Potulování Balkánem

Průjezd Maďarskem a Chorvatskem

Uháním Maďarskem dál k jihu, tečuji západní kraj Balatonu a přitom taky jednou navštívím benzínku, a je to za 32 Kč/litr. To je pěkná cena proti našim tehdejším 47. Ovšem o pár dní později při návratu už platí dvojí ceny, a jakožto cizinec dávám pěkně 55 za litr.

V Chorvatsku jedu, koukám na názvy vesnic a zdá se mi jednu chvíli, že znějí nějak česky. Udělalo se docela vedro, a tak když byl v jedné vesnici stín na mé straně silnice, zastavil jsem, abych se trochu občerstvil, bylo to kousek před městem Daruvar  Jak se tam tak protahuju, tak najednou přes silnici vidím velký nápis ‚Český dům‘. Nakouknul jsem tam a za chvíli si povídal s krajany v rodném jazyce. Malinko měli samozřejmě přízvuk, ale jinak mluvili krásně čistou češtinou – velký klobouček! Jsou tam někdy od roku 1820 a je jich v Chorvatsku několik desítek tisíc. Ptal jsem se, jak po národnostní stránce vycházejí s Chorvaty a prý naprosto bez problémů, že kamarády učí česky. Dobrá práce, a jen tak dál! Abych nezapomněl, a za to jim tímto ještě děkuji, občerstvili mě v parném dni dobrým pivem z Daruvaru, kapkou Pelinkovce a kávou. Další pohostinnost jsem musel odmítnout s poukazem na skutečnost, že přeci jen jedu na motocyklu.

V té době se Covid kontroly v Evropě už všude rušily, jen Bosna a Hercegovina stále jela v původních kolejích. Na přechod jsem přijel v sobotu v podvečer a pohraničník se zdál neoblomný. Po asi desetiminutové konverzaci na téma zdraví to už vypadalo, že tam někde na chorvatské straně zkejsnu do pondělí kvůli testu. Vnitřně jsem se s tím už smiřoval a spíš abych neměl pocit, že to vzdávám moc rychle, pokládám ještě otázku, jestli tedy není žádná možnost, jak by mě propustil dál. Na to se z okýnka ozvalo „Tady je Bosna a Hercegovina, zde je všechno možné!“, následované hlasitým řachnutím razítka do pasu, a byl jsem volný. Musím říci, že takový stylový vjezd na Balkán se mi moc líbí.

Ježdění v BiH

Silnice jsou spíš skromnější, není jich v hornaté krajině samozřejmě moc, takže ty co jsou k dispozici, mají na hlavních směrech hustý provoz. Místní se s vykružováním zatáček moc nepárají a celkově je na ně nutno dávat dost pozor na venkově i ve městech.

V prvním větším městě na trase, v Banja Luka, jsem jen přespal a pak pokračoval do Sarajeva. Je to asi 200 km a cestou stojí za zastávku vodopád v Jajce, historické město Travnik a pro toho kdo má rád kontrast, tak paneláková Zenica. Večerní procházku centrem Sarajeva jsem si vylepšil zmrzlinou a čevapi, což jsou takové šišky z mletého masa v housce. Nahoře nad městem je místo, které je pozůstatkem hradebního opevnění a je velmi populární jako vyhlídka. Dole ve městě je pak památník s věčným ohněm, který je zjevně také hodně oblíbený, prakticky pořád se u něj někdo fotí.

Ráno jsem si udělal poznávací okruh městem a kolem města. Na odpočivadle s vyhlídkou na Sarajevo se motali tři psi. Jeden měl v rodokmenu asi Malamuta a dva Pudla. Chtěl jsem je spravedlivě podělit čevapi ze včerejška, ale Malamut s chladným modrookým pohledem sežral všechno nekompromisně. Je to místo, odkud bylo ostřelováno letiště při rozpadu Jugoslávie. U letiště je pro turisty zachovaný tunel pod letištní drahou, kudy v době bojů probíhaly evakuace. Organizačně to tam mají asi dobře zmáknuté, dva parkovníci v reflexních vestách mě už z dálky naváděli na stojánku. Mně ovšem na parkovišti stačilo jen udělat si kolečko, vyfotil jsem si koně u dráhy a jel jsem dál směr Mostar.

Mostar

Ani jedna z obou mých navigací neznala uličku s hotelem a zapnout mimo EU na telefonu data je finanční pohroma. Záchrana přišla v pneuservisu od zákazníka v dobrém obleku, který mě nasměroval na nejvyšší věž kostela – 107 m, beton, z r. 2000, kde už jsem hotýlek našel. Samotné město je moc příjemné, všude se dojde pěšky, centrum je opravené, takže stopy bojů sem tam uvidíte až o kousek dál a jen když zvednete oči nad úroveň fasád v přízemí. Nakonec v Mostaru u mostu upíjím “Mostarski pivo”, všechno do sebe tedy zapadá. Ovšem upřímně, jinde bych si tohle pivo nedal.

Přejezd do Černé Hory

Jedu podle řeky Drina nejdřív dost daleko na sever a pak od místa Brod po jejím druhém břehu zas na jih. Zatímco cesta na sever byla dost frekventovaná, ale na místní poměry standardní kvality, tak po druhé straně to mělo charakter spíš lehčího offroadu, i když nějaký ten asfalt tam byl taky. Před hraničním přechodem jsem přejel dřevěný most a byl jsem v Černé Hoře. Podle silnice jsem přejel do bohatšího kraje.

Bylo už pozdní odpoledne, když jsem zanedlouho dojel k odbočce do díry ve skále - na Žabljak, kde jsem měl nocleh. Z úrovně řeky jsem rychle nastoupal snad přes pět tunelů do hor. Musel jsem dávat pozor, protože občas tam byl bordýlek od štěrku, a taky mně motorka moc nesvítí kvůli vypálené potkávačce. Nahoře úžasná silnička s výhledy jak v Alpách. Jel jsem kolem ovcí, které hlídali dva psi. Legrační bylo, že když ode mě byli jen pár metrů, tak místo aby začli hned dorážet, tak se nejdřív rozběhli podél cesty přede mě a zalehli asi o 50 m dál. Teprve potom, když jsem je míjel, tak po mně vystartovali. Asi mě chtěli zahnat ke stádu, ale projevil jsem se jako neposlušná ovce.

Fotil jsem si fleky sněhu, to jsem ještě netušil, že se kvůli němu budu vracet a najedu si extra porci 150 km, se kterou jsem večer už samozřejmě nepočítal. Aspoň že na té zajížďce byla dokonalá silnice a byl jsem tam večer už skoro sám. Ačkoliv celý den bylo vedro ke 30 ˚C, tak v horách s večerem to kleslo na 18 ˚C a v jednom strašně dlouhém tunelu dokonce jen 11 ˚C. Pak se tam nemá držet sníh ještě v květnu.

Ubytko v Žabljaku se jmenuje Wooden Apartment a je to horní patro domku. Televizní stolek je z masivu, myslím, že by unesl klidně i auto. Instalace sanity v koupelně mají vedené pěkně po povrchu kachliček – podezírám tvůrce, že se mu to tak líbí, jako svého druhu Lego.

Park Durmitor a sjezd k moři do Kotoru

Ze Žabljaku na Kotor to beru trochu oklikou po silničkách parku Durmitor. Jednu chvíli za mnou jelo auto a v tom na rovném přehledném úseku vidím, že se kráva chystá rozvážně vstoupit do vozovky. Já jsem ještě stačil projet, ale tomu za mnou ten dobytek zatarasil cestu. Prostě spadly šraňky jako v akčním filmu!

Při sjezdu dolů k moři jsem dal před novou silnicí přednost té původní úzké, dnes už skoro nepoužívané. Mohu doporučit, sem tam sice chybí kousek asfaltu, ale výhledy jsou nezapomenutelné. Potkal jsem tam dvě pěší turistky a jedno auto, které by klidně mohlo být na veteránských značkách. V Kotoru u přístavu jsem si šel fotit výletní loď masové turistiky (na tu zátoku je to fakt strašná jeba), ale byly trochu potíže s hlídačem kvůli parkování.

Přes Ulcinj a Albánii k Ohridskému jezeru

Cestou podél pobřeží jsem projel kolem ostrůvku Sveti Stefan, tahle fotka nechybí snad v žádném cestovním katalogu této oblasti (celý ostrůvek je hotel). Od Ulcinj k albánské hranici se táhne asi 12 km pláž s černým pískem “Velika Plaža”. Sezóna ještě nezačala, a tak je celý ten pruh písku prakticky prázdný. Chvíli koukám na vlny, ale i kvůli vedru brzy vyjíždím k hranicím.

Albánii jsem zbaběle přejel za pár hodin. Jezdí se tam takovým jižním způsobem, ale nic hrozného jsem tam nezažil. Dokonce jsem měl štěstí, že jsem při malé zastávce v jednom městě koupil novou žárovku do světla. To jsem byl opravdu rád, protože při průjezdu neosvětlených tunelů mi potkávačka chyběla. Na hranicích s Černou Horou bylo obavení rychlé i díky speciálnímu pruhu pro motorky.

Ohridské jezero, které má velikost asi 30 na 15 km, je pěkné už shora, když se k němu blížím. Voda do něj teče podzemní řekou z Prespanského jezera v Albánii. Bydlím ve městě Struga, kde z jezera odtéká řeka Černý Drin. Je to asi 10 km od vice historického Ohridu. Struga má dost pěkné centrum s promenádou, je přiměřeně upravené a je až do večera živé. Snažil jsem se koupit v obchodě pivo, a když jsem už poněkolikáté neuspěl, tak jsem se ptal prodavače, jestli Makedonci pivo nepijí. S omluvným výrazem mi vysvětlil, že po novu musí být na prodej alkoholu speciální licence a to celý byznys komplikuje, ale poradil aspoň krámek o kus dál, kde pivo prodávali.

Následující den jsem zůstal na místě, okusil jsem skvělé koupání v jezeře, voda je průzračná a přiměřeně chladná. Všimnul jsem si zlepšováku, který zajišťuje mobilitu stánků s turistickými cetkami - mají je celé postavené na stavebním kolečku. Jak snadné milý Watsone..

Odpoledne jsem se podíval do Ohridu, k chrámům nad městem vede ulice Cyrila a Metoděje. Že je to turistické město poznáte hned při příjezdu – ve všech ulicích v centru je parkování placené a to i pro motorku. Mají tam systém, že na každou ulici je přidělený jeden strejda-výběrčí. Když ke mně přišel, tak jsem si nejdřív myslel, že si přišel jen tak popovídat nebo žebrat, ale vysvětlil mně, že má služební tričko – takže 30 denárů prosím..

Do Řecka k sídlu bohů Olympu

Předpověď slibovala déšť a co slíbila, se také splnilo. Schovával jsem se celkem třikrát. Nejdřív na benzince, kdy padaly kroupy jako hrachy, a byl tam se mnou starší pár na Viragu. Pak ve vjezdu do nějakého zemědělského podniku. A do třetice v podjezdu dálnice u přejetého hada. Měl přes metr, místní říkal, že je velký, ale nekouše. Po přejetí hranice do Řecka mě uvítaly cedule „Zpomalte – přecházejí medvědi“, případně ve variantě „medvědi a kanci“. Bydlím v Litochoro, městečko po Olympem má příjemně poklidnou atmosféru.

Na druhý den počasí bylo trochu do deště, vyjel jsem asi 20 km do Prionia ve výšce 1.100 m n. m., kde silnice končí. Kousek za závorou je pěkný malý vodopád, dá se pěšky pokračovat až na 2.900 m n. m. Ale až tam jsem nešel - je na to potřeba celý den nebo s přespáním. Na stezce chodí osli a je tak potřeba vyhýbat se tomu, co po sobě nechávají, stopa bývá často ještě teplá. Odjezd z parkoviště byl dobrodružný, protože to je brutálně do kopce a volné místo, kde jsem stál, mělo ještě sklon do boku. Huráá, motorka mi nespadla!

Kolem Meteory do Metsovo

Silnice až do Meteory byla skoro prázdná a s krásnými výhledy na kopce a údolí, přes silnici si to občas štrádovala želva. Dokonce i když jsem malinko zabloudil, tak jsem nelitoval.

Byla to opravdu velká pohoda celý den. Pozdě odpoledne jsem se zastavil u skalních klášterů, vevnitř jsem byl už dřív, a tak jsem se tentokrát spokojil s pokoukáním venku. Na turisty je už pozdní hodina a kolem památek je cítit příjemně ospalý klid. V tom rozpoložení sjíždím kopcem dolů vesnicí Kastraki, když tu náhle těsně přede mě z parkoviště u taverny vyrazilo auto, jediné co široko daleko bylo. Doslova vyskočilo, jako by to byla srnka. Brzdy naplno, ABS cvakalo o život a ty zvuky přes otevřené okno probraly strejce za volantem a taky to zašlápl. Omluvně se usmíval a gestikuloval, řekl bych, že tam bylo nějaké promile. V tu chvíli bych býval sám potřeboval nějakého panáka, aspoň jsem mu řádně vynadal a pak to chvíli rozdejchával.

Napínavé to ten den bylo ještě večer při hledání hotelu v Metsovo, což je horské středisko, takový náš Špindl. Totiž, hotel nebyl v ulici tam, kde by se dal podle čísel domů, jak jdou za sebou, čekat, ale asi o 200 m dál byla slepá ulička a v ní byl mírně zanořený. Nad vchodem měl velkým písmem název, ten byl ale napsaný nikoliv latinkou, nýbrž řeckou cyrilicí. Paní, které jsem tam volal, že je nemůžu najít, tak ta na smůlu mluvila jen řecky. Nakonec všechno dobře dopadlo, usnul jsem zmožen zážitky.

Kde lišky dávají dobrou noc

Rovnou řeknu, že jsem si to tam, kam jsem jel, představoval trochu jinak. Totiž četl jsem někde článek že tenhle pustý kout hor je strašně supr, s bezva atmosférou, protože tam někde v nedotčené přírodě teče divoká řeka, nad ní malebné městečko a tak. V podstatě to byla asi všechno pravda, zádrhel byl ale v tom, že článek nepsal nikdo, kdo by tam byl na motorce. Takže, řeku jsem slyšel, ale neviděl – byla někde dole v rokli, kam jsem se nedostal. Ráno jsem pohrdl občerstvením na benzínce a za trest jsem až do večera nepotkal hospodu, ještě že jsem s sebou měl aspoň sušenky a litr vody. Zatáček jsem si užil dost, teplota vzduchu i průměrná rychlost byla někde nad 30, nějaké úseky byly bez asfaltu. Celkově zážitek to byl, i když jiný než jsem čekal.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE