Grossglockner za dva a půl dne

Sobota 9.7.2011

K vědomí jsem začal přicházet kolem půl sedmé ráno. To začaly kolem kempu lítat první bajky. I když po pootevření jednoho oka to nevypadalo na slunečný den, říkal jsem si, že snad alespoň nebude chcát. Když slyším ty motorky. O půl osmé jsem to už nevydržel a vylezl ze stanu. Co mně venku čekalo, předčilo veškeré očekávání. Sluníčko nebylo vidět, protože okolní kopce jsou fakt vysoké a zatím nedošlo až dolů. Na protější svah se však opíralo plnou silou a modré nebe slibovalo skvělé zážitky. Jo, přímo proti stanu je vidět asi 15-ti metrový vodopád, kolem nádherné hory a čistý kemp. No prostě nádhera. Vytahuji ze spacáku svou ženu a jdeme do hotelu kešnout dvě noci a dát kafe. Cena absolutně super. Dva člověci, stan a motorka 36 ojro na dvě noci. K tomu akční mýtné pro motorkáře za 16 ojro. Normálně stojí 19. Ale ceny v hotelu... za dvě kávy platím v přepočtu 120 Kč a navíc jsou úplně pidi. V osm už sedíme na motorce a plni očekávání vyrážíme směr GG. Prvních pár ještě navlhlých zatáček se držím za nějakou roštěnkou na CBF 600 a říkám si, že nebudu předjíždět, ať to nevypadá agresivně. Jenže se fakticky strašně táhne, tak za to zatáhnu a mizím jí z dohledu. Asi na dvě zatáčky, protože tam stojí mýtnice. Je osm deset a je tu spousta motorek a cyklistů. Mimochodem to jsou fakt magoři. To stoupání je drsné, to je fakt, ale s pár zastávkami bych to možná vyjel i já. To co ale předvádějí při jízdě dolů opravdu hraničí s šílenstvím ala Ghost Rider. Přiznám se, že mně jich pár dalo i v zatáčce. Fakt magoři. Je ale pravda, že nejsem žádný trhač asfaltu.
Nebudu popisovat každou zatáčku, každý výhled a zastávku. Projeďte si to sami! Takže to vemu spíše z pocitového hlediska. Projeli jsme mýtnicí a po již suché cestě jedeme nahoru. Asfalt je jak dětská prdýlka, zatáčky mají stejný poloměr, jak ji na začátku nasadíte, jedete až do konce. Nenašel jsem jedinou, která by se nějak utáhla či podobně. Pilot Racery drží jak přibité, ovladatelnost excelentní (motorka byla zbavena veškeré zátěže, kromě manželky, lepší ovladatelnost jsem samozřejmě zjistil hned, jak jsem gumice před cestou nazul), a výhledy do krajiny úžasné. Na biker pointu jsem na chvíli nechal mojí lepší polovičku a jel si dát pár zatáček sám. Ať si taky trochu užiju náklonů. Když jsem si myslel, že to rubu jak chlap a koleno málem tahal po zemi, přehnalo se kolem mě pár supersportů, já zaklap heft a vrátil se pro ženu. Zbytek cestování po GG probíhalo ve volnějším tempu, což neznamená, že jsme si neužívali zatáček a táhli se za každým autem, co se nám dostalo před kola. Když jsme dorazili k samotnému Grossglockneru, bylo stále nádherně. Nechali jsme bajk na parkplatzu a prošli si místní muzeum, ukázku místního života a vlastně vše, co je zde k vidění. Na konec jsme si řekli, že se trošku projdem na nějakou vyhlídku. Soustavou tunelů a stezek jsme si dali tříhodinovou tůru nahoru k ledovci. Vůbec jsme nevěděli, že se tam dá dostat. Voda, čokoláda, prostě vše životně důležité jsme nechali na motorce a šli. Stálo to však za to. Po překonání třísetmetrového převýšení jsme stanuli na ledu a sněhu. Mimochodem jsme tam nepotkali žádné jiné bikéry.

Po návratu jsme pokračovali v cestě směrem tuším na Linz. Od osmi do tří jme lítali po celém GG a nemohli se nabažit zatáček, hor a souznění s ostatními. Možná je to profláklý místo, možná tam fakt jezdí všichni, možná je to až nudně dokonalé, možná..., jděte do ha*zlu s podobnýma kecama! Je tam nádherně a jak jsme zjistili při cestě domů, stejně nádherně je v celých Alpách a nemusí to být zrovna placený GG. Jak jsem se již zmiňoval, jezdili jsme po GG asi do třech hodin a pak se přihlásil krutý hlad. Dychtiví po poznání jsme vyrazili do Zell am See na jídlo a na obhlídku. Malinké městečko to je. Malinké ale pěkné. Dali jsme pizzu za celkem rozumný peníz (však taky to nebyla nějaká echt pizzérka) a jeli smočit unavená těla do jezera Zeller See. Voda teplá, čistá a strašně příjemná, po celodenním sezení na motorce. Cestou zpět do kempu jsem chtěl nakoupit nějaké pochutiny na večer a to nejlépe v intršpáru nebo pennysmarketu, kterých tam bylo dost. Co mně nemile překvapilo byl fakt, že rakouští pepíci v sobotu mají padla v šest hodin a nekoupíte si tam už nic. Uteklo nám to o pět minut! Při pomyšlení na pivo v hotelu za 3,50 se mi udělalo špatně. Poslední záchrana byla benzínka na kraji Fusche. No co, stejně potřebujeme načepovat. Už na mně vyzývavě mrkalo hladové oko. Naštěstí cena 1,50 ojro za lahvovou dvanáctku je už přijatelná, tak vytváříme zásobu a jedeme bydlet. V kempu kecáme se sousedem, který cestuje taky sám, ale autem. Navádí nás na soutěsku Liechtennsteinnklamm, kam se chceme zítra kouknout, ale nenašli jsme ji na mapě a ani souřadnice GPS na interfernetu nebyly. Pak se k nám přidává starší týpek ze švédska na FJR 1300, tak máme mezinárodní potlach. Toho zase my směřujeme na Šumavu, namísto aby jel, jak původně zamýšlel, na Mostecko. Celý den zakončujeme procházkou na benzínku pro další lahvové, které trestáme na náměstíčku za družného hovoru. Na kutě jdeme poměrně brzo, jelikož nás zítra čeká přesun domů a rozhodně nechceme jet celou cestu po nenáviděné dálnici.