Splnit si sen, aneb cesta na Grossglockner

2. den

Druhý den ráno nás čekalo nemilé překvapení v podobě zamračené oblohy a mokré silnice. Ale nadšení z prostředí nás přece jen ovládlo, a tak když okolo desáté hodiny přestalo pršet, rozhodli jsme se trochu zariskovat a vyrazit k Maltské přehradě přes Obertauern pass. Nutno přiznat, že se nám tenhle risk maximálně vyplatil. Mraky se proháněly, až se roztrhaly úplně a nás už v půli cesty v oblasti Obertauern čekala série několika kilometrů zatáček průsmykem přes vrchol obcí Obertauern. Pak dál až do Korutan do údolí, jehož konci nás měla čekat nejvyšší přehrada v Rakousku. Kdo byl v Čechách někdy na Karlštejnu ví, že dokud člověk nepřijede přímo pod hrad, nemá v podstatě možnost hrad zahlédnout. I s touhle 200 metrů vysokou a 626 metrů dlouhou betonovou stavbou to bylo stejné. Na konci údolí, kdy už nás začínala napadat myšlenka na otočení a návrat domů se z ničeho nic za stromy vyloupla chaloupka se závorou, za kterou nás za 10E čekalo 15km horské silničky k cíli naší cesty. Po překonání bez mála 1100 metrů převýšení se z ničeho nic za zatáčkou ukázal dech beroucí pohled na obrovskou betonovou stěnu napříč údolím. Při pohledu seshora vypadal tranzit zaparkovaný pod přehradou "jako mravenec". Po notné dávce hltání atmosféry, svěžího vzduchu a prostředí, jsme se vypravili na cestu zpět. Ale asi by to nebyl ten opravdový trip, kdyby nás alespoň trocha vody nepotkala. A tak jak rychle se počasí po cestě k cíli cesty zlepšilo, tak rychle se na těch 15ti placených kilometrech z ničeho nic zase zhoršilo a nás potkal asi 20ti minutový deštík. Pravda, nebylo to nic extra příjemného, ale vzhledem k rozpálené silnici, teplému vzduchu a výletnímu tempu to nebylo nic, co by pokazilo náladu. Plán následujícího dne - Mekka všech evropských motorkářů Grossglockner, alias GG.

3. den

Po nedočkavém probuzení, k nelibosti druhého šoféra, už před sedmou hodinou mě přes okno nadchla vymetená obloha. S myšlenkou "dnešní plán nic nepokazí" jsme po snídani nasedli a zvolna vyjeli směr Zell am See a Grossglockner hochalpenstrasse. Na poslední benzince nakrmit až po hrdlo a po pár kilometrech se před námi otevírá konec údolí, tyčící se až do nebe. A jak jinak, mýtná brána, kde k mojí nelibosti padlo tučných 25E, ale co se dá dělat, po louce se to objet nedalo :) Pak začalo 48km něčeho z čeho jsem se řehtal do helmy jak malej kluk a co mě přesvědčilo o tom, že se musím brzo na tohle místo (nebo jemu podobným) vrátit. Ale to bych předbíhal. V prvních kilometrech jsme potkali nějaké autobusy a cyklisty, kteří celé nadšení z tohoto místa přibrzdili. Hned záhy jsme pochopili, že pokud si chceme kopec opravdu užít, musíme využít toho, co motorky dělá motorky. Při dosažení prvního vrcholu, a řekněme asi prvního turistického bodu, jsme se bleskově proměnili v dvouhlavý dav asijských turistů a bezhlavě (asi hodinu) začali fotit všechno, co jen šlo a došlo i nějaké to selfiiičko, aby doma každý věděl, že jsme tu opravdu byli. Počasí stále přálo a nebe bylo bez mráčku, a my se pozvolna dostávali s neskutečného vedra z údolí, až k příjemným 20 - 25 stupňům v horních částech silnice. S přibývajícím časem se silnice plnila více a více, je vidět, že ideální počasí využil každý, kdo mohl a tak, abychom většinu času nekoukali na zadní část některého z desítek autobusů s turisty, musíme trochu divočit. Po zhruba dvou až dvou a půl hodinách jízdy, focení, pak ještě párkrát focení a hltání výhledů dojíždíme do cíle cesty na vyhlídku Kaiser Franz Josefs Höhe. Cíl a důvod celého 5ti denního výletu byl dosažen a my s pocitem za dostiučinění a hladu vyrážíme udělat pár fotek a zpět do údolí ulovit něco k obědu. Musíme dát za pravdu paní domácí z apartmánu, kde jsme nocovali, že v případě hezkého počasí je silnice plná turistů a člověk si ji nejvíc užije po ránu, kdy provoz ještě není tak hustý. Tím pro nás dnešní turistika končí, nemá smysl lámat rekordy v množství najetých kilometrů.

4. den

Pravda, zítra je taky den, a tak se čtvrtý den probouzíme do počasí, že by ani psa nevyhnal. Provazy deště za oknem značí, že nás čeká den volna a odpočinku v posledních dnech hodně namáhaného pozadí. Ale nikdo nejede na dovolenou koukat na televizi, a tak když se počasí trošku umoudří, jdu se projít a k velkému překvapení najdu kousek od hotelu vodopády. S nadšením to hlásím druhýmu pilotovi, a po další asi hodině hučení ho vyženu na pěší turistiku. Jsme překvapení, jak velký vodopád a skály jsme u nosu přehlédli. Ale asi jsem v ukecávání neměl být tak úporný, protože během pár minut ve skalách se přižene tak silná průtrž, že jsme během minutky mohli vyždímat veškeré oblečení. Jak už tu zaznělo jednou, jak rychle přišla, tak rychle odešla a my si řekli, že když už jsme tam, tak to dojdeme až na konec. Moc hezká procházka a následné sušení všeho oblečení do druhého dne. Ale co.

5. den

Přišel poslední den ježdění před cestou domů a nás čekal poslední naplánovaný cíl cesty. Kehlsteinhaus na Eagle's Nest. Neboli Dolfíkova chata tyčící se na vrcholku kousek od Salzburgu Orlí hnízdo. Sluníčko nesvítilo, mraků bylo plné nebe, ale silnice byla suchá, tak proč nevyrazit. Přes Zell am See jsme nabrali směr Německo a pro změnu další několika kilometrovým úsekem plným táhlých zatáček jsme z Rakouska plynule dorazili do Německa a pak do městečka Berchtesgaden, nad kterým se Orlí hnízdo tyčí. Musím si zanadávat a říct, že Němci tuto památku, kterou nepovažují za památku, nemají téměř vůbec značenou nebo jsme alespoň značení na několik projetí městečka tam a zase zpátky neviděli. Už mi docházela trpělivost, se skřípěním zubů a slovy ať si helmuti celý hnízdo narvou do**** jsem chtěl vyrazit zpět do Rakouska, parťák Mates uviděl ceduli (ani pak jsem si ji stejně nevšimnul) a tak jsem dal na jeho radu a vyrazil za ním. Nekecal. Dojeli jsme na parkoviště, pobalili úplně všechno co by šlo odnést. Zvláštní, že ani Švýcaři, Rakušáci ani Němci si s taháním nebo zamykáním věcí k motorce hlavu nelámali. Asi jiná kultura a zvyky… ale dál, po nákupu jízdenky na bus, který nás přivezl až k pověstnému tunelu se zlatým výtahem a tím překonal převýšení 700 metrů za 20 minut. V číslech to moc hrozně nevypadá, ale kopec to byl pořádný. Po vystoupení z autobusu mě nejvíc pobavilo, že člověk neslyšel prakticky ani slovo německy, a významnou část davu turistů dělala také jiná než árijská etnika. Dolfík by se v hrobu asi na zádech neudržel, kdyby věděl, kdo všechno mu pobíhá po chalupě :) Po objednávce cesty zpět dolů (kdybychom to neudělali hned při příjezdu, asi by na nás místo v busech místo jen tak nezbylo), jsme si vystáli asi 15 minut frontu k výtahu a pak už se vynořili, společně s davem na samotné terase Kehlsteinhausu. Místo s úžasným výhledem dýchající trochou morbidní atmosféry. Ale naprosto chápu, proč je to místo tak moc navštěvované. Vzhledem k výhledu, za dobrého počasí údajně až do Čech, ale také na jezero Königsee, další hřebeny po okolí a údolí, které se táhlo až do šedého oparu nedohledna, je to místem, kde i přes tuhle historickou kaňku člověk snadno vyčistí hlavu. Po odjezdu z Orlího hnízda jsme zkusili ještě pár kilometrů v Rakousku přes Kitzbühel, ale je fakt, že tahle silnice jako jediná v alpské části, kterou jsme projeli, byla vážně nudná. A tak jsme se smířili s tím, že si koupíme něco k večeři, a pozvolna se připravíme na druhý den na cestu domů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE