Napříč Rakouskem co možná nejzábavněji

Je to znova tady. Sotva jsem dopsal a vydal minulý článek, přežil pár chladnějších měsíců, už je tady zase červenec a náš termín jednostopých výletů. Již tradičně vyrážíme s kolegou Honzou na několikadenní mototrip, abychom si užili zážitky veskrze chlapské, nasáklé benzínem, potem a pak večer trochu pivem. Loňský výlet, plný italských sedel (horských) i emocí, se dá asi těžko překonat, proto bylo letošní plánování velkou výzvou. Toho se tentokrát ujal Honza, který je v Rakousku dosti zcestovalý. Naplánoval tak nenápadnou, ale přitom velice zábavnou trasu. Já jsem plnil roli toho pozvaného, který měl být překvapen zážitky. A taky ten, který po vzoru jednoho slavného fantasy románu byl tím, kdo nese (prsten ne) nabíječku, která by se třeba někdy mohla hodit. Vzhledem k tomu, že to byla záležitost nenápadně se proplétající celým naším příběhem, a která stála Honzu hodně osobní cti, musí být nutně patřičně vyzdvižena. Není totiž nic lepšího, než si užít trochu škodolibé zábavy na úkor jiného 😊

Lehce připomeňme, že cestujeme na strojích ne zcela čerstvých ročníků a dosti odlišných konstrukčních škol, tedy Triumph (Thunderbird Sport 900) a Ducati (Multistrada 620). Našim strojům samozřejmě dosti důvěřujeme, pročež jsme s nimi ochotní podnikat blízké i vzdálené výlety. Ty se vzhledem ke stáří konkrétních exemplářů nemusí nutně omezit pouze na cestovní itinerář a položky v restauraci, ale mohou obsahovat i jiná dobrodružství spojená se strojírenstvím, psychiatrickou medicínou a dalšími vědními obory.

Výlet byl tradičně naplánovaný v prvním prázdninovém týdnu, který naše drahé polovičky považují za již dávno ztracený a neuchopitelný, a který (díky dvěma po sobě jdoucím svátkům) ještě operativně prodlužujeme výhodně nízkými počty dnů dovolené. Získáváme tím nemalý časový prostor, který lze využít na relativně zajímavý program.

Start byl stanoven na středu 3.7.2024. Tradičně ušetřit den dovolené tím, že ráno ještě půjdeme do práce, po obědě to tam zapíchneme a do večera se stihneme někam přiblížit. Bylo tomu tak i letos. Po loňských zkušenostech jsem zabalil FUNKČNÍ karimatku i spacák, přibalil mazání a čištění na řetěz, plachtu na moto, nepromok, nějaké hadry na sebe, plavky, stan a… A pro všechny případy i nabíječku na motorku. K ní i kabel s krokodýlky, ale to fakt jen pro případ, kdyby mi třeba ucházela pneu a já tak musel dofukovat kompresorkem. Ten jsem bral taky  - z naší rodinné Toyoty. Nezabírá moc místa. Spojení nějak operativně přes koupenou autozásuvku. Komponenty mám s sebou, praktická realizace typicky až v křeči potmě někde v nějaké horské díře. Ověřil jsem si, že mi v bagáži zůstává dost prostoru na nečekaný objem, kdybych musel tahat něco navíc (loni spacák a karimatka, letos snad jen piva a nějaký suvenýr domů).

A teď už dosti planých řečí a vydejme se na cestu. Ráno před devátou nasedám v Jablonci na mašinu a vyrážím směr Praha, abych ještě věnoval pár hodin svému zaměstnavateli, ale hlavně už myslím na odpoledne, kdy proběhne povinný přesun nějakým směrem k atraktivnějším lokalitám. Ten pracovní proces má ještě tu výhodu, že i když odpoledne pojedeme vlastně po dálnici a jezdecky to nebude zrovna kdovíjaký zážitek, pořád nám to může přijít zábavnější než klikání do kompu. Proto se i na tuhle fázi těšíme. Po odpolední kávě stiskneme spínače startérů a motorky okamžitě naskakují (pozorným čtenářům doporučuji si tento moment zapamatovat). Kolegové nám teatrálně mávají šátečky a zamačkávají falešnou slzu, jako kdybychom se už neměli vrátit. Ale je to od nich milé. Jako poděkování jim při odjezdu trochu zarámusíme u vrat.

Loni naši cestu zdržely jakési zapomenuté pantofle v Braníku. To se samozřejmě letos nemohlo opakovat. Taky se nám podařilo vyrazit o nějakou tu hodinu dřív, což je nesporný úspěch. Přesto jsme se Braníku nevyhnuli, poněvadž bylo nutné namontovat na jednu dodávku zahrádku, a k tomu jsem jako bonus mohl absolvovat interview s Honzovou tchýní.

Pak následoval už skutečný odjezd, dotankování na stejné pumpě na Strakonické jako loni a už opravdový start na jih! Vydali jsme se po D4, po které jsme (včetně objížděk kolem stavby) úspěšně doputovali až do Písku, pak k Vodňanům a tam někde jsme odbočili na Netolice. Zde začala první zábava. Po úmorných dálničních úsecích střídaných kolonami v objížďkách se zde najednou vyskytla krásná (povrchem) a klikatá silnice, která potěší srdce každého motoristy. S obrovskou chutí jsme využili (snad aspoň z padesáti procent) její potenciál, než jsme dorazili někam před Český Krumlov, kde nás dostihl déšť.

Ukryti pod střechou čerpací stanice jsme se jali oblékat do nepromoků. S tímto vybavením jsme v srážkami nasáklém odpoledni projížděli nejatraktivnější úsek podél Vltavy z Krumlova až do Rožmberka nad Vltavou. Pak ještě kousek proti proudu a odbočit na Dolní Dvořiště, kde už nepršelo. Nicméně ta hrozba vody nad námi (respektive na západním obzoru) dále visela. Na hranicích nějaké nezbytné činnosti – nákup rakouské dálniční známky, zásoba českého piva, nějaká sváča a fofrem dál pryč před deštěm směrem na Freistadt.

Za čárou se mění povrch silnice na ten důvěryhodnější světlý hrubý asfalt. Jsou širší krajnice. Člověk chce najednou víc potahat za plyn a radovat se z každé zatáčky. Rytmus jízdy se mění na zábavnější. My i motorky se cítíme víc ve svém živlu. Předzvěst letošního výjezdu. Ve Freistadtu jsme odbočili z té mezinárodní silnice směrem na východ a našim cílem bylo proplést se dle mapy atraktivními zatáčkovitými úseky někam blíže k Dunaji. První serpentiny na východ od Freistadtu byly nádherné a užili jsme si je plnými doušky. Po pár kilometrech ale klesla kvalita asfaltu a z ofenzivně - radostného stylu jízdy se stalo trochu utrpení. Ale z pohledu „cestujícího“ to bylo nevšední cestování lesem mezi samotami.

Trasa vedla směrem na Kaltenberg, Unterweissenbach, Königswiesen a St. Georgen am Walde. Někde tady začíná krásná silnice (B119), kterou Honza popsal jako jakýsi asfalto-lobbistický produkt, což se projevuje neuvěřitelným množstvím zatáček, které se snad mnohdy zdají i zbytečné. Díky za ně! Také nás zaujaly dopravní značky s věru archaickými symboly motocyklistů na dodatkové tabulce, které hlásaly, že motorkáři zde nesmí jet rychleji než 70 km/h. Popravdě musím přiznat, že rychleji bych si zde opravdu netroufl, tak to snad nebudu brát ani jako diskriminaci. Ostatně jsme pochopili, že na rozdíl od ČR mají v Rakousku rychlostní omezení svůj význam. Omezení mají pouze na nezbytný úsek a dávají smysl. Proto jsme se je hodně rychle naučili respektovat.

Tahle parádní silnička byla něco jako nesmyslný tobogán. A mnohem dříve, než bychom si přáli, nás vyplivla na břehu Dunaje pod majestátním železničním viaduktem u města Grein, které se stalo naším domovem do příštího rána. Sice jsme chtěli dojet ještě kousek dál (zpátky na sever jedním pěkným úsekem do plánovaného kempu, než definitivně překročíme Dunaj), ale už bylo pozdě a v Greinu jsme našli hezký kemp, ve kterém jsme záhy postavili stany. Kromě pár cyklistů nám dělalo společnost asi milion komárů. Pro náhodného pozorovatele to mohl být celkem komický pohled, kdy se dva zprvu ležérní motorkáři, posléze poněkud urychlení, pokouší co nejdříve postavit stany a za neustálého ohánění a zabíjení desítek krvelačných hmyzích bestií se snaží nastěhovat nezbytnosti do těch stanů. To se po nějaké době zdařilo. Usoudili jsme, že příjemnou a zaslouženou večeři si zřejmě lépe vychutnáme v historickém centru než na břehu jedné z největších evropských řek. Během krátké cesty do centra jsme objevili malou planetární stezku, což mě jako amatérského astronoma potěšilo. V centru skoro chcípl pes, stihli jsme kebabárnu/pizzerii těsně před zavřením. Příjemný pán nám pět minut před zavíračkou ještě v klidu udělal dvě dobré pizzy, prodal pivo a nechal nás sednout na zahrádku. Pak zamkl a šel domů (to jen pro porovnání, jak to tu chodí oproti českým poměrům).

Plně nasyceni jsme se vydali zpět do krvavého kempu (jak lépe to místo nazvat?) a za použití zřejmě velmi groteskních pohybů jsme se dokázali vmístit do jednoho ze stanů, kde jsme dopili nějaká piva a zhodnotili úspěšný první den. Pak už jen vyvraždit proniknuvší komáry do našich malých stanů a v klidu usnout a spát až do rána. Dneska jsme ujeli nezaokrouhlených 299km.

Ráno jsme vstali a sbalili stany. Honza náležitě ocenil své letošní rozhodnutí nechat doma celtu a místo ní vzít stan s moskytiérou. Asi by ta noc bylo poněkud krušná. Pak jsme šli zaplatit a posléze dobalit všechno na motorky, ohřát je, což trvá přesně sedm minut a už jen vyrazit na ten kousek, který jsme včera nestihli. Všechno tohle hladce běželo do okamžiku, kdy Honza stiskl spínač startéru. Motor se párkrát otočil, ale nějak líně.

Ono totiž startovat ten triumphí motor ve skutečnosti znamená stát se polovičním šamanem. Je nutno se zvláštně přikrčit nad motocyklem, jednou rukou nějakými speciálními a zřejmě přesně předepsanými pohyby kroutit sem a tam páčkou sytiče, druhou rukou usilovně tisknout spínač startéru. U toho je zřejmě nutné pronést nějaké hrozně složité zaklínadlo v cizí řeči (asi v angličtině) a tvářit se zaujatě až zasmušile. Takto se to dá provést maximálně třikrát a pak se neúspěch svede na počasí, momentální rozkolísanost geomagnetického pole nebo na neschopnost konstruktérů.

Když tohle všechno proběhlo, sundal jsem bundu, protože mi začalo být trochu vedro a začal jsem vybalovat nabíječku. Na své motorce mám vyvedený přímo kabel s protikusem, ale u Honzy musíme přes krokodýlky, které jsem včera náhodou přibalil. Abychom se dostali k baterce, musí dolů všechny bágly a sedlo. Pak jsme se vloupali do kempové skříně se zásuvkami, zapojili nabíječku a nechali Triumpha nabíjet a zároveň ohřívat na sílícím slunci. Během té prodlevy jsme aspoň do navigací naťukali první část dnešní trasy.

Po několika napínavých minutách došlo k úspěšnému nahození motoru, opakovala se scéna s balením báglů na motorku a s lehkým zpožděním vyrážíme na cestu. Včera jsme nestihli jeden oblouček ještě na sever od Dunaje, který si nechceme nechat ujít. Plán byl jet do Ybbs an der Donau, jet nahoru na Laimbach am Ostrong, pak na Pöggstall a zpátky dolů k Melku. To se nám podařilo, jen jsme na začátku nedočkavě uhnuli o odbočku dřív. Za trest tam byly žulové kostky. Jenže po prvních dvou zatáčkách nám došlo, že jejich účelem bylo odradit jezdce bez morálu. Následovala odměna v podobě skvělého asfaltu, přehledných zatáček a nulového provozu. Bylo to pravděpodobně ještě záživnější než původní plán. Když jsme sklesali opět k Dunaji, na křižovatce s hlavní silnicí, která vede podél řeky, nás zastavil policejní zátaras. Prokličkovali jsme kolonou až dopředu, abychom zjistili, že tu probíhá cyklistický závod a že tu všichni čekáme (a ještě budeme čekat), než ty závodníky odstartují. Když projeli kolem, napadlo mě něco o cirkusu… Anebo o kobylkách. Cvrká to totiž stejně a možná to je i podobná apokalypsa, když se to přežene s množstvím přemotivovaných jedinců.

Dnešní časová ztráta nám pomaloučku narůstá. Po vynucené půlhodině opět sedáme na mnohem zábavnější jednostopá vozidla a natáhneme to kousek na západ proti proudu do Pöchlarnu, kde konečně překročíme Dunaj. Na pumpě na jižním konci města doplníme nádrže i žaludky. Mají tu na pumpách skvělou sekanou a vlastně mě až dodnes nenapadlo ji ochutnat. Zjistil jsem, že to je velká lahoda a připadám si teď trochu hloupě po těch letech, co do Rakouska občas jezdím.

Už se nechceme moc zdržovat, protože nás dneska čeká ještě obrovský ranec kilometrů, takže za to teď musíme trochu vzít a hlavně už moc nestavět. Propletli jsme se podunajskou rovinou údolíčkem řeky Melk (a skrze vesnici s názvem Au) přes St. Leonhard am Forst směrem na Scheibbs, kde už konečně začínaly nějaké kopce. Naším významným cestovním bodem byl Mariazell, kam jsme vyrazili po silnici B28 přes Sankt Anton an der Jessnitz a Puchenstuben. Za ním je první a vlastně docela pěkné sedlo Wastl am Wald s pěkným asfaltem a krásnou vracečkou před vrcholem. Tu jsem si pořádně neprojel, protože jsem v ní fotil. No vlastně projel cestou zpátky, ale vůbec jsem si neuvědomil, že to je ona. Pak už se nedalo zabloudit a dojeli jsme fakt pěkně točivou silnicí B20 až do Mariazellu. Tady to už bylo to krásné horské ježdění, na které jsme se celý rok těšili.

Nezapomněli jsme nahlédnout do poutní baziliky a po zasloužené pauze jsme načali další kapitolu dnešního plánu – údolí řeky Salzy a také Ennsu. Místy byl ten kaňon opravdu fenomenální. V obci Wildalpen mají vcelku netradiční poutač na motorkářskou hospodu, která ovšem byla zavřená. Víme, že máme trochu zpoždění a že nechceme moc stavět, ale je horko, cesta je náročná a potřebujeme odpočinek. Navíc naproti v hotelu upekli úžasný meruňkový štrůdl, kterému nelze odolat. Zpracoval jsem ho dřív, než Honza dopil kafe.

Dalším důvodem k zastávce bylo vydýchat jeden silný zážitek, který si Honza obstaral několik minut předtím. Začalo to vlastně nevinně. Během cesty po pěkné silnici podél Salzy jsme dojeli k červené na kyvadlovém semaforu. Stálo tam jediné auto – odtahovka s návěsem. Honza se přirozeně cpal před ní, protože ji pravděpodobně deset sekund po zelený navždy nechá daleko za sebou. Jenže dodávkář se tam nacpal ještě víc a že ne. Takže hned jak naskočila zelená, nastal rychlý předjížděcí manévr a problém se zdál být vyřešen. Jenže tohle se zřejmě dotklo ega pana řidiče, který se začal Honzovi dotěrně lepit těsně na zadek a začalo to být silně nepříjemné až nebezpečné. Honza tedy zvolil po pár stech metrech stresující jízdy ústupovou variantu a rozhodl se tomu hovádku uvolnit prostor a vyhlídl si k tomu takový krásný odstavný plácek u řeky. Vysypaný štěrkem. Opuštění vozovky proběhlo ještě dobře, ovšem brždění už bylo zřejmě větším dobrodružstvím (na fotce lze ještě dohledat stopu). Nakonec to Honza zdá se bravurně ustál, byť skončil podpíraje nepadlý motocykl na štěrku zády ke škarpě, což byla řeka Salza, ovšem už lehce ve svahu, který v té řece končil. S vymáčknutou spojkou (kterou mu nešlo pustit, aniž by pustil řídítka) začal s podkluzujícími nohami na vápencové drti i s motorkou lehce couvat do řeky. S přetíženýma rukama čekal na mě, který to bral turistickým tempem a kochal se výhledem po okolí. Když jsem dorazil k tomu plácku, zastavil jsem a začal se ho vtipně dotazovat, co tu jako nacvičuje. Honza mezi zuby procedil velmi zdvořilým způsobem, jestli bych nebyl tak laskav a nezařadil mu za jedna a trochu nepomohl s motorkou, kterou z posledních sil drží jen rukama a už věčnost tu na mě čeká... „Jistě, sire!“ Ve dvou to už byla hračka a za chvíli už jsme pod kolama zase měli kvalitní rakouský asfalt.

Po lehkém osvěžení a důkladném mentálním vyklidnění jsme pokračovali dál po silnici B24 a také B25 do Palfau, kde jsme přejeli na pravý břeh řeky, abychom si udělali kličku kolem soutoku obou řek přes Grossreifling. Potom po B115 do Hieflau, kde mají docela malebné nádraží v ostrém údolí a pak dále na západ po krásné silnici B146 až do Admontu. Tady jsme tankovali a doplnili tekutiny. Já jsem při tom pomohl jednomu kolegovi dofouknkout BMW se sajdou, které bylo stejně staré jako já.

Vzhledem k tomu, že denní doba již poněkud pokročila a cesta do Admontu se zdála býti nekonečnou, měli jsme jakýsi nutkavý pocit narychlit se blíže k cíli. Ale k tomu pořád ještě zbývalo dosti kilometrů. Neváhali jsme tedy a vyrazili jižním směrem přes nejbližší kopec. Ze vzpomínek, ze kterých lepím tento příběh, se mi tahle etapa cesty vytratila jako první. On to byl takový přesun, na naše poměry asi ne nezajímavý, nicméně v dnešní porci kilometrů a po různých zážitcích předtím se mi vybavují spíš takové střípky. První část bylo relativně zábavné sedýlko Kaiserau, které není vysoké, ale docela zábavné. Zvláště v našem směru ze severu. Pak někde za Triebenem bylo jedno dobrodružné předjíždění kamionu při cestě do kopce na Hochtauern. Vybavuji si hesla jako „napínavý“, „zbytečný“, „jsem kretén“, a „ještě bude spousta pěkných zatáček bez provozu“. Vše se asi týkalo mé osoby. Pak je tam dlouhá cesta lesnatým údolím směrem na Hochtauern Pass, která pak pokračuje z kopce ještě delší cestou lesnatým údolím. Je to relativně rovný a nudný sjezd, který zpestřily dvě krosky, se kterými jsme směřovali dlouho společným směrem. Myslím, že jsme je nějak předjeli (ale jestli to bylo naopak, za to ruku do ohně nedám – každopádně vzájemné minutí nastalo). 

Pak jsme projeli takovým vizuálně ne zcela pohledným městem jménem Judenburg. Honza si myslel, že takové město se v Rakousku z historického důvodu vyskytovat nemůže a dodnes mu zarytě říká Judendorf. Ale opravdu to tak je. Aspoň na mapě se to tak píše. Tam jsme na jedné pumpě s funkcí malé sámošky (v Rakousku docela zajetý systém) pořídili nějaké zásoby na večer. A hned za tímhle divným nevzhledným městem je stoupání směrem na Köflach, ve kterém jsme našli takové opravdu malebné místo, které lze rozhodně považovat za vizuální perlu tohoto úseku. Je to taková zatáčka na konci stoupání, ve kterém je parkplatz pro pár aut a místo na pěkné grilování, které už bylo obsazené (ne, že by nám to vadilo). Taky tam roste strom s pěknou korunou a po tom dešti, který v kraji nedávno prošel, se směrem na sever otevřel takový pěkný výhled, skoro jako z reklamního letáku. Takže jsme udělali pár fotek a pokračovali dál na poslední výškový bod naší trasy – Gaberl Pass. Odsud jsme shlíželi do kraje, který je už spíš podhůřím Alp. Cvakli jsme povinnou fotku a pak už honem z kopce dolů do Köflachu, kde máme v plánu přenocovat. Cestou dolů bylo několik pěkných vraceček, a pak pěkné dlouhé klikatění podél říčky. Trochu to připomínalo úsek z Mühlbachu do Bischofshofenu, který jsme velmi oceňovali na loňském výletu.

Do Köflachu jsme dorazili za pár minut a navigace nás neomylně vedla k našemu dnešnímu cíli – ke kempu u rybníka, který jsme již viděli v barvách podobných, jako byl ten poslední výhled do kraje. Jenže jsme našli jen zarostlou džungli se zrezivělou závorou a cedulí, že kemp „ist geschlossen“. Značně unaveni jsme začali hledat alternativy. Mě se vyjevila scéna z loňského výletu, kdy jsme poslední noc přečkali v dešti na rozestavěném koupališti a tento večer se schyloval k podobnému scénáři. Asi dvacet kilometrů odsud ve směru naší zítřejší trasy jsem ve vesnici Hirschegg objevil kemp, který se podle webových stránek jevil aktivně. Znamená to ještě teď večer vyrazit na úsek plný pěkných zatáček a serpentin a pak uhnout do lesů a hledat kemp. Únava již o sobě dávala vědět a ani jednomu z nás se nechtělo znova do sedla a jet k neznámému cíli. Věděl jsem, že pokus bude jen jeden. Přesto mě toto současné místo nenaplňovalo uspokojením, a proto jsem se rozhodl, že čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp.

Už posledních asi 50 km jsem měl pocit, že po celodenním ježdění se konečně dostávám do správného rytmu. (Jak jsem psal již v minulých letech – mívám pomalé starty a lepší finiše. Honza to má spíš naopak). Vyrazil jsem proto na trať s tím nejlepším, co ve mně zbylo. Honza to komentoval tak, že mám nejspíš rozpolcenou osobnost. Na mojí Multistradě totiž celý den jezdí pan Jekyll, což je nudnej trapák. Kolem páté odpoledne se konečně unaví a pak místo něj nastoupí pan Hyde, který je sympatickým živlem milujícím život a dobrodružství. A taky ten, který Honzovi neustále ukazuje záda. Ne jinak tomu bylo i v tomhle posledním úseku, kdy pan Hyde jel svou životní jízdu rakouskými lesy. Byl to skvělý úsek s kvalitním povrchem a nepřeberným množstvím rozmanitých zatáček. Za krátkých cca 20 minut jsme odbočovali do pěkného udržovaného kempu, kde skoro nikdo nebyl. 

Na recepci (spíš takové boudě) bylo jen telefonní číslo, na které jsme se dokázali dovolat a tím dnešní cesta úspěšně skončila. Rozbili jsme stany (aspoň jednou v životě jsem chtěl použít tento románový výraz) a začali vytahovat zásoby nakoupené v jednom nevzhledném městě pojmenovaném po Židech. Mapy poukazovaly dokonce na hospodu v okolí. Po krátkém výletu přírodou podle čáry na displeji jsme však dospěli k jedné chalupě, která ovšem výše uvedené charakteristiky vůbec nevykazovala. Byl tam ale rybník a lavička. Tu jsme využili k likvidaci nedávno nakoupených zásob a celkovému hodnocení dnešního našlapaného dne. Dnešní ráno nám připadalo tak vzdálené, jako kdyby to bylo minulý měsíc. A to ještě nevíme, co nás čeká zítra. Zanedlouho jsme ulehli ve stanech a upadli do zasloužilého spánku. Dneska to bylo tvrdých 378km.

Vzbudili jsme se do hezkého rána. Honza uvařil kafe, pak jsme složili stany a dobalili všechno na motorky. Následně jsme zavolali správci kempu, který si přišel pro nocležné a chvíli s ním pohovořili. Moc fajn chlapík, ochotně poradil nějaké trasy a myslím, že i přidal nějakou slevu. Kemp má vypucovaný, sociálky čisté, posekáno, velmi doporučujeme. Pak jsme provedli nějakou hygienu a chystali se startovat. Tedy alespoň já jsem nastartoval. Honza u toho chvíli předváděl nějakou choreografii a tvářil se zasmušileji než včera…

Myslím, že teď už je čtenářům zcela jasné, jaká kauza se bude táhnout celým tímto příběhem, zvlášť když jsme sotva v jeho polovině. Triumph byl ještě tvrdohlavější než včera. Vyndal jsem proto nabíječku a Honza napojil Triumpha na zdroj šťávy. V tuhle chvíli se o nás začal zajímat německý důchodce, který tam kempoval s nákladním obytňákem. Nabízel technickou pomoc a zkoušel nás, jestli máme pojištění na odtah. Honza jeho pomoc s díky odmítl a dával najevo, že odjede po ose. Senior na to reagoval poněkud nedůvěřivě. Já jsem si od něj mezitím půjčil stranový klíč, abych si utáhl pravé zrcátko, které mi včera začalo na můj vkus příliš cestovat a promazal jsem taky spínač brzdového světla, který mě začal zlobit (to aby mě Honza nenařkl, že jen on měl nějaké závady a já nic nepřiznal). Času jsem na to měl dost. U toho jsme s dědulou prohodili pár společenských frází v němčině a dál sledovali dění u Triumpha. Honza se rozhodl urychlit proces tím, že ohřeje olejovou vanu. Využil k tomu benzínový vařič. Když si vykreslíme celou scénu, nabízí se zde jistý prvek napětí: Motorka připojená k elektrickému proudu s hořícím benzínovým vařičem pod olejovou nádrží a potažmo celým motorem, to vše pár centimetrů od dřevěné boudy pana správce… Slunce stoupalo dále nad východním obzorem a já přemýšlel nad tím, co by obnášelo dostat z téhle díry nepojízdnou motorku domů. Po napínavé půlhodince Honza nějakým kouzlem nahodil Triumpha a odešel se zchladit na sociálku. Cestou zpět posbíral odhozené kusy motorkářského šatstva, kterých se zbavoval kvůli stoupajícímu slunci a usilovné snaze oživit stroj. Já jsem zabalil nabíječku a již potřetí se rozloučil s místním osazenstvem s tím, že tentokrát už opravdu vyrážíme. To se zanedlouho opravdu stalo.

Zakufroval jsem hned na první křižovatce. Honza vyrazil napřed a pak mi mával z mostu, na který odbočil. Já, než jsem od něj stihl vzít hovor, jsem byl na mávajícího kolegu upozorněn místní aktivní důchodkyní, která cosi vykřikovala, a přitom ukazovala na most. Pochopil jsem a pak už jsme byli opravdu na cestě. Vrátili jsme se na původní trasu, kterou tvoří silnice B70 z Köflachu do Twimbergu. Tu bych zde chtěl vyzdvihnout, protože cesta po ní patří k radostem zapáleného motoristy. V části, kterou jsme jeli dneska, dominovaly parádní rychlejší zatáčky do vrchu. Na vršku (U vesnice Preitenegg – podle Honzy Prejt s vejcem?) na začátku sestupu parádní esíčko, pak klikatice a pak dvě vracečky přes 180°, koncentrované ježdění. Taková autodráha, kam se vejdete i s motorkou. Po této silnici jsme chtěli dále pokračovat přes Wolfsberg, Sankt Andrä a Griffen až do Völkermarktu. Nutno dodat, že zábava skončila hned ve Wolfsbergu, kdy jsme se museli začít proplétat městským provozem. Honza se zkušenostmi z pražské džungle se umí prodrat směrem kupředu, nicméně já to vydržím maximálně pět minut a pak toho musím nechat, protože to považuji za riskantní a psychicky šíleně vysilující. Proloboval jsem tedy zkratku po dálnici. I když šlo jen o skok do Sankt Andrä, bylo to o dost příjemnější. U sjezdu do Sankt Andrä totiž začínala dálniční kolona, proto jsme se vrátili (pěknou rampou – dálnice je vysoko na okolní krajinou) zpátky na původní silnici a nyní již ve slabším provozu pokračovali dál. Tedy až po drobné občerstvovací pauze na pumpě. Následovalo svižné překonání kopcovitého úseku na hrubém asfaltu a relativně zajímavé výhledy, jimž dominoval jakýsi hrad „v Karpatech“, který za jízdy nejde vyfotit. A když jsme pak zastavili, už jsme ho fotili společně s halou, která jaksi odmítala uhnout ze záběru…

Ve Völkermarktu jsme odbočili na jih na silnici B82, kterou jsme hodlali dosáhnout slovinských hranic a zdolat vlastně jediné pořádné sedlo letošního výletu – Seebergsattel/Jezerski vrch, které svými zatáčkami připomíná parametry ostatních alpských sedel (přinejmenším by ostatním čtenářům mohlo stát za řeč). Přibližování k němu se pojilo s projížděním vesnic dvojjazyčných názvů povolenou padesátkou za asistence připalujícího slunce. V lázeňském městečku Železná Kapla začalo stoupání údolím a jízda se stala opět zajímavější. Směrem nahoru to bylo stále lepší a já s chutí potáhl za heft při každé možné příležitosti, která se naskytla. Povrch sice nebyl úplně dokonalý (zřejmě předzvěst toho, co nás bude čeká na slovinské straně kopce), ale vracečky stály za to a střídaly se rychle jedna za druhou. Zase to bylo subjektivně příliš krátké. Na vrchol jsem výjimečně dorazil jako první, protože Honza se zabýval dokumentací tohoto úseku a v půlce kopce ošetřoval přehřátý mobil. Na sedle jsme překročili hranice a naskytl se nám první výhled do Slovinska. Jak jsme se byť jen vzdáleně přiblížili krajům, kde vznikaly filmové Mayovky, zdálo se nám, že najednou vidíme Klekího Petru zamaskovaného jako motorkáře na čopru... Nebo ne? 

Vyrazili jsme dál s cílem dát si kafe v Kranji, který byl nedaleko pod horami. Cesta dolů ze sedla je poznamenána horším asfaltem, je tu najednou nějak méně místa. Bylo nám to ale vynahrazeno novými výhledy na Alpy, které už vypadaly jinak než ty, na které jsme koukali včera. Když jsme sklesali z hor, otevřela se před námi rovina, ve které jsme po vesnicích dojeli do místní metropole. Vedro bylo téměř středomořské. Na klimatizované pumpě jsme si dali vytoužené espresso a něco sladkého, uvařila nám ho pohledná obsluha. Po půlhodině odpočinku a plánování cesty zpátky do německy mluvících oblastí jsme vylezli do toho vedra a vyrazili zpátky na sever. Chtěli jsme se vyhnout dálnici, ale já jsem to v této snaze trochu přepískl, takže jsme se na chvíli ocitli na takové úzké cestě mezi vesnicemi, kde nám bylo podezřelé, že zde téměř nejezdí motorová vozidla. Raději jsme se zdekovali zpátky a teď už normálnější silnicí jsme se proplétali podél dálnice a mířili zpět do hor. 

Do Rakouska jsme se vrátili sousedním průsmykem přes Loibl Pass. Pod vrcholem je parkoviště s pamatníkem místní pobočky Mauthausenu, který jsme krátce navštívili. Hranici jsme přejeli tunelem, který neodmyslitelně souvisí s výše uvedeným památníkem. Na rakouské straně stál celník a chtěl doklady. Říkám: „Kein Problem, eine Minute bitte“. Než jsem je vyhrabal, minut uběhlo několik. Už mi to bylo trapné. Celníkovi bylo jasné, že se ze mě žádný nelegální migrant asi nevyklube, ale ze své funkce na dokladech musel trvat, když už si je vyžádal. Ordnung muss sein! Po vyložení téměř celého horního vaku jsem mu vítězoslavně ukázal občanku, on ji zběžně prohlédl a pak si šel vyhlédnout jinou oběť. Zabalil jsem zpátky půlku motorky a dojel Honzu, který na mě čekal za rohem a zjišťoval důvod mého zdržení. 

Cestou dolů až do Ferlachu jsme oceňovali kvalitu rakouských silnic, protože námi navštívený kus Slovinska na tom byl všelijak. Projíždíme opět krásnými zatáčkami, tentokrát však ve výrazném klesání. Připomíná mi to sjíždění sjezdovky na lyžích. V hlavě mě napadá, že by se možná daly najít i některé shodné znaky v technice jízdy. Ve Ferlachu jsme uhnuli na východ po silnici B85, která vede souběžně s řekou Drávou. Je příjemně členitá a přesto, že prochází mnoha vesnicemi, dává spoustu příležitostí využít kvalit našich strojů ke zprostředkování slušné zábavy. Takhle jsme se posouvali až do vesnice Miklauzhof, kde jsme se napojili na silnici, kterou jsme mířili na jih a po kilometru jsme odbočili na silnici B81 vedoucí dále na východ směrem na Bleiburg. Začala obvyklá podvečerní činnost – hledání kempu. Po minulých zkušenostech jsme se rozhodli jít alespoň trochu najisto. V Bleiburgu jsme zastavili na pumpě, kde jsme postupně vytipovali v okolí asi tři kempy. U dvou jsme si nebyli jistí, jak to je s jídlem (dnes jsme moc zásob nenakoupili) a u některých ani nebylo jisté, jestli jsou vůbec v provozu. Situaci nakonec vyřešila moje přímá otázka na pána za kasou. Chtěl jsem kemp s jídlem a on mi dal jednoznačnou odpověď: Pirkdorfer See.

Dali jsme na něj, vrátili jsme se asi 4 km zpátky a zastavili před honosnou recepcí se závorou do kempu. Místo prý mají a elektrika je v ceně. Dostali jsme dva fleky kousek od vody a hurá kempovat! Našimi sousedy byla rodinka z Brna, takže jsme se cítili téměř jako doma. Postavili jsme stany a abychom předešli rannímu trapasu, chtěli jsme napíchnout Triumpha na nabíječku už večer. Bohužel jsme zjistili, že zásuvky v kempu nejsou zcela standardní, ale že pasují do karavanních zásuvek. To nám bylo platný jak mrtvýmu zimník. Došli jsme zpět na recepci, že bychom potřebovali redukci. Bylo nám odpovězeno, že redukce nepůjčují, ale že nám jednu můžou za cca 19 Eur prodat. Tak jsme jim hezky poděkovali a šli na večeři do restaurace. Restaurace byla velkokapacitní a už to tam roztáčela kapela (duo kytara + akordeon v kožených kraťasech) s tradičním rakouským repertoárem. Honza prohlásil, že až si dáme tři piva, bude se nám to třeba i líbit. Měl pravdu. Časem se skladby na playlistu přestaly omezovat na rakouský repertoár a začalo přibývat světových a rockových témat. Zahnali jsme hlad dobrými špagetami a k tomu dali pár piv. S obsluhou grilu jsme si domlouvali, kde kolem baráku by se dalo napíchnout na zásuvku. Nakonec to nebylo potřeba, protože po návratu ke stanům náš problém briskně vyřešil brněnský soused, který vytáhl normální prodlužovačku připojenou do sítě a že si tam prý můžeme strčit co budeme chtít. Triumph tak dostal šťávu do žíly už večer a navrch ještě plachtu. Po předchozích dvou nocích byl trochu nezvyk spát v tak velkém kempu, zpočátku tam bylo trochu hlučno. Brzy se to ale spravilo a vlastně jsme se docela slušně vyspali. Za dnešek jsme ujeli 260km.

Ráno jsme se zabalili a stihli si zaplavat v jezeře, což bylo velice příjemné protažení těla po třech dnech v sedle. Proběhla rovněž ranní káva a pak nastal ten napínavý okamžik – zdali se podaří nastartovat anglický stroj. Proběhlo odpojení od zdroje, následovaná klasickým rituálem a… světe div se, Triumph nastartoval! Honza sedl na motorku a odjel před recepci ohřívat motor, aby nehlučel mezi stany. Já se navlékl do hadrů, rozloučil se se sousedem a vyrazil taky. Tam už Honza stál s ohřátou motorkou, kterou chcípl, když jsme šli platit. Tato procedura proběhla vcelku rychle a standardně a my mohli vyrazit na cestu. Nahodil jsem stroj a Honza ne. Tak druhý pokus, třetí….

Odtlačili jsme to za recepci. Od zásuvky nás vyhnali, abychom nepřekáželi hostům a prý se máme napojit na šňůru ze zahrady, kde jsme jim asi odpojili nějakou zahradní kravinu. Taky jsme šli z hadrů, protože bylo vedro. Nabíječka ven, chvilka oživování, pak pokus o start a hurá, můžeme jet! Uklízíme nabíječku, navlékáme hadry a pryč z tohohle kempu někam, kde je míň lidí a víc zatáček.

Vrátili jsme se do Bleiburgu, za ním jsme se propletli pár vesnicemi, v obci Lavamünd jsme překročili Drávu a začali stoupat do krásného sedla Soboth Pass. Z vrcholu následovalo pozvolné, relativně zajímavé a členité klesání do města Eibiswald. Zatáčky byly dlouhé, rychlé a nebylo jednoduché je trefit. Stejně jednoduché nebylo ujet dvěma jezdcům na Vespách, kteří se nás drželi jak klíšťata a nevypadalo to, že by jim to dělalo kdovíjaké potíže. V Eibiswaldu jsme zastavili na pumpě a navštívili sámošku, abychom si dali pořádnou snídani (ani jeden z nás toho hned po ránu moc nesní). Taky jsem zakoupil nějaký lokální tekutý suvenýr domů. Po občerstvovací pauze jsme vyrazili na cestu směrem na Graz, která se vyznačovala mnoha vesnicemi, nudou a vedrem. Pro úplnost to bylo přes Bischofegg, Gesselsdorf, Gleinstätten, Preding a na dálnici. Účelem této části trasy bylo se co nejrychleji přiblížit na sever od Grazu a aktivně využít hřiště severně od této regionální metropole. Únavu, nudu a vedro dorazil dlouhý dálniční tunel, který nám připadal téměř nekonečný.

Hned za tunelem jsme sjeli na okresku a dojeli do vesnice Friesach, kde jsme zastavili u hospody (teda Honza tam byl o dost dřív, čekal na mě už s nealko pšenicí v ruce). Asi jsme vypadali dost zničeně, protože jsme obdrželi tento oblíbený energetický nápoj i přesto, že měli ještě zavřeno. Nepříjemným teplotním poměrům podléhal i místní pes, který nebyl schopen v tom vedru ani hlídat a ani vítat. Jen apaticky ležel na zemi.

Po nutném občerstvení jsme vyrazili na úsek, od kterého jsme si hodně slibovali. Po spoustě kilometrů vynuceného přesunu, spojeného převážně s pakárnou, jsme vyrazili do klikatého kopce. V plánu bylo dojet do obce Semriach a pak si užít silnice č. L318, L396 a zase L318, pak se napojit na větší B64 a vrátit se zpátky k řece Mur do Frohnleitenu. Byla to paráda až do Semriachu. Pak se z cesty stala taková neradostná záležitost, neboť jsme narazili na černý asfalt, který byl řídce, ale soustavně vysypán štěrkem. Charakterem mi silnice připomínala úsek ze Semil do Vysokého nad Jizerou, ale s výše uvedeným "vylepšením" to bylo samozřejmě o dost horší (a to je co říct). Nějak jsme to protrpěli až na tu větší státovku, kde už zas byl povrch hodný rakouských poměrů. Svižně jsme přejeli sedlo a sjeli z kopce do Frohnleitenu. Tam mi začala nějak podivně smrdět motorka. Možná brzdy nebo se něco přehřívalo vevnitř... Každopádně jsme dali odpočinkovou pauzu ve stínu na takovém podivném placu, kde bylo všechno zavřené. Ale byl tam ten stín. Pak už jsme svěžejší vyrazili dál na sever.

Podél řeky jsme stoupali na Bruck an der Mur a Kapfenberg, kde jsme odbočili na silnici B20 vedoucí na sever a do kopce. Z téhle silnice jsme na jednom místě sjeli, abychom si udělali drobnou zajížďku do města Turnau. Jakožto rodilý turnovák jsem nemohl nevyužít příležitosti a nenavštívit stejnojmenné město (v němčině) v Rakousku. Moc jsme ho nezkoumali, přišlo mi dřevěnější než český Turnov, zřejmě o dost menší, ale zase mají aeroklubové letiště. A taky dobrou cukrárnu se zákusky a výborným kafem. Rozhodně té zajížďky nelitujeme. Spravili jsme si tam náladu, načerpali síly na další cestu a už v lehce nižší teplotě, plni sil a s dobrou náladou jsme vyrazili na další cestu po atraktivní silnici s pěkným asfaltem.

Hned, jak jsme se napojili zpátky na B20, nás čekalo stoupání na Styrian Seeberg Pass. Na silnici s dokonalým povrchem strašil takový hnědý pás, ale myslím, že jsme si to užili i tak, protože po dnešních přesunech a dalších chuťovkách to přece jen bylo mnohem atraktivnější ježdění – jedinečný highlight dnešního odpoledne. Hned za ním, po mírném klesání, nás čekal hned další kopec – Niederalpl Pass. To už je asi oblast, kam jezdí Vídeňáci na otočku. Pak jsme vyklesali k řece Mürz a podél jejího proudu jeli až do městečka Kapellen, kde jsme odbočili na jeden z posledních dnešních vrcholů. Tím byl Preiner Gscheid Pass v pohoří Rax. Po jeho zdolání jsme dojeli do Města Reichenau an der Rax (což je vlastně jakýsi rakouský Rychnov, že?), kde jsme zastavili u pumpy tankovat a vlastně i nějak kempovat. U pumpy jsme nakonec zůstali asi hodinu. Nejdřív benzín, pak občerstvení (zaujalo nás, že na záchod se chodí skrz dílnu místního autoservisu) a pak taky výpočty kilometrů na zítřejší cestu domů a předpověď počasí… 

Zítra jsme měli v plánu navštívit Kalte Kuchl a pak to poslat dalšími atraktivními silnicemi někam na sever, ale předpověď slibovala, že to bude v dešti. Přemlouval jsem tedy Honzu, že bychom ten Kalte Kuchl měli dát ještě dneska, protože jet to zítra v dešti bude o… no však víte. Chtěli jsme to pojistit nějakým noclehem, takže ještě telefonát do vesnice Kernhof, kde byl podle mapy kemp, nám tam zajistil rezervaci. Sestava na poslední úsek byla v tuto dobu tradiční: Honza, který posbíral všechny síly, aby si zas přidal úsek, který nebyl v plánu a v zádech měl nabuzeného pana Hyda. Cesta Z Reichenau na Kalte Kuchl (B27 a pak B21) byla jedním z vrcholů dnešního dne a pravděpodobně i celého výletu. Krásná kvalitní silnice, nádherně klikatá, která ještě k tomu vedla úžasnou přírodní scenérií členitého údolí s divokou řekou uprostřed. Honza se kochal a pana Hyda tím trochu brzdil. Ale díky tomu si pan Hyde dokázal tenhle obrázek uložit v paměti.

Kalte Kuchl je tradiční a proslavené motorkářské místo. Když jsme tam přijeli, bylo tam téměř prázdno. Udělali jsme si tam pár fotek a po pár minutách jsme rovnou vyrazili dál. Už jsme toho měli plné zuby a chtěli jsme v klidu sedět v kempu a odpočívat. Poslední úsek jsem si relativně užil, i když povrch silnice nebyl kdovíjaký. Rozhodně neodpovídal rakouskému standardu, zvlášť po té nádheře předtím. Ale zatáček bylo požehnaně, navíc se kvalita asfaltu směrem na západ zlepšovala. Honza nakonec ocenil dnešní rozhodnutí, protože jet tohle za sucha a tepla je rozhodně lepší varianta, než se tam ploužit v nepromoku a v kalužích vody.

V kempu jsme již byli očekávání. Bylo tam relativně plno a pan správce měl snahu nějak moc dirigovat kdo kde bude (nebo spíš nebude). Nakonec jsme to zapíchli vedle českého karavanu, připojili Triumpha na normální zásuvku u sloupu uprostřed kempu a začali stavět stany. Pak jsme vyrobili večeři, vypili něco piv a při krátkém posezení v půjčených židlích od sousedů jsme sledovali zatahující se západní obzor. Zítra to asi bude náročné. Relativně brzo jsme zapadli do stanů, protože ráno budeme muset možná dřív vstávat, abychom to nějak dotáhli domů. Usnul jsem ani nevím jak. Dneska jsme absolvovali výživných 364km.

Vzbudil jsem se brzo. Bylo ještě sucho, ale do hodiny to mělo přijít. Honza již také jevil známky života. Využili jsme příležitosti zasucha sbalit stany a rychle jsme nakládali motorky. Déšť nás zastihl téměř zabalené. Sousedi nám nabídli přístřešek před karavanem, takže jsme mohli být v suchu. Nastalo každodenní ranní dobrodružství, jak to bude s Triumphem. Ačkoliv byl celou noc na nabíječce, nahodit nešel. Vypadalo to dost marně. Začal jsem chodit po kempu a shánět kabely. Byli tam takoví kluci z Čech s Hyundaiem a ti je měli. Takže v domluvený čas jsme napojili kabely k nastartovanému autu a ožil i Triumph. Při odpojovaní Triumpha došlo k drobné nepříjemnosti, kdy jsme omylem zkratovali kabely, když byly ještě připojeny k autobaterii. Tímto se klukům znovu velmi omlouváme. Zdálo se však, že korejský vůz to nijak nepoznamenalo. Snad…

Odvezli jsme obě vrčící motorky do přístřešku, který stál bokem a v lehké průtrži mračen plánovali cestu domů. Vypadalo to, že to pošleme asi nejkratší cestou do Čech po nejbližší dálnici. Ohřáli jsme stroje, dobalili zbytek věcí a pomalu vyrazili po silnici B214 na sever. Vzhledem k okolnostem jsme nestihli ranní kafe. To je pro nás nezbytná věc, protože nás dokáže proměnit ze zombie na normální lidi. Řekli jsme si, že první pumpa to řeší. Honza jel první. Jakmile zmerčil pumpu, zabočil, zaparkoval a naprosto automaticky vypnul motor. Ani jsem na něj nestihl zařvat. No nic. Vypnutý už to je, jdeme shánět kafe. Aha, je ještě brzo a mají zavřeno. Zkoušíme tedy nastartovat a jet dál. Aha, ono to nejde. Po proběhnuvším trojitém divadle, obsahujícím všechny divné úkony popsané v minulých dnech, dělá Triumph nadále mrtvého brouka. Začínáme řešit, co dál. V útrobách pumpy jsme mezitím zaznamenali pohyb. O pumpu se stará jakási muslimská rodinka, která se chystá otevřít a celkem ochotně nám vaří kafe a servíruje ho téměř ke stojanu. My u toho vedeme dosti vzrušenou debatu o tom, jak nastartovat motorku přes kabely, když máme kabely od nabíječky. Nebyla úplně klidná, protože když to zapojíme blbě, můžeme přijít i o druhý stroj. Křížovou kontrolou docházíme oba ke shodnému názoru, jak je potřeba zapojit kabely (musí být opačně než při nabíjení). Posilněni kávou, čímž jsme probudili zbylých 90 procent kapacity našich mozků, se odhodláváme k experimentu. Startuju Multistradu, beru do rukou dva krokodýlky a zprvu jen rychle škrtnu o kontakty triumphí baterie. Nic nezajiskřilo, takže zapojuji krokodýlky. Honza tiskne startér a Triumph ožívá! Napětí z nás opadává a hned je trochu lépe. 

Lépe vypadá i počasí. Zdá se, že fronta přešla a přímá cesta po dálnici domů už ztrácí na své atraktivitě. Říkáme si, že teď už bychom vlastně mohli pokračovat v původně naplánované trase, která vede zajímavějšími končinami. Pravda, bude to mokré a nepojedeme pilu, nicméně to bude aspoň něco, kvůli čemu se do téhle nepohody celý rok těšíme. Takže i když jsme stále navlečeni v nepromocích, vracíme prázdné hrnky majitelům, rušíme ranní trasy v navigacích a nastavujeme ty původní. S novým optimismem nasedáme na motorky a vyrážíme po silnici B214 směrem na Lilienfeld, abychom pak před ním uhnuli doleva na B20 do Annabergu. Pod ním jsou přenádherné serpentiny, které už byly zčásti oschlé. Na plnohodnotnou jízdu to ještě úplně nebylo, ale už to trochu zážitek byl. Za Annabergem je křižovatka silnic B20 a B28, na kterou uhýbáme. Jedná se o úsek, který jsme projížděli v protisměru druhý den naší cesty. V té horší dohlednosti a z druhé strany jsem tu silnici vůbec nepoznával. Tak jsem taky projel tu mou fotogenickou vracečku, ve které jsem zastavil cestou na jih. Všímáme si značek upozorňujících na nebezpečí smyku. V tomhle oslizlém počasí je to asi zrovna aktuální - jedeme s lehce staženou zadnicí. Honza se posléze pochlubil, že jeden „reklamní“ smyk i přes svou připosranost zaregistroval.

Tuhle naši obousměrnou silnici jsme opustili na sedle Sankt Anton an der Jessnitz, kde jsme odbočili doprava na silnici B39, abychom taky vyzkoušeli i něco nového. Už jedeme zase bez nepromoků, silnice je znovu suchá a už si to zase užíváme. Cesta vede přes Frankenfels, pak podél říčky Pielach do Schwerbachu, za nímž odbočujeme doleva směrem na Mank. Také stoupáme na sedlo, které se na mapách nalézá pod jednoduchým názvem Luft. Je to vlastně poslední kopec před Dunajem, který stojí za řeč. Pak už klesáme do podunajské nížiny, znovu se proplétáme s naší původní trasou (Au podruhé) a postupně se blížíme do Melku. Alpy už máme za zády a teď už to bude o tom se nějak alespoň trochu zábavně dostat domů.

V Melku po pár povinných fotkách s klášterem překračujeme Dunaj. Pak jedeme pár kilometrů po proudu do městečka Spitz, kde volíme na pumpě obědovou pauzu. Tam jsme se přichomýtli k takové sešlosti, spíše bych to ale nazval sabatem… Nakoupili jsme poživatiny, které jsme začali u venkovního stolečku zpracovávat. U vedlejšího stolku seděly dvě důchodkyně u kafíčka. Pomysleli jsme si, že buď tohle město postrádá dostatek kaváren nebo tu prostě mají nejlepší kafe ve městě a jen my jsme tak hloupí, že místo něj pijeme nějakou nealko břečku. Jenže pak přihopsaly další tři důchodkyně a začaly se družit s těmi u vedlejšího stolku. Zřejmě kámošky, které se z nějakého (možná výše uvedeného) důvodu zrovna sešly tady. Do tří minut naběhly další dvě. Hluk začal narůstat. Přece jen, ne každý v tomhle věku dobře slyší. Asi po čtvrt hodině jsme byli v dost silném obklíčení už celé skupiny štěbetajících a čím dál více dovádějících důchodkyň. Naštěstí si nás nevšímaly. Zdálo se ale, že kafe už není jediným spotřebním materiálem, zřejmě došlo i na tvrdší látky než kofein. V okamžiku, kdy už jsme byli téměř fyzicky vytlačeni rozrůstajícím se hloučkem mimo prostor určenému k posezení, se přiřítil autokar. Z něj vystoupila taková postavička - panáček také téměř důchodového věku v pestrobarevném obleku s nezapomenutelným (ne nutně oku lahodícím) ksichtem. Něco mezi klaunem a nějakým protagonistou pořadu „Ein Kessel Buntes.“ Byl přivítán mohutným řevem již dosti rozjařených dam. Vzápětí je začal organizovat, přičemž ty lépe slyšící předávaly hlasitou poštou instrukce těm méně slyšícím. Výsledkem bylo veskrze koordinované nasoukání celého hloučku do autokaru, zuřivé mávání nevím komu a odjezd neznámo kam. Asi na nějakou předváděcí akci… Brr!

Pumpa rázem ztichla. Nevěřili jsme, že i hluk uprostřed města podél evropského veletoku poblíž frekventované křižovatky může znít tak klidně. Během nevěřícného pozorování nedávného všudypřítomného ruchu a zmatku jsme mezitím zpracovali oběd. Nakonec jsme nastartovali motorky a vydali se stoupat do kopců, které se zvedají od Dunaje směrem k našemu domovu. První kilometry byly moc pěkné. Byly to serpentiny ve vinařské oblasti. Takhle atraktivní to bylo až do městečka Ottenschlag. Pak už jsme měli nastoupáno a další přesun už byl jen technický. Po hlavní směr Zwettl (kde proběhlo focení u pivovaru, na jehož produkt má Honza blíže nespecifikované vzpomínky ze studií), dále Vitis, Schrems a konečně hraniční přechod Halámky.

Jak jsme od Dunaje postupovali do Čech, blížily se i dešťové mraky. Jednoduchá extrapolace naší trasy a pohybu frontálních mračen poukazovala na nevyhnutelnou kolizi s významným množstvím vody v kapalném skupenství. Otázkou bylo, jestli se budeme muset schovávat přímo na čáře nebo jestli to dotáhneme ještě o kousek dál. Zvládli jsme to do Suchdola nad Lužnicí. Za tuto snahu jsme byli odměněni mnohem širším sortimentem zboží na pumpě a kromě toho taky výbornou kávou. Zůstali jsme tady asi hodinu, než jsme zjistili, že do té vody stejně musíme vjet, protože jiné řešení není. Časová prodleva nám ale zmenšila kritickou oblast s deštěm, takže existovala dosti vysoká pravděpodobnost, že přibližně po dvaceti kilometrech z toho vyjedeme a pak už dojedeme domů za sucha.

Vytáhli jsme tedy znovu nepromoky a vyrazili do té vody. Hodně nepříjemné to bylo až na D3 u Veselí nad Lužnicí. Po cestě jsme taky minuli jednu čerstvou nehezky vypadající nehodu, která snad skončila jen znehodnocením materiálu bez vlivu na lidské zdraví. Na dálnici jsme si dali sraz na jednom sjezdu, abychom se poradili, co dál. Já jsem dostal takový bláznivý nápad zastavit u krajnice pod mostem, že se jako budeme radit za sucha. Za to mi Honza po právu náležitě vynadal, takže další zastávka byla až v Sezimově Ústí na pumpě ve městě. Proč ale o téhle epizodě píšu. Během rozjedu na téhle neplánované dálniční zastávce Honzovi při rozjezdu chcípl Triumph (nechal tam trojku, když nečekaně brzdil). Já už byl samozřejmě v prachu (nebo spíš za vodní mlhou). Naštěstí i tento svéhlavý stroj zřejmě dospěl k názoru, že svého majitele potrápil již dost a normálně naskočil na první škrtnutí. Tudíž podržel v kritickém okamžiku svého majitele a po tom, co ho zde vláčím všemi páchnoucími kanály literárního světa, je potřeba mu tohle přičíst k dobru (pozn. Bylo to zřejmě s vypětím všech sil, neboť po příjezdu domů, jak se mi posléze doneslo, zdechl nadobro a již nenaskočil. Kauza se nadále vleče i v době psaní tohoto textu. Roste tak trochu nervozita, neboť další plánovaná cesta již nabírá konkrétní obrysy).

Po dálnici jsme dojeli až na její konec a pak jsme se začínali proplétat nekonečnou nedělní kolonou k Benešovu. Na pumpě za Bystřicí skončila naše společná jízda. Pořídili jsme závěrečnou společnou fotku a pak už jsme každý vyrazil svým směrem domů. Sice už nepršelo, nicméně jsem ve svém svítivém nepromoku vydržel až do Jablonce. Docela to pomáhalo v koloně, kdy mi spousta řidičů ochotně uvolnilo průjezd. Byly to pro mě ještě dvě hodiny nutného přesunu na D1, do Prahy, po jižní spojce na D10 a domů. Tam jsem dorazil asi v sedm hodin večer. Podle tachometru jsem dneska ujel 498km.

Zabouchnutím vrat garáže jsem ukončil tento náš letošní, dalo by se říci celkem nevšední výlet. Vedl krajinou, která postrádala množství vysokohorských sedel, nicméně v lesnaté krajině nižších Alp nabídla spoustu zajímavých jízdních oblastí, ve kterých bylo možné jezdit v zatáčkách i na vyšší převodový stupeň než na dvojku. Honza to naplánoval opravdu dobře. Nutných přesunů bylo minimum a myslím, že do té trasy zahrnul prakticky všechny atraktivní úseky, které zde jsou. Ani jsem si v těch zatáčkách nevšiml, že jsme křížem krážem projeli východní část Rakouska od severu k jihu a zase zpátky na sever. Už se těším, co naplánujeme na příští rok. Plán už zraje, asi to zase bude někam na jih. Někam, kde jsme ještě nebyli.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE