Těžké začátky - druhý díl

Z Písku do bavorského Wallgau

Na tuto cestu vyjíždím (tentokrát už na Ducati Multistrada 1000 DS) opět, stejně jako v minulém roce, z Písku. Po osmé ráno sice krásně svítí slunce, ale i přes to je docela pěkná kosa. Mezi Pískem a Strakonicemi se ještě válí ranní opar a do toho svítí nízké ranní sluníčko. Velká romantika. I přes chlad se dostávám do příjemného tempa a tak v pohodě upaluji přes Strakonice na Vimperk a Strážný. Tady si dávám kratičkou pauzu na doplnění nádrže a kofeinovou vzpruhu a ujíždím dál. S Igorem (Ducati Monster 1000), Milošem (Yamaha Fazer 1000) a Petrem (Honda CBR) se mám sejít u nějakého penzionu, mám dojem, že to bylo v bavorském městečku Röhrnbach kolem desáté hodiny. Jsem tam chvíli před desátou, když kluci akorát řeší nějakou banální závadu na CBR. Tuším, že to byla prasklá žárovka. Výměna probíhá v pohodě, a tak po chvíli vyjíždíme. Je krásné počasí, a tak jízda do Passau a dál, po rakouské straně Innu na Braunau a Burghausen, krásně utíká.
Nikde se moc nezdržujeme, provoz je mírný, a tak jedeme velice slušný průměr. První zastávka je stejně jako při minulé cestě na historickém náměstí v Burghausenu. Kafíčko, k tomu něco sladkého na doplnění kalorií a přes Trostberg se jedeme vykoupat do krásně čisté a teplé vody Chiemsee. Pláž u Seebrucku přesně plní naše přání. Minimum lidí a krásně osvěžující voda. Jezero objíždíme po jeho západní straně, přejíždíme dálnici A8 a na oběd zastavujeme na náměstí pod zámkem v moc hezkém městečku Neubeuern. Tady už máme Alpy na dosah, není kam spěchat, a tak v poklidu vychutnáváme svůj oběd. Za Neubeuernem přetínáme dálnici a u Brannenburgu vjíždíme do údolí. Po několika stech metrů zastavujeme a platíme mýto. Klidnou údolní silnicí, která je součástí Deutsche Alpenstrasse, se dostáváme do krásných zatáček vedoucích přes vrch Schafberg do půvabného městečka Bayrischzell.
Pozn.: Od té doby jsem to jel už několikrát v obou směrech a pokaždé se na to moc těším. Možná i díky tomu, že je na většině z 13 km rychlost omezená na 60 km, je tu totální pohoda. A přitom se člověk parádně sveze, protože v těch zatáčkách se stejně nedá jet o mnoho rychleji.

Užíváme si jízdu v perfektních zatáčkách. Já mám vlastně poprvé možnost pořádně vyzoušet motorku na tohle postavenou, protože po našich silnicích, kde jeden nikdy neví, kde na něj čeká hromada štěrku přesně ve stopě, to nejde.
Za Bayrischzell se silnice narovnává a my si to upalujeme na Hausham, Gmund Am Tegernsee a Bad Tölz. Odtud pokračujeme kolem jezer Kochel a Walchen, kde si v podvečer ještě vychutnáváme pár zatáček do Wallgau. Hned na kraji tohoto bavorského městečka začínáme hledat nocleh. V prvním penzionu je obsazeno, ale paní domácí nás posílá na protější kopec do statku. Zastavujeme před domem a zvoníme. Ze dvěří vyjde bavorská paní máma v zástěře a změří si nás fakt podezíravým pohledem. Po chvíli váhání a přemýšlení, co jsme asi zač, dochází k závěru, že nejsme asi pro její dům nebezpeční, a vede nás do našich pokojů. Příjemné, pohodlně zařízené pokoje, žádné hogo fogo. Na večeři nás posílá do hotelu Post na návsi, snídani máme v penzionu.
Pozn.: Rodina se asi rozrostla a už pokoje nepronajímají. Škoda. Ale přímo ve Wallgau je celá řada dalších malých penzionů i gastahausů za slušnou cenu a s garáží pro motorky.
Wallgau je výborně položené místo. Z prakticky každého místa v Čechách a dejme tomu z jižní Moravy se tam dá dojet v průběhu jednoho dne a tam odtud už je to do alpských údolí a průsmyků co by kamenem dohodil. Za sebou mám příjemných asi 410 km.

Walsertal a Silvretta-Hochalpenstrasse

Po vydatné bavorské snídani se loučíme s bavorskou paní mámou a v tu chvíli nikdo z nás netuší, že se s ní hodně brzo uvidíme znova.
Z Wallgau míříme na Garmisch-Partenkirchen. Ten pouze projíždíme a naší první zastávkou je romantický zámek Linderhof. Jeho dnešní neorokokovou podobu má v dobrém slova smyslu na svědomí Ludvík II. Bavorský, někdy také nazývaný šílený. Zámek Linderhof je obklopen pečlivě udržovaným parkem s celou řadou drobných staveb, jezírek a vodních kaskád a asi nejznámější je Venušina jeskyně a marocký pavilon.
Po krátké procházce na focení jdeme znovu do sedel, mírným stoupáním vyjíždíme do výšky asi 1100 m a odtud klesáme zalesněnou krajinou k Plansee a dál na Füssen, na prohlídku dalšího Ludvíkova romantického zámku, Neuschwainstein. Přijíždíme pod zámek, projíždíme parkoviště, míjíme řady stánků plných pitomostí a aniž snad zastavujeme, opouštíme toto kýčovité místo směrem zpátky do hor. Míříme k horskému masivu Lechtaler Alpen a mírně stoupající silnicí podél horské řeky Lech stoupáme přes Holzgau do známého lyžařského střediska Warth. V zimě je tu výborné lyžování. Dáváme si krátkou pauzičku a pokračujeme v jízdě, protože před sebou máme ještě pořádnou porci horských kilometrů.
Jenom na krátké focení zastavujeme na Hochtanbergpassu (1675) a odtud sjíždíme do Schreckenu, kde odbočujeme na fantastickou horskou silnici vedoucí přes horský hřeben s dominantním vrcholem Zitterklapfen (2403). Ve stoupání jedeme v pořadí: Igor, Petr, Miloš a já. Když tu náhle přijedu do pravotočivé zatáčky a nevěřím vlastním očím. Miloš sedí na motorce a pravým ramenem je opřený o kamenou zeď. Zkrátka špatně zařadil, motorka škytla a měl velkou kliku, že tam byla ta zeď. Nastartoval, zařadil, odstrčil se od zdi a odejel. Snad nedal ani nohy na zem. Jak prostinké. Přejíždíme horský hřeben a ve Fontanelle zastavujeme u restaurace označené motorkou usazenou na vysokém sloupu. Bikers Friendly hospoda.
Servírka pocházející z Brna nás ochotně obsluhuje na terase, ze které je nádherný výhled do Grosses Walsertalu a snad až k třítisícovým vrcholkům masivu Silvretta.
Po krátkém, potřebném odpočinku sjíždíme do Bludenz a díky perfektnímu značení se trefujeme do údolí Montafon. Zvolna stoupáme k Partenenu, kde je mýtnice, a před sebou máme dnešní „zlatý hřeb“, přejezd Silvretta-Hochalpenstrasse s vrcholem v nadmořské výšce 2036 m.
Za mýtnicí si dáváme rozchod a každý se jede podle své chuti. Blíží se večer, teplota vzduchu klesá úměrně nadmořské výšce, a tak je na místě přiměřená opatrnost. Jediný kritičtější moment zažívá Petr, kterému za jednou skálou, okolo které se silnice točila doprava, nacouvala do cesty volně se zde pasoucí kráva. Ona je tady doma, tak musíme respektovat její práva a dávat si větší pozor. To, že málem vypadnul ze silnice, byl čistě jeho problém. Ale leknul se pořádně. Na parkovišti u „elektrárenské“ nádrže zadržující vodu z tajícího sněhu a ledovců stavíme motorky hezky vedle sebe a pořizujeme vrcholové foto. Přichází večer, je docela chladno, a tak se mnohem mírnějším východním údolím Paznaun spouštíme do nejbližších vesnic hledat nocleh. První pokus v Mathonu je úspěšný. Parkujeme motorky před penzionem a po sprše si jdeme sednout do sousední útulné hospůdky.
A tady musím zmínit paralelní příběh tohoto dne. Náš kamarád Jožo, který s námi jel již rok před tím, tehdy ale sám, vyrazil z Bratislavy tentokrát i se svou přítelkyní Beatou. V průběhu dne jsme si několikrát telefonovali nebo posílali sms a domlouvali se, kde se setkáme. Z Bratislavy do Landecku je to po dálnici 670 km, do Mathonu ještě dalších 30 km. Ve dvou, na Suzuki Intruder, kdy sedačka spolujezdkyně měla velmi úspornou velikost – odsedět bych to fakt nechtěl. Už když jsem s Jožem mluvil naposledy a vysvětloval mu, kde bydlíme, tón jeho hlasu nevěstil nic dobrého. Celkem přesně jsem odhadl dobu, za kterou můžou do Mathonu dojet a šel jsem jim na silnici naproti. Jožovy jakýchkoliv tlumících prvků prosté výfuky byly ve večerním klidu slyšet na hezkých pár kilometrů. Když u mne zastavil a já se podíval Beatě do očí, nikomu bych to nepřál. Když jsem viděl, na čem těch asi 670 km během jednoho dne musela odsedět, vůbec jsem se jí nedivil. Asi bych se tvářil – a nejenom to – mnohem hůř.
Díky skvělé večeři a příjemnému prostředí všem nálada stoupla, zapomenuta (snad) byla všechna příkoří tohoto dne a šlo se spokojeně spát.
Z Wallgau do Mathonu to dalo krásných 290 km po horských silnicích.

Livigno, Passo dello Stelvio a hotel v Trafoi

Za asistence snad všech místních kluků opouštíme ráno Mathon a zvolna sjíždíme k Landecku. Je opět nádherné počasí, po večerním mrholení a chladu ani vidu ani slechu. V Landecku se protahujeme městem a opouštíme ho ve směru na Oberintal. Zvolna stoupajícím údolím dojíždíme do místa zvaného Martina, kde je hraniční přechod do Švýcarska. Už jsme trochu pozapomněli na to, co je to celní a pasová kontrola, a tak nás trochu nemile překvapuje aktivita švýcarských strážců hranic. Rukavice a helmy musejí dolů a začíná hledání dokladů. Nevím proč si vybírají mne a Joža, zdlouhavě kontrolují, jestli nás nemají někde ve svých záznamech, a když zjišťují, že nemají, bez jediného slova nám doklady vracejí. Jsme ve Švýcarsku. Údolím Unterengain, kterým ve svém horním toku prodí vody Innu, projíždíme Susch a Zernez a odbočujeme do Münstertalu. Po dvanácti kilometrech zastavujeme před ústím úzkého tunelu vedoucího k Lago di Gallo ve Valle di Livigno.
Čekáme asi dvacet minut, protože tunelem se jezdí vždy pouze v jednom směru. Když u jezera vyjíždíme z tunelu, jsme v Itálii. Celé Valle di Livigno je naprosto úžasné místo a městečko Livigno, jako bezcelní zóna, nabízí možnost výhodného nakupování nezatíženého clem. Při cestování na motorce, kdy nákupy nejsou prioritou, je zde velice zajímavá cena benzínu. Livigno je plné motorek snad z celé Evropy, protože tu v tomto termínu probíhá mezinárodní sraz FIM. V jedné ze zdejších restaurací se zastavujeme na příjemný oběd.
Stále je krásné počasí, občas mráček, takže jsou naprosto ideální podmínky na focení. Po skvělém obědě se chvíli rozmýšlíme, kudy to vezmeme dál, a nakonec se rozhodujeme pro průsmyk Forcola di Livigno (2315) a sjezd do italského Tirana. Sjezd po Strada di Bernina je úžasný. Při výjezdu ze švýcarského území do Itálie procházíme další lustrací. Naštěstí naposledy. Pomalu projíždíme Tiranem a najíždíme na poměrně rychlou silnici č. 38 vedoucí do Bormia. 35 km dlouhý úsek absolvujeme docela svižným tempem. Na trase máme také několik za sebou jdoucích tunelů. Jedu poslední za Jožem a jeho Intruderem a v posledním tunelu už mám dojem, že se mi snad rozskočí hlava. Ty otevřené výfuky jsou fakt strašné. Kdo za tím má jezdit? V Bormiu doplňujeme nádrže a s dost velkou obavou koukáme na hodně těžké mraky velmi rychle se blížící od západu. Chceme přejet Stelvio, a tak dlouho neváháme, sedáme na motorky a vyrážíme do 21 km dlouhého stoupání k průsmyku. Prvních několik kilometrů vede soustavou úzkých a mokrých tunelů, pak se ale údolí otevírá, vyjíždíme na jakousi ledvcovou morenu a tam odtud je to asi nejhezčí úsek.
Tentokrát si to ale moc neužíváme, ani není moc času na focení, snažíme se ujet tomu černému mraku. V průsmyku na sebe chvíli čekáme a začíná pršet. Ostré serpentiny, občas klouzavá dlažba, jinde trochu rozbitý asfalt a sem tam trhliny nebudou v dešti moc příjemnou zábavou. Ale v sedle zůstat nechceme, a tak do toho jdem. Nakonec se ukazuje, že to není zas až tak hrozné, zvykáme si a klidnou jízdou se blížíme k Trafoi. Zastavujeme hned u prvního penzionu, který nám přichází do cesty a ptáme se na nocleh. Měli jsme dát na první dojem z majitele domu a raději popojet o dům dál. Ale nám se už nechtělo dál moknout, a tak jsme zůstali. Asi to byla chyba. Něco tak neochotného, protivného a nešikovného jsem v Itálii v životě nezažil. K jídlu neměl skoro nic, k pití také ne a ještě byl protivný. Zkrátka blb, který se zdaleka minul povoláním.
Za den jsme najeli skoro 280 km

Zpátky do Wallgau

Celou noc leje jako z konve. K snídani dojídáme evidentně to, co zbylo od večeře, dohadujeme se s domácím o ceně této „kvalitní“ služby a jdeme připravit motorky. Jasné je jenom jedno. Pryč odtud. Kamkoliv a v jakémkoliv počasí. Předpověď pro Itálii je dost děsivá, a tak se rozhodujeme vrátit se na severní stranu Taur. Pokušíme se alespoň trochu osušit motorky, startujeme a zvolna se spouštíme do údolí. Hlavně na některých můstcích, kde ještě stojí voda, je to dost zábavné. Nad divokým proudem říčky Sulden se vznáší hustá mlha. Je to jako z pohádky. Ve Spondignu odbočujeme doleva na silnici č. 40, která, jakmile se vymotá z města, začíná se krásně kroutit až k Lago di Resia. Tady stojí za zmínku zatopený kostel, jehož věž trčí z hladiny jezera. Počasí se začíná zlepšovat, občas problikne i slunce, a tak jízda do Landecku a dál po silnici souběžné s dálnicí do Imstu příjemně ubíhá.
Cestou Gurgtalem už normálně svítí slunce a přejezd Fernapssu (1209) už je fakt příjemným zážitkem. Tady je jenom krátká pauza na focení a seskupení a první občerstvovačka je v bufetu kousek před místem, kde kdysi dávno byla rakousko-německá celnice. Tady už se vyhříváme na příjemném letním slunci. Do Garmische, kde chceme doplnit nádrže, je to už jenom pár kilometrů. Opouštíme Ga-Pa a zase tu máme pořádnou dešťovou přeháňku. Jedu první, protože mám v GPS nastavenou trasu. Jak pořádně nevidím na displej, dělám chybu a odbočuji asi o 100 m dříve na cyklostezku. Ostatním stačím dát znamení, a tak jedou rovně a zastavují za mostem. Já se otáčím, na jedničku přes spojku se posouvám k výjezdu na hlavní silnici, koukám, kdy bude z leva mezera pro vyjetí, a je to. Pravou nohou stoupám do prázdna asi půl metru hluboké díry plné vody. Naštěstí ji stačím vytáhnout, ale letím i s motorkou na zem jak pytel brambor. Naštěstí to tam bylo měkké, takže kromě ohnuté páky zadní brzdy nebyla žádná škoda. Ale já se válím ve vysoké promáčené trávě. Ještě se ani nestačím zvednout ze země, zastavuje u mě zelený VW transporter a jeho řidič mi jde na pomoc. Až v tento moment si mí parťáci všímají, co se děje, Jožo uvádí do běhu svou tehdy asi stokilovou postavu a už z dálky na chudáka Němce křičí něco pro mě nesrozumitelného. Až když na něj volám, že mě fakt nesundal, že mi pomáhá se zvednout, zvolňuje krok. Po včerejšku a dnešku toho máme všichni tak akorát, a tak dohoda na tom, že pro dnešek končíme v „našem předvčerejším“ penzionu, je velice rychlá. Zastavujeme u penzionu, zvoníme, a bavorská paní máma nás tentokrát přijímá mnohem přívětivěji. Na večeři jdeme v dešti opět do hotelu Post a příjemný večer úspěšně zastiňuje naše celodenní trable.
Najeto máme sice „pouhých“ 180 km, ale v těch podmínkách?

Český penzion Lampllehen „u Řeháků“

Ráno drobně prší, ale protože už za těch pár dní máme docela natrénováno, celkem nám to nevadí. Po snídani usedáme na své stroje a po placené silnici vedoucí překrásným údolím k Sylvenstein-see opouštíme Wallgau. První krátkou zastávku na ranní kávu děláme v Rottach-Egern. Po trase Deutsche-Alpenstrasse pokračujeme na Bayrischzell a přes Sudelfeld sjíždíme do údolí Innu. Cestou se trochu zvedá oblačnost, déšť malinko ustává, a tak doufáme, že dojedeme alespoň k některému jezeru v Solnohradské jezerní oblasti. Krátkou zastávku, jenom na rychlé občerstvení, si děláme u Reit im Winkl, a protože nechceme jet napříč přes Salzburg, bereme to na Berchtesgaden. Když z něj vyjíždíme směrem na Hallein, málem nás ze silnice splachuje totální průtrž mračen. Je to zrovna v místě, kde se není vůbec kam schovat, a tak zajíždíme alespoň pod husté koruny stromů. Naprosto marná snaha. Otáčíme se a jedeme k nejbližšímu statku pozeptat se po možnosti noclehu. Marně. Mezi tím Igor mizí v nepohodě a na vlastní pěst se vydává hledat střechu nad hlavou. Minuty se vlečou a my jsme alespoň schovaní pod střechou stájí. Za pár minut dostávám sms. „Mám nocleh i s garáží pro motorky“. Sedáme na motorky a déšť nedéšť jedeme podle instrukcí. Po asi třech stech metrech odbočujeme z hlavní doleva, vyjíždíme krátké prudké stoupání a jsme tady. A tak díky tomu nejhnusnějšímu počasí, jaké si „motorkář“ dovede na cestě představit, objevujeme penzion Lampllehen, neboli U Řeháků. Motorky parkujeme do garáže, ubytováváme se v pohodlných pokojích a jdeme na skvělou večeři. Závěr hodně nepříjemného dne je opět velmi příjemný.

Boty plné vody

Celou noc lilo jako z konve a ráno taky. Nemáme čas na nějaké dlouhé váhání, protože před námi je mnoho kilometrů. Oblečení tak tak uschlo, boty a rukavice moc ne. Takže je obouváme vlhké. Je to úplně jedno, protože i kdyby byly suché, byla by to otázka jenom několika málo minut. Dálniční známky nemaje spoléháme na to, že rakouská policie nebude v tomto psím počasí bdělá a ostražitá a pro zrychlený přesun k domovu využíváme dálnici. Když jedeme pomalu, nic nevidíme a musíme jet v pravém pruhu, kde jsou vyjeté koleje plné vody. Tak se naše rychlost stabilizuje asi na 120 km, kdy jedeme o malinko rychleji než osobní auta a z hledí helem voda proudem vzduchu celkem slušně stéká. Bez jediné zastávky dojíždíme až k benzinové pumpě za Linzem, tam, kde se odbočuje na Freistadt. Zastavujeme pod střechou a dost těžko sesedáme z motorek. Jsme, jak se u nás říká, durch und durch. Jinak řečeno, ani nitka na nás není suchá. Miloš zouvá botu a vylévá její obsah. Zouvá druhou a vylévá jí také. Já to raději nedělám. Dáváme si něco na zahřátí a loučíme se. Tady se naše cesty rozcházejí. Igor, Miloš a Petr pokračují na Horn a dál na Moravu, já odbočuji doleva a jedu na Dolní Dvořiště, České Budějovice, Tábor a Benešov. Jak se blížím k českým hranicím, pomalu přestává pršet a v Jižních Čechách je naprosto krásné počasí. Toto trvá až do Tábora. Poslední zastávka u benzinky Shell před Táborem, doplnění skoro prázdné nádrže, káva – a je tu černý mrak a déšť. Nekoukám, odkud vítr vane, sedám na motorku a asi po třičtvrtěhodinové jízdě deštěm dojíždím domů. Ten den to „hodilo“ 365 km. Za normálního počasí by to byla příjemná projížďka. Tentokrát jsem byl fakt hodně utahanej.

Když se k tomu teď, s odstupem nějakých šesti let vracím, tak až na některé opravdu nepříjemné momenty to vlastně bylo celé obrovsky zábavné, poučné a také inspirující pro další cesty.
Petr Fryč

---

Autor je vydavatelem knihy Alpský motorkářský průvodce.  Knihu je možné objednat na e-mailu alpy@motorkari.cz. Cena knížky je 279 Kč (bez poštovného)

Při objednávce prosím uveďte: jméno, adresu, psč a počet kusů, které objednáváte. Zboží vám dojde na dobírku (+80 Kč poštovné).

Informace o redaktorovi

Petr Fryč - (Odebírat články autora)