Rodinný výlet do Alp

Sobota a neděle

Pakliže nejste majitelem ovčího stáda a nevlastníte středně velký ranč v liduprázdné pustině, kde by se vás dotěrní ochránci zvířat marně pokoušeli omezovat v konverzaci se zvířátky…                           „takže jak dneska ???“ „…za Á něžně a mile, nebo za Bééé?“ …budete patrně prožívat klasický, heterosexuální partnerský život, spojený mnohdy s výhodou zdravého kompromisu.                               A tak, když chci vyrazit na moto výlet s partičkou přátel, konzultuji termín s mojí hezčí a kultivovanější polovičkou. Často dojdeme k vzácné shodě a rozprava končí zhruba takto: (ONA)…tak si jeď klidně třeba do prdele…!!! (JÁ)…no to si piš že pojedu… Nakonec se ale vždycky všechno vstřebá a výlet mívám schválený a podepsaný. Pravda, s blížícím se termínem odjezdu se začínám víc a víc těšit, zatím co manželka je víc a víc protivnější, ale to mi už neva, už jsem si zvyk 😊

Tentokrát to ale bylo jiné.                                                                                                                          Za kruté příkoří roku 2018, kdy jsem byl bez motorky, mi letos žena „dovolila“ začátkem července desetidenní Rumunsko, začátkem srpna šestidenní Slovensko a začátkem září pětidenní Sardinii.          A tak jsem ji za odměnu vytáhl na konci srpna na krátký, rodinný moto výlet do Alp. Plánování proběhlo společně s Anet a Lukášem. Dívky vyjádřily přání vidět Orlí Hnízdo v Obersalzbergu poblíž Berchtesgadenu, Lukáš pak do itineráře doplnil horský masiv Sella v jižním Tyrolsku. Další bod byl průjezd severozápadní částí Slovinska (Mangart a Vršič) a prohlídka vodního díla s elektrárnou Malta. Výlet cca na čtyři dny a tři noci. Vše pak ještě pojistil Lukáš skvělým výběrem noclehu se snídaní. Takže máme zařízeno a naplánováno. Sraz byl stanoven na sobotu 24. srpna v 8h ráno. Pak jsme odjezd operativně posunuli na 9 hodinu. To už se holkám líbilo o trochu víc. 

Sobota 24.8.

Plzeň – Kaprun 440 km. Vyrážíme klasicky z Černické benzínky, směr Klatovy, Žel. Ruda. V Železné Rudě dáváme pauzu na „pyramidě“. Poslední tankování v ČR, káva, cígo, foto a pokračujeme dál, směr Zwiesel, Regen, Pasov. Za Pasovem využíváme 7 km dálnice a sjíždíme z ní dříve, než nás to zavede na Rakouskou placenou část. Řeku Inn překračujeme v Braunau, Salzburg míjíme západně a pokračujeme na Bad Reichenhall a Berchtesgaden. Tady mne navigace trochu pozlobila a já zůstal bezradně stát na křížení ve tvaru T. Naštěstí Lukáš neomylně určil azimut a my to parkoviště pod Obersalzbergem trefili napoprvé 😊. Zaparkujeme motorky mezi desítku nejnovějších 1250GS a s úsměvem pod fousy si pro sebe mumlám, že tady krádež té mojí brambory rozhodně nehrozí. Pokračujeme směrem k autobusovému nástupišti do fronty na lístky pro vstup/výjezd na Orlí Hnízdo. V Berchtesgadenu ještě doporučuji navštívit skvělý Salzbergwerk. Byli jsme tam před několika lety a prohlídka původního solného dolu je moc působivá. Obléknou vás do fáraček, vláčkem zavezou do nitra hory, nechají sklouznout na vyleštěných kládách, ba i výklad ve sluchátkách v češtině pustí. Prostě fakt dobrý. Takže zpátky k Orlímu Hnízdu. Cesta na horní parkoviště pod „vilu“ trvá pár minut speciálním busem, pak je nutná registrace zpáteční jízdy a další fronta, tentokrát v tunelu na jeden z prvních rychlovýtahů v Evropě. „Mein Gott!“ Očekávání čarokrásné scenérie střídá smutná realita mlhy a hustého mrholení. Tak tohle se nepovedlo. Davy lidí z různých koutů světa si zde šlapou na paty. Procházíme přeplněným interiérem horské vily a obdivujeme nezpochybnitelnou řemeslnou zručnost, s níž byla tato stavba vybudována. Čas k odjezdu se naplnil dřív, než se počasí umoudřilo a z té luxusní vyhlídky, není zhola nic. Naštěstí jsou spolucestovatelé stále plni optimismu, a tak je nerozhodila ani malá eskapáda u Hinter-See. Tam totiž nahlodala naše navigační plány zákeřná rakouská zákazová značka. Ještě že pan recepční počítal s večeřemi i pro opozdilé hosty. Skvělé jídlo, pak vychlazené místní pivo (druhé a třetí už bylo trochu méně skvělé a místo čtvrtého už jsme raději zvolili kořalkový dojezd) a spát. 

Neděle 25.8.

Kaprun – Iselsberg 350 km. Po snídani kontrolujeme oblohu nad Kaprunem, s deštěm to vypadá tak 50 na 50... no uvidíme. Vyrážíme na západ po nezáživné silnici 168 a všudy přítomné omezení rychlosti na 80 km/h nás doprovází až do Mittersill. Tam na kruhové křižovatce s čůrajícími sochami odbočujeme na jih a po cestě s označením 108 stoupáme příjemně se vlnící dvouproudou silnicí vzhůru. Těsně pod skalnatými vrcholy projíždíme za 10,- Eur Felbertauerntunnel ze Salcburska do Tyrolska. Kousek odtud východním směrem se dá jet i přes Grossglockner, ale je víkend a je velký předpoklad, že na tamní hochalpenstraße nebude k hnutí. Na Tyrolské straně se po modré obloze prohání stáda bílých beránků. Zdá se, že prozatím nám počasí vychází na výbornou. Od jižní brány pozvolna klesáme až k městečkům Huben – Greil, kde opět nabíráme výšku a západním směrem jedeme k Passo Stalle. Parádní malinké passo na pomezí Rakouska a Itálie.

Úzká cestička je provozována v půlhodinových intervalech. Směr z Rakouska do Itálie pouští vždy od 0:00 min do 15:00 min a poslední vůz musí před půl dojet k Italské bráně. Směr z Itálie do Rakouska to má od 30:00 min do 45:00 a před celou musí být v Rakousku. Právě jsme o čtyři minuty minuli čtvrthodinový interval, který by nám umožnil průjezd. 

Nevadí, v místní malinké restauraci dáváme kapučíno, preso a vynikající jablečný štrůdl. Kocháme se výhledem do krajiny a vstřebáváme pohodu. Pozvolna dopíjíme a dojídáme, tak abychom bez zbytečného spěchu navlékli bundy a helmy a byli připravení vyrazit „na zelenou“… Uzounká, klikatící se cestička padá do Italského údolí až k jezírku Anterselva, přesně tam, kde se v zimě prohání biatlonisté. Teď tudy svištíme my. Po Via Anterselva di Sopra pokračujeme na jihozápad a křížíme hlavní E66 a dál po Strada Furcia. Další malé passo Furcia, na jehož vrcholu nás dostihují první kapky deště. Oblékáme nepromoky a přes vesničku Longega míříme po SS244 k masivu Sella. Skalní masiv objíždíme od severu a v Calfosch nás staví ke krajnici Italská policejní hlídka. Rutinní policejní kontrola. Bez keců předáváme doklady včetně zelených karet k lustrování. Tváře Italských četníků a četnice jsou chladné, bez jediného náznaku emocí. Po chvíli nám doklady vrací, vše je samozřejmě ok, ale jejich projev se ani poté nemění. Žádné úsměvy, žádné přání dobré cesty, prostě kokoti. Pokračujeme západním obloukem kolem masivu, pak jižním, a nakonec míříme na východ, do Cortiny d'Ampezzo. Asi 20 km nad Cortinou zastavujeme u srubu s občerstvením. Skvělá horká káva, svlékání nepromoků a hlavně, možnost vypustit se v blízkém křoví… ach, ta úleva… vezl jsem sebou už asi dvě hodiny tak tři litry přebytečných tekutin. K ubytování nám zbývá necelých 70 km, a tak si vychutnáváme pozdně odpolední pauzu. Sluníčko se činí a vysušuje zbytky deště. Do Iselsbergu, kousek od Lienze, přijíždíme pár minut po 18 hodině. Klasický Alpský hotýlek s parádním podzemním parkoviště pro motorky, venkovní krytá terasa, dřevěný interiér a pokoj s balkónem – to byl Hotel Mölltaler. Nádherný výhled na skalnaté štíty osvětlené zapadajícím sluncem, dobrá večeře, dobré víno a slušné pivo. Spokojená manželka (partnerka) = další skvělý den.

Pondělí a úterý.

Pondělí 26.8.

Iselsberg – Lago del Predil – Mangart – Passo Vršič - Malta-Hochalm-Straße  - Iselsberg 410 km. Ráno v 8:00 sraz u snídaně. Partnerky vychutnávají ranní kávu a my s lukášem ještě ladíme detaily na mapě. Vyrážíme po 9 hodině a míříme jihovýchodním směrem po silnici B100 (E66) až do Greifenburgu. Tam odbočujeme na B87 a míříme k městečku Hermagor-Pressegger See. Dál pak k Jihorakouskému Stossau a řes hranice směrem na italské Tarvisio. Nad ním zastavujeme u dnešní první zastávky a tou je krásné jezero Lago del Predil. Dopolední svačinka, kocháme se krajinou a sluníčko nás příjemně hřeje. Z chladné vody horského jezera je slyšet jadrná čeština. Dva koupající se čeští motorkáři pokořili studené vody jezera a teď se z břehu nese jejich hlasitá diskuse o tom, komu z nich se scvrknul a komu se schoval úplně. Holky prskají smíchy a já s pochopením pro zmrzlé kolegy, velím k odjezdu. Pokračujeme přes Strmec na Predelu do Slovinska a kousíček za čárou kupujeme za 5,- Euro výjezd na Mangart. Úžasně uzounká cesta šplhá až k bílým vrcholkům skalních masivů. Míjíme malé parkoviště těsně před sedlem, je tam na asfaltu položená plechová, zákazová značka, kterou už 10 let všichni úspěšně ignorují. Jedeme dál, vyhýbáme se popadanému kamení a zastavujeme v nejvyšším bodě točny u Mangartského sedla. Bohužel v téhle výšce je dnes velká oblačnost a mlha, a tak se po chvíli vracíme o pár desítek výškových metrů níž, k vyhlídkovým plochám u skalních tunelů. Tady je výhled báječný. Fotíme, kecáme a je nám fajn. Cestou dolů mi hlavou probleskla myšlenka, kterou jsem se snažil několikrát zapudit. Co by se asi tak stalo, kdybych potkal někoho v protisměru, zrovna v tom mrtvém úhlu zatáčky. Tvl. jako bych to přivolal… S maníkem na V-Stromu se míjíme o milimetry a já si v duchu nadávám, že jsem to přivolal. Zbytek klesání až k hlavní silnici už je bez jakýchkoli incidentů, ale tohle…no uff. Směřujeme na Bovec a těsně před ním odbočíme z 203 na 206 a vydáváme se vzhůru, proti korytu pramene Soči. Tohle okolí Triglavu je nádherné. Jak na koukání, tak na svezení… Po obloze se prohání hejna padákových kluzáků a evidentně i pro ně je tento kraj zaslíbený. Stoupáme po severní straně 206 na Passo Vršič. Cesta tu v horní třetině vyšívá do svahu monotónní cik cak… 180° pravá, 180° levá, a tak pořád dokola. Na vrcholu si dáváme pauzu a malý piknik. Počasí vychází na jedničku s hvězdičkou. Po „Ruské cestě“ pak klesáme z Vršiče do Kranjske Gory. Ty kočičí hlavy v zatáčkách mě fakt baví 😊 Z Gory přes Korensko Sedlo zpátky do Rakous. Nabíráme směr Spittal an der Drau a valíme si to kochací rychlostí po nám dobře známé silnici B100. Za „Špitálem“ sjíždíme na vykroucenou B99 a pod dálničním mostem podél řeky, která tvoří přítok Millstätter See, se proplétáme až do Gmünd in Kärnten. K mé veliké lítosti pouze míjíme muzeum automobilů Porsche a přijíždíme k závoře „Malta-Hochalm-Straße“. V penzionu u parkoviště stavíme na malé občerstvení. Něco k pití a voní tady neskutečně dobrý tvarohový štrůdl s borůvkami. Holky si užívají cukrový rauš a já tiše závidím. Výjezd k přehradě je dílem okamžiku a před námi úchvatná podívaná. Lidí je zde poskromnu, takže úplná idyla. Vodní hladina je jako sklo, ani se nehne. Z druhé strany hráze, je zapíchnutá vyhlídková plošina. Jen tak si tam v prostoru drze visí. Kdokoli se sklony k sebevraždě, se musí tetelit blahem, při pohledu na tu plošinu.

 Přicházíme k vyhlídce s prosklenou podlahou a pororošty. Zeměkoule se začala naklánět a v hlavě začínám slyšet divné hlasy… Tak to ne, tohle dobrodružství holt není pro mne. S němým úžasem hledím na Lukáše, který s Anetou skotačí po vysuté vyhlídce.. Tady náklon přes jedno zábradlí, tady náklon přes druhé zábradlí… Udělalo se mi šoufl. „No jistě“, říkám si v duchu… a pak hodně potichu dodávám „Já mít místo Báva Suzuki, taky by mi na životě pramálo záleželo“. Koukám na ty traverzy co čouhají z betonu a snažím se nepouštět si do hlavy ten jediný možný apokalyptický scénář. Z úvah mne vyruší manželčin hlas. „Ty nepůjdeš?“ 😊 zeptala se dost divným tónem. „…ech, běž sama zlato, je pondělí a příští týden touhle dobou by už pojišťovna mohla poslat prachy, z tvé životní pojistky“, řekl jsem medově. Oba pak stojíme na okraji hráze a ani jednomu se vlastně na tu vyhlídku nechce. S přibývajícími minutami se sluníčko začíná schovávat za okolní vysoké štíty. Neklamné znamení, že je nejvyšší čas na návrat do Iselsbergu. Cesta vede tunely a úzkou soutěskou mezi dvěma horami. Je tady dost nepříjemný přejezd železných mříží, které jsou napříč silnicí a tvoří jakýsi kanálový rošt. Vracíme se do Spittal an der Drau a po B100, která už je téměř bez provozu. Je pár minut po půl sedmé, když stavíme v Oberdrauburg v malém krámu Hofer. V sedm večer zavírají a nám by se šilka na pokoj po večeři, nějaká ta 12° Plzeň. Holky chtějí víno, a tak pro sichr kupujeme ještě i bílý rum. K hotelu zbývá ještě 20 kilometrů, no a pak už by nebylo kde. Přeci jen, co kdybychom se cítili nedopití… 

Úterý 27.8.

Iselsberg – Grossglocker hochalpenstrase – B20 – Plzeň 470 km. Ranní obloha opět slibuje nádherný den. Po snídani zabalíme těch pár maličkostí, co vezeme a po půl desáté odjíždíme směr Heiligenblut. Je tam jižní brána na Gross. Bože, protírám si hřbetem ruky pravé oko. Dvacet šest padesát? Začínám slzet „…nu což, olupte“ hážu česky repliku ruského Mrazíka a paní v okénku se hezky usměje a odpoví „dankešén, čůs“. První moje návštěva na hochalpenstraße byla v roce 2007 za 6,- Eur. Teď 26,50 Eur. Ech, Perun aby vás spral. Když už jsme tady, vyhlídka Františka Jozefa nesmí chybět. Káva na střešní terase vyhlídkového komplexu a pohled na zbytky šedé kaše, co dříve bývala ledovcem. Je úterní dopoledne a fakticky je tu o poznání méně lidí. Po příjemné chvilce na vyhlídce, pokračujeme dál, tentokrát míříme na vyhlídku u Edelweiss spitze. Cestou za druhým tunelem nestačím třeštit oči. Nejdříve chci nonšalantně pozdravit dva motorkáře, co stojí v protisměru na parkovišti. Ty rakouské policejní k…vy, vyhrknul jsem do kecátka. Dva příslušníci motorizované jednotky rakouského četnictva, chytají a pokutují motorkáře na placené hoochaplenstrasse. Tak to už je trochu „cůfíl“. Protáčím oči v sloup a kleju. Na vyhlídce jsem nevrlý, neb soucítím se všemi moto desperáty, kteří mimo uzavřenou obec, sem tam o nějaký ten kilometr překročí rychlostní limit. No nic, nastal čas se posunout blíže domovu. Dnešní den se teploty vyšplhaly ke 28°C a po sjezdu do nížiny, je to sakra znát. Objíždíme obloukem Salzburg a na německé straně se napojujeme na B20, která půlí Bavorsko od severu k jihu. Návraty jsou vždycky drobet těžší. Únava už si vybírá svou daň, je třeba častěji stavět a více pít. Sem tam se na benzínové stanici odměníme nanukem a v 17 hodin už projíždíme Cham. Pak už jsme skoro za humny a je tu Folmava, Babylon, Horšovský Týn. S Anetou a Lukášem si vzájemně máváme, ale držíme se „ve formaci“ ještě chvíli, až na okraj Plzně. V 18 hodin jsme unavení, ale šťastní a v pořádku doma. Děti už se taky těší od babičky domů, takže zdání rodinné idylky je dokonalé. Ale spíše jim chyběla wifina, než my 😊  Chtěl bych tímto poslat velké poděkování mojí paní, která je tak hodná a pouští mne na ty moje moto výlety. Díky Evčo 😊

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE