Tři kosmonauti na Měsíci

Před odjezdem

Tým je zase nekompletní, ale přitom stejný jako již dva roky zpátky (ano, Honza stále nejel, termín se mu nehodil a my ostatní stále na stejných strojích, i když už jsme všichni mockrát „kupovali“ nové Tracery, V-Stromy a Multistrady) – Frantik (Honda CBF 500, zodpovědný otec, druhý navigátor, nástěnkář – jakože hodně fotil), Michal alias Brašule (Frantovo mladší brácha, Suzuki GS 500, zodpovědný dvojnásobný otec, záložní navigátor, svačinář) a já, Skoba (Versys 650, taktéž zodpovědný dvojnásobný otec, navigátor, koordinátor a průvodce) Představením týmu jsem se chtěl dostat k tomu, že nejsme žádní střelci, magoři, dárci orgánů, či jak se nám všem tady občas na Motorkářích říká. Opět jsme jeli na pohodu, v klidu, nerychle, bezpečně a s úsměvem, s touhou něco poznat, hezky se projet, dobře se najíst, prostě užít si pár dní v sedle motorky i mimo něj. Letošní cesta mi v hlavě ležela od loňského podzimu, na jaře se vše domluvilo, potvrdilo a mohlo se vyrazit – zdolat nejvyšší místo v Evropě, kam se lze pohodlně dostat na cestovní motorce, spát po hotelích se snídaní, nakouknout do Itálie, Rakouska a nejet už na Grossglockner.  Letos jsme poprvé změnili taktiku, kdy jsme nejeli na jedno místo, ze kterého jsme vyráželi do okolí. Naplánovali jsme „okružní“ cestu s kratšími denními nájezdy směr Německo, Rakousko, Itálie a zpátky.

Den první, úterý 2.8.2022 – Starnberger See (320 km)

Odjezd od nás z domova byl v plánu v 9:30, kupodivu se to  povedlo. Trošku jsme ještě ráno přeskládali věci z kufrů a tašek tak, aby mi stačilo vzít si jen boční kufry a nemusel jsem tahat top-case. Taky se povedlo. Na začátek tedy všechno klape, počasí nám přeje. Možná až moc, začíná být dost teplo, ale svižnější jízda směrem k hranicím s Německem (Folmava/Furth im Wald) nás příjemně ochlazuje. Pohodlně dojedeme až do Chamu a plynule navazujeme na rovnou a rychlou B20 směr Landau. Dálnice jako vždy vynecháváme a vybíráme si cesty jen mimo ně. Venkov máme rádi. Za Landau sjíždíme z B20 a mezi poli a vesnicemi míříme na Haag im Oberbayern s tím, že cestou dáme oběd. Restaurací bude přece všude dost. Bylo, ale buď se nám úplně nepozdávaly nebo, k našemu překvapení, jich i dost bylo zavřených (zřejmě nepřežily strádání v minulých hubených letech, které i v Německu provázely restrikce a málo hostů) Takže jsme hladoví dorazili až do Haagu. Malé asi šestitisícové městečko s krásným hradem přímo v centru (fotka se nějak nestihla). Do první restaurace, kterou jsme potkali, se nám nechtělo. Vypadala trochu podivně, moc červeně, moc obyčejně. Další tři byly zavřené (Ruhetag nebo krach), takže jsme nakonec skončili v té první – Salzu – sedli jsme si na terasu a teprve tam si všimli, že je to asijská restaurace. Trochu divné v Německu, ale zůstali jsme. Naštěstí se oběd povedl, obědové menu za 9 eur (což se nakonec ukázalo jako nejlevnější jídlo za celou cestu a i u nás by to už patřilo k těm levnějším podnikům) – Křupavá kachna na kari s jasmínovou rýží, fakt dobrota, lehce víc pikantní (někoho pálila dvakrát 😊)

Slunce začíná hřát stále intenzivněji, teplota je bezpečně nad třiceti stupni, takže dopít studeného radlera a jede se dál. Směr Steinhöring a Holzkirchen. Prostě blíž k Mnichovu. Pomalu jsou vidět alpské masivy, začíná se nám to líbit. Cíl dnešní etapy byl u jezera Starnberger See, které je  co by kamenem dohodil na jih od Mnichova a je tak jeho obyvateli hojně využíváno k rekreaci a aktivnímu odpočinku. Podjedeme dálnici A8, trochu zazmatkujeme v Geretsriedu, mineme dálnici A95 a v půl páté už parkujeme v Landgasthofu Schöntag, 300 metrů od jezera. Ještě je čas stihnout se vykoupat, než si něco objednáme k večeři. Check-in proběhl hladce, žádné dokumenty nebo formuláře jen Guten Tag, tak jsme tady, klíče do ruky a čau. Rychle do plavek a hurá na pláž. Z dálky jezero vypadá velkolepě. Travnatá pláž, sem tam kamínek, kiosek, půjčovna loděk, windsurfů, paddleboardů a dalších možných plavidel. Starnberger See je páté největší německé jezero, na objem vody je ale hned druhé největší, s maximální hloubkou bezmála 130 metrů. Tolik teorie. Praxe „naší“ pláže? Tak mělkou vodu nikdo z nás ještě neviděl. Dvě stě metrů jdeš a jdeš a voda stále po kolena. I přesto, že už jsme v nadmořské výšce skoro 600 metrů, je voda díky této mělčině teplá jak…jak doma ve vaně. Moc velké osvěžení se tedy nekoná, ale lepší než nic. Další jeho dávka přišla chvíli poté u dobré večeře a studeného piva. Na mobilu jsme ještě shlédli fotbal Plzně v předkole Ligy mistrů, trochu pokecu a příjemně unaveni brzo usínáme. Zítra nás čeká méně kilometrů, více zatáček, více krás a také větší vedro.

Den druhý, středa 3.8.2022 – Jaufenpass, Rifiano (210 km)

Ráno jako vždy vydatná snídaně. Číšník přispěchal s otázkou, zda chceme udělat míchaná vajíčka. Jasně, třikrát a už to sem dávej. O pár kilo těžší nasedáme na stroje a míříme nejkratší cestou směr Kochelsee a rakouské hranice. Musíme taky dotankovat, nějak se nám nedaří potkat pumpu, ale nakonec se usměje štěstí a bereme plnou plus nějakou tu studenou vodu (předpověď nelhala a teplota už kolem desáté atakuje třicítku). Líbí se mi, že v Německu (jak se ukáže i dál v Rakousku a Itálii) můžeš na pumpu přijet z kteréhokoliv směru a nemusíš řešit jednosměrky nebo otáčení.  Po silnici č. 11 začínáme stoupat směrem k Walchensee přes Pass Kesselberg (858 m n. m.)  Krásná silnice s táhlými zatáčkami, na které je v tomto úseku omezení na 60 km/h. Radar jsme nepotkali, ale všichni rychlost dodržují, takže ideální kousek silnice k procvičení správného projíždění zatáček, kdy tě nestresuje vytuněný bavorák za zadkem s touhou předjet tě na každém výjezdu. Díky své minulosti (časté „tajné“ závody motorek a několik mrtvých) je na tomto úseku od Kochelsee k Walchensee uzavřen průjezd motorkám vždy o víkendu a svátcích. V opačném směru je to ok, ale i tak je na to dobré při plánování myslet. Průjezd je „uzavřen“ nenápadnou dopravní značkou, jaká je realita netuším, protože je středa, a tak nám nic nebrání se u Walchensee otočit a dát si trénink ještě jednou tam a zpátky.

Kousek nad Walchensee přibrzdíme na parkovišti u malého vodopádu, který je ukrytý vedle silnice mezi stromy. Žádná informační značka, jen zmínka na Google maps (Wasserfall Obernachkanal) Ale příjemné zpestření cesty. Po B11 a B2 klesáme kousek i se společností řeky Isar k přechodu Mittenwald/Scharnitz. Vítejte v Rakousku. Krátký tunel a B177 nás zavede k Seefeldu in Tirol. Tady už jsou Alpy jako doma, aby ne, když se tu dvakrát (sice před desítkami let) konaly některé lyžařské disciplíny Olympijských her pořádaných v nedalekém Innsbrucku. Do jeho náruče přijíždíme po dost prudkém klesání kousek za Reithem. Páté největší rakouské město si na návštěvu necháme na jindy, protože stojí za víc než jen za krátkou obhlídku. Hledáme výjezd po B182 směrem Brenner. Občas dva tři pruhy, sem tam semafor, tu kolona. Trochu nás to rozdělí, ale nakonec se propleteme širším centrem a s pohledem na skokanský můstek Bergisel míříme směrem k Itálii.

B182 je úžasná silnice kopírující brennerskou dálnici. Je téměř prázdná, 99 % osobáků využívá dálnici A13 s Europabrücke (aby ne, když je to kratší, násobně rychlejší, byť s poplatkem za průjezd) Na motorce by to byl hřích nejet po B182 skrz Matrei a Gries am Brenner. Zase silnice na zdokonalení dovedností v zatáčkách. V zrcátku vidíme, že se k nám blíží ledková světla (později to identifikujeme nejspíš na Triumph Tiger 1200) Instinktivně přidáváme, skoro bych řekl, že začínáme jet velmi svižně. A hle, on to kolega, sakra policista. Takže ubíráme na předpisovou rychlost, co kdyby náhodou. Chvilku jede s námi, ale pak za to chlapec bere a je pryč jako blesk. Takové náklony na cenduru jsme snad ještě neviděli, měl to hodně v ruce, nechtěli bysme mu být soupeřem v pronásledování. Samozřejmě někdo pronesl, že kdybychom chtěli, kdyby, tak jsme mu ujeli, ale zrovna se nám nechtělo a bylo moc horko a měli jsme hlad. Ten utišíme v kiosku hned za Matrei. Currywurst sice nebyl, hamburger a Bosna (hodně dlouhý „hot dog“) ano a nemělo to chybu.

Po pár kilometrech se B12 plynule proměňuje na SS12, jsme v Itálii.  Pro někoho Itálie, pro někoho stále Rakousko. Historie je spletitá, oba národy, kultury se velmi prolínají. Takže vítejte v Jižním Tyrolsku nebo Alto Adige, jak chcete. Dvojjazyčné názvy jsou všude okolo, trochu víc temperamentu je však cítit, co se ale nemění, jsou krásné silnice, blízké a všudypřítomné kopce s nádhernými výhledy. Ve Vipitenu (Sterzingu) tankujeme italskou 95 u místního Tamoilu. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, tedy za vedrem velkým tak, že by se dalo ždímat, si ze dvou blízkých passů vybíráme ten „nižší“.  2094 metrů vysoké Passo Giovo (Jaufenpass).  O pár metrů vyšší Passo di Pennes (Penser Joch) si necháme na jindy. První kilometry po SS44 k vrcholu jsou trochu zklamáním. Rozbitý asfalt, propadlé krajnice, žádná sláva. Hlavou proběhnou myšlenky na zpoplatněný GG, že přece jenom ta Eura za něco stojí, jenže po pár kilometrech a prvních dvou vracečkách (Kehre/Tornante) tyto myšlenky necháváme daleko za sebou a za prvním otočením plynu při výjezdu z dlouhé zatáčky na levé koleno. Výhledy začínají být více než úchvatné, provoz oproti třeba GG mizivý, můžeme si užívat. Na vrcholu pauza v Panorama Hütte, jeden luxusní štrůdl, samolepka na kufr a dál vzhůru dolů do Val Passiria (Passeiertal), které se vine severně od lázeňského města Merana (druhého největšího to sídla Jižního Tyrolska). Cesta dolů je orámována super výhledy, ale nestavíme, nefotíme, jen si vychutnáváme zatáčky a přírodu. Tato část cesty je poměrně úzká, chvílemi si říkáme, že přilbou musíme škrtat o kamenné zídky lemující kraj cesty. Příjemné ochlazení ve vyšších nadmořských výškách je pryč, italské slunce hřeje a pomáhá dozrávat všudypřítomným jablkům v sadech (až si u nás v lednu koupím zelenožluté Goldeny s nálepkou Südtirol, budu vědět, odkud jsou) Kotvíme v Riffianu v hotelu Laimerhof. Domluva probíhá naštěstí řečí, kterou vládneme (němčina, i když italské Buon giorno si neodpustíme). Žádné jezero nebo koupání v blízkosti není, bereme zavděk hotelovou sprchou a jdeme lovit večeři.  Co hledat v Itálii jiného než pizzerii. Úkol to náročný, ale nakonec se daří, příjemná terasa, rychlá obsluha, netradičně si dáváme pivo (i když i na místní víno taky dojde) Cestou zpátky Franta „zabloudí“ mezi jabloně a nese zpátky pár bio jablek. No co, určitě jim neubylo a nás to potěšilo. Hraju si s myšlenkou, jet ráno ještě do Merana a navštívit kostel a hrad Schenna, na který máme výhled z hotelového pokoje (vzdušnou čarou 1,5 km, ale po silnici skoro 15 km objet údolí) Samozřejmě na to nedojde, protože ráno se jako vždy protáhne snídaně.

Den třetí, 4.8.2022 – Timmelsjoch, Ötztal, Kochelsee (235 km)

Dnes nás má čekat cíl celé cesty a zlatý hřeb – 2829 m n. m.  Ale popořadě.

Snídani jsem už nakousnul před chvílí, takže přeskakuji. Balíme našich pět švestek a před desátou vyrážíme směr San Leonardo in Passiria a dál na Timmelsjoch Hochalpenstrasse. Při přejezdu z italské strany přijdeme o hezčí výhledy, ale řidičsky je to o mnoho zábavnější. Zpočátku mírné stoupání s táhlými zatáčkami uprostřed lesů pomalu přechází do vysokohorského terénu plného holých skal a kamení, vraceček na jedničku přes nohu a celkem více jak dvaceti krátkými a ještě kratšími tunely. Italsko-rakouskou hranici překonáváme ve výšce 2474 m n. m (je to tak nejvyšší hraniční rakouský přechod). Většina propagačních materiálů uvádí výšku Timmelsjochu (Passo Rombo) 2509 metrů, no vyberte si, každopádně je to fakt vysoko a jízda stojí za to. Italská strana zpoplatněná není, takže se na vrcholu můžete otočit a jezdit dolů a nahoru co vám benzín a gumy stačí. Pokud pokračujete dál, na rakouské straně vás čeká mýtnice, kde za jednosměrný průjezd na motorce zaplatíte 15 eur (obousměrný 21 eur).

Investice je to ale rozumná a já osobně bych neváhal zavítat sem ještě jednou. Lákalo by mne přijet těsně po otevření (silnice je sjízdná cca od půlky května do října, průjezd je možný od 7:00 do 20:00), kdy podél cesty bývají několikametrové zbytky vyfrézovaného sněhu. Silnice už je v provozu více jak padesát let, v průměru po ní ročně projede 150 až 200 tisíc vozidel (z toho necelá půlka motorek), kvalita povrchu je však na vysoké úrovni. Dá se tam strávit celý den, především pokud navštívíte i TOP Mountain Motorcycle Museum (v lednu 2021 vyhořelo a přišlo o většinu exponátů, ale ještě na podzim se znovu otevřelo, a to na o polovinu větší výstavní ploše)

Dost povídání a kochání se, pokračujeme dál. Sjíždíme do o víc jak tisíc metrů níže položeného Söldenu, hlavního centra Ötztalských Alp. I přesto, že v něm žije jen nějakých 3000 obyvatel, dokázali v něm statistici napočítat téměř dva miliony přenocování ročně, převážně pak díky zimní sezóně. Sjezdovky obklopují Sölden doslova ze všech stran, lyžuje se i na ledovci. Tím směrem se i ubírají naše plány. Ne tedy přímo lyžovat, ale využít Ötztaler Gletscherstrasse, která přivádí turisty přímo k ledovci Rettenbachferner a Tiefenbachferner. Lyžování není celoročně možné, ale silnice sjízdná celý rok je. A to až do svého nejvyššího bodu. Respektive do obou. Do prvního, na horním parkovišti u ledovce, kde se nachází „oslavná“ značka a cedule s kótou 2798 m n. m. Do druhého, nenápadného a bez patřičného značení, na konci tunelu vedoucího k Rettenbachferneru. Nějakých 1700 metrů dlouhý tunel pojmenovaný po rakouské lyžařce Rosi Mittermeier (kterou tedy neznám, ani osobně ani z televize, každopádně je ještě žijící, takže pojmenování po žijící osobě je přinejmenším divné) vede skoro neznatelně až k výškovému bodu se značkou 2829 m n. m. Ano, to je náš zlatý hřeb celé trasy, dojet na nejvýše položené vyasfaltované místo v Evropě. Cesta po Gletscherstrasse je velmi příjemná. Po zaplacení 11,50 eur (na první pohled je to dost za 13 kilometrů slepé silnice, jenže nelitujeme) silnice pomalu ale vytrvale stoupá k ledovci. Zatáčky jsou mírné, přehledné, bezpečné. Občas sice vystraší sráz bez svodidel, zbloudilé ovce a kozy, avšak pořád je na co se dívat, a tak se vám ani nechce jet rychle. Provoz minimální, občas cyklista, který si chce dokázat, že to dá (blázni, ale obdivuju je). Na prostředním parkovišti si můžete odpočinout a načerpat síly posezením u malé kapličky nebo zaparkovat na hlavním parkovišti u lanovek a vyzkoušet vysokohorské dobroty v obrovské restauraci. My nejprve zvolili horní parkoviště a udělali povinnou fotku u značky 2798 metrů. Jo, to jsme my, tři kosmonauti na Měsíci. Okolní krajina k té měsíční nemá daleko. V zimě vám to nepřijde, kdy se vše schovává pod metry sněhu a ledu, ale teď v létě? Různí průvodci radili být připraveni na náhlé změny počasí a podstatně nižší teploty. Nás nic takového nepotkalo, v Söldenu třicet stupňů, tady nahoře 23. I tak příjemné ochlazení. Pouze v tunelu byla kosa jak blázen, pomalu tam odkapával sníh, zaručeně přesný dodatečně namontovaný venkovní teploměr na Michalovo Suzuki ukazoval směrem tam krásných 19 stupňů, což moc nekorespondovalo s našimi zmrzlými ksichty. Cestou zpátky se už trochu rozchodil a teplota podle něj spadla na 7.

Vracíme se zpátky do civilizace, projedeme přecpaný Sölden a po B186 podél Ötztaler Ache (velmi divoká řeka hojně využívaná raftaři, kajakáři a jinými vodními nadšenci) míříme až do Oetz, kde dáváme v jedné z mnoha restaurací rychlý oběd a studeného radlera. Nyní máme na výběr, kudy se vydat k našemu dnešnímu ubytování u již zmiňovaného Kochelsee. Buď směrem na Innsbruck a zpátky již projetou trasou přes Seefeld a kolem Walchensee nebo na Imst, přes Fernpass a Garmich-Partenkirchen. Druhá varianta vítězí. Odbočujeme doleva, proti proudu Innu, projíždíme Imst, Tarrenz a B189 a pak B179 nás vedou příjemnou a velmi kvalitní silnicí k Fernpassu (1216 m n. m.) Za Fernsteinsee doprava začíná houstnout, obytňákům a karavanům to do kopce moc nejede, když se k tomu přidalo i nějaké omezení kvůli sekání trávy, začalo to být nepříjemné. Naštěstí motorky se vejdou snáz než auto, takže jsme se sunuli vpřed rychleji než plechovkáři. Před více jak tříkilometrovým tunelem u Leermosu odbočujeme vpravo a volíme delší a za to horší cestu přes Biberwier a Ehrwald. No, horší vůbec ne, jen hezky klikatou. Ale určitě lepší než dýchat v tunelu zaručeně čisté výfukové plyny s požehnáním Euro 5.  V Ehrwaldu se napojujeme na B187, která se po pár kilometrech s hraniční čárou s Německem mění na B23 vedoucí až do Ga-Pa. Všude směrovky na Zugspitze, nejvyšší horu Německa, tu ale nedokážeme identifikovat, každopádně všechny blízké hory jsou vysoké a nádherné.  V Garmischi povinné tankování a něco studeného na pití, tradiční potíže s udržením tříčlenné skupiny pohromadě na semaforech a po rychlostní silnici č. 2 upalujeme směrem na Mnichov. Za Eschenlohe sjíždíme na okresku, v Grossweilu doprava a už vidíme veliký klášter ve Schlehdorfu na břehu Kochelsee. V místním bývalém (částečně i současném) pivovaru přestavěného na hotel se ubytováváme. Jedním slovem luxus, kam se podíváš, parkování v uzavřeném dvoře pod přístřeškem, obrovská letní terasa, jen bazén chyběl. Nevadí, je tu přece jezero. Po pár desítkách metrů najdeme vhodné místo ke koupání. Pár lidí tam je, dokonce se i koupou, ale…studené to je jak…hodně prostě, ve srovnání s mělčinou na Starnberger See je to nebe a dudy. Nakonec to není tak hrozné a z třícentimetrově studené vody je příjemná koupačka. Dnes už nás čeká jen řízek a podobné bavorské dobroty k večeři, nějaké to pivo, vnitřní desinfekce Obstlerem a jde se spát.

Den čtvrtý, 5.8.2022 – domů (330 km)

Čtvrtý den bývá kritický, toť klasická hláška. Náš den to byl poslední a ve znamení návratu. Nepodcenili jsme snídani a dle plánu vyrazili jako vždy do deseti hodin. Cesta to byla hodně obdobná jako první den, jen v opačném gardu. Vrcholky hor jsme nechali za zády a okreskami Bavorského vnitrozemí jsme nabrali směr po B11 a B472 na Bad Tölz a dále na Irschenberg. Cestou míjíme odbočky na Tegernsee a Schliersee. (od někoho jsem dostal tip, že tady je fajn ježdění, koupání, zábava…ok, bereme na vědomí a třeba někdy). Míříme na sever abychom se dostali na západ (západ Čech 😊 ) , skrz vesničku Tuntenhausen (po plzeňsku ji přejmenováváme na Tutenhausen) dojedeme k B15, po které svištíme opět do Haagu. Tentokrát se oběd nekoná, jen tankování a krátká pauza. Trošku objížďka a malé bloudění nás vede přes St. Wolfgang (kde Michal formou ukápnuté slzy a fotky zavzpomínal na své působení ve zdejším hotelu), Dorfen až do Taufkirchenu, kde dáváme pravý blinkr a po B388 spěcháme k Vilsbiburgu. Pak už jen pár venkovských silniček a kousek pod Landau se napojujeme na B20, překonáme po mostu řeku Isar, za chvíli i Dunaj a co nevidět nás vítá naše vlast. Na Folmavě u Robin Oilu tankujeme už za české kačky, ochlazujeme se horkou gulášovkou a pomalu se loučíme. Bráchové berou směr západočeské lázně a já směr Plzeň. Mmm, tuhle větu už jsem asi někdy dříve psal. Snad nevadí, ale někdy je těžké vymyslet něco nového 😊

Závěrem

Možná trochu netradiční okénkové shrnutí. Ale tradičně mohu říct, že se motodovolená 2022 vyvedla dokonale. Vyšlo počasí (předpověď strašila, že bude s prominutím chcát dva dny, a nakonec chcalo pouze z nás z třicetistupňových veder), vyšlo ubytování (Booking nezklamal a poměr cena/výkon byl skvělý), vyšla trasa (užili jsme si zatáček, kopců, jezer), prostě jednička s hvězdičkou. Bude těžké následující rok překonat ten letošní, ale i kdyby to bylo jen z poloviny, tak super, těším se už teď (a že už v hlavě nějaký plán mám)

Dopravní okénko

• Ceny paliva v době naší cesty nás překvapily. Nepamatuji doby, kdy by v Německu stál benzin méně jak v Rakousku a kdy nejlevněji bylo v Itálii. (Německo 1,80 – 1,90 eur, Rakousko 1,90 až 2,00 eur, Itálie 1,70 až 1,90 eur) Ve srovnání s cenami u nás to bylo zhruba nastejno (v době odjezdu 1,80 eur, v době návratu už ceny klesaly k 1,60 eur, na západ od nás zůstávaly stejné)
• Srovnání kvality silnic vyznělo vítězně pro Němce a Rakušany. I vedlejší silnice (druhá a třetí třída) kvalitní, s dobrým povrchem i přehledným značením. Když se objevila značka upozorňující na nekvalitní povrch nebo výmoly, často jsme si ničeho nevšimli a nemuseli upravovat rychlost stavu a povaze vozovky 😊
• Četná omezení rychlosti v Německu i Rakousku (skoro u každé křižovatky, větší zatáčky) naznačovala prudké brzdění a snížení plynulosti jenže…většina řidičů značky respektovala a přesto (nebo právě proto) jízda byla plynulá a nepotkali jsme žádnou nehodu ani téměř žádnou nebezpečnou situaci (vyjma dvou, kterou ale způsobili řidiči s polskou a plzeňskou značkou). V Itálii se nad očekávání také žádná divočina nekonala (dost možná to bylo způsobeno tím, že tato část Itálie je víc rakouská než italská) Čerpací stanice nejsou tak blízko u sebe jako u nás, přesto není třeba tankování nějak zvlášť dopředu plánovat.
• I když většinu silnic lemují kvalitní cyklostezky, často se cyklista na hlavním tahu objevil. Velké překvapení bylo, jak tamní řidiči striktně dodržují bezpečný odstup od těchto účastníků silničního provozu. Někdy to bylo fakt až moc a auto dokázalo jet za cyklistou i víc jak kilometr, než ho bezpečně předjelo. U nás by před ním byl i autobus s kamionem dohromady.
• Vozový park je o poznání modernější a víc „prémiový“ jak u nás. Slušné zastoupení ale ukázala Dacia i u relativně movitějších Němců a Rakušanů. Počet elektroaut nebyl výrazně rozdílný od toho u nás. Čím blíž k Mnichovu, tím stoupal počet projíždějících Porsche, zřejmě jinej gang no.
• Oproti minulým letům nám již nepřišla taková motorkářská nadvláda BMW následována KTM a Ducati. Velmi často jsme viděli i starší Japonky a nové Triumphy.
• Co se ale rozrostlo jak houby po dešti, jsou elektro kola. Na nich pak uživatelé 70+ v nadmořských výškách hodně přes 1500 m. Sám si tak sebe nedovedu představit, ale kdo ví, co nás čeká.

Technické okénko

Co nás lehce nepříjemného potkalo? Samé prkotiny, ale proč to nezmínit

• Ulomený držák interkomu na přilbě – vyřešeno pomocí americké lepicí pásky
• Prasklá žárovka potkávacího světla – vyřešeno přepnutím na dálkové
• Položená motorka při parkování (Brašule podklouzl na štěrku nebo možná řídký vzduch ho neudržel) – vyřešeno dalším párem rukou, zvednutím na stojan a ujištěním se, že na trochu odřený výfuk Suzuki nejezdí a na funkci to nemá vliv
• Slabý tah karburátorových mašin ve výškách nad 2500 metrů – vyřešeno podřazením a otočením plynové rukojeti na max
• Přehřívání a vypínání mobilu při použití navigace – vyřešeno navigací podle dopravních značek a intuicí

Vyzkoušeli jsme i všechny fíčury, které naše stroje měly

• náklonové ABS a kontrola trakce – boční kufry olizující asfalt a sevřené půlky, když to lehce podklouzlo
• asistent rozjezdu do kopce – plný plyn a smrdící spojka
• ukazatel dojezdu – bolavá prdel po více jak stopadesátikilometrové jízdě bez pauzy
• adaptivní tempomat – když vedoucí skupiny do interkomu volal „brzdíme, brzdíme ostře, brzdíme do kolony“
• navigace s hlasovými pokyny s funkcí naváděním do pruhů – ne vždy fungovala spolehlivě, problémy měla především v obcích, kdy se vedoucí skupiny kochal a zapomněl včas odbočit (většinou zazněla hláška „K…a, tady jsme měli odbočit)

Lingvistické okénko

Co znělo v interkomech nejčastěji:

• „Chci vidět křidýlka“ (když si potřebuješ protáhnout horní končetiny)
• „Rozpočítáme se…prvý, druhý, třetí“ (když si chceš ověřit, že všechny interkomy fungují)
• „Já ho smrknu“ (když se ploužíš za někým moc dlouho a chceš předjet)
• „Zase Poršák“ (když máš závistnou radost při potkání Porsche v protisměru)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE