Se skútrem k Bodamskému jezeru (Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko)

3. den - horská silnice Silvretta a pět průsmyků za jeden den (aneb- kam se hrabe GG...)

Ráno vstáváme brzo, rychle pro housky do místního krámku SPAR a již brzo sedáme na motorky. Dnes má být 30 st.C a tak dnešním cílem je výjezd na horskou silnici Silvretta. Protože znám oblast horských cest v Bregenzském lese hlavně v zimě, vyrážíme přes hory a doly směrem na Bludenz. Silničky s výbornou kvalitou asfaltu se klikatí do výšek, aby následně v serpentýnách padaly do údolí kolem horských bystřin.

Protože má být celý týden pěkné počasí, všude vrcholí sečení luk a kopců. Kopce zelené, obloha modrá, kostelíky bílé a domky a statky obsypané květinami - nádherné, až skoro kýčovité :-) 

Cestou potkáváme v protisměru mnoho motocyklů a SKŮTRŮ s nějakými čísly (asi motosraz) a jen jediná větší motorka (BMW) bez čísla. Honza kyne paží a odpovědí je mu též mohutný pozdrav od řidiče protijedoucí policejní motorky. Nu což, taky duší motorkář :-)

Nebýt menšího bloudění po Bludenz, kdy shodně Rosťova a moje navigace nás nekompromisně vede přes hlavní bránu na náměstí (před křižovatkou je upozornění, že brána je pro průjezd zavřena - asi nejsme první, kteří se o to snaží).
Ze zkušenosti starších matadorů alpských zatáček a vyrážíme na horskou silnici Silvretta směrem do Bludenze. Zpočátku mírné stoupání pěkným údolím. Od mýtné brány pak následuje pravé motorkářské nebe- několik desítek kilometrů serpentýn a stoupání i klesání kolem jezer spojených do kaskád vodní elektrárny. Dokonce jsem na skútru asi čtyři serpentýny honil i géeso, Němec nechápal :-) Pak přišla delší rovinka, udělal takové to hluboké bavoří vžuuuum a ... počkal na nás nahoře. Stejně jsem mu chtěl dát náskok ! Cestou nás na chvilku zdržely krávy, volně se potulující po okolních kopcích i silnici.

Na radu paní domácí z našeho penzionu jsme po přejetí vrcholu a malému zastavení na nejvyšším bodě Silvrettahochalpenstrasse odbočili vlevo na nenápadnou silničku vedoucí k dalším dvěma přehradám s jménem Stausee Kops. Kolem je jen málo lidí, a to i přes fakt, že ze strany od Landecku je pozvolné stoupání a nahoře je proto pěkný horský autokemp. Ideální místo na polévku, limo, kávu apod. a čas na hodnocení cíle dnešního výletu. Shodujeme se, že je minimálně Silvretta stejná, snad i menším počtem lidí lepší, než vloni cesta na Grossglockner.
 Sjezd dolů k Landecku je dlouhý, pozvolný a pro motorkáře zase ne až tak atraktivní, skoro se dá říci nudný. Dokonce jsme na chvilku zastavili, protože jsme se s Honzou přistihli, že usínáme... Dobře jsme udělali, neboť jsme měli čas na focení hradu Wiesberg, tyčího se na kopci nad silnicí č.188.

 V plánu se bylo podél dálnice vracet přes Lech a Warth zpět do penzionku. Původně jsem si myslel, že to nejzajímavější máme již za sebou, ale jaké bylo naše překvapení. Čekaly nás ještě další tři průsmyky, kvalitní silnice, kde nebylo dlouhé nudné rovinky a přesto jsme mohli pokračovat relativně svižně. Navíc osobní auta i náklaďáky jezdily hlavně po paralelně vedoucí dálnici Insbruck-Bregenz a my si mohli dosyta užít šněřování na průsmyky Arlbergpass a Flexenpass.

Do toho všeho sluníčko a na horách ani nebylo takové horko, jako v údolích. Cesta přes lyžařské středisko Lech (na můj vkus až moc luxusní středisko), dále směrem na Warth. Odtud po silnici č.200 po nádherných serpentýnách, kde mne Rosťa v zátáčce na úpěnlivé přání fotí v náklonu na skútru, jedeme v dlouhém klesání do údolí až k našemu penzionku.
Celkem dnes najeto asi 220km, většinou jsem vedl já na skútru.

4. den - přes Furkajoch a Damüls do Lichtenštejnska a zpět

 Ráno vstáváme opět o něco dříve a po snídani vyrážíme směr Damüls. Tentokrát ale jedeme dále přes Furkajoch. V cestopisech českých motorkářů se o této cestě moc nepíše, ale to je škoda ! Velká škoda ! Silnička šíře na opatrné vyhnutí se dvou automobilů je v podstatě hlavně motorkářskou silnicí s dobrým a nezáludným asfaltem a vynikající malou restaurací s venkovním posezením na vrcholu (ale o tom až dále v při cestě zpět).

Rosťa s Ivetou i Honza jsou nadšeni nádhernými výhledy na okolní kopce, luka a ani nepostřehli, že jsme sjeli do nudného údolí kolem Feldkirchenu a směřujeme na Vadúz do Lichtenštejnska. Parkujeme na poloprázném placeném parkovišti u fotbalového stadiónu a pěšky se vracíme v úmorném vedru zpět kousek do centra. Zde nacházíme menší (zdarma) parkoviště pro motorky...

 Kdo navštívil Vadúz, potvrdí, že prohlídka města (pokud nechcete prohlídku knížecího zámky či nějakého místního muzea) je otázka na 1-2 hodiny pohodové procházky. Pořizuji drobné dárky z cest zbylé rodině doma a vyrážíme zpět. Rosťa a Iveta, nadšeni raním přejezdem Furkajoch, chtějí stejnou cestou i nazpátek. Na vrcholu silničky ve výšce 1761 m.n.m. zastavujeme u restaurace s venkovními lavičkami a kocháme se. Ostatně nejsme sami. V jeden okamžik až padesát různých motocyklů- od BMW z osmdesátých let po poslední modely K-řady, od skútrů Vespa až po maxiskútry, motocykly H-D a jiné choppery... zkrátka  parááááda! 

Bavíme se tím, jak mladší řidiči motorek jezdí kilometry nahoru a dolů s vytáčením motorů s ozvěnou z okolních kopců. Starší ročníky cestovatelů zase přijedou, dají si kafíčko, cigárko, prohodí s ostatními motorkáři několik vět a pomalu sednou na nablýskané oře a sjíždí do údolí kochacím tempem. My se s Honzou vracíme asi po hodince do penzionu. Rosťa s Ivetou ještě zůstávají a sami si užívají společných chvilek během našeho putování.

5. den - cesta domů i do Itálie

Jednou to muselo přijít... Poslední den nastal a my se loučíme. A to nejen s naší paní domácí, která byla velice milá, ale též s Ivetou a Rosťou, kteří mají ještě do konce týdne volno a byla by škoda ho nevyužít na návštěvu italských Dolomit. Proto Triumph netrpělivě vrčí před garáží a poté odjíždí s dvojicí na jih směrem k italským hranicím. My s Honzou míříme přes hraniční kopce do němeského Kemptenu, na Augsburg, Regensburg a nám již bližší Cham a Furth im Wald. Stavím se ještě u rodičů v Domažlicích a Honza dojíždí ku Klatovům sám.
Cesta cca 460km, 7 hodin jízdy.

PS.: další den v práci ráno otvírám služební email, abych začal řešit desítky pracovních emailů, když najednou ... píp píp - fotky Ivety a Rosti, jak pózují blízko A-CH-I hranice ! Zamačknu slzu a popřeji jim šťastný návrat domů a jdeme otevřít ambulanci...

PPS.: moje manželka doma při prohlížení prvních fotek z cest a mém vyprávění nečekaně prohlásí: "Že bych jela příští rok s vámi? To bychom ale museli pořídit něco většího, než jen skútra třístovku."  Nu proč ne, přece nebudu své choti odporovat :-)  Tak uvidíme za rok ... co tak třeba:  "Po stopách Karla Maye a Nikola Tesly" do chorvatského vnitrozemí ?... nebo třeba....

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE