Cesta do Rumunska - Banátu

Nikdy jsem si nemyslel, že ještě v předdůchodovém věku budu jezdit na motorce.Až jsem jednou v Nové Pace na hlavní ulici uviděl nápis V.Korda JAWA díly , rozhodl jsem se sehnat si nějakou JAWU 350 .Sehnal jsem slušnou 640 a nechal ji dát do top formy od již zmiňované firmy. Následující sezonu jsem najel 10.000 km , V.Korda se o mě výtečně staral a najednou mi začalo být Jawičky na prohánění v dnešním provozu líto. Našel jsem v inzerátech KAWU KLE 500 a požádat Václava , zda by se se mnou na ni nezajel podívat, protože za tu dobu získal mou veškerou důvěru.

Velkým fandou ježdění na motorce za jakéhokoli počasí se stala i má žena. KAWA byla velmi slušná a koupil jsem ji. Zanedlouho poté jsme se ženou vyrazili na pizzu k moři do Itálie, což jsme v pohodě zvládli za víkend. Po návratu nás napadlo, že by bylo dobré uskutečnit cestu trochu dobrodružnější a vybrali jsme Rumunsko. Za dobu mého ježdění jsem došel k názoru, že většina lidí o jízdě na moto radši mluví než jezdí, až opět mimo Vaška. Také jsme začali uvažovat o ještě jiné motorce, která by na delší cesty vyhovovala lépe než KLE. A v té době přišel Václav s tím, že JAWA by měla dovážet cestovní enduro. Přišly první 3, líbilo se nám a jedno jsme koupili.

Opatrně jsem ho zajel, ještě za občasného chumelení, nechal u Kordů prohlédnout a provést garanci, najel dalších 1200 km a minulý týden 11.6. 2021 v pátek v čase 0:01 jsme s Václavem vyrazili směr Rumunsko, cíl české vesnice Banát. 

Maďarsko a přejezd do Rumunska

,

Václav má přirozeně JAWY rád ,ale bohužel pro něj JAWA motocykl teprve vyvíjí :-D , tak jel na KTM Adventure. My s paní na RVM by JAWA 500. Vyrazili jsme celkem lehce oblečení, i když s ostatní výbavou v kufrech, ale v Hořicích u pumpy jsme už byli nuceni navléknout teplejší věci a začali i „topit“. Teplota spadla k 8 st. Jeli jsme na Vysoké Mýto, Svitavy, Brno, Bratislava, Budapest. Když se začalo rozednívat, přejížděli jsme Česko-Slovenské hranice a vycházející slunce nás pozdravilo nad Bratislavským hradem při přejíždění Dunaje. Vzápětí jsme překročili hranici Slovensko-Maďarskou a nastal brutální přejezd rovinatého Maďarska.

Kolem 10:15 hod jsme již překračovali hranice do Rumunska. U Vama Nadlac jsme si dali nanuka a konečně sundali teplé oblečení a vyrazili na dalších 194 km k restaurantu Moreli, kde už jsme vjížděli do Karpat a krajina začínala být daleko zajímavější. Odsud to bylo již jen 59 km k dohodnutému ubytování. Předpověď počasí byla občasné přeháňky, silné deště atd. a my projeli již více než 1000 km za slunečného počasí. Odrazili jsme na posledních 59 km do místa našeho ubytování Šumice.

Šumice

První česká ves, která i s ostatními českými vesnicemi bude příští rok slavit 200 let vzniku. 51 km jsme jeli po hlavní silnici stále za velmi pěkného počasí. Je zajímavé, že do každé české vesnice se odbočí z hlavní silnice a jede se po velmi úzké silnici stále do kopce 8 – 18 km a v každé české vesnici silnice končí. To jsme ale leště nevěděli až k odbočce na Šumice. Při odbočení se okamžitě změnilo počasí a posledních 8 km jsme projížděli vydatným slejvákem, kde se valila voda s pískem a kamením po silnici, která se vinula ostrými zatáčkami celých 8 km až do obce Šumice. Po příjezdu do vesnice, která je velmi malá a bydlí v ní posledních 50 obyvatel, jsme následovali popis paní domácí Amálky a ihned našli místo našeho ubytování. Paní Amálka je 81 letá čiperná paní, která slyšela vrčení a duchapřítomně běžela otevřít vrata do šupy – což je zastřešený vjezd do dvora. Cesta z domova dlouhá 1078 km nám trvala 14:28 min. Paní Amálka se o nás starala velmi pečlivě a vzhledem k jejímu věku je velmi obdivuhodná paní. Pohostila nás různými druhy masa, klobáskami, domácím sýrem a dokonce usmažila i mísu vynikajících koblih. Vše z domácí výroby. Cestu jsme absolvovali v absolutní pohodě a svěží, tak jsme se mezi přeháňkami vydali na procházku kolem vsi.
 

Národní park

Druhý den jsme měli naplánovanou návštěvu národního parku Parcul National Domogled-Valea Cernei .

Podle Dunaje do Eibenthalu, Bigaru a Svaté Heleny

Odsud jsme pokračovali po pěkné silnici podle Dunaje, to byla nádhera. Na našem břehu Rumunsko se zbytky strážních hradů a o dobrý kilometr dál na druhém břehu Srbsko, také strážní hrady. Ten Dunaj byl opravdu nádherný a krásné počasí. Asi po hodinové jízdě jsme zatočili do další vesnice Eibenthal, kde jsme se v české restauraci výborně najedli. Dal jsem si česnečku, která ale byla se smetanou a vejcem a guláš, ve kterém bylo tolik masa, že jsem podruhé za 30 let nedokázal sníst porci, kterou jsem dostal. Z Eibenthalu jsme pokračovali podél Dunaje do další české vesnice Bigar, kam vedla stejná úzká silnice 18 km do kopce a kde jsme samozřejmě ihned po odbočení chytili slejvák a těsně před motorku nám spadla silná větev v jedné prudké zatáčce, bylo štěstí, že jsme jeli velmi zvolna. Původně jsme zde mysleli na další přespání, Bigar leží v nádherném místě mezi kopci v poměrně vysoké nadmořské výšce, ale vesnice byla úplně vylidněná, potkali jsme jen 2 lidi a 2 menší kluky. Okolí se nám moc líbilo, jenže nad západními kopci byla hodně temná obloha a občas nějaký blesk, tak padlo rozhodnutí, že budeme rychle pokračovat dál do Svaté Heleny.

My s paní jsme došli k názoru, že přespání tam bylo tak jako tak tajným úmyslem Václava, který se nenápadně několikrát zmínil o tamní fungující hospodě. Při této zmínce měl neobvykle blažený výraz. Bez prodlení jsme vyrazili s deštěm v zádech. Po příjezdu do Svaté Heleny nás Václav jako „starousedlík“ navedl přímo k hospodě. Byl to dobrý tah, Vašek měl již s majitelem dobrou zkušenost. Majitel obchodu a hospody v jednom okamžitě začal obtelefonovávat spoluobčany, kteří by nás byli ochotni ubytovat. Během několika minut kolem nás prošli z pastvy koníci, krávy a stádo koz. Vše v absolutním klidu, bez stresu a nikdo se nad procházejícími zvířaty v centru obce nepozastavoval a ještě se smutkem v hlase nám vyprávěli, že před několika lety bývalo zvířat daleko více. Bohužel Svatá Helena , která leží jen několik km od Dunaje a je asi nejvíc žijící českou vesnicí, se potýká už i s negativními vlivy. Všude v okolí po krásné krajině jsou rozesety větrné elektrárny k nelibosti místních obyvatel. Majitel hospody nás poslal o ulici dál, kde už čekala paní domu s otevřenou šupou. Později vyšlo najevo, že u ní Václav před 4 lety přespával. Po ubytování jsme vyrazili ( opět po dešti ) do hospůdky zaslíbené, kde jsme podebatovali s místními. Musím se zmínit o tom, že místní přišli, přisedli, dali si „ťapika“ a odešli. Žádné vysedávání a popíjení alkoholu atd. Všude jsme se setkávali s velkou vstřícností, pohostinností a ochotnými lidmi. V hospůdce to bylo fajn, ale měli jsme přísný rozkaz od paní domácí přijít ve 20 hod. na večeři. Což jsme tak nějak splnili. Večeře byla opět výborná. Co nás trápilo bylo, že v noci a ráno měl nad námi přecházet pás velkých bouřek, který se táhl od bývalé Jugoslávie přes Rumunsko, Maďarsko a ještě dále na sever. Tak se také stalo. Dle meteoradaru se situace měla zlepšit kolem 9-10 hodiny.

Krátce po 9. hod a po výborné snídani jsme za mírného deště vyrazili k domovu. Jeli jsme trochu jinou cestou na 3. největší město Temešvár. Asi po hodině přestalo pršet, oteplilo se, že jsme mohli sundat nepromoky a za Temešvárem jsme se napojili na širokou silnici, která nás dovedla až na hranice s Maďarskem. Na této hranici jsme natrefili na partu maďarských znuděných celníků vedenou velmi širokou, plně ozbrojenou celnicí. A pro ně jsme byli vítaným zpestřením. Dosud jsme se nesetkali buďto se žádnou kontrolou nebo jen minimální s ukázáním OP. Nikde jsme neviděli žádné roušky, nikdo to po nás nevyžadoval, ani cokoli jiného. Krátce po překročení Rumunsko-Maďarských hranic jsme najeli na dálnici a opětovně jsme si za velmi silného větru , který nás provázel celých 1000 km až domů, užívali dálnice. Cesta domů až na pár malých změn kopírovala cestu do Banátu.

Návrat domů proběhl bez problémů, jen u Vysokého Mýta byla mírně zamotaná objížďka a ve 22:30 hod jsme dorazili domů. RVMko se ukázalo jako velmi slušná a pohodlná motorka jak na místě řidiče tak i na místě spolujezdce. Domů jsme dojeli více unaveni ze silného větru než z cesty na motorce. Naložená motorka měla spotřebu kolem 4,5 l a nemyslím si, že jsme jeli zrovna pomalu. Asi 3x jsem byl nucen v kritičtější situaci silně brzdit i na mokré silnici, kde brzdy fungovali výtečně včetně ABS. Má paní popsala cestování, že si bez problémů mohla za jízdy prohlížet okolí, neotavoval ji přílišný hluk a dle jejích slov seděla jako na trůně. Motorka neprojevila sebemenší slabinu nebo nedostatek. Najeli jsme cca 2400 km. Výlet se nám samozřejmě velmi líbil a i přes přeháňky, krupobití a vítr byla jízda fajn.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE