Grossglockner. Poslední motorkář, který tam ještě nebyl.
Text: keg | Zveřejněno: 3.6.2026 | Zobrazeno: 8 020x
Konečně na vrcholu Rakouska. Stačilo málo a místo výhledu na ledovec jsem řešil blízké setkání zmijího druhu.
Pokaždé, když na mně v mobilu vyskočí fotky z Alp, hned mám lepší den – a taky chuť okamžitě někam vyrazit. To mě nakonec přimělo sepsat tento cestopis, i když ze sezóny 2024.
Že se v ní podívám i dál než kolem komína, bylo jasné a volba jedné trochu delší cesty padla na svatý grál motorkářů: Grossglockner Hochalpenstrasse. Něco jsem si na Motorkářích přečetl a dokonce bych se měl domluvit řečí tamějšího kmene. Jakmile předpověď ukázala na pár dní pěkné počasí, vzal jsem si volno a zabukoval první tři noci. Pojedu sám, plný očekávání i mírné nervozity z neznáma. Dopadne to?
1.den, pátek 9. srpna 2024
(Frenštát p.R. – Čížov)
V práci končím ve 12 hod, za chvíli jsem doma. Stromek už čeká nachystaný, takže nahazuju bágl a kolem 14 hod. vyrážím směr Jižní Morava.
Zpočátku projíždím známými místy, kterých postupně ubývá. Směrem na Valmez a Bystřice pod Hostýnem, na projížďky fajn, na přesun už míň, čas letí a k cíli se přibližuju pomalu. Proto u Kojetína najíždím na dálnici a valím na Brno po D1 pak dolů po D52. U Pohořelic sjíždím a zastavuju až na benzince v Dobšicích u Znojma. Při příjezdu v odraze vidím, že je něco špatně. Nesvítí potkávací světlo. To mi ještě chybělo, večer na krku, ráno mám přejet do Rakouska bez světla? S benzínem alespoň kupuju i žárovku a pokračuju do dnešního cíle v obci Čížov.
Ubytování v pěkném pokoji penzionu U Mišpule, s krásnou zahradou.
Je už večer, žárovku nechávám na později, za stmívání dělám procházku vesničkou. Večeřím v blízké Hospodě u Švestků, cestou mě zaujala i zdejší kaple Panny Marie Bolestné.
Po návratu ještě zjišťuju, jak se vůbec k té žárovce dostat. Stromka mám třetí rok a ještě jsem to nerozdělával. Sundat boční a horní plasty, povolit a vyklopit nebo i vyndat budíky a budu tam, popravdě se mi tady do toho nechce.
Dnes najeto asi 225 km
2.den, sobota 10. srpna 2024
(Čížov-Rauris)
Ráno mi paní domácí chystá dobrou snídani, kterou si dávám v pěkné v zahradě. No kdo z nás to má, takovou romantickou vesničku, že tu radši ani nemají signál :-) Pan domácí, který taky jezdí, mi potvrzuje, že v Rakousku se svítit nemusí a taky upřesňuje plán trasy, protože to tam dobře zná. Zdravím a díky oběma. Motorku ze dvora vyžduchávám ať nebudím a už valím směr přechod Šafov, před ním je ještě Vranov nad Dyjí, místní zámek vypadá hezky.
Po vjezdu do Rakouska je poznat změnu, cesty s bezchybným asfaltem, přehledné, doširoka vyčištěné zatáčky a limit 100 km/h mimo obce stačí, abych stíhal i vnímat okolí.
Jedu směr Zwettl, Perg, Gmünden, Bad ischgl, St.Johann im Pongau a Rauris-dnešní cíl. Super cesty všude, okolí rozmanité, cesty lemují kopce, dálnicím se vyhýbám. Výborný jízní zážitek, doporučuju.
Pár kilometrů za vesncí Purrath zastavuju na menší hygienickou pauzu. Slézám z motorky, protahuju se a popojdu kousek po lesní cestě. Poslední kroky dělám ke krajnici, něco se tam hnulo, další krok už nedokončím. Přímo před nohou v trávě na poslední chvíli registruju klubko pěkně tlustých zmijí. Aspoň podle toho jak jsem se lekl to určitě zmije jsou. Než vyndám mobil, jedna bleskem mizí, fotím už jen tu druhou. Něco mi říká, že kdybych tam šlápl svojí nízkou botou, klidně mohl být konec výletu. A kdybych neměl na helmě zvedlou bradu, neviděl bych kam přesně šlapu. Brr, hady opravdu nemusím.
Po páté hodině zastavuju v dnešním cíli Hotel Garni Wieshof v obci Rauris. Recepční na mně čeká, dává mi pokoj a pro dnešek odchází. Tady budu dvě noci.
Po zabydlení obhlížím městečko, v hospůdce u hřiště dávám večeři a nechybí ani místní mok. Před hotelem u motorek ještě ,,debatuju´´ se starším borcem ze Švýcarska, odkud jsme, na čem jezdil a tak. Možná mě i inspiroval do budoucna.
Dnes najeto asi 400 km
3.den, neděle 11. srpna 2024
(Rauris-GrossglocknerHochalpenstrasse-Heiligenblut-Lienz-Mittersil-Rauris)
Tak dnes konečně projedu tu legendu, Grossglockner.
Ráno u snídaně od paní
recepční nečekaně dostávám brožuru o n.p. Höhe Tauern a k tomu třídenní kartu vystavenou na moje jméno. Kromě fůry slev v n.p., karta obsahuje i jeden volný vjezd na Grossglockner. Tím mi ušetřila 33 E. Po ránu dobrá zpráva, to beru.
Rauris je od mýtné brány na GG asi 25 km. Ještě kus před vjezdem, na rovnějším úseku, míjím nehodu motorky, okolo celkem skrumáž ale sanitka žádná, tak snad nic vážného. To mě vždy úplně zamrazí a zklidňuju jízdu.
Na mýtnici u Fuschu jen pípám tou kartou a už stoupám a kroutím se zatáčkami čím dál výš. Za chvíli ustupuje vysoká vegetace,
prostor se otevírá, lidi fotí a kochají se na odpočívkách. U odbočky na Edelweißspitze krátce přibržďuju, a za chvíli se taky šplhám po kostkách nahoru. Jsem tady, na parkovišti ve výšce 2571 m.n.m. Úžasné výhledy na okolní velikány i silnice, které se kroutí v údolí. Je tu i nějaký shop a občerstvení.
Po obhlídce místa sjíždím po kostkách dolů, pokračuju v cestě.
Další zastavení dělám v populárním Kiosku u tunelu Hochtor v 2504 m n. m, který má být nejvyšším bodem samotné silnice.
Po projetí tunelem se zakrátko ocitám na kruháči tj. odbočce ke Kaiser Franc Josef Höhe a samozřejmě tam taky jedu. Louky všude kolem jsou rozkvetlé jako z reklamy na alpské bonbóny, nebe jako šmolka, to nenaplánuješ, paráda.
Už vidím Vyhlídku Franze Josefa, zastavuju na parkovišti se spoustou motorek, obcházím to tady celé včetně pozorovatelny.
Super panoramata kolem. Pod ledovec k jezírku vede lanovka. Na tu mám taky slevu 20% ale nevyužívám ji. Tak moc se tu zdržovat nechci. Po svačince z místního obchůdku pokračuju
se
Další zastávku dělám po projetí 5,3 km dlouhého Falberntunelu.
Tady karta nepomohla, zaplatil jsem asi 12 E. Chvilku odpočívám u bufetu na výjezdu, dávám kafe a fičím dál, směr Mittersil. Tu se už napojuju na frekventovanou cestu směr Zel am See a za Bruckem odbočuju ,,domů´´ do Raurisu. A mám to za sebou.
Dnes najeto asi 255 km
4.den, pondělí 12. srpna 2024
(Rauris-Jindřichův Hradec)
Ráno se s Raurisem loučím a v klidu vyrážím směr domů. Budou to zas dva dny pohodové jízdy. Abych nejel úplně stejnou trasu jako sem, zabukoval jsem noc v Jindřichově Hradci. Jízda hornatým Rakouskem opět parádní.
Na nebi vymeteno, pořád přes 30° a tak dělám větší zastávku už před polednem u jezera Traunsee. Stavím na parkovišti u břehu s lavičkami a za chvíli si konečně plavu a chladím se v alpském jezeře.
Osvěžený po parádní koupačce už to beru rakouskými okreskami přímou trasou do Čech. Při náhodné pauze v obci Marbach am Walde mě zaujala a tak fotím neobvyklou hřbitovní kapli.
V podvečer, slušně vyprahlý z horkého dne, brzdím před penzionem v Jindřichově Hradci. Při psaní následujícího odstavce se i po čase dokážu rozrušit, takže to radši mažu a jen stručně: přes Booking zaplacený penzion mně chce ubytovat v nevyhovujícím sklepním pokoji. Já to odmítám a místo očekávaného odpočinku to musím řešit Navíc je tu jen ten Key Box takže přes telefon. Po spálené žárovce a setkání se zmijemi jde o třetí a poslední negativní zážitek, že by do třetice?
Tak už bydlím, venku se setmělo a já ještě se zpožděním hledám po okolí nějakou hospůdku, kde bych sehnal něco k večeři. Nacházím jedinou, ale už nic nemají. Beru zavděk tyčkama, a horký den zachraňuje pár orosených, takže nakonec zas pohoda.
V Alpách bylo krásně, ale doma je doma
Později, ještě před zalehnutím, si všímám že mám nějaký problém s rukama, takové svědění a pálení. Je to jasné, většinu dne jsem v tom hicu odjel bez rukavic a slušně jsem si připálil hřbety rukou.
Mažu je krémem, to přejde.
Dnes najeto asi 380 km
5.den, úterý 13. srpna 2024
(Jindřichův Hradec,Humpolec,Svitavy,Šternberk,Vikštejn,Frenštát p.R.)
Po včerejšku jsem nakonec spal v nedaleké ubytovně, jako dřevo. Budík mám nastavený na 6:00. Nocleh bez snídaně a tak můžu vyrazit brzo. Domů to mám asi 300 km, takže na pohodu a mimo dálnice.
V pěkném letním čase si to chci užít i dnes, Brno plánuju objet severní trasou. Hned kousek za JH na benzince snídám a přimazávám řetěz. Posilněný valím směr Humpolec, Svitavy. U Šternberka už to dobře znám a tak si vychutnávám zatáčky Ecce Homo. Nahoře na proslulé benzince tankuju ale nezdržuju se. Pauzu udělám až na Vikštejně.
Na zdejším parkovišti
Je to moje oblíbená zastávka na kafe. Fajn bufet na parkovišti u ruiny bývalého hradu. Odsud už to mám jen co by klikovkou dohodil. Ve čtyři odpoledne zhasínám svého Stromka doma před garáží, utahaný, spokojený a s moc dobrým pocitem po těle.
Dnes najeto asi 330km
Závěr
Co říct závěrem? Cestu jsem popsal, jak nejlíp dovedu, ale pocity a emoce zůstávají ve mně.
Když jedu sám, je to vše intenzivnější – bylo tomu tak i teď a doznívalo to ve mně ještě dlouho.
To jsou ty věci, které nám nikdo nevezme (až jednou ten Alzheimer).
Jasně, že během solo cesty není s kým sdílet zážitky, s kým se poradit, o tom
už se toho napsalo dost.
Má to ale i druhou stranu: celých sto procent své mysli můžeš věnovat Cestě, motorce, neznámé krajině a vlastním myšlenkám, vyčistíš si hlavu. Nikdo ti do ničeho nemluví – jak si co rozhodneš, tak to máš.
Takže za mně poslední slova: „Pokud váháte, jestli tenhle motorkářský ‚svatý grál‘ stojí za to, neřešte, že už tam byl každý. Máte-li v sobě tu touhu, vyrazte tam – anebo jinam – hlavně kvůli sobě.
Ty výhledy z průsmyků, pohledy z údolí na horské velikány, to napětí, co vás čeká za další zatáčkou, nebo náhle objevené ledovcové jezero... to všechno za to prostě stojí. Stejně jako setkání se zajímavými lidmi (nebo se zmijemi) i samotná jízda těmi ,,profláknutými´´ Alpami.
Vždyť cesta je cíl a já jsem rád, že jsem tam byl.
Cesta celkem asi 1630 km
A co dál? Ty hory mě navnadily a hlavou už mi hned letěly nápady na sezónu 2025
Zdarec a kolama dolů, všem! Ať vám to jede – kolem komína nebo všude kam budete chtít.