pak vede až k parkovišti – parkoviště pro motorky je u stánků s pochutinami a je blíž pěšině k jeskyni. Cedule s ukazatelem nám sděluje, že jsme u cíle za 10 minut chůze. Lháři jsou všude. Strašné vedro, strašný kopec a délka procházky taky neodpovídá těm slíbeným minutám… Grupa návštěvníků, kteří přišli před námi, právě vchází do jeskyně s průvodcem a turniket se uzavírá. Na zakoupení vstupenek je třeba čekat, jak jsem vyrozuměl po krkolomné komunikaci s místním stařešinou. Chvíli čekání trávíme na lavičce ve stínu.  Během 20-ti minut dramaticky narůstá počet čekajících a já začínám mít stejný pocit, jako při pátečním nákupu v Tesku – s manželkou! Děti příchozích rumunských výletníků začínají dělat povyk takové razance, že během chvíle docházíme k vzácné shodě… Díru v zemi alá Macocha s houfem sobotních výletníků škrtáme ze seznamu. Dole na parkovišti si Jirka a Michal dávají palačinku, prý pro klid duše. Z malého parkoviště v horách vyrážíme zpět k hlavní silnici č75 a 4 kilometry nazpět je osada Dealu Bajului, u níž je odbočka na stezku č255. Údajně se tudy může dojet na nejvyšší vrchol okolí – Curcubata Mare 1.849 m n.m.

Vysílací věž na špičce hory je dominantou zdejších vrcholů. Nejprve chvílí váháme, pak ale po kamenité cestě vyrážíme. Jedeme pomalým tempem, těžké motorky si skrze kameny v podstatě samy nachází stopu a my ukrajujeme kilometr za kilometrem. A tady se stala velice zvláštní věc. Zhruba v polovině cesty vzhůru, snad z důvodu jeho silničních pneumatik, které v kamenitém terénu trpěly až přespříliš, snad z důvodu jiného, kdo ví? Poprvé za dlouhou dobu, odmítl Jirka dosáhnout vrcholu… My dva s Michalem pozvolna pokračujeme dál, s domluvou že Jirku na zpáteční cestě vyzvedneme. Z odbočky až k vysílači, jsme naměřili nějakých 11 km. Pohled z vršku hory byl fascinující. Chvíli tam jen tak sedíme a čumíme. Pokud máte obuté „kostičky“ (od ostrého štěrku hrozí proražení silniční pneu), opravdu tenhle výjezd doporučuju! Výhled stojí za to! Lehký off-road, cesta po celé trase s pevným podložím, občas větší množství velkého štěrku a kamení, ale pokud se tím prokousal BMW Hrochomut, dá to lecjaká motorka. Návrat probíhá po stejné trase. Dole na hlavní se odměňujeme obědem v restauraci. Jsme plni skvělého jídla a dojmů… Večer opět zpříjemnil Ursus a zbytky záložního rumu Republika s Pepsi Colou. Asi bychom se měli psychicky připravit a začít balit na ranní přesun.

Den 5. neděle

Camping Turul, přes Fagarash do kempu Arges 429 km. Vzhledem k posunu časového pásma v Rumunsku, jsme stále pozadu za časovým plánem 😊 Nic méně, v neděli ráno se nám podaří vyrazit na trať těsně po čtvrt na devět, v což jsem vzhledem k večernímu hodování nedoufal. Dnes je v plánu přesun na jih, po jižní straně Apuseni, přes Sebes, Sibiu až na legendární 7C – Transfagarash. Při prvním tankování, ještě v nitru Apuseni, se Jirkovi na motorce ozve „staré zranění“. Před nějakým rokem až dvěma, ho u jeho GS z 2007 zlobil motůrek k ABS. Protože je šikovný, vše vyřešil výměnou uhlíků. K tomu ale musel rozebrat původně nerozebíratelný spoj (motůrek od hliníkové příruby), po opravě to „zafixoval“ Belzonou. Původní plán ještě obsahoval výrobu dvou klem, které posléze motůrek zafixují se 100% jistotou. Na úchyty ale pak už nedošlo, protože ta Belzona přeci držela… tedy až do teď. Bez dlouhých řečí nahradily dvousložkovou hmotu (typuji že na furt) elektrikářské bindr pásky a jelo se dál. Na konci Apuseni u Albac začalo pršet ☹  Pršelo dalších 5h v kuse. Situace už začínala být zoufalá, a tak jsme v rámci úspory času, zvolili pokračování po souběžném úseku dálnice. Na téměř novém asfaltu dvouproudé cesty jsou mezi pruhy šílené, asfaltové spáry. Vyhýbám se pomalu jedoucímu vozu a při změně pruhu jsem v hustém dešti „brnknul“ o hada. Řídítka se mi v rukou rozkmitaly, jako nohy Usaina Bolta. Přiznám se, že takhle staženou prdel jsem neměl od roku 2007, kdy jsem s mým prvním R 1100GS rozpáral válcem Fábii. Už jsem byl smířený že mne ten had „vyzuje ze sandálů“, naštěstí mám tak pomalé reakce a nestihnul jsem leknutím ubrat plyn, což se ukázalo jako záchrana. Motorka se sama srovnala a já se v duchu pomodlil. Zbytek přesunu v mokru, už se rozhodně nedal označit za „bezstarostnou jízdu“. Po sjezdu z dálnice zastavujeme u první vkusně vypadající restaurace. Je 14 hodin a dát si burger nám přijde jako vysvobození. Přestal nás trápit hlad a po chvíli i déšť.

Paráda, právě před nájezdem na Fagarash road. Po prvních pár kilometrech na 7C dokonce osychá i asfalt. Včera večer nám majitel kempu potvrdil, že Fagarash letos už otevřeli, ale teprve 1.7. Dnes je neděle 7.7. a je tu ukrutný nával. Zhruba kilometr pod vrcholem začal „štau“… Byl to docela bizardní pohled. Zoufalé osádky vozů v dlouhé koloně v serpentinách. Nahoru to nejede, otočit se není kde… no děs. Nám tak nezbývalo než se nahoru proplést v protisměru. Ještě vloni byly ty horní parkoviště grátis, letos už kasírovali. Jak auta, tak motorky. Šílený mumraj na horním plácku, proto děláme jen vrcholové foto u haldy sněhu a znechuceně odjíždíme tunelem za hřeben. Příště tudy nejet v neděli. Jižní strana Fagarash a její krásné klesání k přehradě. Stovky parádních zatáček kopíruje břeh Lacul Vidraru. Přehrada je v těsném sousedství toho pravého, pro turisty málo zajímavého, rozpadlého hradu Vlada Napichovače. K vrcholu rozvalin pevnosti Poienari je to pouhých 1480 schodů. 😊 Cesta příjemně ubíhá, počasí ukazuje svou lepší tvář a my přes město Curtea de Argeş míříme do kempu na jeho jižním cípu – Camping Curtea de Arges. Dvoulůžková chatka za 150Lei na noc a každá má vlastní WC i sprchu. Není to tu vůbec zlé, jen promo na webových fotografiích je kapku lepší než skutečnost. Místní minimarket pokryl naši spotřebu Ursuse a tak večer vládne opět všeobecná spokojenost.

Den 6. pondělí

Z campingu Arges přes Transalpinu, až do campingu Eldorado, poblíž Kluže 364 km. Zpětně oceňuji letošní strategii bivakování v chatkách. Mezi 2 a 3 hodinou přišla v noci ultra průtrž a ráno v kempu nezbyl jediný stan… Vstáváme v 8:00 do sluncem zalitého dne. Mokrá tráva vysychá, obloha je bez mráčku a blankytně modrá. Nějak mi to nekoresponduje s tou noční ukrutnou buřinou. Vyrážíme před devátou, a z kempu Agres míříme po 73C směr západ, k městu Râmnicu Vâlcea. Tam se napojujeme na č67 a ve vsi Horezu odbočujeme na úzkou klikatici č665, směr Novaci. Novaci, to je jižní brána 67C – Transalpiny. Silnice je naprosto mimořádná. Víc k ní nemá cenu cokoli psát, snad pouze dodatek – modlitba za dobré počasí. Jídlo a kávu si dáváme na křižovatce v polovině Alpiny v Obârşia Lotrului. Oblíbené hranolky se sýrem, jsou zde podávány trochu jinak 😊 Včera nám propršela polovina dne a od té doby pečlivěji sleduju meteoradar a vyplácí se to. Původní plán byl pojezdit na Alpině 2 až 3 dny. To ale vzalo za své. Na úterý a středu hlásí v této oblasti přívalový déšť a bouřky. Letí to sem ze západu a hranice dešťové apokalypsy zasahuje až do této části Rumunska. Rozhodnutí padlo a my se vracíme nad tuto hranici, na sever do Apuseni. Stále po 67c pozvolna klesáme kolem přehrady Oașa. Asfalt je tu výrazně horší kvality, něž ten na jižní části Alpiny, ale nijak zvlášť to nevadí. V liduprázdné krajině, na silnici téměř sami, takřka ideální stav… Veškerá pohoda končí s přiblížením se k městu Sebeș. Provoz výrazně zhoustnul a my se proplétáme dál na sever přes Alba Iulia. Za zády necháváme černé, dešťové mraky. Před městem Turda využíváme kusu dálnice a západně od Kluže projíždíme přes městečko Gilău a kousek za ním končíme dnešní etapu v kempu Eldorado. Stylové dřevěné chatky pro 4 osoby s předsíní a verandou… vše čisté a funkční, stejně jako nedaleké sprchy a WC. Ideální místo na další dvě noci. Kemp disponuje hlavní budovou, ve které je mimo recepce také i prostor pro restauraci. Žel ta nefunguje. Toto je jedná šmouha na rumunských kempech, kterou jsme zaznamenali – absence restaurací, či občerstvovacích stánků v kempu. Občas by totiž člověk rád přijel, hodil věci do chatky a šel do restaurace v kempu na pivo a večeři. No nevadí, jedem si tedy nakoupit. Náhoda tomu chtěla a cestou na nákup nacházíme u silnice malé, příjemné bistro, kde za 13RON dostáváme luxusní žebírka s opečeným bramborem. Kupujeme na večer nějaký ten Ursus a jako nášup si odvážíme k zítřejší snídani čerstvé bagety plněné šunkou, salámem, sýrem a zeleninou… Bagety se ovšem rána nedočkaly, stejně jako piva.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE