S Hondou PCX a Maxon Matadorem na Grossglockner

První den

        Jako i všem, kdo už tam byli, se mi splnilo přání navštívit  motorkářský  ráj. Jako začátečník skútrista /rok a půl jezdím jako penzista/jsem přesvědčil bratrance mé ženy(skoro penzista), aby osedlal svého Maxona 125 ccm a  vyrazil se mnou, protože už tam byl na svém velkém oři BMW 1200 GS. Zalíbilo se mu nové dobrodružství  cestovat šnečí rychlostí, spojenou s kocháním úžasné přírody.Ač jsem prostudoval mnohé vhodné trasy pro „rychlé skútry“(mimo dálnice), přesto jsem prozíravě spoléhal na jeho drahou navigaci.Samozřejmě jsme byli řádně vybaveni- spacáky,stan a kanystry s benzínem(já 5l,příbuzný Kája 9l) a pojištění na cestu.V podstatě to byl můj první dlouhý zahraniční výlet.

          Vyrazili jsme z Plzně v pátek 14.srpna v 6,00 hod. ráno na Folmavu, dále na Cham , Landau, prostě po trase, která je motorkářům známá.Není mým úmyslem zde popisovat krásy přírody, které jsme dobře vnímali při průměrné rychlosti 52 km/hod.,protože by to bylo nošení dříví do lesa. Nakonec jsme po sérii tělu odpovídajících přestávek dorazili ve 14,30 hod. do kempu v Kaprunu, kde jsme čekali půlhodinku na otevření recepce v přilehlém pensionu.Po ubytování – postavení stanu a vše  s tím spojeného  jsme vyrazili na prohlídku Kaprunské soutěsky s malou přehradou.  Nádherná procházka uprostřed skal a alpských velikánů. Cestou zpátky jsme si prohlédli místní Tauernskou  elektrárnu a  obešli Kaprun, kde jsme si v místní turecké cukrárně dali výbornou zmrzlinu. Po návratu do kempu jsme se šli osprchovat, spořádali vlastní večeři a v 19,00 hod. jsme  šli do penzionu na místní pivo – není nad naše plzeňské. Po milé  debatě s místním barmanem, který má rád Čechy, nám na účet podniku nakonec  přinesl tyrolský šnaps,který se vzdáleně podobal vyhlášené moravské slivovici. Okolo 23,00 hod. jsme si šli značně zmožení  ustlat do našeho mini stanu – měli jsme spacáky na -10°C a stan, který nebyl postaven řádku let. V noci byla nádherná bouřka s přívalovým deštěm – můj spolunocležník vše zaspal ( po pravdě poznal pouze začátek přívalového deště cestou z WC zpět do stanu).  Neskutečnou hromovou  odezvu od alpských velikánů asi hned tak nezapomenu, takovou bouřku jsem ještě nezažil- trvala 3,0 hod. a to už něco pamatuji.

2.Den

            Ráno v 7,00 hod. budíček – do stanu placama pršelo, spacáky takřka  na vodě a venku děsivě tmavá obloha. Po rychlé studené snídani bez teplého čaje jsme to chtěli vzdát a vrátit se domů, nakonec zvítězila má předtucha v lepší počasí tam nahoře.V recepci jsme se omluvili, že už nezůstaneme až do neděle, zaplatili jsme a vše zabalili na cestu. Vyrazili jsme 8,30 hod. na vytoužený Grossglockner s tím, že tam bude lépe.Na Taxenbacher Fuschu  jsme byli 9,00 hod.a počasí vypadalo nadějně. Usměvavá paní nám spolu se vstupenkami a brožurkou dala nálepky známé alpenstrasse, které jsme hrdě na vrcholu nalepili na své skútříky. Má předtucha se vyplnila – udělalo se nádherně. Cesta nahoru cca 13,5 km byla lemována běžci, cyklisty a vyhlídkami s motorkáři, prostě nádhera (ač jsem už viděl hodně fotek, to se musí zažít).  Cesta nám po dokonalých serpentinách moc rychle neubývala, při naší rychlosti 45 km/hod. dle GPS jsme měli možnost nejen při zastávkách se kochat nádhernou přírodou – ale sviště jsme neviděli, pouze kravičky a ovečky na svazích, kde bych se neudržel. Po hodince kouzelné  vyhlídky na Edelweisspitze , kde jsme navštívili  i  muzeum a  něco málo nafotili – začalo se zatahovat a měli jsme strach z deště. Rozhodli jsme se to zabalit a nejet už na Kremelské vodopády , které si i s ostatními nádhernými místy necháme na příští rok, neboť děravý stan jsme v kempu vyhodili (původně jsme se chtěli vracet až v neděli) a eura jsme neměli nazbyt. Cestou z vyhlídky dolů(i nahoru), kdy jsme byli neustále předjížděni silnějšími stroji, než jsou naše skútrové malorážky, jsme potkávali historické traktory, které se šnečí rychlostí ploužily nahoru(o něco rychleji jsme jeli ráno my).Po svačinové přestávce jsme vyrazili na Zeell am See, Lofer a Salzburg  přes Passau a Strážný  domů. Po mnoha tělem vynucených  přestávkách jsme dorazili ve 20,30 hod. do Plzně. Vřele každému doporučuji se vydat do Rakouska, je to opravdový ráj nejen pro motorkáře.  Musím konstatovat nepříliš rozšířený  názor, že  na jakýchkoliv  malorážkách se dá cestovat po Evropě – smekám před číňanem, o kterých se tvrdí, že se povede jeden za sta – nezklamal, pouze trochu víc papal. Měli jsme i štěstí, že nás nepotkala žádná porucha a ani blbec na silnici. Omlouvám se za stručný popis našeho dobrodružství  – vždyť už byly napsány stohy úžasných zážitků.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE