Jak jsme nepřejeli Transfagarašan

6.       Den

          Další den nás čekal přejezd dolů k Dunaji, kde jsme chtěli navštívit českou komunitu v Banátu. Čistě na blind jsme se ráno dovolali k jedné paní, která nám nabídla ubytování ve vlastním domečku, ve Svaté Heleně. Cesta byla fajn, občas sice chyběl asfalt, ale tentokrát už byla šotolina docela sjízdná. Přeťali jsme znovu Transalpinu a užívali si přírodu směrem na jih. Cesta kolem Dunaje pak neměla chybu. Parádní motorkářský zážitek, který ukončilo prudké stoupání do sv. Heleny. Výhled na vrcholu mírně pokazily větrníky, které evidentně leží místním v žaludku, ale ubytování bylo super.

          Měli jsme pro sebe celý domeček s malou zahradou. Na večeři jsme pak zašli k paní domácí, která nás pohostila, jako by to mělo být naposledy (na palačinky na sádle, s výběrem vlastních marmelád, vzpomínáme se slinou u pusy ještě teď). Večer jsme ještě na chvilku sedli do místní hospůdky, kde bohužel kromě přátelského pana prodavače, nikdo z domácích nebyl. Ochutnali jsme tedy místní točené pivko a šli relaxovat na zítřejší nejdelší přejezd dovolené.

Najeto 381km

7.       Den

          Rumunsko se s námi pomalu loučilo a jelikož jsme nechtěli opakovat přejezd po okreskách přes Maďarsko (je to fakt jedna velká nuda), tak jsme odhlasovali plán přejet Srbsko a po dálnici i téměř celé Chorvatsko. Sice také nuda a zabitý den, ale zase nám to ušetřilo dost kilometrů a času na zbytek dovolené. Prostě když trpět, tak pořádně.

          Za odměnu dostaly holky slíbené ubytování kousek od moře (vzdušnou čarou to tak bylo, ale vzhledem k umístění na prudkém svahu to reálně nějaký ten kilometr hodilo). Na hranicích do Srbska, nás trochu přibrzdil nepříjemný celník, na kterého jsme nejdříve deset minut čekali, než si dokouká v kanceláři televizi a pak když nám mávnul, ať jedeme, tak najednou po pár metrech začal řvát jak na lesy, ať se vrátíme. Couvat s naloženou motorkou je fakt radost, ale zase nás alespoň nezastřelil. Srbsko mě, musím říct, dost zklamalo. Pravda, projeli jsme jen kousek a přes hlavní tahy, ale působilo na mě zaostaleji než Rumunsko a když jsem viděl v Bělehradě rozstřílené paneláky a na nich náborové plakáty s vojáky v plné zbroji, tak mi nebylo úplně dobře.

          Zbytek cesty už byla jen jedna konstantní poloha plynu a dvě zastávky na tankování. Na jedné z nich nám Bára rozdala „zázračné“ pilulky s guaranou, nebo čím, na povzbuzení. Nevím, co v nich bylo, ale okamžitě se mi začaly zavírat oči. Asi to byla nějaká sofistikovaná metoda, jak mě donutit dělat víc zastávek na protažení (ale nevyšla :-)).

          Jak jsme se blížili k pobřeží, začalo se citelně ochlazovat. Dokonce jsem musel zapnout výhřev na ruce, což jsem od Chorvatska opravdu nečekal. Ubytování jsme po chvilce bloudění před setměním našli. Majitel byl sympatický starší pán, který nám dovolil zaparkovat motorky na terase hned pod okny apartmánu. Z terasy by byl dokonce i nádherný výhled na moře, kdyby ovšem přímo před ním nestál polorozpadlý barák, který ho z velké části zakrýval.

          Jelikož se začalo z dálky ozývat burácení bouřky, tak jsme ani na tu slíbenou pláž nešli. Nicméně z toho ošklivého baráku co nám kazil výhled, se vyklubala vcelku příjemná hospůdka a tak jsme se odměnili tam. Večer jsme ještě v ukrutné zimě a bouřce naplánovali trasu na další den – samozřejmě na terase, když jsme u toho moře. A poté šli na kutě.

Najeto 717km

8.       Den

          Přes noc se naštěstí vypršelo, a tak jsme se ráno probudili do nádherného dne. Po snídani na terase jsme zabalili, zajeli udělat jednu fotku k pobřeží a pak už jsme se pomalu vydali směr Itálie. Slovinsko jsme profrčeli docela rychle. Zato v Terstu jsme chytili polední špičku a zjistili, že na ty bílé čáry, co jsou na asfaltu, se tady opravdu nehraje. Takový chaos na silnici jsem snad ještě neviděl. Je pravda, že občas i někdo zastavil na červenou, ale jinak to byl jeden velký dopravní guláš.

          Naštěstí se nám podařilo vymotat ven a mohli jsme si zažít užívat nádhernou cestu podél pobřeží směrem na Monfalcone. Tam jsme se s mořem nadobro rozloučili a zamířili na sever do Slovinského Triglavu. Vršič a údolí Soči nikdy nezklame, za mě je to tam hezčí, než celé Rumunsko. Na hranicích do Rakouska jsme si ještě stihli s Bárou zablbnout na tanku a už jsme se těšili k našim jižním sousedům.

          Pension u Vilachu byl nádherný, jen nás trochu zaskočila přirážka za úklid, která cenu v podstatě zdvojnásobila. Až později jsme zjistili, že je to pro jednodenní pobyty v Rakousku běžný standard a dá se mu vyhnout zakoupením ubytování se snídaní. Večer jsme si ještě na doporučení majitelky zajeli do 15km vzdálené restaurace na večeři, jelikož v městečku, kde jsme bydleli, žádná nebyla. Vraceli jsme se už po tmě a celkem promrzlí, takže jsme vzali za svá slova majitelky „vše je vám tu k dispozici“ a nastartovali v obýváku peletová kamna. Stačilo dosypat zásobník, strčit do zásuvky a za chvilku bylo v obou patrech krásně teplo. Mohli jsme tedy přemáchnout a usušit věci, které už některé jeli druhé kolo :-).

Najeto 281km

9.       Den

          Ráno jsme posnídali, dopili napůl s Jardou plechovku piva z večera (ještě, že je nějaké to promile v Rakousku povolené), klíče jsme dle dohody hodili do schránky a já jsem před odjezdem pro jistotu rozbil display na telefonu při nezbytném ranním selfíčku. To nám to pěkně začíná.

          Jelikož to byla pro Jardu s Bárou první zahraniční moto dovolená, tak jsme to vzali přes nejvíce provařená, ale stále parádní místa. Nejdříve Nockalmstrasse a poté po menším přejezdu Grosglockner Hochalpenstrasse. Tam jsme dojeli až odpoledne, takže byl minimální provoz a měli jsme jí téměř celou sami pro sebe. Při pohledu na čerstvě odklizený sníh, kterého bylo podél silnic daleko více než v Rumunsku, jsem musel zamáčknout slzu, se vzpomínkou na líné Rumunské silničáře na Fagaraši. Pod Edelweisspitze mě pobavil pohled na elektro auto, za kterým na asfaltu vrčel naftový generátor a dobíjel majiteli baterie. Ať žije ekologie…

          Počasí vydrželo luxusní až do večera a i nějakého toho sviště jsme cestou zahlédli. Večer jsme se ubytovali přímo na nultém kilometru hochalpenstrasse v městečku Bruck. Až na ten zvon, který od šesté ráno vyzváněl, to tam stálo za to.

Najeto 259km

10.       Den

          Poslední den nás čekal už jen přesun domů. Trochu jsme si ho okořenili přejezdem přes Postalmstrasse a pak už kolem jezer Wolfgangsee, Mondsee a Attersee na dálnici směr Linz.

          Cesta ubíhala celkem na pohodu. Ve Dvořišti jsme dali kafíčko a dotankovali poctivý český benzín a po zastávce u McDonalda na dálnici, už jsme byli zase doma.

Závěr:

          Celkem jsme nakroutili kolem 4 000km. Hlavním cílem mělo být Rumunsko, na které jsem se opravdu těšil, ale ve výsledku jsem byl spíše zklamaný. Určitě je tam nádherná příroda a místní jsou fajn, ale na můj vkus jsou zatím někde na půl cesty. Už to není tak autentické, jaké to tam asi mohlo být před deseti/dvaceti lety a zároveň ještě nedošli k tomu standardu, který je běžný od Slovinska na západ. Jsem moc rád, že jsem tam byl, ale v nejbližší době se tam vracet neplánuji. Každý na to ale samozřejmě může pohlížet jinak. Nejvíce mě v Rumunsku potěšila návštěva českého Banátu, kterou jsme původně ani v plánu neměli. Zbytek dovolené už byl dle očekávání, takže samozřejmě super ;-).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE