reline_unor



S MZtou na Gross Glockner

Kapitoly článku

V noci nebyla zima. Vstával jsem v osm hodin a udělal si konzervu „uzené s fazolema“. Na motorku jsem naložil jen to, co budu potřebovat na den. Vyrazil jsem v devět hodin a rovnou jsem si zajel koupit dálniční známku. Na první benzínce (Shell) jsem pokladní vysvětloval, že chci "Highway ticket for motocycle". Pokladní na mě koukala jak na pitomce, co že to chci a že to prý nemají. Tak jsem jel na Aral, tam jsem to zkusil německy "Bahnhof ticket", což mi pak došlo, že asi neznamená dálniční známka. Ochotná pokladní na to, jestli nechci "Highway ticket"? Domluvili jsme se. Pak jsem se jí ptal, kam to mám přilepit a ona na to, že to neumí říct anglicky a tak půjde se mnou a ukáže mi to. Kam jinam, než na přední šavli… Prý, když to dám jinam, tak se mi to bude blbě odlepovat a zbude tam lepidlo. Nalepil jsem, vyrazil jsem. GPS mě protáhla přes tři tunely, všechny označeny jako silnice pro motorová vozidla, ale žádný policajt mě nekontroloval, takže nevím, zda to tam opravdu chtějí. Cena za desetidenní známku je 4.90€.

Pak jsem se vracel zpátky do Německa. V Německu jsem minul odbočku, tak mi GPS cestu přepočítala přes takovou úzkou klikatou cestičku kolem malého vodopádu. Když jsem se touto cestou napojil na původně zamýšlenou cestu, tak jsem uviděl zákaz vjezdu. Cesta, zřejmě průsmykem, byla neprůjezdná. Tak jsem se vrátil na původní cestu, kde jsem zapomněl odbočit, do GPS jsem zadal dva průjezdní body, díky kterým musela GPS cestu přepočítat jinudy. Bohužel jeden bod byl těsně vedle silnice a navigace si přála, abych v tom místě sjel ze silnice, to jsem neudělal a tak mě nechtěla dál navigovat, dokud se nevrátím a nesjedu ze silnice. Tak jsem v dalším městě sjel do slepé uličky a průjezdní body vymazal. Další část cesty probíhala příjemně - začalo se stoupat do kopců. Němcům se ale ta silnice zdála ve špatném stavu a tak tam dali maximální rychlost 50 km/h. Tato rychlost mi naprosto vyhovovala, navíc byla silnice dvouproudová, takže ten, co nechtěl jet 50, tak mě mohl předjet. Ve vesnici pod Orlím Hnízdem jsem trošku zabloudil, ale nakonec jsem našel správný směr. Za vesnicí se strmě stoupalo do kopce. V jednom prudkém kopci se kolona zastavila. Tak jsem aspoň na chvíli chcípnul motor a nechal ho stydnout. Když se kolona rozjela, tak motorkář pár aut přede mnou měl problém s rozjezdem. To MZta se rozjela bez problému. Za půl kilometru se zase kolona zastavila. Dělalo to jedno auto, které vždy před větším stoupáním zastavilo a asi čekalo, až se mu vychladí motor. Akorát tím zastavilo celou kolonu. Tentokrát jsem z kolony vyjel na autobusovou zastávku, kde jsem si dal pauzu, aby se vychladil motor. Tím mi ujela kolona a já si mohl jet, jak jsem chtěl. Cestou nahoru jsem dělal ještě jednu pauzu, u které jsem chcípl motor sytičem - tím se přechcal motor a měl jsem trochu problém nastartovat.

Dojel jsem na parkoviště v nadmořské výšce 750m. Zaparkoval vedle dvou hárlejářů. Jejich harleye cvakaly, jak vychladaly. Moje MZta ani necvakla - asi v kopcích nedostala tolik zabrat, nebo je vyrobena z lepšího materiálu. Najednou k nám šel nějaký Němec, který k nám volal "Das ist gut", hárlejáři se otočili, očekávajíce, že někdo obdivuje jejich stroje, Němec je ale obešel a šel obdivovat východoněmecký stroj. Pak jeden hárlejář poprosil druhého, zda si k němu může dát nabíjet jakousi krabičku. Hárlejář mu ale vysvětlil, že jeho cigaretový konektor funguje jen při běžícím motoru. Měl jsem cukání mu nabídnout ten svůj, který funguje pořád.

Přezul jsem si boty za sandály a moto boty nechal u motorky. V motohadrech jsem se vydal na výšlap k Orlímu Hnízdu, které má být ve výšce 1834 m. Kousek za odstavným parkovištěm jsem byl tak propocený, že jsem si převlékl kalhoty za kraťasy- docela úleva. Kousek za parkovištěm už téměř nikdo nebyl, protože všichni jeli nahoru autobusem. Dál jsem si v klídku stoupal nahoru a užíval si výhledu. A po třech hodinách jsem došel na konečnou autobusu. Odtud jsem mohl jet buď lanovko-výtahem, nebo pokračovat pešky. Původně jsem to chtěl vzít lanovkou, ale když jsem viděl, jaký je to kousek, tak jsem se rozhodl pro pěší pokračování. Ještě jsem si v kiosku koupil lahváče, abych doplnil nejen tekutiny, ale i další živiny. Pak jsem se škrábal dál. Cestou byly úžasné výhledy, takže jsem fotil a kochal se.

Orlí Hnízdo jako takové moc úchvatné není, je to prostě restaurace na vrcholu hory, ale je tam perfektní krajina a výhled. Ještě jsem pokračoval v cestě za Orlí Hnízdo do hor. Pak jsem se ale musel otočit, abych se mohl rozumně vrátit do kempu. Cestu dolů jsem absolvoval bez zastávek za dvě hodiny. Na moto-parkovišti byly už jen tři motorky. Chtěl jsem se na záchodě převléci do moto oblečení, které mezitím uschlo. Bohužel, záchody byly placené 0.5€, tak jsem si navlékl moto hadry pres kraťasy u motorky za pohledu večeřících hostů. Nastartoval jsem motorku a sjel dolů. Bohužel moje MZta když je studená, tak střílí do výfuku (nebo možná do sání), takže jak jsem brzdil motorem, tak jsem střílel jako divý. V půli cesty jsem zastavil, abych zkontroloval brzdy, přední byla vlažná, motor skoro studený a zadní brzda rozžhavená. Takže musím míň brzdit zadkem a víc předkem. Celkem bez problému jsem sjel dolů, aby se motor víc mazal a méně střílel, tak jsem si pomáhal sytičem. Dole pod kopcem jsem zjistil, že se mi příšerně kouří z výfuku. Napadly mě dva důvody toho, co to mohlo být. Buď se do výfuku dostala hromada nespáleného benzínu s olejem a ten se tam teď vypaloval, nebo tím, jak to střílelo do sání, tak se poškodilo gufero na klice a motor teď přisává olej z převodovky. Pokud by byl důvod olej ve výfuku, tak se za chvíli vypálí a vše bude ok. Projel jsem celou desetiminutovou zácpu a kouř nepřestal. Dokonce byla za mnou v koloně mezera, jak nikdo nechtěl čichat můj smrad.

Když jsem vyjel za městem z kolony, tak motorka stále smrděla a kouřila. Dostal jsem strach, aby se sazemi nezanesla svíčka a já bych nedojel ani do kempu. Asi až po dvaceti kilometrech jsem v další malé koloně zjistil, že už nekouřím. To mě docela uklidnilo, ale stejně jsem přemýšlel, zda mám zítra jet na Gross Glockner nebo ne.
Cestou do kempu jsem pak potkal v protisměru dvě sanitky, první byl osobák - starý hranatý mercedes a za ním klasická sanita. Docela jsem se divil, že lékař jezdí v takové staré plečce.

Jelikož jsem se při odjezdu pořádně neoblékl a pak jsem nechtěl zastavovat, abych MZtu vůbec nastartoval, tak mi byla zima. Už jsem ale věřil, že MZta nastartuje a do kempu dojede, tak jsem zastavil, abych si pod bundu dal mikinu a do helmy kuklu. Když jsem si sundal bundu, zjistil jsem, že ji mám zevnitř špinavou od takových pravidelných fleků. Když jsem fleky studoval víc, tak jsem zjistil, že se mi několikrát na bundu obtisklo logo MZ z trička z MZ srazu, které jsem měl na sobě. Asi jak jsem se zpotil při pěším stoupání do Hnízda, tak písmenka začala pouštět.

Těsně před příjezdem do kempu jsem zajel na benzínku, kde byla ta příjemná prodavačka. Rozhodl jsem se, že natankuji a podívám se, zda tu neprodávají brzdovou kapalinu, protože polovina nádobky zas vytekla. Bohužel jsem měl smůlu, ani brzdová kapalina, ani příjemná prodavačka tam nebyly. Natankoval jsem a odjel. Cestou jsem si všimnul, několika autoservisů, tak se tam ráno zkusím stavit, jestli mi za pár drobných nedolejí kapalinu. V kempu jsem znova zkoumal, zda motorka kouří - nekouřila. Pak jsem zkontroloval barvu svíčky. Kdyby mi to žralo olej z převodovky, byla by svíčka černá jak bota. Svíčka byla do hněda a černá byla jen na okrajích. Usoudil jsem z toho, že mám bohatší směs, což je u motoru po výbrusu v pořádku. A černé saze na okraji jsou pozůstatek z kouřového zážitku z Orlího Hnízda. Vyčistil jsem svíčku a dal ji zpět, pak jsem do toaletního papíru upustil trochu oleje z převodovky, abych k tomu mohl čichat jako správný feťák a abych zjistil, zda tam neucítím stopy benzínu prosakující skrz špatné gufero. Naštěstí jsem cítil pouze převodový olej. Tak jsem se rozhodl, že zítra jedu na Gross Glockner. Vždyť přeci - kdo se bojí, sere v síni. Tak proč nejet na Glockner, když už jsem tady.

Ještě musím ráno pořešit tu brzdovou kapalinu. Pokud žádnou neseženu, tak to naředím pitnou vodou a budu si hlídat, abych nezačal vařit vodu v brzdě. K večeři jsem si dal konzervu s párky. Zašel jsem se osprchovat, při sprchování se mi rozpadla sprcha, ale podařilo se mi ji sešroubovat, takže spát půjdu čistý. Jinak počasí je zatím super, je lehce pod mrakem a není horko. Do kempu dorazili tři motorkáři z ČR. Vedle mě zas kempuje německá rodinka v karavanu, která si na vozejku přivezla dvě motorky. Jsem zvědav, co s nimi chtěj dělat, když s sebou mají malé dítě.

Zítra chci vstávat v sedm. Původně jsem chtěl vyjet dřív, ale dřív než v osm v servisech otvírat nebudou.
Třetí den najeto: 190,4 Km.

Ráno jsem vstal v půl osmé. Ohřál si konzervu "Chalupářský guláš" byla to moje poslední a taky nejhorší konzerva. Sbalil jsem si zase pouze věci na jeden den a vyrazil. Všiml jsem si, že Češi motorkáři, kteří kempovali kousek vedle mě, tak že se taky balí.

Vyjel jsem chvíli po osmé hodině a zamířil směr Ford - Service. Už tam měli otevřeno. Zeptal jsem se tam technika, zda mluví anglicky. Prý jen trošku, ale slovnímu spojení brake fluid rozuměl a hned přinesl plechovku s brzdovou kapalinou. Tak jsem mu přitlačil motorku, on mi dolil brzdovku a nic za to nechtěl, ani mnou nabízené jedno Euro.

Tak jsem mohl vyrazit vstříc Gross Glockneru. Od Zell am See se jede po klidné cestě, teda aspoň ráno tam byl klid. K mýtné bráně je to asi 14 km a stoupá se středně do výšky. Cestou jsem udělal pár zastávek, abych si udělal fotky a abych už průběžně chladil motor.

Na mýtné bráně po mě chtěla paní 24 Euro a dala mi lístek, nálepku a českou brožuru. Vlastně ani nevím, jak poznala, že jsem Čech. Ona ta brožura je teda ve třech jazycích českém, polském a maďarském, ale stejně nevím, jak to, že jsem dostal tuto a ne třeba brožuru v ruštině.

Hned za mýtnou bránou jsem si všimnul vozidla, které mělo k brzdám připevněny různé senzory. Zřejmě se jednalo o nové vozidlo, kterému se ve zdejších podmínkách testují brzdy, než se nasadí do sériové výroby.

Začal jsem pomalu stoupat nahoru, v podstatě jsem musel jet pořád na dvojku, trojku jsem řadil opravdu výjimečně. Zvolil jsem si, že budu dělat pauzu po každých vyšplhaných 200 metrech. Díky tomu jsem měl spoustu času na fotografování. Díky těmto pauzám jsem měl také možnost si vše lépe prohlédnout a nevidět většinu míst jen ze sedla motorky. Cestou po Gross Glockner Strasse jsou návštěvnická centra, kde mají různé expozice, nebo malé pěší túry po okolí. První centrum "Piffkar" je v nadmořské výšce 1620m. Je zde malá bouda se suvenýry a naučná stezka s chráněnou oblastí s "Modřínovými loukami". Naučná stezka je dlouhá asi 1200m a zabere cca 20 minut. Abych nechal motor vychladnout, tak jsem si tuto trasu prošel. Zavedla mě k malé dřevěné boudičce určené jako úkryt pro krávy, které se tam pásly. Pak mě cestička přivedla kousek ke kravám, které si mě prohlížely. Když jsem se vrátil k motorce, tak byl motor už prakticky studený. Po další krátké pauze jsem dojel k dalšímu návštěvnickému centru "Hochmais". Ležící v nadmořské výšce 1850m. Zde ovšem bylo jen pár informačních tabulí. Nic víc. Potkal jsem tam Poláka, který obdivoval mojí MZtu, něco povídal polsky, pochopil jsem z toho, že říká, že MZta holt frčí. Tak jsem jeho větu zopakoval a on dost udiveně koukal. Víc jsme se nebavili.

Po dalších dvou pauzách jsem dojel do třetího centra "Haus Alpine Naturschau" 2260m., zaparkoval jsem u konce ledovce a hned si to ke mně štrádoval Němec od jedné staré Hondy, koukal na MZtu a povídá: „Das ist kein Trick, das ist MZ ETZ hundert fünfzig“. Pak jsme si chvíli povídali, jeho motorka je z roku 1975, takže pěkný veterán. Pak jsme se navzájem poplácali po ramenech a popřáli si šťastnou cestu. Já abych nechal oddechnout motoru, tak jsem opět důkladně prošel informační centrum. V přízemí byla výstava krystalů, nalezených v oblasti Gross Glockneru. V druhém patře byla výstava na téma život v horách (druhy kytek, co tu rostou, zdejší zvířata, jejich nory a taky vliv horského slunce na člověka, s ukázkami, jak slunce může člověka zřídit. V horním patře byla zvětšenina alpské přírody, aby člověk pocítil, jak to tu vidí hmyz. Nakonec jsem se díval na promítání filmu o svištích. O jednom jejich roce prožitém v Alpách.

Jelikož motor úplně vychladnul, dojel jsem bez pauzy k dalšímu bodu v nadmořské výšce 2320m. Zde podle příručky je výstava na téma draví ptáci, ale protože motorka nepotřebovala odpočinek, tak jsem udělal pár fotek a vyrazil k dalšímu bodu. Tím bylo nejvyšší místo na Gross Glockner Strasse. Jen informace pro ty, kteří nikdy na tuto cestu nevyrazili. Byl jsem dost překvapen, že tato Gross Glockner Strasse nevede na vrchol Gross Glockneru, dokonce mi podle mapy přijde, že se tato silnice ani Glockneru nedotýká u jeho úpatí. Na Gross Glockner vlastně žádná silnice nevede.

Ale zpět k mému dalšímu bodu. Tím je nejvyšší místo této cesty. Jmenuje se "Edelweiss-Spitze" a je v nadmořské výšce 2571m. Jede se tam po úzké silničce. Nahoře je restaurace a parkoviště. Než jsem se na tento vrchol dostal, tak už bylo asi půl dvanácté a všude bylo rušno. Měl jsem co dělat, abych vůbec svou MZtu zaparkoval. Na parkovišti jsem mimo jiné potkal skupinu starých traktorů, které se vydaly taky na vrchol. Bohužel netuším, odkud přijely. Dále na vrcholu stálo ono testovací vozidlo - volkswagen. Prošel jsem se po okolí a udělal další fotky.

Při odjezdu si mě na MZtě fotila nějaká německá motorkářka. Pak mi pár motorkářů zamávalo a já mohl pokračovat dolů o 200 nadmořských metrů, abych se pak vyškrábal na další turistické místo "Fuscher Torl" ve výšce 2428m. O tomto místě se píše, že to je jedno z nejkrásnějších míst pro fotografování na severní straně. No úplně nejhezčí mi to nepřišlo, ale hezky tam bylo. Pak se sjíždělo k dalšímu návštěvnickému středisku, čímž bylo "Fuscher Lacke" ve výšce 2262m. Nacházelo se u menšího ledovcového jezírka, kolem kterého byla turistická cesta. Tato cesta vlastně nevedla úplně dokola, ale vedla po lávce přes jezírko. Končila u expozice věnované stavbě této silnice.

První exponát (venkovní) byl vozík na kolejích naložený kamením, vozík měl návštěvníkům ukázat, jaké bylo převážet kamenní potřebné ke stavbě silnice. Jelikož tam byl nápis "Try it yourselves.", tak jsem si s vozíkem jezdil sem a tam. Nejhorší ho bylo vždycky rozjet a hlavně zastavit.

Pak tam byl starej válec s dieslovým tříválcovým motorem o výkonu 50hp. Dále expozice pokračovala ve staré dřevěné boudě, kam se kromě mě nikdo neopovážil, protože asi nikomu nedocházelo, že to je veřejně přístupné a zdarma, jako všechny expozice. Uvnitř byly dobové předměty - trubka, kasa, rýsovací potřeby a podobně, pak tam byla ukázka, o kolik je jednodušší uzvednout kámen přes kladku s převody, než s kladkou bez převodů.

   Když jsem si prošel výstavu, tak jsem se vrátil k motorce, byli u ní dva ruští fotografové, kteří mě pozdravili a říkali něco jako ETZ 150 hen, hen… Tak jsme se zasmáli, pozdravili a já přejel k dalšímu místu, které bylo vzdálené jen pár set metrů. Nemělo žádné oficiální jméno, v příručce bylo napsáno "Geologická naučná stezka 2290m". Nějak mi nedošlo, že těch 2290m není délka stezky, ale nadmořská výška a tak jsem se těšil na pěknou procházku. Bohužel se jednalo o menší odpočívadlo, kde na jedné straně byly různé kameny a na nich názvy těchto kamenů, dokonce i v češtině. Na druhé straně byly stejné kameny, ale jejich názvy byly přikryty a člověk si měl tipnout, o jaký nerost jde a až potom odkrýt název. Jelikož jsem téměř žádný kámen neuhodl, tak jsem si tam vytáhl chleba, co mi zbyl z Čech, k tomu šišku vysočiny a začal svačit. Do toho tam přijel německý pár na motorce. Zaparkovali přede mnou a začali se fotit, tak jsem jim řekl pardon a se svačinou přešel jinam, abych nepřekážel ve focení. Pak mě požádali, abych je vyfotil společně. Jelikož do této chvíle probíhala veškerá komunikace v němčině, tak si Němec myslel, že umím německy a začal mi něco povídat. Tak jsem mu vysvětlil, že na mě musí anglicky. Jeho sdělení ke mně se vztahovalo na mou motorku. Ten Němec totiž pocházel ze Zschoppau (rodiště MZ).

Dále jsem projel přes dva tunely, kde ze stropu kapala voda a bylo tam dost temno a vždy jsem měl pocit, že mi nesvítí světlo, protože tam byly tak divné světelné podmínky, že tam prostě bylo prd vidět.

Za druhým tunelem jsem zaparkoval na místě zvaném "Hochtor" ve výšce 2504m, bylo tam občerstvení a malé muzeum na téma starověká svatyně. Byly tam ukázky vykopávek různých mincí a osobních věcí. Pak tam taky byla napodobenina vykopané hrobky s kostními ostatky a různými zbytky šatstva a mincí.

Na tomto místě bylo na teploměru asi 7 stupňů a všude kolem sníh. Měla zde být naučná stezka Keltů, Římanů a Soumarů, ale jediná stezka, kterou jsem zde našel, vedla nahoru k ledovci a žádné informační tabule u ní nebyly. Tak jsem došel aspoň k ledovci a tam se posadil na kámen a kochal se pohledem dolů.

Když jsem pak scházel dolů, tak jsem potřeboval přejít přes sněhový jazyk. Asi jsem šlápl na špatné místo a po pás se propadl do sněhu. Jelikož jsem měl rozepnuté motorkářské boty, tak se mi při vyprošťování nacpaly zledovatělým sněhem. Kupodivu sníh nestačil roztát a tak jsem ho v klidu vyklepal a neměl mokré boty.

Jelikož mi výjezd nahoru zabral dost času a další část cesty vedla dolu a kromě vyhlídky Franze Josefa na ni nic zajímavého nebylo, tak jsem se rozhodl pro otočení se zpět. Nevěděl jsem ani, jak si brzdy poradí s klesáním. Proto jsem plánoval stejné přestávky na cestě dolů, jako cestou nahoru. S tím rozdílem, že budu místo motoru nechávat vystydnout brzdy a motor naopak budu nechávat běžet, aby měl aspoň nějakou teplotu, protože brzděním motorem budu motor spíš chladit, než zahřívat a tak se dá opět čekat střílení do sání a kouření z výfuku.

Cestou zpět začalo mírně pršet. Dojel jsem zpátky na nejvyšší bod na mé cestě zpět - "Fuscher Torl" 2428m. Tam jsem zastavil, protože jsem nechtěl pokračovat s rozžhaveným motorem, následovalo totiž klesání, a kdybych brzdil rozžhaveným motorem, mohlo by dojít k nerovnoměrnému ochlazení motoru (jak to mají dvoutakty v oblibě) a k přidření motoru. Počkal jsem, až byl motor pouze horký a sjel na "Haus Alpine Naturschau" 2260m. Zde jsem zjistil, že obě brzdy jsou pouze vlažné a na motoru udržím ruku. Tak jsem se rozhodl víc brzdit brzdami a méně motorem. Dalších dvě stě metru výškových jsem klesal na volnoběh, aby se motor nechladil brzděním, při kterém většinou nedocházelo k zapalování směsi. Po dalších dvě stě metrech byly brzdy vařící, takže jsem nechal běžet motor a čekal, až vystydne aspoň přední kotoučová brzda. Zadní bubnová bohužel nechladla vůbec, ta zůstala vařící až do konce sestupu. Místy byla silnice hodně mokrá, asi zde byl přede mnou pěkný déšť. Cestou dolů jsem udělal ještě pár zastávek, aby si brzdy odpočaly, ale vždy se jednalo o kratší přestávky, přeci jen se přední kotoučovka rychle chladila. Bohužel mě během jedné pauzy předjela kolona pomalu jedoucích aut, kterou jsem pak rychle dojel. Pomalu jedoucí auto na začátku byl onen testovací Volkswagen, který za sebou vezl velký vlek. Tak jsem dal další pauzu, aby mi ujely.

Kousek před mýtnými brány jsem dojel pár aut a autobus. Strašně tam byly cítit pálící se brzdy - zřejmě z toho autobusu, který pak zastavil za mýtnými brány a asi deset minut tam stál a smrad byl pořád cítit. Já tam stál taky, protože jsem si tam fotil vodopád, MZtu u mýtných bran a hlavně, viděl jsem, že si MZta zaslouží mít na sobě nálepku o zdolání Gross Grockner Strasse, tak jsem ji lepil na boční kufr, ten který jsem si kdysi vyrobil z kanystru od ředidla. Teď mě ovšem napadlo, že jsem nálepku nalepil zrovna na kufr, který jsem chtěl vyměnit za nový, protože s tímto jsem několikrát trefil branku a futra dveří od mé dílny.

Od mýtných bran už bylo zase hezké počasí. Cesta do kempu probíhala bez problémů, akorát jsem cestou viděl o strom opřenou motorku, když jsem projížděl kolem, tak jsem si všiml, že nemá řídítka a že má orvané plasty. Na silnici byly označené stopy a místo dopadu motorky, takže tu dopoledne byla bohužel moto nehoda.

V kempu jsem se vysvlékl z propocených motohadrů, osprchoval se a v čistém oblečení se vydal do Zell am See. Ručník a kalhoty jsem nechal sušit na motorce. Ve městě jsem našel obchod, koupil jsem si pivo, sušenky, ovoce a chleba. Bohužel, když jsem byl ve městě, tak přišel déšť a silný vítr. Přemýšlel jsem, zda ručník a kalhoty na motorce vydrží. Když jsem přišel do kempu, nebyly na motorce ani kalhoty, ani ručník, ale zároveň ke mně šla Němka ze sousedního karavanu, že mi to schovala. Při představě, že mi opatrovala moje propocené a smradlavé moto kalhoty, které jsem schválně sušil naruby, tak mám dojem, že jí slezou nehty z rukou. Chudák paní.

Po návratu z města jsem snědl pár sušenek a jablko. Pak jsem si otevřel plechovku s pivem. Jelikož začalo hodně pršet, tak jsem do GPS naťukal za tepla své zážitky. Teď jsem už pivo vypil a neprší, takže zas půjdu ven.

Byl jsem se projít kousek kolem jezera. Když jsem se vrátil, tak se na mě Němka z karavanu poťouchle usmívala, ale nehty jí ještě neslezly.
Čtvrtý den ujeto: 80,5 Km.


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (23x):
Motokatalog.cz


TOPlist