S MZtou na Faaker See
Text: adoid | Zveřejněno: 9.10.2015 | Zobrazeno: 33 322x
Kapitoly článku
Ráno jsem vstával po osmé hodině a k snídani si uvařil gulášovou polévku z pytlíku. No byla to spíš gulášová kaše, protože jsem tam dal jen tolik vody, kolik se do ešusu vešlo.
Po nezbytné hygieně jsem sbalil pár základních věcí, teple se oblékl, aby mi v ledové jeskyni nebyla zima a vyrazil směr Werfen. Ve Werfenu jsem odbočil doprava na cestu k lední jeskyni. Jednalo se o malou cestičku klikatící se z nadmořské výšky 600 m do 1000 m n. m.
Stejně jako loni cestou na Gross Glockner jsem dělal pravidelné přestávky, aby měl motor možnost trochu vychladnout. Při poslední přestávce ke mně přišel odkudsi starší pán a něco mi německy vykládal, nejdřív jsem myslel, že se ptá na motorku, tak jsem mu anglicky odpovídal, že to je německá dvoutaktní motorka a tak dále, ale on furt něco mlel. Až jsem pochopil, že my vysvětluje, že Besucherzentrum je ještě 500 m dál. On si totiž myslel, že jsem tam zastavil uprostřed ničeho a myslím si, že jsem na místě a zbytek chci dojít pěšky. Tak jsem mu poděkoval a pokračoval v jízdě.
Zákaznické parkoviště bylo ve svahu, takže jsem měl problém zaparkovat. Nejdřív jsem to dal mezi auta a postavil motorku na boční stojan. Bohužel motorka začala couvat. Tak jsem ji nakonec postavil na centrální stojan čumákem do kopce za parkoviště vedle informační tabule. Bylo to na kraji asfaltové cesty a vedle byl už svah, tak jsem si říkal, že jestli ztratím rovnováhu, tak poletím dolů a motorka za mnou.
Když už jsem od motorky odcházel, tak mě pozdravila dvojice Indů v motorkářském oblečení. Šel jsem k nim a zeptal se jich, kde parkují. Oni na to, že na parkovišti pro motorky, které je asi o 50 metrů níže, ale že já stojím taky dobře a ať tam tu motorku nechám. Pak jsme si chvíli povídali o motorkách a o tom kdo kam jede. Nakonec jsme si podali ruce a šli každý svou cestou.
Přímo k jeskyni se návštěvník dostane dvojím způsobem. Buď půjde horskou cestou 2 a půl hodiny, nebo od návštěvnického centra půjde 20 minut k lanovce, ta ho vyveze nahoru a pak půjde dalších 20 minut přímo ke vstupu do jeskyně. Já původně zamýšlel nad vyšlápnutím celé cesty bez pomoci, ale paní v zákaznickém centru mi to rozmluvila, že se jedná o těžkou horskou cestu, která je nebezpečná. Tak jsem zvolil variantu s lanovkou.
Cesta k lanovce byla příjemná, i když jsem se ve svém oblečení trochu zapotil. Pak jsem si počkal na lanovku, která nás celkem rychle vyvezla nahoru.
Nahoře jsme byli částečně v mraku, když jsme došli ke vchodu do jeskyně, tak jsme byli už úplně v mraku. Jak jsme byli výstupem zpocení a nahoře bylo jen pár stupňů nad nulou, tak se z nás pěkně kouřilo.
U vstupu byly dvě cedule Deutsch a English, aby se vytvořily dvě fronty podle toho, v jakém jazyce chceme výklad absolvovat. U cedule English jsem byl jen já a ti dva Indové. Průvodce nám řekl, že máme počkat asi čtvrt hodiny a pak nás vezme dovnitř. Zbytek lidí zaplul do jeskyně. Mezitím se tam vytvořila další početná skupina lidí, ale nikdo anglicky hovořící.
Mezitím jsem si s Indy povídal. Jeden z nich je na výměnném pobytu ve Frankfurtu a druhý pracuje někde v Německu. Cestují na půjčené motorce z Vídně, kam včera odjeli vlakem. Jeden z nich procestoval na motorce větší část Indie a navštívil i základní tábor pro horolezce na Mount Everest (nejvýše položená cesta v Indii). Když mi říkali o Everestu, tak jsem jim nerozuměl a myslel si, že mluví o nějaké mě neznámé hoře v Indii, a když jsem jim řekl, že tu horu neznám, tak se strašně divili, že neznám nejvyšší horu světa. Ale nakonec jsme se pochopili. Pak se mě ptali na mou motorku, co je to za značku, jaký má objem válce a kde všude jsem s ní byl.
Po nějaké době k nám přišel průvodce s tím, že jelikož jsme jen tři, tak nás vezme spolu s početnou německy hovořící skupinou, a že se máme držet první a vždycky nejdřív poví něco nám anglicky a pak ostatním německy.
Vyfasovali jsme karbidové lucerničky a vešli dovnitř. Při otevření vstupních dveří foukal z jeskyně silný protivítr. Bylo nám vysvětleno, že to je rozdílnou teplotu uvnitř jeskyně a venkem. Prý během léta je rychlost tohoto průvanu až 100 km/h.
Pak jsme procházeli obrovskými prostory, kde byly různé ledové útvary stalagmity, stalaktity, zamrzlá jezera a obří skluzavky. Procházeli jsme i různými ledovými tunely. Svítili jsme si pouze karbidovými lampy a průvodce zapaloval magnesium. Připadal jsem si jako v Pánu prstenů, když společenstvo prstenů procházelo Morií a Gandalf jim svítil kouzelnou holí.
V jeskyni bylo zakázáno fotografovat, takže přiložená fotografie je stažena z internetu.
Občas náš průvodce zalezl za ledový útvar a zapálil tam víc magnesia, aby prosvítil celý ledový útvar. Zavedl nás také k místu, které probádával mladý vědec, který pak musel narukovat do první světové války, kde padl. Před svou smrtí vyslovil přání, aby byl pochován v této jeskyni, tak urna s jeho popelem je uložena nad východem z největší místnosti, která je zpřístupněna veřejnosti.
Jinak poslední dobou nejsou tak tuhé zimy jak by bylo zapotřebí, aby to co v létě roztaje, zas v zimě nahradil nový led. Je to poznat podle toho, že jsou obnažené kameny, které dřív byly pod ledem.
Po exkurzi jsem si dal pod jeskyní svačinu - chleba se salámem a siestou. Přiletěla vrána a asi čekala, že ji budu krmit, ale nic nedostala.
Sešel jsem k lanovce a nechal se svést dolů. Došel jsem k motorce a frčel si to zpět do městečka Werfen.
Protože jsem brzdil i motorem, tak jsem si asi naplival olej s benzinem do výfuku a tak potom MZta pěkně kouřila. Další můj cíl byl hrad Hohenwerfen, takže se motor ani neohřál a už jsem zas parkoval. Zastavil jsem v rohu parkoviště vedle nablýskaného Porsche. Když jsem motorku zamknul a odcházel, tak jsem si všimnul, že parkuji vedle cedule zákaz parkování, rezervováno pro Porsche club. Tak jsem si motorku s cedulí vyfotil a šel na hrad. MZta v rohu nikomu vadit nebude.
Na hrad se mohlo opět vyjet lanovkou, nebo vyšlapat po upravené cestě dvacetiminutovou chůzí. Zvolil jsem pěší cestu. U vstupu na hrad jsem si koupil lístek na prohlídku s audio průvodcem v českém jazyce. Prohlídka začínala asi za deset minut, a protože to je dost rozlehlý hrad, tak jsem měl naspěch. Podle pokladní jsem měl jít úplně nahoru, kde bude dav lidí.
Cestou jsem se radši zeptal náhodného průvodce a celkem v pohodě to našel. Jednalo se o menší nádvoří, kde zrovna probíhalo rytířské klání. Po něm jsem dostal audio průvodce a spolu s německým průvodem procházel hradem.
Nejvíc mě zaujaly mučicí nástroje (včetně pásu cudnosti), pak jsem viděl pravou hladomornu. Zajímavý byl taky fungující hodinový mechanismus. Pak nás průvodkyně zavedla na vrchol věže, kde byl zvon, na který nám zazvonila.
Na hradu se mi líbilo i to, že si tam člověk mohl projít už bez průvodce další expozice, jako třeba výstavu zbraní, nebo expozici o sokolnictví.
Na hradní zahradě probíhalo předvádění cvičených ptáků: chytání předmětů za letu, nálety na diváky, přilétnutí k cvičiteli na povel a podobně. Moderátor házel ptákům do vzduchu mrtvá kuřátka, a když to nějaký pták nechytil a kuře spadlo mezi diváky, tak bylo vtipný sledovat reakce diváků.
Po této exhibici jsem se pomalou procházkou vrátil k motorce. Mezitím se opět zamračilo a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet.
Vrátil jsem se do kempu, potkal jsem tam recepční, tak jsem se jí optal, zda je voda v umývárně pitná. Podle jejích slov je zdejší voda velmi pitná. Tak doufám, že to nemyslela ironicky, protože jsem si naplnil flašky na pití na další dny.
Všiml jsem si u motorky, že mám od oleje černé poslední žebro na motoru. Nejdřív jsem si říkal, kde se tam mohl vzít olej, ale pak mi došlo, že to jde z výfuku a že mám asi povolenou matku mezi blokem motoru a výfukovým kolenem - docela častý jev u MZ. Ještě před odjezdem jsem si říkal, že nesmím zapomenout na siki kleště pro případ, že bych musel utahovat matku, nebo jí naopak povolovat v případě rozebírání motoru. Samozřejmě, že jsem ji zapomněl. Ale zatím to není povolené nijak moc a tak to nebudu řešit.
Včera v noci furt něco skákalo a škrábalo po střeše, docela mě to štvalo. Teď když jsem se vrátil do kempu, tak jsem to zase slyšel, navíc to teď škrabalo v okapu, tak jsem vylezl před chatku, abych viděl, co to je. Myslel jsem, že to bude veverka nebo kos. Jak mě to něco spatřilo, začalo se to soukat mezi vlnitý eternit na střeše a dřevěné obložení pod ním. Stačil jsem spatřit jen černý chlupatý ocas a zadní nohy podobné kočce ale menší.
Když to bylo v bezpečí, tak se to otočilo a drze na mě koukalo. Koukalo to na mě zpod vlnité střechy a nechalo se to vyfotit. Asi to byla kuna, či co.
Vysvlékl jsem se z propocených motohadrů a protože ještě nebyl večer, tak jsem se převlékl do kraťasů a šel se projít po okolí.
Na hlavní silnici před kempem je zvláštní hotel, kde se píše "bikers and truckers welcome" a pak je tam cedule swingers club. Vedle je pochybný autobazar, kde mají samá podivná auta, jediné co mě tam zaujalo, byl čtyřtaktní trabant na prodej.
Pokračoval jsem dál po malé cestě vedoucí k horským chatkám, odkud byl pěkný výhled do údolí a na zasněžené špičky protějších kopců.
Večer jsem si vzal další konzervu: Drůbeží lancheonmeat, slovensky to je Hydinový luncheonmeat.
Zítra pojedu na jih do Faaker See, snad najdu podobný kemp s chatičkami. Zároveň se chci cestou vyhnout větším městům, protože mě nebaví stát v kolonách a na semaforech.
Dnes najeto: 21,7 km.