KrimmlGerlosThurncajsElement

Účastníci zájezdu

Kdo se letos účastní? Sestava stejná jako loni, Franta na Cébéčku, jeho brašule na GéeSu a já na Versysu. Měl jet ještě Honza zkusit svého fungl nového Číňana CéeFko, ale neměl ještě komplet výbavu a zajeto, takže sorry kluci, pojedu až za rok.

Den první - Bruck (335 km)

Nejdřív nás čeká nutný a celkem nudný tranzit ze západu Čech do hotelu v Bruck an der Glocknerstrasse (nutno říct, že úplně jinak nudný, než před dvěma lety). Vyrážíme od nás někdy kolem desáté ráno. Všichni rovnou společně. Myšlenka sejít se už den předem, v klidu přespat, probrat plán, dát pivo a taky ušetřit pár desítek kilometrů, se osvědčil. Počasí na přejezd neslibuje nic dobrého, dešti neunikneme. Nejsme z cukru, ale přeci jenom za sucha se jede líp. Já odolávám a nepromok od startu neberu. Český les a přechod na Folmavě zvládám, ale kousek před Chamem vyměknu a první nucená pauza je na světě. Nemám moc natrénováno oblékání, nicméně po deseti minutách soukání a pomoci kolegů jsem i já vybaven proti dešti a pokračujeme dál. Trasa po B20 celkem ubíhá. Nic moc se nerozhlížíme (ostatně není moc po čem), ani do kecálků (rozuměj čínských interkomů) nenadáváme. Zastávka v Landau jako vždy u McD. Trochu se musíme protáhnout a uvnitř okusit pocit sucha. Vypadáme tam trochu nepatřičně, zvládáme povinnou „registraci“, abychom si mohli vůbec objednat hamburger. Chvíli posedíme, pojíme a za půl hodiny valíme dál. Déšť nepřestává, ale předpověď na další hodiny vypadá trochu sušší.  Průjezd přes malebné náměstí v Tittmoningu a mraky se začínají pomalu trhat. Než dojedeme k rakouským hranicím, déšť je pryč a vlivem slunce rychle osycháme. Při tankování na „naší“ Shellce v Oberndorfu s hrůzou zjišťuju, že naše stroje jsou víc než jen lehce špinavé od stříkající vody na silnicích  i od projíždějících kamiónů a ostatních aut. Můj Versys se zdá být zasviněný nejvíc, že by to bylo tím, že jsem jel první a razil cestu? Nerad mám špinavou motorku, takže zkoušíme využít samoobslužnou wapku. K překvapení nás všech po vhození pár drobných (euro dvacet) zvládneme omýt všechny tři motorky dvakrát a ještě aplikovat i lesk. U nás za ty prachy snad ani obyčejná voda tak dlouho na myčce neteče. S o moc lepším pocitem, se sluncem nad hlavou a úsměvem na tvářích jedeme vstříc prvním zatáčkám kolem Bad Reichenhall a Loferu.

Něco začíná být špatně s Michalovo kecálkem. Slyší nás, ale my jeho ne. Prý to zkusí spravit, jen potřebuje maličký šroubovák. Hm, v kufrech kupodivu není (kromě třináctky klíče, kleští a kartičky asistence tam nic užitečného proti jakýmkoliv poruchám není). Zkoušíme najít nějaký hobbymarket, abychom šroubováček koupili. Záchrana přichází v Saalfeldenu, kdy po trochu bloudění parkujeme u toho správného obchodu. Michal jde na nákup sám, 20 minut mu to trvá, ale přichází s nářadím. Prý se mu tam věnovaly dvě kočky, takže chápeme to zdržení a uznale pokyvujeme, že přinesl jen šroubovák a ne další kupu věcí. Nasedáme, posledních 20 km je dnes před námi. Zell am See objedeme, respektive podjedeme tunelem (prostě to ti Rakušáci umí, když je třeba, obchvaty a tunely kolem center jsou velká úleva. Časem to bude i u nás, nebo ne?) V Brucku náš hotel nacházíme velmi snadno. Obrovské stavení na břehu řeky Salzach, s dlouhou tradicí a historií (Hotel Lukashansl) Mimochodem celou cestu byly řeky, jindy průzračně modré a tyrkysové, hodně rozbouřené a zlověstně vypadající. Holt dlouhé deště a nedávné záplavy v Berchtesgadensku musí být někde znát. Ač hotel z 19.století, měl i podzemní garáž, kam jsme pohodlně mohli zaparkovat. Nebyli jsme tam sami, někdy parkovali vedle Italové, jindy Maďaři a bohužel i naši krajané. Proč bohužel? Nedokázali svoje odpadky a prázdné plastové lahve odnést do popelnice, nechali to stát u zdi vedle svých motorek. Motorky odjely, bordel zůstal. Trochu ostuda.

• Pokud už vám Covid leze krkem, přeskočte následující odstavec, ale malé covidové okénko si neodpustím. Nikde po nás nic oficiálního nechtěli, žádné potvrzení, kontrola. Všechno běželo tak nějak s rozumem. Panímáma na recepci se ptala, zda splňujeme podmínky 3G (Getestet, Genesen a to třetí G si už nevybavím). Po slovním ujištění, že všichni jsme Gogo, nás bez dalších okolků ubytovala ve fajn pokoji. Další den se ještě Franta nechal pro jistotu otestovat, aby úřednímu molochu bylo učiněno za dost. A tím pro nás tato kapitola byla uzavřena a víc jsme Covid neřešili.

Večer nás čekal zasloužený řízek, nějaké to pivo. Brašule ještě zvládl opravit kecálka, takže na další den jsme byli opět kompletní. 

Den druhý - Lienz (240 km)

Ráno začalo jak jinak než vydatnou snídaní. Na ní jsme hodně nároční (obdiv všem těm, co si ráno vaří před stanem čaj a vyndávají zásoby z kufru). Cílem dnešní cesty byl tyrolský Lienz a jeho Schloss Bruck (i když je to vlastně hrad a ne zámek). Co čert nechtěl, nejlepší trasa k cíli vede přes Grossglockner-Hochalpenstrasse (no prostě přes GG) Takže ten den 100% platilo, že cesta je cíl. Asi zbytečné zde popisovat a rozplývat se nad krásami této silnice , pozastavovat se nad tím, že jinde jsou cesty lepší a bez mýta. Štrádování až do Heiligenblutu jsme si užili, povinný výjezd nad Edelweissspitze. Snad jen srovnání s předešlými návštěvami GG. Přijde mi, že čím dál méně tam potkáte krásná auta, červená Ferrari a Porsche. Víc vidíte nafrčené cyklisty na elektrokolech, namakané bikery na klasických kolech a tím se plynulost a bezpečnost jízdy vytrácí. Na motorce je předjedete v pohodě, ale auta už mají problém, docela zodpovědně dodržují dostatečný odstup mezi autem a kolem, takže každou chvíli brzdíte a jedete krokem. Škoda.

Doposud naše cesty končily otočkou v Heiligenblutu, ale teď pokračujeme kousek přes Korutany po B107 až do Lienzu. Silnice je to stále skvělá, zatáčky nechybí, táhlé, pomalé a zdarma- Přes nenápadný Pass Iselberg (1209 m.n.m.) překračujeme místní hranice do Tyrolska a pár vracečkama padáme až k městu. Lienz je považováno za jedno z rakouských měst, kde je nejvyšší počet slunečných dní v roce. Nemáme důvod tomu nevěřit, z nějakých 13ti stupňů a zatažené oblohy na GG jsme rázem na sluníčku v 23 stupních. Mineme nenápadný soutok řek Isel a Drávy (Isel je o mnoho větší a mohutnější řeka, nicméně po soutoku pokračuje dál jako Dráva) a hledáme náš hrad na mírném kopci. Zbaběle parkujeme na klasickém „odstavném“ parkovišti místo toho, abychom to vzali až pod hrad. Nevadí, procházka neuškodí, i když si jako obvykle vybíráme delší, ale zato horší cestu. Na cedulích i reklamních poutačích jsou vidět dvojjazyčné nápisy. Italština i němčina spolu, inu Itálie je opravdu už co by kamenem dohodil. Na hradě nás klasická prohlídka nezláká, ale výstup na věž za 3 Eura neodmítáme. Paní na kase nám ochotně nabízí možnost nechat si tam přilby, vielen Dank Fräulein. Schodů je nepočítaně, ale výhled je odměnou. Zpátky malá pauza v hradní restauraci na Radlera a gulášovou polévku a hurá zpátky přes GG do Zell am See. Tam musíme stihnou již výše avizovaný kontrolní antigen v šest hodin. Cesta ubíhá ale rychle, takže stíháme i odbočku na Franz-Josefs-Höhe, pár hezkých fotek, kličkování mezi svišti. Zažil jsem poprvé předjíždění auta v protisměru, kam nevidíš, ale kámoš před tebou ti hlásí, jak je volno a zda můžeš nebo ne. Zajímavý zážitek, aspoň pro mne. Za Hochtor ještě krátká sáňkařská vsuvka na zbytcích sněhu a pět minut před šestou na prasáka parkujeme hned před Kongresovým centrem Ferryho Porsche, kde je testovací místo. Stojíme na chodníku přímo vedle místní policejní stanice, trocha nervozity tam je, ale četníci nás nechávají bez povšimnutí. Test je za 5 minut hotový i s potřebným výsledkem, takže hledáme místo na večeři.

 

Vzpomněl jsem si na Gasthof vysoko nad městem, kde jsem před deseti lety se svou novomanželkou trávil tři noci na první velké cestě do Alp. Zapátrám v paměti, kudy se tam jede a vyrážíme. Kolem jezera do Thumersbachu, pak nahoru do kopce, před parkovištěm doleva mezi sedlácká stavení,….no chvilku bloudíme, ale nakonec trefíme tu správnou odbočku a mezi statky stoupáme hodně úzkou a místy i strmou silničkou do výšky 1200 metrů k Mitterberger Jausestation. Nechápu, jak jsem to tenkrát mohl dát se třemi kufry, s batůžkem za zády a skoro žádnými zkušenostmi. I teď je to dost náročný počin, zvlášť když jsme potkali na deset aut v protisměru a někde jsme museli nohama na zem a zastavit, abychom se vyhnuli. Místo se trochu proměnilo za ta léta, ale výhled (místní říkají, že ten nejhezčí výhled na Zell am See je právě odsud) zůstal stejný. Modré jezero, v dáli bílé vrcholky Kitzsteinhornu, prostě paráda. K večeři kupodivu zase řízek, ale Rakušáci ho prostě umí. Před devátou se vracíme do hotelové garáže a brzo to balíme do peřin.

Den třetí - Gerlos (270 km)

I sobota nás odměňuje krásným počasím, takže brzo po snídani startujeme směr Krimml. Chceme dát okruh přes Thurnpass, Kitzbühel, Zell am Ziller a Gerlospass. Skoro až do Mittersillu je pomalu jedoucí kolona, no hezká sobota vylákala nejenom nás. Odbočka na B161 směr Thurnpass a už začíná pěkné svezení. Z této strany jsou zatáčky spíše táhlejší a stoupání mírnější než z opačné strany od Kitzbühelu. 1273 výškových metrů ukazuje cedule u Thurnpassu a už klesáme k zimnímu ráji a centru lyžařské smetánky. Kitz bych přirovnal k našemu Špindlu (samozřejmě trochu jiné velikostní měřítko), ale prostě taková profláklá snobárna. Opět štrůdl aut přes celé město, trochu nám pomáhá dodat odvahy Ital na novým 1250 GS, kufry jak kráva, panímáma celkem neitalských rozměrů za zadkem…takže když to dá Louda, tak mi taky. Šetříme tím nějaký čas, ale i tak se ukazují první, vlastně ale poslední, dnešní starosti. Brašule má něco se zády, nemůže se moc otáčet (ani hlavou, ani celej) takže nadšení z jízdy opadá. Zřejmě následek spánku na podivné hotelové matraci. Zvolňujeme tempo, děláme častější zastávky a cestu z Kitzbühelu po B170 na Kirchberg, přes Brixen, Wörgl a Kundl moc nevnímáme. Registrujeme jen docela hustý provoz a stále pěkné počasí. V Brixleggu stavíme v nákupní zóně s nadějí, že najdeme lékárnu a koupíme něco proti bolesti. Michal se z mašiny svalil na zem v podivné poloze, kolemjdoucí se zvídavě otáčí, ale o lékárně nic neví. Je sobota a o víkendu je prostě zavřeno. Zkoušíme DM, kdyby třeba tam něco, ale mezi miliony druhů dětských přesnídávek, vitamínů a všelijakých zdravých věcí objevujeme pouze hřejivé náplasti. Bereme. Lehce to zabírá a tak brzo pokračujeme po B169 směr Zell lam Ziller.

Škoda, že nejsme v dobré kondici, zkusili bychom i Zillertaler Höhenstrasse. Takhle jen zdržení v centru na malý oběd. Pizza nebyla zlá a Michalovo záda začínají být lepší. Díky tomu i naše nálada stoupá stejně jako my po B165 na Gerlos. Hned prvních pár zatáček u Hainzenbergu je velmi pomalých a ostrých. V jedné jsem se nějak víc zamyslel a skoro to přes nohu položil. Díval jsem se pod nohy a ne tam, kam chci jet. Silnice až do samotného Gerlosu je řidičsky skvělá, moc prima poježdění, které jsme ani nečekali. Míjíme velmi zajímavou přehradu Durlassboden (prý nejvyšší místo v Rakousku, kde se jezdí na windsurfu), Skoro si nevšimneme cedule s 1628 metry jako vrchol B165 a už saháme do peněženky pro 7 Euro mýta. Dokáže mi někdo osvětlit, jak je možné, že lístek z GG z včerejšího dne má stejné číslo jako ten dnešní z Gerlosu? 

Hned za mýtnicí ještě mrkneme na malou vyhlídku (rozhlednu) a sjíždíme až do Krimmlu úplně dokonalou silnicí plnou vraceček (jedna je dokonce o 360 stupňů a podjíždí sama sebe) Návštěvu zblízka nejvyšších vodopádů v Evropě vynecháme, stačí nám jen pár výhledů na ně (i tak je cítit jejich síla) a Gerlosskou silnici si nahoru a dolů dáme ještě dvakrát. Možná někdo namítne, že devět vraceček a 7 kilometrů není bůhvíco, ale my se neskutečně bavíme. Rovinky jsou tak akorát na vytočenou trojku a 140 km/h, zatáčky s kvalitním asfaltem, paráda. Kdo by chtěl ušetřit 7 éček, může cestou z Gerlosu k mýtnici (cca 2 km před ní) odbočit vlevo na starou Gerlosskou silnici, která vás dovede do Wald im Pinzgau. Sice se ochudíte o výhledy na vodopády a super rychlé svezení, na druhou stranu tato stará úzká cesta, kde se dvě auta jen stěží minou, má něco do sebe. Je strmá, neširoká, místy rozbitá, ale má své kouzlo. Nenechte se  však zmást mapou, je značená jako silnice  B165, tedy silnice první třídy, ale je to taková trojka. Z Wald im Pinzgau už jen rovnou za nosem přes Mittersill do Zell am See a na hotel.

 

Dnešních 270 kilometrů nám dalo celkem zabrat a chceme se odměnit dobrou večeří. Zkoušíme konkurenci naproti našemu ubytku, terasa hotelu Lukasmayr byla pro nás akorát. Jo, na jedné straně hotel Lukáše Hanzla, na druhé Lukáše Majera, možná ti naši předkové došli až sem. Každopádně je na výběr opět řízek nebo.…..číšník nabízí Grillabend za 25 Eur, sněz, co chceš. Řízek za 15 nebo cokoliv za 25…jasná volba. Klobásky, steaky, losos, žebra, kukuřice,..…hodněkrát jsme šli s talířem znovu. Ukázalo se, že kuchař je Slovák, takže jsme dali řeč a už nám chystal samé lepší kousky. Další pivo na slehnutí už jsme ale nestihli, vyhnala nás začínající bouřka. Hodně silná bouřka. S přáním, aby byla do rána pryč, usínáme jak medvědi při zimním spánku.

Den čtvrtý – domů (335 km)

Probuzení do ocelově šedé oblohy a mokré silnice nevěstilo nic dobrého, proto jsme ani se snídaní nepospíchali. Lehce po desáté jsme už ale vyrazili k domovu. Situace obdobná jako při odjezdu z domova, kdy lehce kape, ale do nepromoku se mi nechce. Tentokrát je za hrdinu i Franta a jede „naostro“ jako já. Jen brašule se preventivně navléká. Trochu ho podezřívám z toho, že to dělá jen pro to, že nemá místo v kufru. Po hodině jízdy mu ale dáváme za pravdu a kousek za Saalfeldenem smykujeme u autobusové zastávky, abychom se taky vybavili lépe proti padající vodě. Společnost nám dělají manželé ze země tří korunek, každý na svým chopperu. Klobouk dolů před nimi, mají to přece jenom dál jak my. A to navíc švédská něžná polovička neměla o moc méně kilo jak její plně natankovaná Honda VT750 Shadow.

Jinak poslušně hlásím, že další cestou domů se nic zvláštního nestalo. Krátká zastávka u Burghausenu (zase jsme na ten nejdelší hrad v Evropě nezašli), po přejetí čáry na Folmavě zase ten divný pocit, že u nás je na těch silnicích víc nebezpečno a méně ohleduplno. Zkrátka a dobře se čtyřdenní putování povedlo a nabudilo na další rok. Jen nevíme, kam to bude. Nejspíš zase Alpy, možná Dolomity, nebo nejvyšší vyasfaltovaná silnice v Evropě…..

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE