Na skok na Ukrajinu

Přípravy

Nerad bych někoho zbytečně již v úvodu klamal názvem cestopisu, a proto kdo čeká, že se dočte něco o Ukrajině, čeká marně.

Je zhruba prostředek motorkářské sezóny a zase jednou sedím u fóra na „motorkari.cz“, a koukám po nějaké inspiraci na výlet. Protáhnout trochu Benjamina (Honda Hornet 900). Jak tak bloudím očima mezi řádky, zaujme mě „Na skok na Ukrajinu“. Pročítám, že autor chce jet na den okouknout kousek Ukrajiny za Slovenskou čárou a pak domů. Až příliš krátké, říkám si, ale proč ne. Minimálně na cestu tam bych jel s ním, a pak bych se ještě den, dva na Ukrajině zdržel a valil pak domů sám. Na Ukrajině jsem byl před třemi roky a bylo to super, tak proč to nezopakovat. Odepisuju mu, vyměňujeme kontakt a plánujeme datum a čas odjezdu na pondělí 27.06.2016 ráno. Zrovna mi toho dne začíná dovolená, takže pohoda, žádný stres.

Doma během příprav zjišťuji, že mi za 2 týdny končí platnost pasu. Grrr. Ukrajina požaduje při vstupu na své území alespoň platnost cestovního dokladu minimálně jeden měsíc. Co se dá dělat. Píšu autorovi výzvy k cestě, že s ním pojedu, ale pouze k čáře a pak se rozdělíme a já zakempuju na Slovensku. Třeba u Zemplínské Šíravy. Nereaguje. Ozývá se však další zájemce, který by se sklouznul s námi. Domlouvám se s ním a nezapomínám zmínit, že UA díky končící platnosti pasu nedávám. Nebudu financovat ukrajinské celníky a přidělávat si zbytečně starosti. Týpek je s tím srozuměn a nevadí mu to. Vyměňujeme si kontakty a potvrzujeme navzájem termín odjezdu.

Původní autor výzvy se ozývá, že prý má nějaký problém s motorkou a pokud se mu to o víkendu nepodaří dát do kupy, tak nejede. To je jeho poslední zpráva. Domlouvám se s druhým motorkářem, účast potvrzuje. Říkám si fajn, alespoň nepojedu sám, jako vloni na Ludvíkovi (skútr Aprilia SR max 300) k Baltu.

Protože jedu za prvé od samotných hranic s bývalým východním Německem, a za druhé na neděli hlásí předpověď silné bouřky po celé republice, vyrážím už v sobotu, tedy o dva dny dříve, a sobotní odpoledne a celou neděli odpočívám po cestě přes celou ČR a současně nabírám síly na další cestování v základním táboře u známých v Českém Těšíně. Proběhnuvší grilovačka a návštěva restauračního zařízení se do toho cestopisu nepočítá, ale byla fajn. Takže Dane díky.

Den první, CZ/SK

V pondělí v 10 dopoledne mám domluvený sraz za hranicí CZ/SK kousek za Žilinou na shellce s nějakým týpkem od Vsetína. Ten potvrzuje sms zprávou, že jede, možná jen, že bude mít malé zpoždění, protože podcenil přípravu. Fajn, nebudu spěchat. Stojím skoro poctivě v koloně okolo Čadce, kde probíhá nějaká výstavba. Dorážím na místo setkání asi 15 minut před domluveným termínem a vidím, že už tam druhý motorkář čeká. Vypadá v pohodě, seznamujeme se, domlouváme se, jak a kam pojedeme, něco pojíme, já dotankuji, a pak vyrážíme.

Michal, jméno druhého účastníka zájezdu, zmínil, že před 2 týdny si projeli s kámošem Nízké Tatry, takže volba pro dnešní trip byla jasná. Startuju Benjamina, on svojí Yamahu FZ6 Fazera a vyrážíme. Počasí nám celkem přeje, ani zima ani teplo, prostě tak akorát. Projíždíme Martin - Turčianske Teplice pak po silnici č. 14 na Banskú Bystricu. Počasí se zhoršuje, začíná drobně pršet. Je to velká škoda, protože člověk si tuhle nádhernou motorkáři zaslíbenou cestu na mokru zrovna neužije. Chvilku stavíme a domlouváme se, že pojedeme dále, a kdyby snad začalo pršet vydatněji, někde zastavíme. Trojitá poctivá impregnace motooblečení zatím funguje, nicméně po chvíli dojíždíme doznívající průtrž, a protože mám pod bundou jen triko s krátkým rukávem, cítím, že tohle je i na kvalitní impregnaci příliš silné kafe.

Zastavujeme u koliby Čierna ovca, kde se schováváme pod přístřeškem, který kryje vstup do restaurace. Během chvilky se ještě připojí motorkář z Německa, který má namířeno přes Tatry do Krakowa. Během pár minut je po dešti a po vzájemné domluvě s Michalem opět vyrážíme, aby nám oschlo oblečení. Vjíždíme do obce Harmanec, kde se po průtrži mračen valí přes cestu voda. V protisměru auto. Řidič vjíždí do potoka, který voda vytvořila místo cesty, a oba si nás s Michalem vychutnává. Tak rychlou, ale důkladnou sprchu jsem ještě nezažil. Vodní clona, kterou projíždíme, zajistí kompletní smočení každé nitky, která do této chvíle zůstávala suchá.

Naštěstí už neprší, naopak se klube slunce, a tak jsme po pár kilometrech oschli. Jen kalhoty v sedací části zůstávají trochu vlhké, ale i to časem prosychá. Z Banské Bystrice jedeme po route 66 směr Brezno a dále do Telgártu, kde stavíme na oběd. Polévka, hlavní jídlo, birell, stojí celkem 9 eur. To se dá přežít.

Kousek za Telgártem se jdeme podívat k pramenu Hronu, je to přes 900 m.n.m., drobně tady prší. Odtamtud pak zamíříme na Poprad a kousek před ním uhýbáme na Levoču. Tady už je naštěstí sucho. Cestou máme v plánu vidět na vlastní oči Spišský hrad. Kousek za Levočou, kde jsme míjeli velmi nepěknou nehodu, kdy nákladní auto přejelo do protisměru a rozbilo osobák (vypadalo to, že náklaďáku snad praskla levá přední guma…čert ví…snad to všichni přežili), dáváme na pumpě kafe. Je tady wifi, a tak díky mým problémům s nefunkčním roamingem alespoň takto oznamuju domů průběh cesty.

Cesta dále příjemně ubíhá, přijíždíme do Spišského Podhradia. Pod Spišským hradem parking, samozřejmě placený. Osobní prohlídku hradu neplánujeme, ono na nějaké prolézání hradů a zámků nejsou zrovna motohadry dělány. Domlouvám se s obsluhou parkoviště, motorky necháváme u vjezdu a děláme nějaké fotky. Dokonce i pár společných, které nám pořizuje přímo obsluha parkoviště. Vnímáme, že lidé jsou tu příjemnější než doma. Více v pohodě, žádný stres. U nás by byl asi přístup jiný. Ale nechci nikomu nasazovat psí hlavu, možná to byl jen můj pocit…

Opouštíme Spišský hrad a bereme směr Prešov, Vranov n/Topľou, Michalovce a Zemplínská Šírava. Tady je náš dnešní cíl, kde chceme přenocovat. Dorážíme v pohodě za světla, projíždíme celou severní stranu a hledáme nejhezčí místo. Sezóna je zatím téměř mrtvá, sem tam stojí nějaký karavan. Na konci obracíme zpět a zajíždíme do kempu v Klokočově, který se nám líbil nejvíc. Nejdříve ale ještě sháníme něco k večeři. Obchůdek je zavřený, tak jedeme k malé pumpě. K jídlu tady toho zrovna moc není, alespoň mají něco k pití. Michal bere několik vychlazených piv, já pouze jedno na žízeň, nezbytné tyčinky a k tomu láhev vyhřátého bílého (tady mám inspirativní návrh pro majitele pump – co takhle strčit do chlaďáku i po jedné lahvi bílého – někomu by to udělalo fakt radost).

Jedeme zakempovat. V kempu rozbíjíme stany hned poté, co jsme sundali kalhoty a otevřeli pivo. Nebo to bylo obráceně? To je v podstatě jedno. Michal volí polohu východem přímo k vodě, jen pár metrů od břehu. Já o pár metrů dál. Kolíky od stanu nejdou pořádně zatlačit, pod travnatým povrchem je to samý šutr. Přesto se snažím stan a tropiko pořádně upevnit. Po zakempování dáváme večeři ze zásob a pak sedíme do tmy u piva a vína a probíráme všechno možné. Michal komunikuje s domovem a domlouvá si přehození na pozítřek plánované šichty až na další den. Vychází mu to, a tak zítra máme opět společný celý den na poznávání nám neznámého.

V noci přichází silný vítr a déšť, který podle předpovědi být neměl. Michal pravděpodobně podcenil pořádné zakotvení kolíků stanu (nebo jestli to bylo tou polohou přímo u vody), protože vítr mu část tropika nadzvedl a déšť mu opět namočil motokalhoty, které měl ve stanu u nohou, a navíc i spacák. Já jsem naštěstí v suchu, noční rámus jsem sice zaregistroval, ale jinak jsem se vyspal do růžova. Jen ráno koukám, že mám ve stanu nějak moc mravenců. No jo, 2 m ode mě je mraveniště. Nějak jsem si toho včera večer nevšiml. Naštěstí se nejedná o žádný agresivní druh, ale o malilinkaté, super rychlé mravenečky, tzv. Formicidae Pidifofrnalis :-)

Den druhý UA/HU/RO

Ráno je celkem větrno, takže necháváme oschnout stany. Na mašině jedu do nedalekého obchůdku pro nějakou snídani. Po jídle pácháme hygienu a balíme již suché stany. Michal má ještě trochu vlhké kalhoty, což mu nezávidím, nicméně nad Šíravou vidíme, že se blíží nějaká přeháňka a neradi bychom zase zmokli. U brány kempu, který opouštíme něco po 9 hodině, ještě platíme 10 eur za oba. Odjíždíme tak akorát, zastihne nás pouze pár kapek, takže ani cesta není mokrá. Po pár stech metrech už po nějakém dešti není ani památky.

Pokračujeme východním Slovenskem do obce Sobrance, kde dotankujeme, přes wifi kontaktujeme domov, a současně navzájem domlouváme další postup. Vzhledem k tomu, že sebou nemám svůj téměř propadlý pas, na Ukrajinu se nechystám, zatímco Michal ano. Sjednáme si sraz za pár hodin na shellce ve městě Kiszvárda v Maďarsku. Doprovázím Michala na čáru do Vyšného Nemeckého, on pokračuje na Užhorod a já projíždím východoslovenský a potom maďarský venkov. V obci Cigánd dávám k lehkému obědu gyros s nealko pivem a platím 4 eura. Pak pokračuji v cestě. Oproti včerejšku je počasí mnohem teplejší, V Kiszvárdě uvádí teplotu vzduchu 25°C a slunko valí jak blázen. Kontaktuju Michala, píše, že čeká na čáře mezi UA/HU. Mám tedy dost času a tak jedu nakoupit do Tesca něco k dnešní večeři a lehce poznávám město. Pak se vracím na shellku, kde máme domluvený sraz, zajíždím ke kraji parkoviště, pak si kupuji kafe, shazuji kalhoty a boty a sedím jen tak na patníku, odpočívám a usrkávám prdivodu. Bože, jak mně chybí turek.

Michal doráží pouze s 10 min. zpožděním. Jde si taky pro kafe a pak domlouváme další cestu. Dnes jsem měl v plánu kempovat někde u Tokaje. Michal kouká do mapy a povídá: „Odsud už je to jen kousek do Rumunska“. Zmiňuju, že jsem tak trochu v plánu Rumunsko měl, ale samotnému by se mi tam fakt nechtělo. Protože je to necelých sto kiláků, slovo dalo slovo a za chvíli valíme směr Satu Mare. 

Někde daleko na východním Maďarsku, kde zrovna zrají višně, kterých je tu všude spousta, se nám najednou ztrácí cesta. Je tu jen pár panelů, které míří přímo do rozvodněné řeky Szamos, barvou připomínající bílou kávu. Naštěstí u břehu stojí prám. Naloďujeme se, protože nemáme forinty, sypeme převozníkovi hrst eurocentů rovnající se 1 E. Ten zabrblá něco o euromilionerech, zatočí kolem a přívoz nás během 2 minut dostává na druhou stranu řeky. Hezké zpestření výletu. Uděláme si foto a pak už pokračujeme dál směr hraniční přechod HU/RO kousek za obcí Csenger.

Rumunsko není součástí schengenského prostoru, a proto je na hranicích fronta. Nic šíleného, přesto se ale s Michalem domlouváme, že pojedeme až dopředu tzv. na hulváta. V tom nějaká ženština z vedle stojícího auta ukazuje, že máme jet dopředu, neboli ty jsi motorka, ty můžeš. O.K., jedeme. Těsně před vjezdem k budce pohraniční policie nás týpek stojící ve frontě s dodávkou pouští před sebe. Super. Poděkujeme mu, předložíme občanky a papíry od motorek a za 5 minut jsme v Rumunsku. Uděláme nezbytné foto před hraniční cedulí ROMANIA a pak jedeme do města Satu Mare. Je to jen pár kilometrů, takže parkujeme v centru města u Parcul Central za necelou půlhodinku. Parking je sice placený, ale jako motorky to stavíme na kraj bez placení. Periferie města nic moc, shodli jsme se, že industriální, ale střed města opravdu moc hezký. Čisté fasády domů, ulice, spousta obchodů, výstavní hotely nebo katedrála Romano-Catolica naproti parku. V nedaleké restauraci dáváme odpolední oběd. Eura neberou, my nemáme žádné lei, naštěstí se dá platit kartou. Snažíme se vybrat si jídlo, ale rumunština není zrovna moc podobná se žádným jazykem, který známe. Volíme viezen snitel a doufáme, že to bude vídeňský řízek. Trefili jsme to.

Michal se věnuje geocachingu, a tak zjišťuje, jestli by nebyl poblíž nějaký úlovek do jeho sbírky. Něco by tu bylo, a tak se po pozdním obědě vyrážíme mrknout do okrajové části města. Po cca 5 minutách hledání má Michal další úlovek do své sbírky. Koukáme na hodinky, je už půl 7 odpoledne. Škoda, že Michal nemá toho volna více, určitě bychom skoukli Rumunsko trochu důkladněji. Takhle obracíme zpět do Maďarska. Dnešní cíl, Tokaj, je dost vzdálený, a tak se domlouváme, že pojedeme, dokud to půjde, a ještě za světla někde zakempujeme. Je příjemně, teplo a slunečno, tak snad se nebude opakovat bouřka, jako včera v noci u Šíravy. Na čáře strávíme opět necelých 5 minut a pak projíždíme východ Maďarska. Navigace nás kousek za obcí Mátészalka vykopne na dálnici M3, která je tady pro motorky placená. Zaplaceno nemáme, a tak sjíždíme po pár kilometrech nejbližším výjezdem. Cestou nás dalekohledem vyhmátli místní čerti, ale naštěstí nás nestavěli. Čas pokročil, je po 8 večer, slunce se sklání k obzoru. Docela rádi bychom už někde zakempovali, ale kde nic tu nic. Začínáme uvažovat, že to píchneme někde do kukuřice. Projíždíme obcí Ófehértó a najednou cedule kemp. Jedeme podle ní pár minut a přijíždíme do obce Levelek, kde je nějaká místní rekreační oblast u nějakého malého jezera. Díky tomu je tady taky plno komárů. Cestou stíháme u pumpy koupit něco na večer k pití.

Kempujeme na zahradě u rodinného domu s velkou terasou pro pár hostů. Domácí se ptá, jestli si dáme pivo, odpovídáme, že máme vlastní zásoby. Stany stavíme už skoro za šera, pilně nám s tím pomáhají komáři. Kemp je čistý, klidný. Převlékáme se do pohodlnějšího oblečení a pak s Michalem kecáme na terase u piva. Zhruba v 11 večer domácí zhasíná, tak dopíjíme za svitu baterky a hvězd. Je bezmračná obloha, a tak se kocháme pohledem na hvězdy a díky absenci světelného smogu dobře viditelné Mléčné dráhy. Pak ještě teplá sprcha a hurá na kutě. Tenhle 5ti miliard hvězdičkový hotel byl vážně skvělý. Usínám ne během několika minut, ale během pár vteřin.

Den třetí HU/SK a večer doma

Ráno se sluníčko asi od půl 6 opírá přímo do stanu, ale vstávat se mi ještě nechce a tak se ještě válím a ze spacáku lezu až kolem 7. Sluníčko už teď příjemně hřeje, ale když pomyslím, co bude odpoledne, nadšení krotím (během dne se pak projevuje druhá stránka teplého počasí - na motorce při dlouhém cestování to znamená opruzená prdel; proto toho dne odpoledne na pumpě v Banskej Bystrici sedíme oba s Michalem ve stínu na trávě jen tak v trenýrkách bez kalhot – kdo nejezdí, nepochopí, kdo ano, ví, o čem mluvím). Michal leze taky ze stanu. Ptám se ho, jak se včera domluvil s domácím, jestli tady bude mít něco k snědku. Bohužel Michal mluvil na domácího anglicky, a ten mu očividně nerozuměl. Menší jazyková bariéra byla překonána za použití němčiny. Domácí nám podává jídelní lístek (v maďarštině, němčině i angličtině!), a my si vybíráme každý zvlášť párečky a míchaná vejce na slanině. Spláchneme to malým kafem. Po vydatné snídani opět sprcha, pak balíme a razíme. Už po nějakých 20 km ve městě Nyíregyháza nám začíná být v motohadrech docela teplo. Spousta křižovatek s rozpáleným asfaltem, a snad na každé máme červenou. Průjezd městem ale není nekonečný. Míjíme ceduli konec města a pak cesta krásně odsejpá. 

Naší další zastávkou je Tokaj. Moc hezké místo na soutoku řek Bodrog a Tisa, kde ve stínu stromů odpočíváme. Je zde spousta kempů, turisticky velmi atraktivní oblast. Protože ale chci večer kempovat v základním táboře v Českém Těšíně, nezdržujeme se zvlášť dlouho. Sem se musím určitě ještě někdy podívat a věnovat tomu více času. Na konci obce ještě navštěvujeme malý krámek přilepený ke skále a kupujeme domů tokajské víno. 1,5 l soudeček je za 4 eur, prodejce nemá vydat, tak nabízí 3 soudečky za 10 eur. Domlouváme se s Michalem a bereme to. Pro mě to znamená další 3 kg do kufru na plotně, která už je tak dost zatížená.

Míříme dál na Bánrévé a HU/SK hranici. Dohodli jsme se s Michalem, že si dáme ještě jednou Rožňavu a route 66, kterou jsme si díky dešti při cestě opačným směrem příliš neužili. Teď je to ale jiné. V kopcích je příjemná teplota, o pár stupňů nižší než v rovinatém Maďarsku, téměř prázdné cesty, pěkný asfalt, na obloze sem tam mráček. Slovenská pohoří nám ukazují svou vlídnější tvář, rozmazlují a lákají k další návštěvě. Jo, jo, sem se taky ještě někdy podívám. Třeba zrovinka cestou na Tokaj.

V Telgártu přibližně okolo 2 odpolední stavíme na oběd a ochutnáváme typickou slovenskou kuchyni. Brynzové halušky. Zaženou hlad. Ještě to spláchnout birellem, a potom zase převléknout do kalhot, které jsme oba nechali jen tak vyvětrat přes řídítka a k obědu se navlékli do kraťas. Z Telgártu se cesta postupně narovnává, zatáček je méně, za to se rychleji blížíme k domovu. Tempo a cestovní pohodu trochu rozbíjí slovenský tankodrom před Martinem. I ty nejhorší úseky D1 mi ve srovnání s tímto připadají hladké jako sklo. 

V Martinu dáváme pauzu na shellce, sedíme pod klimou a srkáme další prdivodu. Domlouváme se, že z nostalgie spácháme ještě jednu zastávku u Žiliny na shellce, kde jsme se před necelými třemi dny potkali. Cesta letí, jsme tam za chvíli. Sakra, uteklo to jako voda. Ani se mi tenhle trip nechce končit. Nevím jak Michal, ale vypadá to, že jemu taky ne. No, co se dá dělat.

Rozloučíme se s utvrzením, že jsme v kontaktu a příště dáme třeba GG. Ještě pár km máme společnou cestu, pak už na sebe jenom mávneme a cesta se nám definitivně rozděluje. Zbývajících 80 km do základního tábora dávám asi za hoďku. Když pak jdu s kamarádem, který má základní tábor na starosti, na jedno točené, abych spláchl prach cest, pípne mi ještě sms. Michal taky dorazil v pohodě.

Cesta zpět domů.

Následující den, čtvrtek, už mně čeká jen krátký (440 km), 5 hodin a 40 minut trvající přelet celou naší republikou z východu na západ. Cesta v pohodě, až na jeden zážitek. Kousek za Moravskou Třebovou na té dlouhé rovince pod stoupáním k tunelu Hřebeč se asi 200 m přede mnou najednou objevil oblak prachu, všechny auta okamžitě začali brzdit a během chvilky jsem zjistil proč. Kamionu jedoucímu stejným směrem bouchla za jízdy levá zadní guma směrem do vozovky. Nechci ani pomyslet, co to dokáže udělat s okolo projíždějícím motorkářem. Bohužel takovou situaci člověk neovlivní. 

Takže všem vždy šťastný dolet a jezdit jen tolik, kolik létá váš anděl strážný.

Jinak za celý výlet (Dubí-…-Dubí) najeto 2282 km, 1x jsme pěkně zmokli, utraceno za palivo v přepočtu 3.764,- Kč + 63 eur za kempy a jídlo. Palivo na Slovensku a v Maďarsku cca o 10 % dražší než u nás. Průměrná spotřeba Horneta okolo 5,5 l/100 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE