Měl to být Ararat. Skončilo to majákem na konci světa
Text: SPalu | Zveřejněno: 30.6.2026 | Zobrazeno: 12 608x
Kapitoly článku
Na hranici Kakavija mě celník přivítal jednoduše: „Byl jste někdy v Řecku? Ne? Tak vítejte a užijte si ho." Tak se přejíždějí hranice.
Řecko bylo bohaté na kontrasty. Frappé v Ioannině, antické ruiny, koupání v řece Acheron a Styx — bráně do podsvětí, kterou jsem projel živý a v plné parádě. Útěky před bouřkami s Windy v jedné ruce a apkou iOverlander v druhé, hledání spotu na divoký kemp. Most Rio–Antirrio mi připomněl ten dánský, který jsem přejížděl cestou na Nordkap.
Olympia mě letos nechtěla — tři kilometry od stadionu mě zastavila bouřka, čekal jsem dvě hodiny a nakonec ji jen objel. Zato Meteoru jsem po třech pokusech konečně dal: ranní areál v Delfách jsem měl skoro sám, pak jsem se vykoupal v horkém prameni v Thermopylách (kde Leonidas se třemi sty) a odpoledne projel okruh plný zatáček mezi kláštery na skalách.
Mani a maják na konci antického světa
A pak konec světa. Mys Tainaron — nejjižnější cíp řecké pevniny a pro antické Řeky doslova okraj známého světa, vstup do podsvětí. (Geograficky je nejjižnější bod kontinentální Evropy až ve španělské Tarifě, ale Řekové měli tehdy Španělsko za krajem úplně jiného světa — a upřímně, na téhle skále tomu člověk rozumí.)
Cesta na poloostrov Mani byla vrcholem celé výpravy — moře po pravé straně, holé kamenné hory po levé, úzké pobřežní silnice a věžová kamenná města jako Vathia. Po cestě jsem potkal motorkáře na Enfieldech a peloton cyklistů, a bouřku nechal konečně za zády.
Ubytování na konci světa jsem si vyjednal znakovou řečí — majitel zavolal synovi do Atén, ten po telefonu přeložil všem najednou a zaplatil jsem převodem. Pláž jsem měl skoro pro sebe, vykoupal se a zapálil doutník, který jsem si vezl právě sem, na dobytí jihu Evropy. Sever (Nordkap) mám, jih teď taky.
V jeskyni Pyrgos Dirou jsem se přidal ke skupince řeckých důchodkyň. Bylo jim přes sedmdesát a chovaly se, jako by jim bylo šestnáct. Stal jsem se hlavní hvězdou jejich selfies. Přeju si, abych to jednou měl taky tak.
Ráno jsem šel k majáku za východu slunce. Světlo přicházelo přes Egejské moře a měnilo skaliska ve zlato. Těch pár minut stojí za čtrnáct dní cesty.
Praktická vsuvka — Řecko: Na mysu Tainaron silnice končí u vesnice Kokkinogeia, k majáku se jde pěšky asi 40 minut po kamenitém terénu — pevné boty, voda, klobouk. Poslední tankování v Gerolimenasu. Frappé je drahé (4,5 €), oběd s pivem kolem 24 €. Divoký kemp je oficiálně zakázaný, ale mimosezónu na plážích a v horách nikdo neřeší.
